Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Sci-Fi
  • Romantický

Recenze (9)

plakát

Amélia (2003) (TV film) 

Tento film jsem viděl v roce 2004 na filmovém festivalu v Karlových Varech, je to přesně 9 let. Rád bych se na něj někdy podíval znovu, tak jestli ho máte doma, nějak jste se k filmu dostali, prosím poraďte... Pro mě to taneční představení ukazovalo různé podoby lásky a připomnělo mi obrázek poškrábaného podrápaného srdíčka s nápisem: "Love has many faces..." Ten výrazový tanec a postavy v něm rozehrávají několik příběhů a několik lásek, různí lidé se k sobě různě hodí. Různé osobnosti, a vše tak jasně vyjádřené tancem, není potřeba jediného slova, geniální! Různá setkání, některé dvojice si navzájem nemají co poskytnout, pokusí se o rozhovor, ale nezaujmou jeden druhého... A naopak... Setkají se páry, které to k sobě magicky přitáhne. A přitahuje je to znova a znova, byť mezitím potkali různé románky... Ale mezi něma dvěma je jakási magie! A pro mě byla magií láska typu "Zrcadlo". V tom příběhu myslím neopětovaná láska, rád bych dokument viděl znova... Láska citlivá a jemná, něžná, vstřícná. Rozdávající. Nastavující tomu druhému zrcadlo, ale ohleduplné zrcadlo, které nezraňuje, jen dává šanci překročit vlastní stín, a vydat se výš... Zrcadlo, které nenutí, ale nabízí dobrovolnou příležitost... Láska jako Zrcadlo je velké téma, a neuvědomuji si, že bych toto téma viděl v jakémkoli jiném filmu. Zrcadlo jsem naposledy zažil před 9 lety ve Varech. Po skončení promítání se sál vyprázdnil, (mnozí odcházeli již v polovině), ale já se nedokázal odlepit od židle. Hluboký dojem!

plakát

Smyslná orchidej (1989) 

Zalman King, režisér Red Shoe Diaries. * Krásná Jacqueline Bisset. A Mickey Rourke jako James Wheeler. Podivínský? Ne. Oproti ostatním jediná bdělá postava, kterou neustále provází malý kluk. Kdo vlastně celý příběh vypráví? Milionářský obchodník, nebo malý chlapec? Pozoruje svět, uvědomuje si svět. Tantra pohled. Ví, jak věci fungují, a nebrání se ani činům, které druzí považují za intriky. Sleduje reakce. Sleduje, jak se kdo zachová. Co druzí cítí, co si myslí, co udělají? Co by měla Emily udělat? Emily neví. Co Wheeler očekává?? Emily neví a vykřičí mu tu bezradnost do očí! Děsí ji to, jaká je uvnitř? Při čem přistihne samu sebe, co právě dělá? Opravdu by ji to mělo děsit - jaká uvnitř je? Nebo v sobě Emily najde odvahu, aby nebyla pouhou reakcí na podněty, aby vyšla ze sebe, aby projevila vlastní myšlenky, aby projevila... vlastní činy? Aby ukázala, že uvnitř není jen poslušnou realitní agentkou, poslušnou milenkou? * Celým filmem se jako vodítko táhne ústřední melodie hraná na trubku. Rozluští Emily neustále znějící motiv? Poměrně ze začátku dostává nápovědu: "Já to moc neumím, aby se mě druzí dotýkali." A následuje karnevalový rej masek a cynismu... jak se to celé vyvine s neposkvrněnou Emily? * Film jsem viděl poprvé v 15 letech a víc jak na 10 let se stal mým nejoblíbenějším, nejbližším. Možná jsem podivín jako Wheeler, když stále věřím tomu, že se dva lidé opravdu mohou dotýkat v takových hloubkách?

plakát

Věčný svit neposkvrněné mysli (2004) 

Když láska zraňuje, existuje i jiná možnost, než před láskou utéct, zapomenout, nechat si vymazat paměť? Vynikající Kate Winslet, vynikající Jim Carrey!!! "Jak šťastný čisté vestálky osud! Na svět zapomíná a svět na ni též. Mysli neposkrvněné věčný svit! Modlitba každá vyslyšena, vzdala se přání veškerých." Poeticky namíchaný koktejl zářivě radostných i bolestně zraňujících zážitků, o tom život je. Joel i Clementine se znova a znova snaží nalézt řešení na všechny vracející se přeludy a vzpomínky. Jak se z toho kolotoče vymotat? Až na úplném závěru filmu zazní... :)) To ať si každý poslechne sám! :) Pro ten závěr filmu, který náhodám přináší smysl a pro geniální "snivou" atmosféru celého filmu, se na tento film budu dívat znova a znova. *** Snad ještě nikdy jsem neviděl film, co by perfektně názorně uměl vyjádřit "adaptační proces", "kopírování" reálného světa do vlastní mysli. Film nic nevysvětluje, diváka rovnou hodí do Joelových vzpomínek a myšlenek, které jsou natolik (ne)věrnou kopií reality, jak to tak bývá. :)) A je to právě temperamentní Clementine, kdo vykřikne řešení toho všeho: "Chci se stát velkým, ohromným, obrovským slonem s velikým chobotem!" Právě ta impulsivní Clementine, která se z hecu rozhodla nechat si u Laguny vymazat paměť. :)) Film o mužské a ženské polaritě, Clementine je Ženou a Joel je Mužem. Oba v sobě už mají ten potenciál, aby spolu mohli žít jako pár. Dvě spřízněné duše. Film o tom, že spřízněné duše se potkávají znova a znova, navzdory vymazání paměti, a jejich setkání mají pokaždé jasný smysl. Zranění, která prožívají zas a znova, mají svůj smysl. A je to opět ta impulsivní Clementine, která v úplně poslední vteřině zašeptá: Sejdeme se v Montauku! :)

plakát

Vzpomínky na lásku (2004) 

Do krásného života dvou milujících se mladých lidí zasáhne krutá nemoc - paměť se postupně ztrácí... Ale kde leží hranice, kdy láska přestane být láskou? Tento film se vydává tu hranici najít. *** Na jedné straně hluboké city, obrovská láska zamilované dvojice, odvaha čelit osudu, vůle vydobýt si prostor pro vlastní lásku. Láska tak velká, pevná a košatá, že nemůže být pochyb. A na druhé straně nemoc, ztrácející se paměť. Tantra hra - že činy mají své důsledky. Činy, které nejsou konány "naschvál", ze zlého úmyslu, z nedbalosti lásky... Jediným motivem je nemoc a její projevy. Není možné najít jiný negativní motiv, jakékoli poškození motivů lásky, ti dva se stále milují, až do úplného konce... Ale co se stane s láskou, když chybí paměť? Je to ještě láska, když chybí paměť? Velmi těžká otázka! Film krůček po krůčku rozkrývá odpovědi, ukazuje emoce na obou stranách, zachází až tak daleko, kam zdravý člověk uzdu svojí mysli a fantazie obvykle nepustí. Krutě pravdivě ukazuje určité rysy lásky, které skutečná láska má. Láska není jen slovo, láska není iluze nebo pouhá představa, láska je... Chce to hodně odvahy (a hodně kapesníků) podívat se na otevřenou výpověď, co láska je, a co není... *** Tento film mi jasně odpověděl na občasné "výmluvy", drobná zapomenutí/opomenutí lásky, se kterými se občas setkávám, nebo je (nedejbože) sám tvořím. Odpověděl mi, že nedílnou součástí lásky je i paměť, vědomí, bdělost. Nezapomínat.

plakát

A.I. Umělá inteligence (2001) 

Láska je v určitém smyslu zázrak, a tak možná my všichni občas hledáme zázračnou vílu, která to se zázraky umí. Tento film dokonale navodí pohádkovou atmosféru zázraků, a líbí se mi závěr filmu, který příběhu dodává nadhled, jak to se zázraky vlastně je. :) Neokoukatelný a hluboce dojemný příběh se Spielbergovým zpracováním a Haley Joel Osmentem v hlavní roli. *** Ve světě létajících balónů, které předstírají iluzi měsíce (pěkný symbol!), by bylo snadné ztratit cestu, ztratit vlastní duši. David se neztrácí, přestože okolí ho za ztraceného chlapce často považuje. Tento film je pro mě pohádkovým ztělesněním toho, čeho se není možné vzdát: naděje, víry a lásky.

plakát

Propast (1996) 

Vzorňák policajt, Chris, náhodou potká divokou kočku, sexy kost - Pam. Bláznivá přitažlivost, osudové zamilování. Ale Pam má problémy s lidmi, problémy v zaměstnání, prostě nevyzrálá holka. Zatímco Chris je správňák jak řemen, dá výpověď u policie, když ho kolegové tlačí ke korupci. Má svoji čest. Jenže se ožení s divokou kočkou a zodpovědnost za její činy a její život vezme na sebe, když ona si s vlastním životem evidentně neporadí. (Pam se neustále zadlužuje, hraje ruskou ruletu s pistolí u hlavy...) Obrovská víra, že z toho všeho Pam dostane. A že z nezkušené holčičky vyroste dospělá žena. Vynikající film! Děj běží a běží, jedna emoce následuje druhou. Sotva stačí Chris zahladit důsledky jednoho průšvihu, Pam už stihla vyrobit průšvih nový. Chris by chtěl z toho kolotoče ven! Chtěl by žít normální život, s manželkou Pam. Ale po boku Pam nemá nejmenší šanci. Pouštěl jsem si film znova a znova. Chtěl jsem najít jediný moment, jakoukoli vteřinu, kdy by bylo možné na Chrise zakřičet: "Vykašli se na tu holku!" Nebo mu poradit: "Vidíš, vidíš co Pam dělá, jaká Pam je? Víš, kam to všechno povede? Chceš umřít? Chceš, aby Pam při přestřelce umřela? Zastav to!!!" Nebo najít jakoukoli příležitost pro jiné, ještě chytřejší rozhodnutí, cokoli, co Chris udělat mohl a v tom filmu neudělal. Jenže jsem nenašel jediný moment. :( Patologická dynamika tohoto páru roztáčí kolotoč rychleji a rychleji a neexistuje vteřina, ve které by se to celé dalo zastavit. Myslím si, že ani dokonalý správňák Chris nemá vůbec žádnou šanci tomu jakkoli pomoct. On už dělá nejvíc. On se rozhoduje správně, pokaždé. A stejně ten příběh nabere svůj šílenej směr... Pam tam strhne oba. :( Atmosféra domácího prostředí je vykreslena velmi věrně, chytře a citlivě - sex, domácí dramata, impulsivních situace. John McNaughton musel obdobný příběh zažít osobně, protože takovou cvokařinu zdravá mysl nedokáže vymyslet, on asi rozumí tomu, co Pam nosí uvnitř. Když Chris nastaví Pam hranice, Pam se fakt sbalí a uteče od rodiny, a pro zajímavost zkusí žít s lesbičkou (přestože o sobě ví, že bisexuální není). Ne, dvojice Pam a Chris nemá budoucnost. A podle mě neexistuje způsob, jak to Chrisovi sdělit. Chris si "tetuje" fixkou na zápěstí písmena: PAM. :( Chris si tím vším musí projít, není jiná šance. A pokud přežije, poučí se. Do druhé Pam už se nikdy nezamiluje. Poučí se z vlastních chyb. Do jeho života začnou patřit jiné ženy. A s jednou z nich prožije normální život, který hledá. A nebo nepřežije, prostřelí si hlavu. Ale projít tím musí. Nedá se to zvenčí "změnit". Což je šílené! Chris má vlastně jednu jedinou šanci, která ale do filmu nepatří, získat obrovskej nadhled, tantrickej nadhled. Chápat, jaké důsledky z činů plynou. Chápat nejen sebe, ale chápat také důsledky Paminých patologických činů. Připustit si, kolik jich je, a z jaké hloubky jdou, a co to přinese. Na 3 měsíce odjet mimo realitu a tam si takový "tantra film" pustit, s odstupem, s nadhledem, dokola a dokola. Až by pochopil, že pokud chce Pam žít s lesbičkou, bude lepší respektovat její volbu a s lesbičkou ji nechat žít. *** Tohle je ten nejsložitější film mého života. Pravděpodobně se už nikdy v životě nesetkám se složitějším rébusem. Chtěl bych mluvit s někým, kdo by pro Chrise uměl najít způsob "jak z toho ven?!"

plakát

Naboso (2005) 

Vždy jsem měl rád Fulghumův citát: "Věřím ... že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt." Ale nenapadlo mě, že by se o tom dal natočit film. Krátký příběh, jeden nebo dva dny života dvou obyčejně neobyčejných smrtelníků. Neměli vůbec nic. A našli úplně všechno. Nick: "Opravdu chceš být se mnou? Vždyť mě ani neznáš!" Leila: "Znám. Já tě znám. Jeli jsme spolu vlakem. A v taxíku. Tancovali jsme. A spali jsme v jedné posteli." Leila (Jolanna Wokalek) to říká s naprostou dětskou upřímností a naivitou. A já se skláním stejně pokorně, jako Nick otáčející auto uprostřed rušné silnice. Jsou chvíle, kdy upřímnost (právě tou naivitou) proniká do větších hloubek, než dokáže veškerá zkušenost. Jsou chvíle, kdy smrt zcela ztrácí svou moc. Existuje svoboda, kterou si muž snaží vydobýt a za celý život se nepřiblíží dostatečně blízko... a pak takovou svobodu dostává zadarmo. Nečekaně. Bez boje. Your faith was strong but you needed proof, You saw her bathing on the roof, Her beauty in the moonlight overthrew you. She tied you to a kitchen chair, She broke your throne, she cut your hair. And from your lips she drew the Hallelujah. Hallelujah! Hallelujah! Někdy je asi potřeba uvolnit kravatu a zaječet uprostřed schůze, i kdyby to člověka mělo zavést do blázince. A nebo za hradbami blázince, 19 let izolovaná od společnosti, je potřeba si tu čistou naivitu, svobodu a víru udržet uvnitř sebe. Pro všechny jízdy na kolotočích, které mají přijít: "To byl nejlepší den v mém životě!"

plakát

Café de Flore (2011) 

Jsou i ty nejšťastnější vztahy, ke kterým by okolí mohlo vzhlížet, ve skutečnosti jednosměrná kolej? Je možné jednu spřízněnou duši vyměnit za jinou? Je možné milovat partnera z celého srdce, celý svůj život, dávat ze sebe vše, žít šťastně, za celý život nepolíbit jiného muže a stejně pak o partnera přijít? A jak se s takovou situací vyrovnat? Co to způsobí duši? Je možné potkat se už jako "děti", zamilovat se už tehdy, a rozumět si? Být dvě spřízněné duše, rozumět tomu druhému, provázet se životem, založit rodinu, mít dvě krásné děti, svůj život, být stále spolu, nedělat chyby? Je možné dávat tomu druhému úplnou svobodu, protože je dospělý, protože je spřízněná duše, a nespálit se při tom? Je možné zasloužit si lásku, tím, že všechno funguje, že vše děláme správně, že tomu druhému zcela rozumíme? Je chytré prožít celý svůj život láskou k druhé lidské bytosti, zcela se té myšlence podat, až do takových krajností, že se vše točí kolem milované osoby, vztah je dokonale krásný? Aby mohlo něco krásného začít, musí předtím něco krásného skončit? :) A další a další otázky, které klade tenhle film. Atmosféra spřízněných duší podtrhnutá paralelním příběhem, hudbou, zážitky, které se opakují, a mění se v nich jen tváře... Kouzelné, strhující! Když Carole přichází do domu, ve kterém nyní Antoine žije s Rose, přestože na zdech ještě stále visí rodinné fotky jen s Carole, a Carole vidí Antoina jako malého kluka, stále svýma holčičíma očima, stále ho zná, stále v něm vidí všechno to, co vždy viděla. Ale Antoine ji vidí jinak. Vidí v ní dospělou ženu, která před ním stojí, a nic víc. Když se jí ptá, zda má halucinace, slyší její slova, její odpověď. Čeká. Ale neřekne nic. Když si sama Carole stojí za tím, že halucinace nemá, nechá to tak být. Film o tom, jaké to je žít šťastně, být obklopen láskou, a přitom ji nevnímat. Brát ji jako samozřejmost. Film o tom, že je možné nevnímat i tu nejčistší lásku. Proč? "Jsem šťastná, jako jsem nikdy nebyla. Víš, co se mi líbí? Ten klid. Duševní vyrovnanost, kterou jsem našla. Už nemusím hledat. Konečně jsem našla někoho, kdo cítí lásku stejně jako já, kdo v ni chce věřit stejně jako já. Je to uklidňující. To, že jsme stejní. Dva romantici, dva snílci. Tak je to!" Nevím proč. Možná pro tu větší sílu? "Rád zvuk zaříznu. Aby to, co přijde poté, dostalo větší sílu..." Už jsem si myslel, že znám odpovědi, ale tenhle film mě učí klást si nové otázky. :) Celý film je vlastně o jednom: "Setkání spřízněných duší znamená, že duše při cestě potká svou druhou polovičku. Tím cyklus převtělení končí. Je dosaženo konečného splynutí, které vede k harmonii."

plakát

Vadí nevadí (2003) 

Uffff, tenhle film pro mě není lehké pojmout! :) Mám hodně nad čím přemýšlet. Julien a Sophie - soulmate. Od dětství až po zralou dospělost, ty dva to k sobě stále přitahuje jako magnet. A nejen to. Hrají spolu hru. "Vadí nevadí?" Hru, kdy boří pravidla společnosti/morálky a zkouší tím osvobodit sami sebe, zažít nemožné, zažít i to, co není možné zažít. A nějak z té situace pak vyklouznout, utéct jako malé děti, když se dá, nebo se i nechat potrestat, když utéct není možné. Ale ten zážitek si oba nesou v sobě. Zjistili na vlastní kůži, že další z pravidel společnosti není až tak absolutním pravidlem, jak se to jeví. Mysl je možné pustit dál... Jak příběh pokračuje a oba už jsou dospělí, Julien volí kariéru, zatímco Sophie se stýká s punkery a pokračuje v hře na osvobozování se, na probouzení se. Dokonce i když si dají 10 letou "pauzu", Julien žíjící konvenčním životem není šťastný a uvědomuje si, že "hra" pro něho znamená víc, než celý ten šťastný a úspěšný život, který si dokázal vybudovat, s dětmi a krásnou manželkou, s kravatou u krku a nablýskaným rodinným vozem... Julien ví, že z toho musí utéct. Za každou cenu. Zpět k Sophii, zpět ke hře. A mezitím Sophie je tou ženou, která dělá z mužů "velké muže". Její sportovec je jednou z nejznámějších osobností visící na všech billboardech. Přitom to nebyl on, kdo se pro tyto úspěchy rozhodl. A není to on, kdo se rozhodoval celých těch 10 let, Sophie ho sice inspiruje a za těch 10 let stihl odkoukat, jak na to, umí už mít vlastní hlavu... Ale tajemství zůstává skryto. Stále se chodí ptát Sophie, ona je šedou eminencí v pozadí jeho úspěchů. Sophie z té hry nemůže ven. Nemůže ji přestat hrát. Ví, jak se rozhodovat chytře, ví, jak dosáhnout čehokoli. Ale ona miluje Juliena a přála by si, aby to samé věděl i on. Aby s ní hrál jejich hru. Vždy. Navzdory všemu. On s ní udrží krok, on se do "vadí nevadí" umí pouštět stejně odevzdaně a autenticky, jako Sophie. Je to její hráč. Prostřihy na 90 leté dědoušky, kteří spolu i přes pokročilý věk umí hrát hru, a umí se dojmout pro pouhé slůvko: "miluju tě!" Pro mě je Jeux d'enfants filmem o tom, jaké hranice je možné rozbořit, abychom tím dosáhli vlastní bdělosti. Filmem o tom, že hranice smí bořit žena i muž, a že se na té cestě mohou setkávat, v takové intenzitě, které lidé většinou nedokáží porozumět. Julien dokáže ve filmu překračovat tolik konvencí a morálních pravidel, že moje konzervativní povaha film momentálně nevydýchává. :)) Budu přemýšlet. A v brzké době si film pustím znova. Ojedinělý, vyjímečný počin!

Ovládací panel