nichts

Ačkoliv je to plný klišé, který pozná i hudební nula jako já, což je fakt trapný když je hlavní postava super dirigentka. Stejně jako je slabý, že to potřebovali artově roztáhnout, mít sterilizovanej design iteriérů a pak hned nepřiměřenej kontrast se zatopenym squatem. Stjeně jako finální přirovnání k toxickýmu krokodýlovi, co se tam sotva vejde - 20s na celou scénku. - Tak je to působivý. V halvních momentech se dodržel takt. Srdceryvný maily přejedou tak rychle plátnem, že vše nechají představivosti. Hříchy a zrady se dějí mimo plátno. Politika pomocí výrazů tváře. Chyba Lydie ani není v její morální pokleslosti - která je koneckonců ponechána v rozhodujícím místě s otazníkem, ale v její politicko mocenské nejapnosti - zaslepené aroganci. (možná je z emailů zřejmé, co se stalo, ale divák si je bez 'stop and play' nedokáže přečíst) Je sice otrava se na to koukat, ale zážitek skvělej.

Hodně moc kýčovitý. Hudba říká jak se cítit. Úvodní štěstí je zobrazeno jak z reklamy na máslo. Kdyby někdo nepochopil, že se chlapec dá po přiznání zázračně dohromady, tak mu symbolicky sundají sádru z ruky a jde se projít do pole květin v zapadajícím slunci. Tak lehké je se naráz přenést přes tragédii již podstatně způsobil. škoda času. Je tam nicméně několik pozoruhodných scén - za všehcny třeba když hrdina odmítne hrát dětskou hru se svým kamarádem - odmítne věřit, že existují imaginární postavy se kterými si hráli. (to je tedy vzhledem k jejich věku již nemístné, ale pěkné je to stejně - i v tom je ale vidět, že se režisér snažil vymačkat dojetí za každou cenu)

Úchvatně svobodné dílko - Otec (režisér) na zahradě postaví domeček a v reakci na hru svých dětí okolo domečku sestavuje scénky jež se pak dostanou do filmu.

Má to úžasně spontání dialogy - podle tvůrců měli herci dané téma a na něj hodiny improvizovaly, nebo lépe řečeno o něm se bavily a malý výřez z toho se dostal do filmu. Ten zbytek se dost vleče...

Trochu zbytečný snový sekvence a vzývání entnický identity, ale třeba to v indiánskym ghetu jede.

Ocenil bych větší spád, nicméně Bliadzeho styl 'Slice of life cinema' mne okouzlil. Dokonce bych se na film podíval i znova, tedy s ovladačem.

Předvedení násilné moci, do které je zapletena celá vesnice je uhrančivé, ale za cenu zmrzačení charakterů postav. - Hned po promítání jsem byl naprosto unešen, nejen proto, že během války vznikl kritický film ikdyž byl hotový před začátkem války, ale hlavně se týmu povedlo vytvořit smršť neblahých očekávání jež mne protáhla příběhem ani jsem nevědėl jak. - S časem mne ovšem rozčiluje čím dál víc příliš hrubá konstrukce vyprávění. Postavy doslova nemají vnitřní život. Do určité míry nemá aktérství nikdo ve filmu. Hrdina protože je naprosto průhledný stroj-světec, jen sleduje svá pravidla jednání jak stroj a spor tak může vzniknout jen mezi ním a okolím, vesničany. Ti zase nemají, žádná pravidla - jsou to black boxy jež jednají v podstatě bezdúvodně k jednání dodají až ex post důvod, který jejich charakter do té doby neměl - od syna jenž zapálí kostel aby řekl, to pro lásku k tobě tatínku, přez matku hrdiny jež přivolá pohraničníky na hrdinu protože naráz dostala strach o příbuzného, kterého léta podporuje v pašetáctví po antagonistu jenž se se potřebuje zeptat dětí zdali má hrdinu potrestat.

Z vizuálního hlediska se to nedalo vydržet. Klišé a ještě ke všemu špatně udělaný. Běžný dialogy a takřka všechny vedlejší postavy byly plochý jak moje bejvalka. Bylo mi z toho trapně. Nicméně motivace aktérů byly krom obyčejně svěží. Opravdu se podařilo vytvořit dobrý příběh bez války, bez my a oni. Svět kde je mnoho aktérů s pozičně danými zájmy a vzpoura vychází z touhy a utrpení, jež jsou schopny oslovit druhé, vytvořit spojence. Nevadí, že vzpoura není konstruktivní, stačí, že se vyhne katastrofě sdíleného světa a směřuje ke světu svobodnějšímu.

Ve světě kde jít za svým snem je to jediné skutečně podstatné, jediné autentické štěstí, je film v nemž seberealizace a naplnění vlastního snu zničí hrdinům život neskutečně osvěžující.

Film důsledně klouže po povrchu, žádný psychologismus, žádný vnitřní monolog nebo deep shit konverzace. O hlavní postavě nevíme v podstatě nic víc než co se vejde do popisku pornoherečky nebo rozhovoru do pánského časopisu. Na místo dojmů nám tak zbývá struktura filmového průmyslu bez odborů a znásilnění na place. Drobné škobrtnutí v poslední scéně, kdy naráz začne hlavní postava morálně jednat, nakonec ani nevadí a divák ho bere jako symbolický komentář k filmu. Znásilnění jsou skvěle udělaná, takřka nekoukatelná.