spotczek

Je to naprosto skvělý, ale už nikdy to vidět nechci :-(  Asi tak bych to stručně shrnula. Autorům se skutečně podařilo nás přenést do války. Hlavně to, jak se smyčka pomalu utahuje.... Musela jsem si pak tisíckrát opakovat, že tam nejsem, NAŠTĚSTÍ!, ale ta blízkost toho všeho je silně znepokojující. Sice jsem měla své blízké doma, ale najednou o ně měla strach, protože - co když tady nějakýmu psychopatovi rupne v bedně a začne válčit?!? A taky si začínám myslet, že se těch hrůz jen tak nezbavíme, protože ať už to na Ukrajině dopadne jakkoliv, tak jednou Putin natáhne brka a ty jeho zvířata se prostě zřežou o moc. Kéž bych se mýlila, ale mám dojem, že to v Rusku bez občanský války nepůjde. Ach jo :( Kéž by se ty prasata aspoň vyvraždili mezi sebou a obyčejný prostý lidi do toho nezatahovali, naopak by jim tím prokázali službu, že by pak konečně v Rusku začala moderní doba. Moc pěkný komentář TheDarKnig.

Tahle pohádka je ze stejného těsta jako Čertí brko, ale obávám se, že je natolik ztřeštěná, že už to i jako pohádka přestává fungovat. Asi by se to dalo chápat jako politická satira v absurdním hávu, ale pro tu by to muselo být přece jen přesněji mířené. Dospělí tohle zkrátka nevezmou pro obecnost a děti pro složitý syžet. Prušinovský zde spíš připravil půdu pro Najbrta. Jako legrace pro tvůrce dobrá, ale pro děti je třeba jednoduchý, pochopitelný příběh, který lze dospělým okořenit přijatelným humorem. To se podle mého povedlo v již zmíněném Čertím brku. Jinak originální to je. Ostatně jako ostatní Prušinovského počiny.

Na první pohled to nevypadá, ale vlastně to není ani tak moc drama, jako asi nejromantičtější film, jaký jsem kdy viděla. Vůbec nejde o nemoc nebo práci, děti atd., ale o to, že člověk pochopí, co má, až když to ztrácí. Ty dva sblížilo prosté rčení, že v nouzi poznáš přítele. Prostě ty společné roky a děti atd., to není jen tak. Něco tam pořád ještě je..... Hezký vzkaz pro všechny, co už mají pocit, že toho moc nezbývá. Nikomu ale nepřeju, aby to pochopil až kvůli rakovině, takže příště zase raději mrknu na nějakou běžnou bezduchou romanťárnu s přehnaně krásnými, mladými a sladkými hrdiny. Ten otevřený konec tam není proto, aby se dostálo názvu filmu, ale protože už jen to, že máte oporu, znamená lepší pozici v boji s nemocí. Jakou cenu má život, když ho nemáte pro koho žít?! Já jsem si jistá, že to dobře dopadlo, protože jednou umřeme všichni, ale budeme mít při tom možnost jako Anja a Tomas držet lásku svého života za ruku?

Znáte ten pocit, že se nemůžete odtrhnout, když spatříte nádherný barevný odstín nebo ladnou křivku čehokoliv? Pak je tento film přesně pro vás. Já si vybavím jednu ranní přednášku v nepříliš zaplněné aule a před sebou nádherně medové vlasy. Měly odstín, který byste chtěli ochutnat a hebkost, které byste se chtěli dotýkat. Když jejich hlava vstala - normální blond - kouzlo bylo pryč. Jindy přeplněný autobus a hlava opřená o sedadlo před sebou, takže se odkryla nádherná křivka šíje. Člověk se musí kousnout, aby se nenatáhnul a nepohladil, nebo dokonce nepolíbil šťavnatou kůži. Nejspíš jde o souhru světla, stínu, nálady i vnitřního rozpoložení recipienta, nikoliv objektu. První rovinu filmu tedy tvoří oslava výtvarného umění a estetiky vůbec. Druhá je pak společenská, přesněji feministická a lesbická. Film je historický a na podkladu společenských poměrů minulosti vyniká, jak bylo ženám zapovězeno jakékoliv svobodné rozhodování. Divák je nucen vžívat se do intimity hlavních protagonistek, aby pochopil, co se vlastně odehrává, jaká vnitřní muka prožívá bytost v rozletu, které však všechno kolem zapovídá volnost a vlastní vůli. Lesbický vztah byl tabu ještě donedávna, ale v 18. století bylo nemožné udržovat i běžné přátelství, pokud jste nepatřili k jedné společenské vrstvě. A pochopitelně jste nesměli žít na druhém konci Evropy. Malířka i Héloise jsou od počátku odsouzeny ke svým rolím, přestože samy by to chtěly jinak. Zdánlivě se ve filmu mnoho neděje, protože většina se odehrává pod povrchem. Pokud se ale člověk pokusí proniknout k podstatě, musí na konci plakat s Marianne, když na obrazu na stránce 28 dostane znamení a naposledy spatří Héloise, jak poprvé poslouchá Vivaldiho. Pro mě velmi silná scéna. Připomněla mi podobně působivou filmovou scénu se silnou hudbou při skonu Libertina.

Nevybavím si český, ale ani žádný zahraniční film, který by tak dovedně lavíroval mezi realitou a fikcí. Čistě literárně tu fabuluje vypravěč, u nás hlavní hrdina na policejní stanici, ale celkově i samotní filmoví tvůrci, když nechávají obyčejné auto řídit samo a mouchy ožívat. Ono se to tady celé tváří, že se jedná o obyčejnou roadmovie, ale jenom pokud si nezačnete klást otázky, od kterých civilně natočený film dovedně odvádí pozornost, například proč vlastně ti kluci utíkají z domova nebo kam asi jejich cesta povede, když už teď mají oplétačky se zákonem? Myslím, že jde hodně o divákovo estetické směřování, zda chce koukat na film o oslavě svobody, svornosti a bratrství v neposkvrněné přírodě (proto ty záběry zajíce, ježka a lovu ryb) nebo o obžalobě světa, ve kterém dospělí svým chováním vyhánějí děti z domova, topí psy, znásilňují partnery a policajti ve službě podvádějí. Myslím, že všichni chápeme, že reálnější je ta černější verze, ve které děda infarkt nepřežije a kluci budou doma zase trpět, ale líp se prostě kouká na hrdiny, co zachraňují nechtěné psy, utopené mouchy, zhrzené milenky, pro blízké jsou vždycky ve správnou chvíli na správném místě a kamarád podrží druhého v nesnázích. Vlastě je úžasné, jak se dovednou filmařinou dotváří literární vyznění, kdy je fuk, že příběh defakto nemá začátek a konec, protože ty si můžeme přizpůsobit vlastnímu vkusu, jde o atmosféru tvořenou světlem, obrazy ohně v zamrzlé krajině, snovost scény se spícím osazenstvem v jedoucím autě, nesmyslnost hemžení much v probíhající zimě, zkrátka tisíc a jedna drobnost upozorňující nás, že to, co se před námi odehrává je hra, a záleží jen na nás, jak ji budeme hrát, protože stejně jako v životě můžeme jen pozorovat, co se kolem děje, nebo to aktivně měnit.

Netypická záležitost asi ne pro všechny, ale mně se moc líbila. Klidně si to umím představit i na divadle. I když ten živý kůň má něco do sebe a nevím, jestli by se do každého teátru vlezl. Rozhodně představy o tom, jak by věci měly být, máme všichni, a všichni tak nějak více či méně násilně tuto svou představu druhým vnucujeme. Takže - kdo je tady kůň?

Tak nízké hodnocení?! Co by diváci ještě chtěli?! Pohádkové syžety už byly všechny objeveny, lze jen obměňovat a parafrázovat, nebo podnikat jiná filmovější kouzla. Myslím, že snesitelný příběh pro děti tu je, ale upřímně, tahle pohádka je více pro rodiče. Samotný příběh nešikovného čerta, co se má ve světě přiučit něčemu užitečnému a přitom všechno spíše ještě více zašmodrchá, je vlastně tuctový, ale ta pravá kouzla vznikala tvůrcům pod rukama jak při psaní scénáře při nesčetných narážkách na soudobou politiku, tak při stejně početných improvizacích zúčastněných herců na place, když angažováni byli snad všichni, kdo dnes platí za kvalitní zábavu. A nesmím zapomenout ani na skvělou hudbu mých oblíbených Hm...(Doubrava, Ekrt). Mně se na to koukalo moc dobře. Připadalo mi to jako vtipnější (a samozřejmě mnohem modernější) verze Starců na chmelu nebo Šíleně smutné princezny. S tím, že tentokrát Česko dodalo Honzu a Slovensko maďarskou hospodskou s aureolou princezny. Bylo to mile trhlé. Samo ze sebe si to umělo udělat bžundu. Zkrátka ideální pohádka na silvestrovský večer.

Bohužel jsem Il Boema viděla v českém znění. Snad by mě původní italské znění zaujalo více. Určitě se mi moc líbila hudba. Angažování velkých operních hvězd bylo naprosto v pořádku a bylo to znát. Určitě bych nesrovnávala s Amadeem od Formana. Tady se autoři snažili alespoň o elementární historickou přesnost, ani si příliš nevymýšleli, jak se co přesně mohlo stát, proto film není souvislým příběhem, ale spíše jednotlivými střípky událostí. Pokud by se s něčím mohlo srovnávat, tak s Farinellim. Zajímavé vlastně bylo to hlavní vyznění filmu jako sondy do uměleckého prostředí té doby. Tehdy tvůrci vůbec nebyli důležití a museli si úspěch zajistit konexemi (zde tedy hlavně přes postel; i když divadlo obecně bylo v té době chápáno jako jeden velký bordel). Šlo možná i o to, že hudba a umění vůbec bylo záležitostí jen vyšších vrstev a "pracující" se mezi smetánku dostávali jen výjimečně. I dnes těžko říct, jak moc jde o řemeslný um a jak moc o živočišnou atraktivitu. Nejlepší asi vždycky bylo a bude, pokud se obojí snoubí dohromady.

Sice si to říká pohádka, na první pohled to vypadá jako pohádka, ale tak úplně to pohádka není. Možná proto to má tak špatné hodnocení. Souhlasím, že je tu poněkud přebudařováno, ale to mi primárně špatné nepřipadá. Rozhodně si nemyslím, že by to byl příběh pro děti, spíše se to blíží původnímu smyslu pohádky, jako příběhu pro dospělé s určitým poselstvím, nebo jakémusi historickému podobenství. Kamera naprosto úchvatná, herecké kolegy si Budař vybral skvěle. Moc se mi líbila scéna "přicházení" k paní Smrti pro úkoly. Celé mi to trochu připomínalo filmy F. A. Brabce Kytice a Máj. Velmi barevná snaha o umělecké ztvárnění čehosi archetypálního. Ze strašidel už strach nemáme, smrt a vlastní pohodlí však bereme vážně.

Původně tři hvězdy, nakonec jsem přidala. Film stojí na poutavém příběhu inspirovaném skutečností, herci hrají dobře a vypadají dobře, kamera, kostýmy, kulisy, masky, vlastně všechno dělá, co má, jsou tam děti a hlavně zvířata, takže každý si najde to své. Samozřejmě hned od začátku správné milostné pnutí. Prostě všechno, na co se chcete koukat. Až to tak strašně irituje tou svou sebejistotou, jak je to dokonalé. Je si to sebou tak jisté, že se ani tvůrci nepokoušeli vnést do toho historickou opravdovost. Například na bále se tančí, jak kdyby se dnešní tanečníci jen převlékli do rádoby historických kostýmů... No vlastně je to v tomto filmu takto se vším. Ale pak jsem si řekla, že je to maďarské se vším všudy. Správně temperamentní, vyloženě to není blbé a napínavé taky tak správně. Takže za ty šílený prachy, co bychom vlastně od toho mainstreamu chtěli?!