hotanka

Film táhnou Roden a Rázlová. Oba brilantní. Zbytek jsou skoro ochotníci. A fakt nechápu, proč je do jedný z hlavních vedlejších rolí nutno obsadit někoho s brutálním slovenským přízvukem. Pokud je ve scénáři Slovenka, super, nechte ji mluvit slovensky, ale tomuhle lámání přes koleno vážně nerozumím. Tady měl v castingu asi někdo protekci.

Zajímavý dokument, který asi nenechá nikoho chladným. Především díky osobě hlavní hrdinky Martiny, které se v jeden moment úplně převrátil život. To, v co věřila, bylo jedno ráno na začátku jejího dospělého života pryč a ona musela začít úplně od začátku.  Dokument je časosběr, Martina se začíná natáčet doslova pár měsíců po onom ohavném činu, takže můžeme sledovat její vnitřní proměnu, její naděje (např. v návrat zraku) i zklamání. Je trochu škoda, že režie nebyla odvážnější, umím si představit podtitulky, chronologickou dataci, vedlejší postavy se mohly klidně představit, dalo se namixovat víc hudby (úžasná závěrečná píseň Katarzie je fakt málo). Celé by se to prosvětlilo, tohle bylo opravdu takové mdle plynoucí, což rozhodně není vina Martiny. Její upřímnost, to, že šla naplno a doslova s kůží na trh, je její velké vítězství a asi i terapií.  Vše gradoval příchod druhého hlavního hrdiny dokumentu, nového přítele Mirka. Celou druhou půlku jsem těm dvěma držel palce, věděl jsem, co je ve hře. Že se klidně může stát, že to nedají. Že se rozejdou. Závěr opravdu stojí za to. Mrkněte v kině, jak tenhle příběh končí. A držte Martině palce.  PS: Pachateli onoho ohavného činu nevěnoval dokument jediný záběr a je to tak dobře.

Úplně nechápu, koho tahle tuctová krimi s absolutně topornými herci bavila. Nikomu jsem nevěřil, ani co by se za nehet vešlo. A úplně nejhorší byl táta. Kéž by místo něj obsadili třeba Karla Rodena. Ani námět nestál za nic. Tragédie. To vysoké hodnocení vůbec nechápu. Kdo jste tomu tady dali tři a víc hvězd, mrkněte povinně na Válku Roseových nebo Bitter Moon, ať máte představu, jak se točí rodinná tragédie.

Krásně to plyne, ani pomalu, ani rychle. Všímavá kamera, delikátní detaily, vůně arabské ulice, útulné interiéry.. Ožehavé téma homosexuality v arabském světě je ztvárněno s citem, film je i poctou starým arabským krejčím šijícím sváteční oděvy ještě postaru, ručně, bez stroje (!). Ale ze všeho nejvíc je film holdem instituci manželství, tím nejkrásnějším filmovým holdem, jaký jsem kdy shlédl. A Halim s Mínou jeho nejčistšími a nejváženějšími ambasadory.

Dokument je to dechberoucí. Už jsem viděl hodně true crime doku, mockrát jsem nevěřícně kroutil hlavou, např. nad tím, s jakou lehkostí lze nespravedlivě odsoudit za vraždu teenagery, kteří jen divně vypadají (West Memphis Three), dostatečně dlouho je vyslýchají, až je spletou (mentálně retardovaný Brendan Dassey, celá parta Cetral Park Five), nebo naopak zprostit viny zjevně vraždící individuum, které má neomezené prostředky na obhajobu (The Jinx). Ale ještě nikdy se mi neotvírala kudla v kapse tolik jako při sledování téhle série. Vidíme takřka v přímém přenosu, jak lze šikovnými právními kličkami (svědek s garantovanou imunitou vezme na poslední chvíli čin na sebe) zprostit zjevného pachatele válečného zločinu obvinění z vraždy. Existuje xy očitých svědků činu, kamerový záznam úvodu mučení, pachatel se s utýraným vězněm nepokrytě fotí, vraždou se chlubí přátelům v SMS (!), ale má štěstí, že Bílý dům t. č. obývá jedinec, který se sice vojenské službě sám rafinovaně vyhnul, o to zapálenější je ale vlastenec. Gallagherovi mediálně pomáhá, zajistí mu vlivné obhájce (čímž zdravím Roberta Dursta z Jinx, kterého ale spravedlnost nakonec přece jen dostihla), pozve ho do Bílého domu etc. WTF? Shrnuto, podtrženo: jsem rád, že existují vojáci jako Dylan Dille nebo Joshua Vriens, to jsou skuteční hrdinové téhle frašky. Jsou si vědomi toho, že vystoupit proti svému veliteli, vlivnému členu SEALS, který před jejich očima mučí a nakonec ubodá vězně, se jim nejspíš nevyplatí, ale udělají to stejně. Voják by měl být profík, který nepříteli nepůsobí zbytečně bolest, ne úzkostné sadistické děcko závislé na tramalu. Proto ostatně existují Ženevské konvence. Jsem taky rád, že americká námořní komunita nakonec Gallaghera sama vyobcovala, ten odešel do výslužby, momentálně vymetá alt right weby a nabízí na netu trička s vlastním logem. Inspirace pro našeho Kajínka?

Tihle lidi z dokumentu jsou hrdinové, bez ohledu na to, kolik lží na ně různí užiteční idioti Kremlu včetně těch našich naplivou.  Masivní dezinformační kampaně kolem Bílých přileb byly, doufám, přesvědčivě vyvráceny, viz třeba Guardian (https://www.theguardian.com/world/2017/dec/18/syria-white-helmets-conspiracy-theories) nebo Wikipedia (https://en.wikipedia.org/wiki/White_Helmets_(Syrian_civil_war)#Information_warfare_campaign). K celé věci se vyjadřoval i Elliot Higgins, zakladatel věhlasného investigativního Bellingcatu. Je zcela logické, že se místní dobrovolníky snažili Assad s Putinem diskreditovat a umlčet, přinášeli totiž svědectví o zločinech armád těch dvou páchaných na civilistech. Syrské Aleppo je toho mementem.  Je až k pláči, jak může někdo s dostatkem informací nazvat člověka, vyhrabávajícího dítě zpod hromady suti, propagandistou. Dotyční pomáhají trpícím, žijí v pekle, jsou očitými svědky válečných zločinů a přirozeně chtějí, aby svět věděl, co se v jejich městě, přednedávnem vzkvétajícím, děje. Každý člověk se srdcem na pravém místě by se choval stejně. PS: Ani se nedivím, že jsme na tom my Češi a Slováci s covidem (konec listopadu 21) tak, jak jsme. Chybí nám kritické myšlení, dar rozeznat kdejaký internetový žvást od pravdy. A tak se jako čert kříže bojíme banální vakcíny, abychom si pak, když ulehneme se zápalem plic, nechali v nemocnici pokorně píchat Remdesivir s mnohem větším množstvím vedl. účinků. A v našem neočkovaném těle se zatím virus spokojeně kultivuje a vymýšlí ideální evoluční strategie.

Za mě zklamání. Zápletka jak z druháku na FAMU, žádné twisty, šokující odhalení. Jen prkenná tvář Jasona S., prvoplánová revenge a přepálená střílečka jak z dřevních dob Stevena Seagalla. A to je na vrchního inovátora akčního žánru Ritchieho střihu fakt málo. V podstatě nuda. A taky zmatek. Nějak moc gangů přepadávačů dodávek na jedno město, n´est-ce pas?

Nevím, jestli dechberoucí, jak se tu píše. Spíš rozvleklé, depresivní a lehce bezradné. Scénáři nelze upřít nápaditost, ale pohromadě to příliš nedrží. Jediné dvě postavy, kterým jsem výkon věřil, byly paradoxně pedofil a děda v lapáku. Ani linka se soudním porcesem mě nijak nenadzvedla ze židle. Jestli chcete vidět opravdu skvěle napsané soudní drama, mrkněte na Turturra  s Ahmedem a jejich koncert v https://www.csfd.cz/film/343181-jedna-noc/prehled/. Taky osm dílů, ale úplně jiný biják.

Syrové. Kruté. A přece všední. Bradbury měl pravdu, když ve 451 Fahrenheita popsal společnost, která se bude po večerech bavit sledováním utrpení bližních. Ve slavném románu prchá štvanec městem před policií a díky televizním a CCTV kamerám ho mohou doma v obýváku sledovat úplně všichni. Dnes něco provedete, díky digitálnímu smogu vás zpětně dohledají v každém metru, esemesce nebo FB postu a takový dokument o vás může vzniknout taky. Jen mít dost peněz na produkci. A ne, absolutně toho zoufalce, co vraždil, nehájím. A zároveň vůbec nechápu, co vede pěknou řádku místních komentátorů k úsudku, že na tom snad měla svůj díl viny i "labilní" zavražděná. Neměla. Každé partnerství má problémy, každý si nese nějakou zátěž z minulých vztahů a každý miluje jinak vášnivě. Ale pak se vezmete a máte děti, dům... Vinit energickou, akční a těhotnou mámu od dvou dětí, že moc tlačí na pilu a dožaduje se od svého manžela alespoň minimální pozornosti (sic!), je fakt přes čáru. Každý by se v její situaci choval podobně. Ušetřete mě těch keců, že vy byste se i s dětmi sbalili a odjeli včas. Oběť ve svém partnerství podle mého udělala jedinou chybu, a sice, že si tohoto nezralého, nejistého a nedospělého muže vůbec vzala. Ale soudit ji právo nemáme, psychopati málokdy odkryjí tvář předem.

Dokument ostrý jako břitva. HBO umí. Navíc příjemná stopáž. Jde o nesmírně intimní svědectví o jednom případu drsného zneužívání v rodině, kdy matka dítěti ničí život.... láskou. O Munchhauzenově syndromu (MS - navozování příznaků různých nemocí, obíhání doktorů, léčení zdravého těla) jsem do té chvíle nevěděl vůbec nic. Do shlédnutí filmu jsem měl za to, že jde o obyčejné simulování, ale tak to není. Od simulace se MS liší tím, že předstírání příznaků nemocí nemá žádný konkrétní účel. Napadlo mě, že vlastně asi má: vyvolat pozornost, nechat o sebe pečovat, cítit něčí účast, lásku, starost. O level dál je ale ve filmu zobrazený tzv. "MS v zastoupení", kdy matka předstírá desítky nemocí u vlastního dítěte. Do jak obludných rozměrů tahle úchylka může zajít, se podívejte sami. Absolutní závislost na matce, dítě ustrnuvší ve vývoji, podvody, sbírky na fiktivní rakovinu, a nakonec - vražda. A já si přitom nemohl nevzpomenout na jiného - možná podobně týraného - diblíka z českých luhů a hájů: Barboru Škrlovou z Kuřimské kauzy. Pamatujete? Neméně bizarní, podobně psychicky poničená dospělá dcera předstírající dítě, která nakonec putuje do vězení.