anais

Odlehčená zábava s parodickými hereckými výkony a dechberoucím staroholywoodským vizuálem nebo zamyšlení nad postavením ženy ve společnosti, povrchními vztahy, kapitalismem, hračkářským průmyslem... Je to tak trochu všechno... Film je oslavný i podvratný v jednom. Je to dokonalá reklama šířící produkt mezi lidi, kteří o Barbie do projekce nic neviděli, a vlastně ani nechtěli. Film je často až příliš doslovný až patetický, a jindy dokáže vyjádřit ty nejhlubší emoce jen pohledem (scéna na lavičce!!!). Není to dokonalý film, a stojí a padá se svou dokonale vysoustruženou, někdy až příliš rigidní strukturou. Ale je to rozhodně blockbusterové překvapení léta...

Důstojné, chladné, překvapivě akční, trošku nuda, malinko patetické (ale na české poměry ani ne), ale ve výsledku vlastně vůbec ne špatné. Film nechává otevřené dveře divácké interpretaci, a nestaví se vyloženě na žádnou stranu.

Pocta holywoodskému Egyptian Theatre, poskládaná ze střípků slavných filmů a pár mluvících hlav do dojemné kompozice. Egyptian Theatre se rekonstruovalo za podpory Netflixu. Vlastně to ani nestojí za vidění, ale když si člověk uvědlomí, že i v Kalifornii bojují za záchranu starých jednosálových kin, má pocit určité fanouškovské pospolitosti:)

Godzilla-1.0 obsahuje jednu zásadní scénáristickou kvalitu, kerá film povyšuje přinejmenším nad všechny ostatní Godzilly, ale dost možná i další velké blockbustery letošního roku. Pokud byste si odmysleli titulní monstrum, ten film by pravděpodobně stále fungoval - emočně, jako sociální drama nebo prostě film o japonském vyrovnání se s traumatem druhé světové války. Tak moc dobré to je. A když se na těch pár okamžiků objeví Godzilla, je to už jen (naprosto drtivá) třešnička na dortu. Fantasticky dotažené scény destrukce - strach - trocha cynického humoru - dokořán otevřená pusa. A režisér Jamazaki se toho nebojí. Jeho Godzilla chvílemi působí jako člověk v gumovém obleku a skládá tak poctu nejstarším filmům série. A tak mě uprostřed jedné naprosto wow scény napadlo, jak můžu obdivovat například (letošní) Anatomii pádu a Godzillu -1.0 stejným způsobem? Kde je to rovnítko? Odpověď nemám. Ale asi po milionté jsem byl unešený láskou k filmu a ztemnělému sálu kina.

Mijazaki už nebere ohledy na diváka, a vytváří relativně těžkou, i když zábavnou koláž surreálných výjevů jemně zasazených do japonského válečného traumatu. Těžko se to popisuje, musí se to vidět. Je to rozhodně pozdní dílo bez ambice zasáhnout diváky na první dobrou. Ale mám pocit, že kdo chce, ten bude ve filmu postupně odhalovat další a další vrstvy, které byste v jiných filmech těžko hledali. Film mi v něčem připadal evropský (bezčasí a hypnotičnost například Divoké planety) a jako by vznikl na přelomu 70. a 80.let. Je fascinující žít v době, kdy máme možnost vidět nová díla jednoho z největší vypravěčů v dějinách filmu. Každý by to měl vidět!

James Mangold neumí natáčet přehlednou akci, nemá smysl pro humor a evidentně se spokojí s opravdu špatným CGI. I přes to zachytil pár moc fajn momentů - nostalgických a dojemných. Baví mě scény, kde je Indy přiznaně starý (nebaví mě bizardní deep fake začátek a nebaví mě když jeho digitální avatar jede na koni po New Yorku); bavila mě Phoebe Waller-Bridge, ale štval mě ten neuvěřitelný zvrat v jejím chování a motivaci... Takových "yes, but" je v tom filmu bohužel hodně. Zaslouží si to dvě hvězdičky, ale nedokážu to Indymu udělat... (představuju si, že to natočil Spielberg - akce byla dokonale přehledná a vypointovaná, sem tam bych se zasmál a nehrozil bych se laciným provedením...škoda).

John Wick využívá (teď už) celou planetu, jako kulisu bez reálných obyvatel. Když je v Paříži, auta na kruháku kolem vítězného oblouku jako by neměla řidiče, tanečníci během večírku jsou jen rekvizitami pro dynamizaci záběru, na Montmartr při východu slunce nezabloudí žádný zamilovaný pár. Film nežene dopředu žádný příběh ani emoce. Jsou to jen akce rozhozené do atraktivních prostředí. Dívám se na to, a je mi to jedno. Sem tam ocením nápaditost (bitka v horním patře rekonstruované budovy záběrovaná nad stěnami...), ale jinak mi ta obrovská úspěšnost nejde na rozum...

První půlka se znuděnou želvou a ještěrem Leem v akvárku je skvělá. V momentu, kdy film opustí princip "jeden víkend - jiné dítě", tempo a zábavnost trochu vymizí. A nebavili mě písničky, které děj nikam neposouvaly. Mám pocit, že do současných animáků už prostě moc nepatří, zvlášť když se film tváří jako soudobá, lehce nekorektní komedie, která čerpá spíš ze sandlerovsky uhozené komiky než klasického Holywoodu. Ale i přes těch pár nedostatků je to od Netflixu skvělý vánoční dárek pro děti

Přiznám se, že jsem netušil jak moc je "misionářství" stále v kurzu, a kam až to může některé jedince dovést. Na první pohled jednoduchý příběh o pomateném člověku, který uvěřil bludu o vlastní důležitosti, je film také zprávou o naší civilizaci a její rozpínavosti, pokrytectví, nepochopení atp. Je to až děsivé, a ve své podstatě dost smutné. Není to dokument, který by svou formou chtěl sbírat nějaké ceny, ale poctivě vypráví silách, které se stále podílejí na chodu světa, i když jejich doba domněle dávno pominula...

Svým způsobem je Modrooký samuraj dokonalé anime (je to vůbec anime, když není z Japonska?). Vypadá krásně, příběh opravdu vtáhne, a všechny animované postavy (včetně těch vedlejších) doslova dýchají a fandíte jim. Ale nemůžu si pomoc v dojmu, že jsem to už všechno někde viděl. Ne snad tak úhledně zabalené to překrásných obrazů a našlapaného scénáře, ale přece... Ať už je to klasická série Kozure Ókami, všechny ty čínské, indické, japonské filmy o zlých brutálních Britech nebo i (sám eklektický) Tarantinův Kill Bill. To všechno je tu součástí, a tvoří opravdu chytlavou podívanou.