Stefi

Na film jsem šla s velkým očekáváním (10 let práce na filmu, spolupráce s dcerou Milady,..!), bez předchozího zhlédnutí recenzí, protože se nerada nechávám ovlivňovat jinými názory dříve, než si utvořím vlastní. Tentokrát to ale byla chyba a já jsem mohla ušetřit dvě stovky a přes dvě hodiny času. Doktorku Miladu Horákovou považuji za jednu z největších osobností naší země, a mám k ní obrovský respekt. Což se nedá říct o filmu. Když pominu americký ohraný formát: začínáme dnes, vracíme se do minulosti a končíme, kde jsme začali, tak celé uspořádání je prostě špatné. Střih je absolutní chybou, jediná scéna není na plátně více než minutu a půl, ale zato dronem snímaná cesta autem je divákovy ukázána vícekrát, než je zdrávo. Všechny tyto záběry se tak řadí k dalším naprosto nepodstatným, viz například, když Milady dcera přijde do školy, sedne si a to je vše, přichází střih. Dalším problémem filmu je absolutní absence násilí. Sama se nijak nevyžívám v drastických filmech, ale bolest bohužel byla jakousi nedílnou součástí života paní doktorky . Pokud nemáte nastudovaný její život a útrapy, kterými prošla, tak na vás film bude působit, jako kdyby vlastně nacisti byli vcelku milí a komunisti jí akorát nenechali vyspat. To samé k smrti Jana Masaryka, u kterého (kéž bych se pletla a podceňovala lidi) cca polovina diváků sotva pozná, že se jednalo o něj. A samotná poprava je udělaná stejně jako celý film - uhlazeně v duchu vzdělávacího pořadu pro děti, bez jakéhokoliv znázornění obrovských hrůz, kterými si prošla, bez přiblížení její politické kariéry a bez jakýchkoliv jejích duševních pochodů, emocí a snů. Celý film byl nicneříkající zklamání.

Film Masaryk je trošku taková one man show Karla Rodena, která je ale vynikající. Taktéž Oldřich Kaiser v roli Edvarda Beneše je skvěle fungujícím prvkem. Kamera i hudba jsou mistrovským dílem. Byla jsem tak vtažená do děje, že když jsem se v půlce filmu probrala z jakéhosi transu, tak jsem si musela pracně uvědomovat, že se nic neděje, protože je rok 2017. Při závěrečných hovorech Jana Masaryka s Edvardem Benešem jsem měla husí kůži a stály mi všechny chlupy na těle. Jediné výtky, které mám, jsou k retrospektivním pasážím, kdy divák neznalý historických fakt a souvislostí, může si připadat poněkud ztracen. Což nebyl můj případ, ale jsem si jistá, že nejeden divák odcházel z kina zmaten. Druhá výtka vlastně není výtkou, ale zamyšlením. Miluji humor, a to i černý, ale některé pasáže dialogů byly až příliš černé a já se smát nedokázala, jenom jsem zděšeně hleděla na plátno. Nicméně celkový dojem z filmu je tak ohromující, že toto je jen miniaturní piha na kráse, která je ale v důsledku ku prospěchu věci, protože podtrhuje drsnou realitu, která takhle skutečně vypadala.

Martin Scorsese zplodil maximálně spekulativní dílo, kdy ateisti s rovným kšiltem opouští kino po 30ti minutách, a ti tolerantnější tam s občasným zíváním vydrží do konce, aby potom mohli film zhodnotit konstruktivně. Mé dojmy při odchodu z kina byli neovladatelný třes končetin (nejen zimou), zděšení, znechucení a chuť na cigaretu. Do toho jsem neustále dokola opakovala větu: „Co to do háje..?!" Obdivuju Scorseseho odvahu natočit něco takhle nekomerčního. Nikdy jsem neviděla tišší a tím děsivější film. Bylo to syrové a opravdové. Andrew Garfield mě přesvědčil, že rozhodně nehodlá zůstat ve škatulce Amazing Spidermana a pokud dostane příležitost, máme se od něj ještě na co těšit.

Když jsem viděla první díl, opět jsem se zamilovala do Keanu Reevese. Moje láska už bude trvat navěky, na rozdíl od mého bezmezného nadšení pro tuto, nakonec asi, filmovou trilogii. Zdá se mi, že ve světové kinematografii začíná převládat trend, kdy pokud první díl sklidí úspěch, tak ho honem natáhneme ne na dva, ale rovnou na tři díly. Protože na 2.díl lidi do kina půjdou, jelikož se jim líbila jednička, aby zjistili, že je to jen spojovací článek perfektního prvního dílu climaxu, jež je součástí třetího dílu. Mám dojem, že přesně takový osud čeká i našeho Johna, což mě upřímně mrzí. Nicméně i druhý díl je velmi zdařilý, efekty jsou neuvěřitelné, a vizuální stránka je prostě skvělá. Musím přiznat, že druhou polovinu filmu jsem si připadala jako uprostřed střílecí počítačové hry, což pokud jste alespoň malým fanouškem her nebo nadšencem pro akční filmy a nevadí vám troška krve (scéna s tužkou je dokonalá, promiňte), tak si u Johna Wicka 2 rozhodně přijdete na své, stejně jako já. Bohužel vypočítavost tvůrců a tudíž naprostá předvídatelnost sráží hodnocení na 4*.

Málokterý film mě kdy tolik zasáhl. Osudy letců jednotky RAF jsou kapitolou našich dějin samy o sobě a já jsem tento film viděla ve správný čas a správném věku, takže už pro mě navždy bude jedním z těch TOP. Je nutné si uvědomit, že se jedná o film český, napsaný Čechy, a přestat ho srovnávat s americkým Pearl Harborem. Tmavomodrý svět nám přináší pohled na život letců, takže mně ani nevadila prokreslená milostná linie, protože kdo by mohl říct, že láska nebyla součástí jejich života? A přesně to pan Svěrák zachycuje a popisuje. A dělá to skvěle. Role Franty musela být napsána přímo pro Ondřeje Vetchého a Oldřich Kaiser nám opět dokazuje, jakým talentem je obdařen. Při scénách z komunistického lágru jsem měla husí kůži a zároveň se mi chtělo zvracet, jak moc přesvědčivé to bylo. A to nejen při prvním zhlédnutí, ale i při každém dalším. A i u všech budoucích zhlédnutí se budu znova a znova dojímat při záběrech na Barči oči, protože u Tmavomodrého světa se dojmu kdykoliv a ráda.

Atlas mraků je film, který vás uhrane. Je to revoluční dílo, které ale vlastně nemá šanci žádnou revoluci vyvolat, protože 50% většina lidí se na něj ani nepodívá, z důvodu 165ti minut. 40 % lidí ho nepochopí, protože nad ním odmítnou přemýšlet. Ale to je přesně to, co se musí. Atlas mraků není ten typ filmu, který si pustíte, když přijdete unavení z práce a budete si chtít odpočinout. A pánové, pokud Vaší přítelkyni nebavil Matrix, tak to asi taky nebude správná volba na romantický večer ve dvou. Nad Atlasem mraků člověk musí přemýšlet, a to dlouho. Myslím si, že většina lidí pak dospěje k tomu, že to musí vidět znova, než bude vynášet jakékoliv soudy. Já když jsem film viděla poprvé, tak to pro mě byl totální masakr, ve kterém se mísila extáze z geniality propojení šesti dějových linií, odehrávajících se v jiných dobách, ale obsazených stejnými lidmi, které jsem ale stejně napoprvé ani napodruhé často nepoznala, s panikou, že se ztrácím mezi jednotlivými linkami, a že to vlastně asi nechápu. Celý tento emocionální výcuc je provázen jedním z nejbravurnějších soundtracků, který jsem kdy slyšela, a ze kterého mám pokaždé husí kůži. Tuto recenzi píšu asi po třech letech od prvního zhlédnutí, kterých bylo za tu dobu víc, ale pořád mě Atlas baví. Hledat v něm nové detaily a souvislosti. Faktem zůstává, že na něj ani po té době nejsem schopná vyjádřit názor v smysluplných větách. Možná na tom má podíl i to, že film není uzavřený sám o sobě. Nemá vyvrcholení, ale spíš nás navádí k dlouhému nočnímu přemítání, jak to teda s tou reinkarnací je. Navádí nás do filosofické sféry, kde se nejeden z nás ztrácí a nutí nás přemýšlet o věcech, o kterých nepřemýšlíme ani po čtvrté ranní hodině v baru s přáteli při rádoby hlubokomyslných debatách. A to je důvod, proč mě nikdy neomrzí a má ode mě 5*.