spotczek

Hodnocení dokumentů je vždycky trochu složitější, protože nejde jen o způsob sdělení, ale také o sdělení samo. Odvolávat se na uměleckou licenci dost dobře nejde. Tenhle dokument se zaměřuje na psychologickou stránku zneužívání, proto jeho význam i přijetí budou určitě komplikované. Naštěstí autoři nesklouzli k nevkusu. V podstatě mlčenlivě, obrazem, srovnávají běžný, světský, mexický svět s tím katolickým, kde hovoří kněz, vychovávající budoucí duchovní, a asi jen dva jeho svěřenci. Potud jakýsi "vnějšek" problému. Pak je zde ale ten, komu bylo v mládí ublíženo, jeho rodina, představení církve, soudy a obecně přístup veřejnosti. Prospělo by, kdybychom se od všech těchto stran něco dozvěděli. Převážnou část dokumentu hovoří Jesus, případně jeho matka, z jejichž řeči je patrný především důvod, proč se většina takových případů dostává na světlo až po letech. V přísně katolickém prostředí jde na jedné staně o tabu a s ním spojený stud, a pak především o pocit vlastní viny. Přišlo mi velmi upřímné, když Jesus zmínil, že svého svůdce považoval za autoritu, téměř otce, za někoho, koho chtěl potěšit, odvděčit se mu, a časem k němu přilnul, až se mu vlastní zneužívání dokonce i líbilo. Hlubší rozbor tam samozřejmě chyběl, ale předpokládám, že jako chlapec se vlastně cítil být do jisté míry výjimečný, když si ho taková autorita, kterou obdivovali i dospělí, vybrala k intimnostem. V dokumentu zaznělo, že mezi bigotními rodinami se častá přítomnost kněze považuje za jakousi společenskou prestiž. Síla a moc katolické církve v Mexiku je nesrovnatelně větší oproti našemu prostředí, ale vše si můžeme představit i my díky minulosti. Z vyprávění babiček vím, že dříve bylo veřejným tajemstvím, že kněží měli děti, zpravidla se svými hospodyněmi. A záleželo na věřících, obyčejných lidech, jak moc byli ochotní přehlížet jejich přetvářku. Myslím si, že to je jeden z důležitých bodů, který měl dokument zdůraznit, verbalizovat, upozornit na něj. Víra by se neměla opírat o přetvářku, popírat lidskou přirozenost v zájmu budování klamného sebeobrazu. Samozřejmě že by pravda církvi ubrala na významu i moci, ale podle mě jen dočasně. Církev by totiž kajícností dostála vlastnímu učení, vnitřně by se očistila a do budoucna mohla vykročit s čistým štítem. Pochopitelně by musela obětovat nejvýše postavené lidi, a ti se dobrého bydla určitě dobrovolně nevzdají, když v podstatě nejsou schopní přiznat ani vlastní vinu. To je to, co v dokumentu nepřímo zaznělo: hlavní představený o poklescích svých kněžích ví, ale v zájmu společenské prestiže svého úřadu bude raději snižovat závažnost zločinů, či je rovnou zametat pod koberec. Myslím, že je to krátkozraké. Ono nejde jen o alarmující zneužívání. Máme-li zapátrat, čím se církev zprofanovala u nás, půjde obecně o zneužívání pravomoci, o nedůvěryhodnost a jakousi psychologickou nadřazenost církevních představitelů nad zbytkem společnosti. Součinnost církve a soudů v nepádném odhalování a trestání lidských poklesků časem povede k tomu, že i mexičtí věřící přestanou věřit, uznávat a financovat. Ale zpět k Jesusovi. Jeho zneužívání skončilo v době, kdy přestal být chlapcem a hlavně zjistil, že kněz má za něj další chlapecké náhrady. Těžko se dohadovat, jestli byl tehdy palčivější stud, pocit odkopnutí, mix lásky a nenávisti nebo něco jiného. Podstatnější je pokračování pedofilního homosexuála v jeho počínání, kdy nutí dítě k něčemu, o čem ono vlastně nemá přesnou představu (v očích pedofilů to nikdy není chápáno jako násilí či něco nepříjemného a nedobrovolného - v přesvědčování jsou to kovaní mistři). Pro mě jde o jistou formu manipulace. A s pocitem zmanipulovaného člověka také tyto děti po zbytek života žijí. Alespoň hlavní hrdina Jesus na mě působil jako člověk, který v intimní oblasti dávno nemá žádné problémy, ale psychicky si potřebuje určité věci vyjasnit. Alespoň slzy jeho a jeho matky považuji za důkaz nejen tíhy minulosti, ale také jakéhosi duchovního nádoru, který zkrátka jen tak sám od sebe nezmizí. Cejch by si ale zasloužili všichni, kteří vědí, a přitom můžou klidně spát. Za příklad by seděl Jesusův otec, který se odmítá o věci bavit a diví se, že jeho blízcí se v tom stále vrtají. Patrně to pro něj vždycky bylo tak nepříjemné, že to vytěsňoval a vytěsňuje. Bolestivou ránu viny a výčitků jeho syna a ženy to však vyléčit nemůže. Vrcholem dokumentu je setkání Jesuse se svým svůdcem po letech. Kněz byl vlastně prohlášen za nevinného. Před Jesusem se ke svým činům nepřímo přiznává, zároveň však nechápe, co vlastně udělal špatně. Žije ve stavu jakéhosi rozdvojení, zvlášť oficiálně a soukromě. Myslím, že se s celibátem vyrovnal podivným ospravedlněním, že nesmilní s ženou a hlavně ne duchovně. Tedy miluje Ježíše a svou práci, ale jinak nikoho. Jeho proviněním je tedy "jen" bezcitnost (povrchnost), lhostejnost a přetvářka. Ale utěšilo to Jesuse?!

Zrovna minulý týden měl manžel zajímavou zkušenost. Ruku mu podával jeden z majitelů firmy s tím, že je -ová, ale rozhodně bylo vidět, že tak úplně ženou (ještě) není. Tenhle film má jednu zásadní chybu - pracuje s předpokladem, že naše pohlaví vnímá okolí skrz naše šaty či jakousi vnější slupku. On/ona také měl/a cosi jako ženské oblečení (prý nic výstředně ženského). Stejně tak pokud se nejedná skutečně o maskulinní typ, pak je i pro více než šikovnou herečku hodně těžké zapřít v sobě ženskou přirozenost. Closeová sice hraje jako o život, ale ať už ji namaskují sebechlapštěji, chlap z ní nebude (připouštím, že velkou paseku v tom dělá český dabing Elišky Balzerové, která i přes alt ženštější být nemůže). Někdo tu zmiňoval scénu u moře - opravdu je úžasná, protože je vidět, jak se Glenn v šatech skutečně cítí žensky. Nevím, jak to popsat jinak, než že "v tom umí chodit". McTeerovou jsem jako dámu odhalila hned, překvapila snad jen velikostí svých předností, skutečně je to velká žena :-) Ve zmíněné scéně na pláži ji museli upnout do hodně špatných šatů (viditelně jí neseděly), aby chodila jako stroj (spíš než muž). Film se mi přesto celkem líbil, protože ho chápu jako jistou ilustraci společnosti té doby v Irsku. I u nás bylo tehdy běžné se neustále přetvařovat. Mám pocit, že naše mravy mnohem více lpí na pravidlech konce 19. a začátku 20. století, než na něčem přirozeném, přestože už bychom si větší upřímnost dneska mohli dovolit. Pořád žijeme v zajetí řady předsudků. Škoda že se film nepokusil jít více po psychologii hlavních postav. Řada špatných hodnocení tohoto filmu vychází z pocitu jistého chladu, odtažitosti a neutěšenosti postav, ale já v tom vidím atmosféru oné doby. Knižní předlohu jsem sice nečetla, ale myslím, že právě v tom zůstal její vliv značný. Stejně tak se obávám, že na scénáři nespolupracovala žádná skutečná lesba, která by nám mohla trochu lépe zprostředkovat ony pocity, které Closeová do Nobbse vložit nemohla. Na manželově zkušenosti mi přišlo nejzajímavější to, že si všiml, jak se díky vlivu času či zaujetí tématem v řeči budoucího transsexuála označení sebe sama různě měnilo - byl jsem/byla jsem... Byl tedy Nobbs ještě žena nebo už spíš muž? Přestože nás tato otázka provokuje asi nejvíce, jako se zásadní se s ní v příběhu tohoto filmu nepracuje a nejspíš ani nemá nic dotvářet či vysvětlovat. Tvůrci jsou si jistí, že jde o ženu, jíž vnější okolnosti donutily, aby se neúspěšně snažila dosáhnout svého štěstí výjimečným hereckým výkonem.

Ali vůbec není špatný film, ale pro mě začíná a končí s výborným výkonem Willa Smitha. Mám pocit, že o Muhammadovi Alim moc nebyl, spíše se jím inspiroval. Hlavně šlo o jeho politický rozměr, což je jen malý kousek jeho významu. A v podstatě se autoři vyhýbali jeho kontroverzím - tak nějak brousili hrany. A pak je u mě machr každý, kdo Jona Voighta pozná i bez nápovědy :-)

Musím se přidat k těm, kteří z tohoto filmu radost nemají. Nejenže je silně, opravdu silně depresivní, ale vlastně ve mně vzbudil dojem, že je v pořádku vydírat vlastní děti. Možná se snažil o opak, ale to mi uniklo. Autoři tam totiž záměrně či nezáměrně přimíchali rivalitu otcovské a mateřské autority, která vyznívá pozitivněji směrem k otci, který má se synem vlastně celkem hezký vztah. Kazí jim to "jen" jeho duševní choroba. Matka se na můj vkus málo snaží něco změnit, naopak žádá vysvětlení nestandardností spíš po synovi, než po svém vlastním životním partnerovi. Sice se zdá zničená nastalou situací, ale vše řeší odchodem až na konci filmu. Manželovu nemoc tlumočí synovi jako zaneprázdněnost. Ale děti nejsou hloupé. A už vůbec ne ve 12 nebo kolik má Louisovi být. Na jednu stranu to mohlo být zajímavé téma - jak řešit problém se členem rodiny, který je očividně psychicky nemocný, ale odmítá léčbu - nicméně by v hlavní roli nesmělo být dítě. I když je jeho představitel sebešikovnější. Zde Louis jedná málem jako dospělý, ale v reálu už by se dávno sesypal, pokud by v matce neměl žádnou oporu, jako zde. Každopádně v jakékoliv podobě by film zůstal depresivní.

Atlas mraků je dost netypický počin, u kterého hodnotím vysoko spíš způsob provedení než jeho obsah. Alespoň mě bavilo více odhalování identity herců v nejrůznějších rolích (není zajímavé, jak se typické rysy tváře neztratí ani při sebedovednějším maskování?!), než snaha pátrat po smyslu nesourodých a útržkovitých příběhů, jejichž nejhlubší myšlenkou je propojení minulosti s přítomností i budoucností. Toto propojení by se dalo naznačit určitě i lépe, než promyšleně sestříhanými scénami, mateřskými znaménky, zmíněnými jmény či opakujícími se tvářemi. Na druhou stranu nikomu neublíží, když si budeme připomínat, jaké charakterové vady jako lidstvo máme, jak devastujeme naše prostředí, jak rychle smrtelné jsou naše ideály, jak draze vykupujeme tvůrčí úsilí, svobodu i nakolik bychom si měli vážit sebeobětování skutečných hrdinů. Jo, tenhle patos to celé kapku shazuje, takže bych to nepřeceňovala. Ale zaplať bůh jsou tam i humorné momenty - třeba z domova důchodců...

Snaha vykreslit zločin bez senzacechtivosti je záslužná, nicméně jistá emocionální odtažitost způsobuje, že se běžný divák bude často nudit (mluvíme tu o tříhodinovém filmu, kde většinu času sledujeme hlavního hrdinu při běžných nezáživných činnostech - někam jde, něco jí, s někým probírá problémy běžného života apod.), zrůdnost vraždy se může jevit obyčejná a přirozená, jako by ji mohl zvládnout každý podobně bezproblémově jako tuctovou potřebu, a především se zde nedozvíme skutečnou motivaci k tak meznímu aktu, jakým vražda při své násilnosti a definitivnosti je. Ani konec neobsahuje psychologický podtext, díky kterému bychom z filmu měli pocit přirozenosti. Záměrně je nám ztěžováno ztotožňit se s hrdinou, čímž se komplikuje i samotné pochopení jeho činu i smyslu příběhu a záměru autorů snímku vůbec. Natočit film jen proto, abychom ukázali zabití bez emocí (nevidíme samotnou vraždu, přestože jsme prostřednictvím kamery "u toho", slyšíme všechny zvuky, ale nic drásavého, žádné škemrání o život, chrčení apod., vše se zpravidla odehrává ve vedlejší mísnosti, výstřel a ticho), působí jen jako formalistní cvičení. A to nejspíš nikdy nebude mít stejný účinek jako film vtahující diváka do děje a působící na jeho city.

Tohle je srdeční záležitost. Oba skuteční učitelé na UJEP si tady na rozloučenou udělali takový krátký ochotnický film. Jen škoda, že nenatáčeli i na Žumpě a Hnátě (jestli teda ještě obě hospy vůbec fungujou). A Ústí rozhodně tak strašný není. I když je fakt, že to tam pořád chemicky smrdí, jak naznačuje v řeči jedna z postav. Hlavně, že to tam kulturně žije! :-) WEB: TELEVIZE.CZ: Tony Laue, jenž v příběhu ztvárňuje amerického lektora Johna Gimplea, vyrostl ve městě Burbank v Kalifornii, kde byl jeho otec knězem nezávislé církve Calvary Bible. Tony vystudoval filozofi i na Univerzitě v Santa Barbaře a poté se vydal do Prahy, kde psal zpočátku texty do muzikálu Karavana. V roce 2004 pak odevzdal scénář k filmu Rexpatriates, který režírovala Nancy Bishop a producentem byl Jeffrey Brown. Snímek měli možnost vidět nejen diváci na festivalech po celém světě včetně Karlových Varů i Říma, ale i na obrazovkách České televize. Černá sci-fi komedie Aussig je pro Tonyho, který už se v naší zemi trvale usadil, debutem jak v roli režiséra, tak i herce. Nikolaj Pitetsky, který si zahrál ruského lektora Sašu Malinského, se narodil v ruském Orlovu, kde také později studoval anglickou lingvistiku na univerzitě. Následně emigroval do České republiky, kde pracoval jako anglický lektor na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, zatímco studoval doktorandské stadium. V té době také začala jeho spolupráce s Tonym Lauem na Aussigu. V současnosti žije a pracuje v Berlíně. USTECKYDENIK.CZ: Snímek autor pojmenoval podle německé verze jména města, v němž se děj odehrává. Film vypráví příběh „studené války“, kdy mezi dvěma spolubydlícími, zahraničními lektory univerzity, velmi brzy vznikne silná antipatie. Hádají se kvůli všemu od kečupu po ženy, charakterizuje filmovou zápletku Dita Šimáčková, která má na starosti propagaci filmu. Čtyřiačtyřicetiletý režisér Tony Laue žil v Ústí nad Labem deset let, dnes bydlí v Litoměřicích a pracuje jako lektor katedry anglistiky na UJEP. „Myslím, že většina lidí, když uvažuje o České republice a filmu, přirozeně pomyslí na Prahu. Fakt, že jsme nenatáčeli v Praze, nám umožnil vyprávět jiný příběh a vnést do filmu jiné pocity,“ komentoval Laue. Většina scén se natáčela v Ústí nebo jeho okolí, velkou roli hrály právě interiéry a exteriéry ústecké univerzity. V anglicky mluveném filmu se objeví také čeští herci, v menších rolích se představí Ondřej Brzobohatý, Ondřej Pavelka, Petra Lustigová nebo Hana Vagnerová. Sám režisér Laue ztvárnil jednu z hlavních rolí - amerického učitele. Jeho ruský protějšek si zahrál Nik Pitetsky. Právě z jeho zkušeností z působení na UJEP Laueho scénář vychází. „Námět vychází z mých vlastních zážitků. Před třemi lety jsem poprvé přijel do Ústí a žil jsem tam na kolejích. Měl jsem velmi zajímavého spolubydlícího. Tyhle historky jsem vyprávěl Tonymu a ten se rozhodl o tom napsat filmový scénář,“ řekl Pitetsky. Černá komedie Aussig je nezávislým snímkem, podle režiséra přišel asi na 300 000 korun. „Lidé většinou na filmu pracovali proto, že se jim líbil,“ řekl režisér. Proto také Aussig diváci neuvidí v žádných velkých kinosálech.

Nemyslím, že Thierry Guetta je reálný charakter, skutečně takto existující postava, stejně tak celý tenhle film považuji za velmi dobře promyšlenou fikci. Byl-li Banksy kdysi skutečně street-artistou, pak je dnes institucí. A nejspíš je mu samotnému špatně z toho, že se stal labelem, proti kterým sám brojí. Na jednu stranu to tímto filmem vyjadřuje, na druhou se proti tomu vymezuje. Celá jeho existence je vystavěna na mystifikaci, tak proč ne tento film?! Nejpodstatnější mi připadá onen konflikt mezi tím, co uměním opravdu je a co se za umění pouze považuje, a vlastně nemožnost mezi tím utvořit hodně tlustou čáru, protože se do všeho tak nějak samozřejmě pletou prachy, který i z komára udělají velblouda nebo jako zlatá barva z hovna pro Vrchlického stylové těžítko. Nechce se nám tedy tímto filmem vlastně sdělit: všímejte si spíš světa kolem sebe, protože naše společenské prostředí je přednější než nějaké umělecko-kritické dogma?!

Jde v podstatě o obyčejnou romanťárnu, šmrncnutou historickými skutečnostmi (nutnost vyšší aristokracie uzavírat sňatky se sobě rovnými, finančně co nejlukrativnější + obchodování s otroky) a velmi významně podkreslenou otázkami o zákonnosti otroctví (jde hlavně o případ lodi Zong), které se však chopila černošská režisérka s týmem, který film posunul na vyšší level. Scénář je velmi vkusně napsaný, nezapomíná divákům připomínat důležité okolnosti, ale zároveň nezatěžuje přílišnou filozofičností či komplikacemi v ději. Na všechny se tady moc pěkně kouká a pokud nebudu omílat chválu na mnohokrát oceňované hvězdy Toma Wilkinsona či Emily Watsonovou, myslím, že Gugu Mbatha-Raw či Sam Reid vypadají moc sympaticky i normálně, v reálu. Skutečně se mi tento počin jeví víc jako historicko-společenský vzkaz, než jako povrchní melodramatická zábava, přestože Dido ve svém 18. století mohla být sotva stejná jako Gugu. Onen obraz, jenž se měl údajně stát prvotní inspirací: https://en.wikipedia.org/wiki/Dido_Elizabeth_Belle, je sice pokrokový tím, že obě dívky mají na obraze téměř stejnou pozici, jakoby se procházely spolu, přesto musí být Dido poněkud v pozadí a v ruce nemůže mít knihu, nýbrž košík s ovocem, jak se na člověka tmavé pleti slušelo a patřilo. Za jistý úspěch se snad dá považovat to, že poslední známý potomek Dido zemřel až v roce 1975 v Jihoafrické republice a dnes můžeme o vzdělané, tmavé schovance uvažovat jako o jednom z dost pádných důvodů, proč se rasová segregace začala stávat nevkusnou a nehumánní.

Považuju to za příjemnou oddychovku, u níž bude asi znít divně, že se mi vybavil Dostojevského Idiot. Ale základní princip shledávám u této komedie a původního dramatu stejný - co všechno způsobí dobrota člověka tak hodného, až všem okolo připadá jako idiot. Tento film se naštěstí drží spíše nevážné linky a potěší všechny, kteří mají pocit, že s hlavním hrdinou něco sdílejí.