MickeyStuma

Snímek prezentující jako horor se vymaňuje od dnešních filmových hororů převážně krvavých a předkládá spíše děsivé drama, které může zanechat divácký nepříjemný pocit. Smůlou však ale je, že celý příběh je poskládán z dějových scén, které moc dobře známe z mnoha nedávných i dávných snímků. Zkrátka, co scéna, to divácký dojem, jakoby to už bylo někde k vidění. Ano, a v tom je právě onen zádrhel. Celkově tak vznikl mix nejrůznějších žánrů, které postupně přecházejí z jedné do druhé, a světe div se, ono kupodivu funguje. Takže po srovnání tu máme něco jako rodinné drama, které se přes mysteriózní thriller dostane až do nadpřirozeného hororu. Ale jo, děj příběhu by mohl být o něco silnější, čímž by bylo i tempo o něco přijatelněji rychlejší, ale jinak to má svůj pevný potenciál a to jak ve stylu, tak i v atmosféře. Na první pohled se snímek zdá být jednoduchý, avšak svým děsivým nadpřirozenem diváckou pozornost povzbudit umí. A to je zásadní.

Do dnešních dob stále nejslavnější filmové zpracování románu literární autorky Merry Shelley, i když je fakt, že tomu na paty dost výrazně šlape stejnojmenný snímek z roku 1994. Filmové klasické mistrovské dílo se zatím stále zdá být nepřekonatelným. Svým způsobem fantastická pohádka pro dospělé je přes docela extrémní poetiku tak dokonale obrazově nasnímána, že se snímek stal inspirací pro další takovéto počiny. Hlavně co se týče noir filmů. Černobílé obrazy mají až neskutečně děsivou atmosféru a mnohé scény jakoby přímo vypadli z nějaké ilustrace. Své tomu dodaly i výrazné kulisy, plně dle představ literární autorky. Co se týče masky samotného Frankensteina, kterou si nechal nasadit guru tehdejších hororových a mysteriózních snímků Boris Karloff, se stala takovým synonymem, že jinak se už takováto postava snad nedá ani představit. I když modernější pojetí ztvárněné Robertem De Nirem, ve výše zmíněném snímku, v podstatě v ničem nezaostává. Příběh jako takový je spíše smutnou bizarní etudou povedeného pokusu o oživení těla sešitého z kousků nejrůznějších mrtvých těl, který byl poté spíše terčem nenávisti než obdivu. Smutný nepochopený tvor v epickém snímku, sice postrádající na svou dobu typickou romantiku, ale v dobovém pohledu hodně zvýrazněný ve svém charakteru. Co je dobré a co špatné? To on neví a tím mu právě vznikají nejrůznější životní problémy. A co si budeme povídat, mnozí, a navíc přirozeně živí, lidé to neví ani dnes. Takže je v tom skryta určitá moralizace člověka? Kdo ví.

Nízkorozpočtový akční dramatický thriller natočený za jedenáct dní? Ne, tak tady pšenka nepokvete. Michael Jai White vs. Mickey Rourke. Ale jo, chlapci vypadají okázale a padoušský sliz z Rourkeho doslova tryská, ale to je v podstatě vše. Atmosféra se snaží být poměrně temná, ale scénář nejen že není naprosto v ničem originální, ale navíc má ohromné množství hluchých míst a navíc se tempo děje tak neskutečně táhne, že hrozí usnutí snad i jinak čilého diváka. Už název snímku je nepochopitelným nápadem. Snad kvůli nemálo vzdálené podobnosti námětu stejnojmenného staršího snímku s Arnoldem Schwarzeneggerem v základní zápletce záchrany dcery? Budování napětí drhne a to i přes to, že šílenostem v rámci brutality bylo učiněno, v jistých mezích, za dost. Akčních scén poskrovnu a finálové střetnutí je vůbec největším zklamáním. Točit to na klasický celuloidový filmový materiál, řeklo by se, škoda filmového materiálu. Takhle nelze jinak, než škoda diváckého času.

Fenomenální ruský snímek z němé éry s Verou Cholodnajovou, která je dodnes s úctou označována jako královna ruského němého filmu. Tento krátký snímek je jeden z jejích raných filmů natočený režisérem Jevgenijem Bauerem, který ji pro film objevil. Melodramatická tragédie, u které mnohdy až zatrne. Na krátký film je příběh po dějové stránce tak bohatý, že snad ani není co k tomu víc dodat. Kritikou je právem označován za mistrovské filmové dílo a tak se beze studu řadí k několika dalším žánrově odlišným. Ano, ruská kinematografie, historicky před revolucí, se i po světové stránce má čím pochlubit. V českém překladu ´Děti století´ mají tak silný příběh, že mnozí hovoří o síle kinematografie. A že se film jmenuje zrovna ´Děti století´ není náhodné. Poukazuje se tak na století, které odsoudilo své hrdiny ke zradě, k utrpení, k smrti. Tento příběh křehkou a bázlivou ženou s pravidelnými rysi přímo vytváří symbol doby. Dává tak najevo, jak moc je světová společnost nemocná. Diváci se s ní spojili a jak truchlili nad jejím osudem, tak truchlili nad osudem i svým vlastním. Tohle se dnešním tvůrcům nepodaří ani u filmu zvukového, který má tak širší spektrum diváky zasáhnout. Režisér Jevgenij Bauer byl mistr svého filmového řemesla a i Vera Cholodnaja byla herečkou na svém místě. Rozhodně měla před sebou hereckou budoucnost, nebýt však její předčasná smrt v pouhých 25 letech, která je stále zahalena tajemstvím. Ale to už je jiná historická kapitola.

Alfred Hitchcock a jeho zcela první dokončený film. Melodramatický příběh s tragickým koncem už nějak předznamenává, jakým směrem se Alfred bude dál ubírat. Jeho rukopis tu sice pochopitelně ještě není tak znatelný, ale v určitých detailech tu jeho střípky přeci jen už jsou. Leckteré obrazové momenty velmi uceleně zvýrazňují atmosférické momenty děje, což sice bylo pro němý film hodně důležité, ale Alfred je používal i ve svých zvukových filmech, ve kterých to dotáhl do své dokonalosti. Jako příklad třeba záběr na točité schodiště předznamenávající hrůzu a napětí. Totéž použil ve filmu Vertigo. Příběh se pomalinku rozvíjí až dojde ke svému dramatickému finále a Alfred jakoby si to po režijní stránce užíval. Celkově to však přece jen zase až taková pecka není. Místy se děj zadrhává a jakoby si to hledalo skulinku v nerozhodnosti jak pokračovat dál. Shlédnutí tohoto Alfredova prvotního počinu však s jistého hlediska rozhodně není na škodu. Už třeba jenom ze zvědavosti.

Myšlenka námětu je sice dobrá, ale zpracování jak z posledních drobných. Od normalizační televizní inscenace se snad už ani ve své době uvedení nedalo očekávat něco výjimečného. Děj příběhu prostý a jakoby značně  sestřihaný z delší stopáže. Na zajímavosti tu není nic. Snad jen Vítězslav Jandák v roli naháněného propuštěného zločince, kterému scénář víc nedal vyniknout. A Jiří Bartoška v pozici Státní bezpečnosti, který zase pro změnu moc uvěřitelný není. Naprostý amatérismus, který je obzvlášť vidět u vojáků, kteří dostali do úst i nějakou tu větu. Ti snad byli už v době natáčení vojáci skuteční, tedy chlapci na základní vojenské službě. Naprostou tvůrčí naivitu nezachraňuje ani hudba tvořící napětí. Zkratka, tento televizní počin vypadá jako spíchnutý na koleně v hodně rychlém tempu, aby byl v tvorbě televizních filmů splněn plán. Jinak se to snad ani vysvětlit nedá.

V šedesátých letech vzniklo docela hodně českých historických filmů, i když je fakt, že převážně zasahovali spíše do poetiky. Režisér Milan Vošmik sáhl po knize Josefa Františka Karase a natočil dětský dobrodružný historický film z husitské doby, který se svým způsobem od jiných zase až tak moc neodlišuje. Dva chlapci s jistým úmyslem zasáhnou do husitského válečného dění a to je celé. Scénář pro film napsal samotný literární autor, takže jeho myšlenka byla zachována. Příběh je vlivem cílení diváků tedy značně jednoduchý, avšak na své výjimečnosti kupodivu neztrácí ani dnes. O bitevní scény diváci ochuzeni nejsou, jen nelze počítat s tím, že budou vypadat jako u husitské trilogie Otakara Vávry. Za pozornost však především stojí samotný Jan Žižka, který v takovém příběhu samozřejmě chybět nesměl. Zahrál si ho Ilja Prachař a maskéři na něm tak výtečně zapracovali, že je poznat jen podle hlasu. Navíc je impozantní první scéna s ním, kde sedí na koni. Jak vystřižený z jezdecké sochy v Praze na Vítkově. V tom byl snad i jistojistě tvůrčí úmysl. Dětských historických snímků skutečně není moc a tak lze bez skrupulí tento, ještě černobílý, považovat jako filmovou raritu.

Zombie filmů odehrávajících se v době druhé světové války už bylo natočeno docela dost, a tak si tvůrci zřejmě řekli, že nastal čas na změnu. Tentokrát má americká armáda co do činění s čarodějnicemi. A sympaticky krásnými čarodějnicemi. Snímek tedy přináší, samozřejmě kromě patřičného krveprolití, také iluzi nočních můr a hlavně svádění čarodějnicemi, které nikdy nepřinese nic dobrého. S chladnou diváckou hlavou se jedná o jednoduchý zábavný film, který má také tu zvláštnost, filmoví matadoři si toho určitě hned na začátku všimnou, že v rámci dějového vývoje se použila dějová šablona z filmu Predátor. Známé scény, stejně po sobě jdoucí, v jiné situaci. Docela zajímavý počin, ale nakonec, proč ne. Ono to i tady funguje. Technické efekty a make-upy jsou působivé, mysteriózně temná atmosféra v prostředí druhé světové války dokáže v celku pohltit. CGI je samozřejmě očekávané slabší ale není zase až tak špatné, aby vypadalo jak je zvykem například u studia Asylum. Lesy mohou být děsivým místem a obzvlášť hororový žánr o tom ví své. Námět s čarodějnicemi také není nic neobvyklého a dá se říct, že je do hororového povědomí vrátil snímek ve stylu found footage Záhada Blair Witch. K tomu nacistický okultismus a máme válečné dobrodružství plného šokujících okamžiků a překvapení. Jak by řekl Quentin Tarantino, jedná se o brakový snímek, ale i takový má svůj potenciál.

Příběh Ralpha Thorsona, jednoho z posledních lovců odměn. Poslední také snímek Stevena McQueena, kterému byla po produkci byla jištěna rakovina, aby nakonec paradoxně během léčení zemřel na infarkt. Bylo mu pouhých padesát let. Vypráví příběh skutečné postavy, který dokonce dělal při natáčení filmu poradce a snad ho i lze někde zahlédnou v komparzu. Byť nechybějí výborné akční scény, jako je automobilová honička či scéna s vlakem, vyznívá přesto snímek dosti poklidně a až moc jednoduše. Padouch má sice grády, ale to je asi tak všechno. Místy je snaha o humor, který však stejně zapadá vniveč. Chybí tomu zkrátka pořádný tah na branku. Průměrnosti je učiněno tak za dost, že až vznikl dojem, jestli snímek povodně nevznikal přímo pro televizi. Nějaká hlavní zápletka v podstatě neexistuje. Vše se tak nějak odvíjí v nezávislém sledu bez nějakých vzájemných ambicí. Každopádně právě pro televizi je snímek skutečně nejvhodnější, neb na televizní obrazovce vyniká daleko lépe, než na stříbrném plátně. Steven McQueen podal dle očekávání adekvátní výkon, kde nejvíce vyniká v roli neumětelství řídit auto. Jak známo, McQueen byl jinak také automobilový závodník. Snímek má mouchy, ale i tak kupodivu vyznívá lépe, než mnohé podobné s větším rozpočtem.

Hororový příběh obsahující extrémní násilí a krveprolití v té nejděsivější podobě, který se jen řadí mezi obdobné snímky, tudíž neobsahuje nic neznámého či překvapujícího. Některé momenty že prý jsou založeny na skutečných faktech, což uvěřitelné může být. Nejsou tu žádní kanibalové či mutanti, jak se jinak hodně používá, ale jen sadistický obyčejný postarší chlápek, kteří si libuje v mučení lidí na samotě někde v australské poušti. Zápletka děje je samozřejmě jednoduchá a hlavně hojně používaná, takže je vlivem toho plně předvídatelná. Parta mládeže na výletě se podívat na slavný australský kráter, kde se jich zmocní sadistický šílenec. Nic víc, nic míň. Že by ale byl snímek nějak závratný se však říci nedá. Vše vyznívá hodně lacině a bez řádného tahu na branku. Vraždy a mučení jsou ohledně specifika žánru očekávaně hodně brutální, ale až moc dlouho trvá, než se skutečně něco začne dít. Setkání s burany v nějakém motorestu sice vypadá zajímavě, ale v předlouhé cestě ke kráteru to prostě vyznívá zbytečně. Nebo snad z nutnosti, aby jsme nezapomněli, na co se vlastně díváme. Onen zabiják sice je prezentovaný jako zosobnění zla, avšak zase až tak moc nás nedonutí se zamyslet nad potlačovanou temnou stránkou našeho vlastního lidství. Celé je to takové unáhlené a bez patřičného vývoje ve své přímočaré děsivosti. Přidat hloubku v místech, kde vlastně ani žádná není, se stalo jen zoufalým pokusem šokovat za každou cenu, jen aby bylo právě vlivem žánru učiněno za dost. Shlédnutelný snímek samozřejmě je, ale vracet se k tomu bude asi málokdo.