Blofeld

Vtipná televizní inscenace Goldoniho komedie (v češtině známé zejména jako Benátská vdovička). Nepřekonatelný je ovšem záznam z Městských divadel pražských někdy z konce padesátých let, s Irenou Kačírkovou a Václavem Voskou.

Vizuálně nesmírně působivý film, bohužel poněkud otravný svou neustálou snahou o ostentativní rafinovanost. Je sice chvályhodné, že je divák veden k vlastnímu uvažování u letního velkofilmu, ale ve výsledku není Počátek ani zdaleka tak sofistikovaný, jak by chtěl. Zajímavých nápadů je v něm sice skutečně dost, ale poněkud se utopí v přetažené stopáži.

Maryša, bezesporu jeden z vrcholů české dramatiky, skýtá pro inscenátory řadu úskalí - jedním znich je ostatně už její notorická známost. Františákova zlínská inscenace je veskrze moderním, svižným počinem, který staví na silných hereckých výkonech, z nichž vedle titulní Petry Hřebíčkové upoutá zejména Sitkův Lízal, ale zdaleka nejen na nich: souhra všech inscenačních složek je tu naprosto dokonalá, a díky ní je Maryša skutečnou divadelní událostí - nejpatrněji úplný závěr je strhující po herecké, výtvarné i hudební stránce. Je také potěšující, že se inscenace dočkala velice pečlivého záznamu, jednoho z nejlepších, jaké ČT vysílala - kamera tu není pouhým zaznamenavatelem divadelního dění, ale zcela svébytným spolutvůrcem dění na obrazovce.

Fascinující výpověď o životě v umění a umění v životě... Škoda, že silně zapomenutá.

Málokdo v české dramatice uměl takové dialogy jako Oldřich Daněk. Když si je vyměňují Adamíra s Hlaváčovou, netřeba se obávat nudy - ale ani povrchnosti.

Problém s tímto filmem není v tom, že je naivní: trocha té naivity v dnešní cynické době může být ostatně dokonale osvěžující. Jenže V tom domečku pod Emauzy je především film naprosto nijaký: romantické drama bez romantiky, komedie bez vtipů, opereta takřka bez písní. Provedení zcela prosté, herecké výkony řekněme nezaujaté. A uprostřed toho všeho Adina Mandlová, která tentokrát nemá možnost prodat svou rozkošnou, pobavenou (sebe)ironii... Ve výsledku opravdu nudná podívaná.

Na filmu Andělé na kolejích by se jistě dala najít řada chyb - jeho kouzlo spočívá v tom, že je nebudete chtít hledat. Vyzařuje z něj neobyčejné nadšení všech tvůrců, účinkujících a spolupracovníků, které se setkalo s na ametérské podmínky až omračujícím zvládnutím řemesla a výpravností. Své cynické já nechejte doma a běžte se do kina nechat dojmout příběhem dvou bratrů za protektorátu. Vážně.

Slibná zápletka rozmělněná v sice sledovatelném, ale místy nechtěně komickém filmu, který zabíjí neustále moralizující a filozofující vypravěč.

Velice pěknou knihu Agathy Christie Nultá hodina francouzští filmaři bez větších změn přenesli do současné Bretaně a já mám - na rozdíl od většiny kolegů hodnotících - dojem, že výsledek je více než příjemný, dokonce i napodruhé (neboť poprvé jsem film shodou okolností viděl ve Francii).

Formálně i obsahově nesmírně zajímavý polothriller o literatuře, v němž není jisté vůbec nic, zpočátku ani kdo je vlastně kdo, a v němž se prolíná fikce a skutečnost - tedy možná... Jisté je, že je naprosto nepochopitelné, proč tento film Clauda Lelouche naprosto minul českou distribuci, že je skvěle obsazený (v ústřední roli známý Jeunetův herec malých rolí Dominique Pinon, který si velkou úlohu skutečně zasloužil, a vedle něj jako vždy skvostná Fanny Ardantová a talentovaná Audrey Dana) a že byste jej, pokud budete mít příležitost, měli vidět.