MickeyStuma

Starý policejní pardál libující si ve vybudovaném korupčním prostředí pro klid svůj i zločinců René a jeho nový mladý parťák Francois původně chtící být poctivým poldou, ale nechal se do korupčního prostředí stáhnout, se vrátili v celé své slávě a jak je patrné hned na začátku příběhu, je jim utípnut tipec, dříve, než se stačí divák rozkoukat, co je vlastně kde nového. Vpodstatě až na jeden detail vůbec nic. Byly suspendováni, nahradila je jiná policejní dvojka a pokud by si někdo myslel, že už konečně všechno běží tak jak má, bude vyveden z omylu dříve, než se naděje. Volné pokračování kultovní komedie ´Prohnilí´ (1984) se věrně drží nastavené dějové linky a jen zdvojnásobuje použitou amorální myšlenku zásady, že pouze naivní člověk stále věří, že lidská bytost může být dokonalá. Také by se dalo říct, že úřad pro vnitřní záležitosti svým zásahem do dané situace fakticky pouze přeposlal problém z deště pod okap. Atmosféra, energičnost a pevná nálada zábavného charakteru byla zachována, takže pokud zaujal snímek první, musí zaujmout i toto pokračování. Nakonec aby ne, když na režijní stoličku opět zasedl Claude Zidi, který na celé koncepci snímku nic nezměnil. Může se to zdát stereotypní a bez jediného krůčku do předu v nějakém vývoji, ale nadruhou stranu zase fanoušci Philippa Noireta, který to opět celé s plnou vervou táhne, samozřejmě majícího v patách Thierryho Lhermitta, dostanou to, co od toho všeho očekávají. Snímek tedy ve své kvalitě neklesl, ani nepovýšil. A v tomto případě je to jedině dobře.

Skřípe vám to v manželství? Jeďte na teraupeutické sezení na tropický ostrov. Nebudete tam sami. Takových párů bude přítomno víc. Ale pozor, partner si musí myslet, že se jede jen tak na dovolenou do luxusního letoviska. No, a co se příběhu týče, jak už to v životě bývá, musel by v tom být čert, aby se to tam jednoho dne nezvrtlo. Jon Favreau a Vince Vaughn se již objevily v komedii ´Proutníci´ (1996) a později ve snímku ´Ranaři´ (2001), takže do třetice všeho dobrého? Snímek začíná dobře. Plno komediální etud, humoru a bláznivin. Nejeden si řekne, jo, konečně něco zábavného. Jenže ouha. Čím víc je celý koncept příběhu delší, tím více vtípků se vytrácí a vše nahrazuje omšelost. Zkrátka, čím déle je člověk na takovém ostrově, tím větší nuda z toho odeznívá. Každopádně se jedná o tradiční letní komedii určenou spíše pro dámskou část diváků. Ano, může za to klasická feministická rozvaha, i když v tomto případě se tento koncept přeci jen poněkud vyčůraně obchází. Ne, nejde tu o to, že bude muž dobývat ženské srdce tím, že bude vykonávat většinu práce, zatímco žena pasivně čeká na to, že jí muž ledasco vynahradí, ale jde o to, že se muži svou aktivitou sami lépe rozvíjejí k obrazu svému. Zkrátka jde o to, že si muži sami uvědomí, že by měli více myslet na přání své partnerky, zatímco ony stále myslí jen na přání své. Pro muže skutečně těžký kalibr. Humor tradičně pramení ze vzniklých nedorozumnění a bizarních vedlejších postav. Vince Vaugh vystupuje ve své roli tak, jak je povětšinou znám, takže jeho fanoušci si mohou očekávaně přijít na své. Snímek totiž jinak láká svou atmosférickou letní svěžestí a odpočinkovým dojmem z filmového zážitku. Snímek není špatný, jak by mohlo vyznít, ale přeci jen tomu jakoby něco chybělo. Rozhodně to bude především kratší stopáž zabraňující pocitu, že tomu každou další minutou čím dál více dochází dech.

Do přístavu jedné noci připluje loď s mrtvou posádkou a začnou se dít věci. Eddie Murphy se pokusil prozkoumat hororový upírský žánr, samozřejmě v komediálním kabátě, a bohužel se nedá se říct, že by to bylo rozhodnutí moudré. A to na režijní stoličku zasedl Wes Craven. Eddie si tedy střihl upíra, v tomto případě hledajícího vhodnou ženu, aby zachránil upírský rod. Jako krvežíznivý upír vypadá vcelku dobře, ale přeci jen v tom upírství poněkud málo šlapal na pedál. Snad je to i přeci jen slabým scénářem, který mu v tomto moc šancí nedal. Takže i kdyby byl snímek bez Eddieho, průměrný by zůstal tak i tak. I když v úsměvnosti snaha patrná je, humoru je nakonec spíše poskrovnu a když už, zrovna vtipně moc nevyznívá. A to na scénáři pracovalo pět lidí, včetně Eddieho. Co se stalo? Kam se vytratil smysl pro humor? Nejlepší moment na celém snímku je pouze, na upírský film přeci jen podivná scéna, kdy se Eddie, coby upír Maxmilian, mění v kaplana a přednáší o tom, jak je zlo dobré. Jinak skutečně není o co stát. V rámci fanouškovství k Eddiemu je film povinností, ale z paměti se velice rychle vytratí.

´Je to drak´ zní v originále pohádková fantasy v produkci Ruska, jenž se jedná o filmovou úpravu románu Sergeje a Mariny Dyachenko ´Rituál´. Původní děj scénáristé přenesli do „slovanské fantasy“, čímž se například původní hlavní hrdinka Utah přejmenovala na Miroslavu, ale jinak se předloze věrně drželi. Alespoň pro české diváky však celý koncept děje vyznívá poněkud povědomě. Kromě dračího příběhu, který je po filmové stránce stále ještě vyhledávaným artiklem, je hlavní myšlenka velice podobná klasické pohádce ´Kráska a zvíře´. Jen se děj neodehrává na zpustošeném temné hradě, ale na dračím ostrůvku, čímž zase z toho tímto vlivem jakoby také vyznívala inspirace ze snímku ´Modrá laguna´. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že se má snad i jednat o ledabylou ruskou napodobeninu amerického snímku známého pod českým názvem ´Stmívání´, ale to nechť si nakonec každý divák posoudí sám. Pohádkový romantický kabát je hlavní devizou příběhu a kdo předem neodhadne závěr, jakoby snad pohádky ani neznal. Po vizuální stránce je to však nádhera. Možná to ani nepřipadá, ale údajně je snímek z 85% tvořen počítačovou grafikou. Že to ani není poznat? Tím víc se jedná o dokonalou práci tvůrců. Přesto se snímek jako celek spíše řadí k lepšímu průměru. Místy vyznívá až moc zbytečně natahovaně, tudíž bez patřičného dějového vývoje až nudně. Ona dívka svou pubertální výřečností také moc přitažlivosti k sobě nezadá. Dějově vlastně není ani o co stát. Drak unese z nějakého severského města dívku na dračí ostrov, kde se setká s nějakým mladíkem podivně se chovajícím a divák jen sleduje co se z toho vyvrbí. Vyhledávaným filmovým artiklem se tohle nestane, ale za zhlédnutí určitě stojí. Jsou daleko horší dračí snímky.

Štěpán Šafránek, Kendy a mnoho dalších v šestém filmovém básnickém díle, mající podtitul ´Konec legendy´. Žeby už skutečně poslední snímek a nebo se ještě dočkáme snímku sedmého odehrávající se někde v domově důchodců? Do charakterů všech přítomných postav s touto filmovou sérií spjatých kráčí, nebo už u někoho dávno vkročil, podzim života a tak to po dějové stránce opět podle toho vypadá. Skutečně lehce úsměvný film, který každým novým dílem ztrácí grácie a zábavnost. Když si vezmeme jenom postavy senilních dědků v restauraci v podání Jiřího Lábuse, Josefa Abrháma a Rudolfa Hrušínskýho, než zábavu spíše vyvolávají depresi. Očekávatelný romantický nádech se ztrácí v nekonečnu a na nějaké básničky nechť divák raději předem zapomene. Stejně jako u předchozího pátého snímku vzniká otázka, jaký smysl vlastně tento film má. Je vůbec zapotřebí? Omšelost se zase o něco zvýšila a různým podivnostem bylo učiněno za dost. Česká filmová krize, co se týče kvality, jak je vidět, stále přetrvává a tak se jedná o další snímek, který mezi vyhledávané rozhodně patřit nebude.

Kniha ´Kronika města Kocourkova´ od Ondřeje Sekory je svým neotřelým humorem populární do dnešní doby a není náhoda, že si Karel Poláček název tohoto městečka ve třicátých letech pro tento film vypůjčil. Děj pojal obdobně, i když ne až tak, jak se říká, na dřeň. V hlavní roli nikdo jiný než Jan Werich, který dal dané satiře takovou patřičnou grácii a sounáležitost, že se stal snímek doslova nadčasovým. A je to poprvé, kdy se obešel bez svého partnera Jiřího Voskovce. Po technické stránce se nic nevymaňuje od snímků předešlých. Jednoduchý děj s jednoduchými dialogy je pevný už v kramflecích a i přes své značné stáří pokorně umí vyvolat divácký úsměv na tváři i dnes. Místy opět nechybí stále používané scény hodné grotesky, což dnes může krapet působit unáhleně a zbytečně, ale na svou dobu vzniku se nejedná o nic nepatřičného. Pro akční scény především honiček se stále jednalo o nejvhodnější způsob prezentace. Jak bylo naznačeno výše, satirické vtípky skutečně nestárnou. Když se kdekoliv podíváme na vedení radnice, odlišností moc nenajdeme.

Poměrně neznámý snímek kombinující milostný a poetický přednes s výrobní tématikou, který by se dal označit jako opatrný přechod do tzv. nové vlny v 60. letech. Komediální živelnost šla stranou a spíše se vsázelo na umělecký přednes a poklidnou atmosféru. Příběh není nezajímavý, samozřejmě s ohledem na svou dobu, ale na poetickou atmosféru je potřeba si co nejdříve zvyknout. Dnes už nikdo neví, čemu se říkalo umístěnka. Snímek něco takového připomene. Netýkalo se to pouze mladých lidí, jak by si někdo mohl myslet, ale i těch starších. Šlo samozřejmě o přeložení a něco takového odmítnout nebylo jen tak. Finta, jak se z toho vyvléct, samozřejmě byla a jaká už pojednává tento příběh, kde je v rámci ideologie, jako obvykle, do patřičné problematiky zahrnuto daleko více věcí. Finále příběhu tedy v žádném případě nemůže překvapit, čímž je timto moralizační opět naplněn. Snímek je tedy určen především pro náročného diváka, který rozumí aspektu dané tvorby. Ostatní se budou nudit.

Klasický boj proti drogám, tentokrát ve španělské produkci, který spíše vyniká dramatizací, než napínavou, alespoň, thrillerovou podívanou. Máme tu další nově vzniklou čtyřčlennou speciální jednotku, pod tentokrát pod názvem Jednotka 7, která má za úkol se postavit proti překupníkům. Nepřekvapujíc s nimi jedná železnou rukou a pohybující se na hranici zákona. A jak už to většinou u takovýchto motivů bývá, netrvá dlouho a celé se to poněkud zvrhne jinam. Základní struktura děje je tedy u diváků takových příběhů poměrně známá. Španělský režisér Alberto Rodriguez se sice rozhodl pro drsný, ničím nezdobený realistický přístup, ale místy jakoby to stále o něco zakopávalo. V rámci děje explicitní násilné scény nechybí, ale vyznívají spíše jako nutnost. Příběh chvilkami zajímavý je, chvilkami zase spíše nudí. Dojem televizní filmové tvorby už dokonává to poslední. Své diváky si snímek najít může, proč také ne. Každopádně punc tvorby dob 70. či 80. let se nezbaví.

Je to malý a svým způsobem bezvýznamný snímek takřka bez děje, avšak svým šarmem a důvtipným pohledem na svět, v jakém žijeme, dokáže pohladit a vymazat z hlavy špatné myšlenky o sobě samém. Snímek svou obrazotvorností a lehkostí vytváří nadhled nad danou situací, příjemný nenásilný humor a kapku nějaké té poetičnosti. Morgan Freeman coby herec On sbírající zkušenosti pro svou budoucí roli a Paz Vega coby nesmělá dívka Scarlet pracující v obchodě u pokladny, která si ve své volbě nového zaměstnání poněkud nevěří, že projde pohovorem. Jejich setkání se samozřejmě uskuteční v onom obchodě, ale po chvíli se celý koncept mění v takové malé road movie, kdy se jejich role obrátí a zkušenosti a mnoho životních poučení sbírá právě Scarlet. On je šťastný a vždy nad věcí, Scarlet je poněkud frustrovaná. Jak asi dopadne jejich setkání, důvěra a poučení? Snímek rozhodně není pro každého. Za scénářem a režií stojí Brad Silberling, který vsadil na minimalismus, což ne každému přijde vhod. Své představy však zhmotnil do filmové podoby impozantně a přesvědčivě. Dalo by se v tom najít i poučení a nějaké to filozofické životní moudro, které na samém konci zanechá u diváka příjemný pocit.

Drsná realita války tentokrát z Finska a to o konfliktu, na který z oblasti válečných filmů nejsme zrovna zvyklí. Finsko je napadeno Sovětským svazem a jako obvykle jde o všechno. Příběh je natočen na základě skutečných událostí, tudíž v něm jsou vyobrazeny i skutečné postavy. Scénář se snaží věrně držet deníků a fotografií Harryho Järva, který v roce 1942 coby poručík velel průzkumným a bojovým jednotkám pěchotního pluku IR 61. Neobvykle natočený snímek představuje událost, o kterém se filmy nijak vehementně netočí a těžko říci proč. Našedlý filtr obrazu podtrhuje atmosféru a vlivem vypravěče navozuje až dokumentární dojem. Faktem je, že se celý koncepce filmu pohybuje na hranici právě mezi hraným filmem a hraným dokumentem. A to se zdá být docela chybou. Snímek tímto ztrácí napětí, a pocit nebezpečí. Zkrátka to jako celek vyznívá jen jako obyčejná vyprávěnka, dokonce až s dvouhodinovou stopáží. Což znamená, že něco jako u válečného filmu z Hollywoodu plného bojových scén, drsných výjevů a srdcervoucích emocí se bohužel dočkat nelze. Na nějaké hrdinství se také nehraje. Armáda působí jako celek, kde každý spoléhá jeden na druhého. Bojové scény samozřejmě na správný válečná žánr obsaženy jsou, ale nejsou hlavní devízou komplexního děje. Snímek jen poukazuje na historické události dle deníků a fotodokumentace a nic víc. Tedy co se týče problematiky hrozby na finském území, jednání, řešení problémů a hlavně velení a snahy o splnění úkolů. Svou určitou váhu v rámci historie snímek má a to už hlavně ve faktu, že nepřátelští agresoři v době druhé světové války nebyli pouze Němci a Japonci. Je to sice jen takový obyčejný letmý pohled do minulosti, ale za shlédnutí určitě stojí.