JASON_X

JASON_X

okres Praha
dřevorubec

31 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Baraka - Odysea země (1992)

    Geniální. Velkolepé. Strhující. Iniciační záležitost. Slova jsou nedostačující. Dokonalá kombinace obrazů a hudby, dokonale poskládaná, vyvolávající bezpočet silných dojmů a myšlenkových asociací. Připravený člověk si u tohohle opusu uvědomí spoustu souvislostí. Baraku jsem viděl už ca třicetkrát a pokaždé mě znovu dostane. Poprvé zhlédnuta v kině Atlas v Praze na Florenci ca v roce 1994. Bylo to pro mě úplné zjevení, tak krásné a s tak velkou výpovědní hodnotou... Cestou domů jsem se pak díval na noční oblohu a cítil víc než kdy jindy, že vše je spolu propojeno a celý svět je ve své rozmanitosti, složitosti a velikosti vlastně v podstatě hrozně jednoduchý a malý... Je jasné, že kolik lidí tolik cest, že spousta lidí se určitě "jen" pokochá krásnými obrazy a hudbou a o nějakých širších souvislostech je vůbec nenapadne přemýšlet. Na mě má ale Baraka pokaždé jakýsi sedativně-meditativní účinek... I když si o životě (o samé fyzické podstatě života) na téhle planetě nemyslím nic dobrého, při tomhle filmu vždycky silně pociťuju že "všechno je jak má být", uvědomím si pomíjivost všeho na Zemi, pomíjivost nejen lidí, ale i všeho živého i neživého, pomíjivost celé Země, i Slunce, i celého vesmíru... No a to mě vždycky přivede do stavu příjemného duševního klidu.

  • poster

    Zrcadlo (1975)

    Tenhle film je moje srdeční záležitost, těžko se to objektivně vysvětluje, protože spousta lidí ho nijak výjimečným nebo zajímavým neshledává. Poprvé jsem ho viděl někdy v polovině devadesátých let ve filmovém klubu Golem v pražském Paláci kultury. Bylo tam tenkrát vyprodáno a uvaděčka nechala asi deset nešťastníků, na které se nedostalo místa (včetně mě), sledovat film v sedě či v leže na zemi mimo prostor se sedadly, to už by se dneska v Praze asi nestalo. Film na mě zapůsobil příjemně jako morfium, šel jsem pak pěšky domů noční Prahou přes Nuselský most a věděl jsem, že jsem byl ten večer svědkem něčeho významného. Viděl jsem ho pak ještě mnohokrát, spolu s jinými Tarkovského filmy, a pokaždé to byl hluboce niterný zážitek, bylo mi to něčím ohromně blízké, oslovovalo mě to, promlouvalo to přímo ke mně... Já vím že to zní hrozně, sám nesnáším patetické kecy, ale tak to prostě je. Všechny obrazy ve filmu mají vztah k Tarkovského vzpomínkám, k jeho dětství a dospívání, jak jsem později zjistil při četbě jeho deníků. Ale na Zerkalo se dá koukat i "jen" jako na filmovou báseň, uklidňující a meditativní. A ta překrásná barokní hudba! Hlavně skladba od Purcella mi zní často hlavou, je nadpozemská. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil její název. Možná teď tedy někomu usnadním práci - je to 25.píseň s názvem "They tell us that you mighty powers above" z Purcellovy barokní opery The Indian Queen, ovšem v aranžmá Bath Festival Orchestra pod taktovkou Yehudi Menuhina (červenec 1965). https://www.youtube.com/watch?v=JRKZh6RNgCc

  • poster

    Nostalgie (1983)

    Po Zrcadlu druhý Tarkovského vrchol, podle mého soudu. Nevím, který z nich je ten vrcholnější. Obrazově nádherný film s nádhernými dlouhými záběry, s niternými dialogy, s nádhernou hudbou, s geniálním Olegem Jankovským v hlavní roli. A tentokrát z Itálie. Vůbec to není naškodu, na italštinu si člověk rychle zvykne a jelikož má celý film ruskou atmosféru a nese Tarkovského nezaměnitelný rukopis, ani mu to už časem nepřijde. Je to zkrátka ruský film. Stejně jako v Zrcadlu a ve Stalkerovi, diváka co chvíli oblaží nádherné obrazy, třeba všelijaká zátiší a zákoutí s prvkem tekoucí či kapající vody. To nejlepší však přijde v závěru. Nezapomenutelný závěrečný obraz symbolického prolnutí se Evropy, Ruska i hrdinova dětství je druhým nejkrásnějším záběrem, který jsem kdy ve filmu viděl. Tím prvním je totiž předchozí bezmála desetiminutová scéna s Olegem Jankovským a svíčkou v Bagno Vignoni. Tyhle dvě scény jsou pro mě jakýmsi resultátem všeho, čím mě Tarkovského tvorba tolik oslovuje.

  • poster

    Solaris (1971)

    Pomalá, těžkomyslná a filosofující sci-fi podle vynikající knihy Stanislawa Lema. Žádná povrchně poutavá akce, ale děj nabitý dušezpytnými dialogy a nastolující zajímavé úvahy o podstatě lidské duše a existence. Velkou výhodou je pro diváka znalost knižní předlohy, protože Tarkovskij ji zfilmoval podobným svérázným způsobem, jako Kubrick Clarkovu Vesmírnou odysseu, tedy svou vlastní filmovou řečí a bez velkých ohledů k literární jednoduchosti a doslovnosti. Sledování Soljaris je pro mě vždycky vrcholná estetická slast a příjemně meditativní zážitek. Ale člověk musí mít chuť a čas se vnitřně zastavit a mít rád Tarkovského specifický režisérský styl. Ozdobou filmu je pak výborná a krásná Natalja Bondarčuk.

  • poster

    Matrix (1999)

    Moc rád vzpomínám na okamžik, kdy jsem tenhle film viděl poprvé. Vůbec jsem tehdy netušil na co jdu, a není tedy divu, že mě hned úvodní scéna pevně přikovala do sedadla. Pak už jsem jen nevěřícně a se vzrůstajícím ohromením zíral - prvních pětatřicet minut filmu je tak neuvěřitelná, akcí a překvapeními nabitá jízda, že na mě působila jako nějaký psychedelický sen. Bílý králík, první Neův hovor s Morfeem, šílený okamžik se srostlými ústy ve výslechové místnosti s následnou ještě šílenější "hmyzoidní" sondou do břicha skrze pupek, Neovo odpojování a procitání... takový akční spád snad v žádném mně známém filmu k vidění není. Když jsem se dozvěděl pravdu o Matrixu, částečně se mi ulevilo, tep se zklidnil, zklidnilo se i filmové tempo (aspoň dočasně), ale zase mě mrzelo, že už skončil ten fascinující halucinační a adrenalinový zážitek... Odmala čtu sci-fi, takže hlavní myšlenka (pointa) filmu pro mě nebyla nic nového, nebo dokonce převratného. Ale vidět pak na plátně její filmové zpracování, navíc takhle bravurně provedené, byla pro mě velká lahůdka. Minimálně dvacetkrát.

  • poster

    The Doors (1991)

    Dobrovolně přiznávám, že před prvním zkouknutím tohohle filmu v jedna- nebo dvaadevadesátém, jsem od Doors znal jen Light My Fire z pražského Rádia 1 a o skupině i o Morrisonovi věděl leda velký kulový. Měl jsem ovšem jakés takés povědomí o fenoménu šedesátých let ve Spojených státech díky filmům jako Easy Rider a Hair. Ovšem po tom, co jsem tuhle geniální Stoneovu práci viděl poprvé, jsem si hudbu i texty The Doors zamiloval, nahrál si rychle všechny jejich desky, splašil nějaké živáky a dokumenty na VHS, přečetl knížku No One Here Gets Out Alive (samozřejmě česky), zkrátka stal se jejich skalním fanouškem, nechal si růst vlasy, nosil vybledlou džínovou košili přes černé kalhoty (i když tedy ne kožené) a na film chodil pořád dokola a dokola a dokola... Spolu s Barakou, The Wall od Floydů a Tarkovského Zrcadlem je to určitě film, který jsem viděl nejvíckrát. Vala Kilmera rád nemám, ale tady zahrál bravurně a neumím si už v Morrisonově roli představit nikoho jiného. První půle devadesátek je pro mě nerozlučně spjatá s tímhle úžasným filmem. No a The Doors jsou moje srdcovka samozřejmě dodnes.

  • poster

    Vetřelci (1986)

    Viděno poprvé ca v šestnácti v pražském kině Květen ještě před "revolucí", takže to mělo o to větší grády. Takovéhle filmy nás tehdy přitahovaly jako mouchy... jako vosy med. Překvapilo mě tenkrát, o kolik víc je tam akce a "vetřelců", a jak snadno se dá takový vetřelec zabít, když v jedničce se mi zdál nezničitelný. Z hlediska akčnosti byla dvojka pro mě v té době samozřejmě přitažlivější, ale zároveň se mi trochu stýskalo po temné a pomalé atmosféře prvního dílu. S letitým odstupem je pak 'druhý Vetřelec' v mém pomyslném žebříčku akčních scífek suverénně na prvním místě daleko nejen před všemi dalšími Vetřelci, ale i Predátory a jinými podobnými potvorami. Geniální film. Skvělý Biehn, výborný Henriksen a božská svalnatá prsatice Vasquezová! (no jo, tak teda Goldsteinová...)

  • poster

    Tenká červená linie (1998)

    Nejkrásnější, nejhlubší a nejpoetičtější válečný film všech dob... i když je vlastně spíš filosofující a protiválečný, než válečný. Nejsem pacifista, a radši než s házením chleba místo kamenů sympatizuju s prastarým zákonem 'krev za krev'. Ale tenhle geniální opus mě pokaždé dostane do jemně euforického, slastně meditativního, téměř buddhovského stavu, a to už jsem ho viděl asi pětkrát. Nevím o žádném jiném filmu, kterému by se tak dokonale podařilo ukázat ne snad nesmyslnost války (to by bylo na složitou debatu), ale její naprostou BEZVÝZNAMNOST a NICOTNOST z hlediska Věčnosti, nicotnost před duchem Života a Přírody, před nekonečností Vesmíru, před Nesmrtelností... Ale z tohohle hlediska je samozřejmě nicotné úplně veškeré lidské hemžení a snažení, nejen válčení... Mohl bych o tomhle skvostném díle napsat celý traktát plný všelijakých mých dojmů a myšlenkových asociací, ale pochybuju, že by to někoho zajímalo. Takže ještě aspoň moje oblíbené výjevy: Skupina ostražitých, napjatých a vystresovaných vojáků se na cestě do nitra ostrova míjí se starým domorodcem, který flegmaticky kráčí odněkud někam, a nějaká válka jde zjevně mimo něj... Dva vojáci v trávě tváří v tvář hadovi během divoké přestřelky... Bojující lidé a divoká zvířata, vzájemně se pozorující, ti první v zajetí válečného běsu, ti druzí v blažené animální nevědomosti... Celou tu směšnost a malost nějaké té lidské válčičky jsem si nesilněji uvědomil v jediném krátkém okamžiku - modrý motýl přelétávající před očima pozorovatele (=před kamerou) a v pozadí vyčerpaně útočící vojáci, kteří se nesmyslně hrnou dobýt jakýsi hřeben, protože je ženou neukojené ambice jednoho frustrovaného plukovníka... Co se herců týče, bylo by to také na dlouhé povídání, tak snad aspoň dvě jména ze samotného hereckého Olympu - Caviezel a Penn. Howgh.

  • poster

    Noční hlídka (2004)

    Našincům je evidentně bližší a srozumitelnější filmová poetika a filmový styl americký, případně západoevropský, nežli ruský, případně východoevropský. Jinak si neumím vysvětlit zdejší nízké hodnocení tohohle brilantního skvostu. Podobné kousky ale asi nadšeně a nekriticky ocení jen rusofilové, alternativní fajnšmekři, nebo všelijací podivíni. Já tedy do téhle party patřím asi taky, protože Nočnoj dozor považuju za vrcholně pohledný a zábavný biják - dobrý příběh, akcí a skvělými nápady nabitý děj, originální atmosféra, specifické a neokoukané ruské reálie (které v záplavě těch amerických působí osvěžujícím dojmem), nestandardní (nehollywoodská) filmová řeč, pár povedených triků a efektů... Šílený Tatar Bekmambetov tímhle majstrštykem svého času převálcoval veškerou obdobnou americkou produkci a zazářil a explodoval jasně a hromově jako kdysi dávno meteorit nad Tunguskou... T1: Novější HD verze mají jednu malou, ne, VELKOU vadu - na jejich konci nezazní výborná ruská titulní (a titulková) píseň "Ночной дозор" od grupy Уматурман, ale nějaký blivajzní anglicky zpívaný cajdák. T2: Knihu jsem nečetl, a proto nemůžu srovnávat. Ale snad to někdy napravím.

  • poster

    Pravdivá romance (1993)

    Naprostá senzace. Tohle mi stoprocentně sedlo hned napoprvé. Od té doby mám rád Christiana Slatera a žeru Patricii Arquette. Tarantinův velkolepý, ba geniální scénář je alfou i omegou filmu. Skvělá hudba. Naprosto skvělí herci, všichni do jednoho. Tenhle film mám ještě radši, než pozdější Tarantinovy "vlastní" filmy. Ta úžasná scénáristická hravost, jednoduchost a lehkost vyprávění, hladkost, s jakou na sebe navazují jednotlivé scény... Zkrátka pohádka (pro dospělé), brak povýšený na velezáživnou a zároveň i velezábavnou záležitost. A všichni Siciliáni jsou negři, to dá rozum...

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace