Vronsky

Některé scénáře stárnou ještě rychleji než včerejší tisk a o to více uklidňující je slyšet aktuální poselství od filmu natočeného před sedmdesáti lety. Vypovídá to mnohé o vývoji člověka i společnosti, která čím dál rychleji... přešlapuje na místě. Nezbývá než si přát, aby si takovéto lekce humanity našly co nejvíce přeživších schopných naslouchat.

Rozpohybované fantazie osmiletého kluka, jejichž scénář se psal až v oddělení speciálních efektů. Ke smůle staršího doprovodu tak nezbylo místo pro zajímavý příběh, ale vznikla digitální velkopodívaná zbavená pocitu dobrodružství. Dokázal jsem si tuto atrakci patřičně užít a zároveň chápat, proč se z ní Rachel Weiszové a náročnějším divákům může dělat nevolno – místo nadšených filmařů ji totiž řídí spíše kalkulačka a počítač.

S přehledem zrežírovaný úvod do nejzákladnější levicové argumentace pro všechny, kteří raději dobrý film než rudou knížku se třemi soudruhy na odstavec. Snad jen v závěru se příliš nedaří gradovat děj, v němž by se měly házet dlažební kostky i zamilované pohledy, a s příliš velkým klidem se řeší směna Che Guevary za italský oblek. Lepší zhodnocení hereckého kapitálu by dle mého ocenili i diváci, jež si v kině rádi zakrývají pravé oko s jeho pohledem na svět.

Místo tříhodinové sinusoidy člověka se špatným svědomím natočil Andrew Niccol výbušný komentář, v němž se málokdy nadechne a diváka nechá uvažovat až cestou pro nový lístek. Pokud si během ní vzpomenete na záběr, který vás nerozhodil obsahem (hláškující Cage) ani formou (kameraman Mokri), asi jste byli pozornější než já. Takové množství nápadů a nekompromisního děje jsem totiž naposledy viděl ve Scorseseho Casinu, přičemž must-see zůstává jedinou kategorií, do níž si Lord of War troufám zařadit.

Jestliže by příběhová synopse byla otázkou, sám bych odpovídal jménem Terryho Gilliama. Hravou vyprávěnku, jež měla děti vystrašit přiměřeně temnou atmosférou a dospělé pobavit motivem pohádkářů ve vlastních pohádkách, však někdo skryl pod vrstvu drahého spektáklu. V příběhu je tak častěji razítko Hollywoodu než podpis bratří Grimmů, přičemž divák vidí vždy o několik okének filmového pásu dál. Ani tvořivá mysl režiséra nenajde u hlavních postav více než dva rozměry (místo plastičnosti je ve scénáři žvatlavý Ital), ale přinejmenším oživí vizuálně podmanivý svět s hudbou Daria Marianelliho. Výsledkem je zábavná jednohubka, která je občas potřeba stejně jako úvahy na filozofických křižovatkách, jen ji nikdo nečekal od takového mistra. Nejvíce zamrzí, že dojem z filmu vyhodíte spolu s krabicí popcornu a že Gilliam po sedmi letech natočil dobrodružství, jehož ztráty bychom asi litovali nejméně. Přesto má u mě spokojených 70%, tak jsem si hodil mincí. A vidíte, Terry je zkrátka smolař.

Přestože pro nepopsané listy může být Hopkinsův film odrazovým můstkem k Sellersově známější tvorbě (sám jsem pak zapátral po Being There), se znalostí poctivé dvoustránky údajů vám jako informační pramen nemá co prozradit. Tato tichá voda totiž mele úplně jiné břehy a je v první řadě netradičním (zábavným, hravým, energickým) pohledem do nitra růžové šelmy jménem Peter Sellers, která ve svých postavách ztratila většinu osobnosti. Přibližně stejným suverénem je před kamerou Geoffrey Rush, jehož výkon přesahuje nejen televizní obrazovku, ale i rozměry velkého plátna - dle mistrova stylu si dokonce s gustem vyzkoušel hned několik zajímavých rolí. Režiséru Hopkinsovi sice takové originální nápady nikdy nechybí, ale vybíravější ruka, která by pochybným trumfům ukázala palec dolů a nepodrážela si v pomalejším tempu vlastní nohy, už ano. Máte-li však náladu na neobvyklé seznámení bez oslavných svíček, v dobré společnosti a luxusním prostředí, možná stejně jako já v duchu zatleskáte častěji než jen u každého úspěchu Petera Sellerse. Pardon, Geoffreyho Rushe.

Kde jinde odehrát příběh o ztrátě posledních ideálů než několik kroků od newyorského Ground Zero? Pozářijové město je navzdory své váženosti důležitým kolečkem v mechanismu vyprávění, které vytváří dusné ovzduší pro slovuprostou melancholii. Vedle mlčenlivých obrázků protne hodinová ručička také americky krásné probuzení nebo dialogy mezi druhým a třetím pivem, ale pokaždé si zachová tempo přemýšlivého snímku. Tím spíše si malé velké osudy žádají pouze prvotřídní herce a můžeme jen nepříliš chápavě hádat, proč má tak královské obsazení pro většinu sluchových kostí stále zvuk chudého prince. Téma, jež natolik svádí k laciným žalobám a soudům, navíc Spike Lee korunuje názorovou pravdomluvností, při které se jeho postavy nehrozí ani nejpichlavějších vosích hnízd. Nejen za to mu chci poděkovat, není lepšího argumentu proti hollywoodskému strojírenství než takto osobitý film.

Ať už za Revolutions vidíte známé vyprávění na jazyku jedenadvacátého století nebo jen hrabivý konec skončeného, na jedné věci se lidé uvnitř a vně Matrixu vždy dokázali shodnout - rozluštit jeho kód rozhodně není jednoduché. Jelikož se Wachovští cestou po mramoru zbavili doslovnosti, sebevědomě předpokládají doprovodné studium nad rámec možností tří filmů. Zároveň je Matrix roku 2003 více fiction než science, jehož příběh se odehrává na zeleném jevišti se vším, co si při očekávaném "B" můžete po úspěšném "A" dovolit. Divácky vděčné epizodě dobývání Zionu je tak věnována třetina stopáže, kde se přechází k velkofilmovému tónu bez účasti hlavních vypravěčů. Pokud tedy nechcete zůstat na líbivém povrchu celé trilogie, můžete válečné běsnění v klidu přeskočit, a pokud pro vás bylo už řešení Reloaded přeškrtnutým kruhem, můžete přeskočit vše ostatní. Navzdory slibnému úvodu je totiž Revolutions ještě více nejednoznačný a méně konzistentní než jeho předchůdce, kterému dává zmatené odpovědi pouze za cenu dalších otázek.

Pokud se vám od bláznivěprávní komedie Liar Liar neobrátily spokojené bránice na smokingový humor, budete se dle zákona o vítězné sestavě bavit také u hodnoceného Bruce. S pozůstatkem kopírovací černě totiž převzal jak stejný typ základní idey, která uvolňuje scénaristovu ruku a hercův obličej, tak i hlasitost vážných tónů, ve kterých místy zaniká melodie dobré nálady. Náznakem zmíněná vlna obličejové exhibice páně Carreyho opět umrtvuje depresivní výraz lépe než zámořská dávka botoxu a přátelskou Rachel a se7mičkového Freemana dokonce smetla na pozici vedlejších nahrávačů. A to si Morgan od amerického prezidenta zase trochu polepšil! Bavící, bavící se aktéři nebo sprinterská délka (na podlaze střižny zůstala snad půlka filmu) jsou však jen několika poznávacími rysy oddychového příběhu, jehož první a poslední ambicí je spokojený divák. Závěrečnou otázku, zda je pro vás výše zmíněné dostatečnou protiváhou za lístek do kina či cenu půjčovného, si tak musí zodpovědět každý sám.

Spletenec pravdivostních hodnot místy působí dojmem příliš velké náhody, která vrcholí nerozhodným koncem z jiného scénáře. Právě v závěru se třikrát obrátí šachovnice a fincherovské nokturno smutně přechází do nefincherovské pointy (minus). Michael Douglas však hraje tradiční roli businessmana s charakterem v úschovně, jež mu od dob wallstreetského podnikání sedne jako Armaniho oblek. Režisérův cit pro obraz, hlavní vlna černého moře originality, navíc překrývá vychytralou myšlenku hry omamně tmavým filtrem (plus). A když se všechen klad a zápor poctivě vykrátí, stále zbývá dost deštivých nálad na jednorázovou dávku elegantní deprese, ačkoliv s přihlédnutím k autorově filmografii zastává post kvalitativního náhradníka druhé řady.