Spike17

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment

Mazací hlava je bezesporu jedním z interpretačně nejnáročnějších filmů, na stranu druhou o tom nemá cenu příliš polemizovat a je prostě nutné nějakou interpretaci zastávat. Podle mého názoru je hlavním významem filmu strach, který je ukryt v každém z nás a který se snažíme porazit. Mazací hlava je vlastně film o naději, i když v něm mnoho divákovu uvidí čistý depresivní výplach. To je dáno stylistickou složkou, která se celá podřizuje právě výše naznačené tematické rovině díla. Ať jsou to stísněné prostory, statické rámování či nepříjemně vtíravý zvuk, vše spoluvytváří negativní, úzkostnou atmosféru. Více ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE)

Režisér Martin Koolhoven nám představuje svou vizi moderně pojatého westernu s výraznou dávkou brutality, která ale není samoúčelná, nýbrž zcela podchycuje realistické vyznění syrovosti Divokého Západu devatenáctého století. Brimstone je výtečně odvyprávěný a mistrně zrežírovaný příběh o pomstě (praměnící z netradičních motivací), náboženském fanatismu, nelehkému postavení žen v minulosti a v neposlední řadě lidské zvrácenosti vycházející z nás samotných. Recenze zde.

Saw zapůsobil v roce 2004 na poli hororového žánru jako zjevení a právem se řadí mezi nejlepší horory nového milénia. Wan dokázal uplést neproniknutelnou syžetovou strukturu se zcela nečekanou pointou v hávu brutálních, bizarních úmrtí a dokonale mrazivým podchycujícím soundtrackem. Jen je škoda že se z tohoto originálního počinu stala série - mašina na peníze a na tento prvopočátek se někdy zapomíná. V žebříčku nejlepších celovečerních snímků - debutů má však své místo jisté. ZDE

Ještě než Quentin Tarantino natočil kultovní a pro mnohé nepřekonatelné Pulp Fiction, debutoval s filmem, který je ve své podstatě Pulp Fiction zkrouhnutý na půlku stopáže, bez výrazného množství popkulturních hlášek a odkazů, ale za to s výstižnou dávkou hutného tempa, brutální stylizace a nekonečného kvanta vybroušených dialogů budujících síť vztahů mezi postavami a jejich jednáními. Do filmového byznysu tak - již proflákle přezdívaný - Magor z videopůjčovny vtrhl jako uragán a nebýt jednoho dojemného příběhu z věznice, okupoval by bezpochyby vrchol žebříčku nejlepších celovečerních debutů (ZDE)...

Lynch svou temnou vizi vytahuje z vnějšího pláště, zakrývajícího povrch reality v místech, kde se probouzí životní energie. Skrze animaci zprostředkovává svůj specifický pohled na zrození. Toto umělecké ztvárnění je natolik podmanivé, opojné a kombinací s hranými záběry dokonale zlověstně skutečné, že se nelze ubránit pocitu, že vidíme naprosto neoddiskutovatelně nejoriginálnější zpracování metaforického zrození. Nejprve sledujeme zrození muže a ženy, oba představené s těmi nejzákladnějšími pudy (dehumanizace v čiře surrealistické podobě). Následně se z jejich nereálně až nechtěně působících milostných hrátek zjeví jako houba po dešti jejich Syn. Jejich reakce je srovnatelná s čirou nenávistí a Otec začne svého Syna bít. Skrze animaci se následně Syn dostává metaforicky do nebe (celou tuto scénu chápu jako útěk týrané dětské mysli do vlastního světa, ve kterém sice bude narážet na překážky v podobě svých Rodičů, zároveň si ale vytvoří postavu plnou lásky). VÍCE ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE - RANÉ KRÁTKOMETRÁŽNÍ SNÍMKY)

Lynch si zde mistrně pohrává s kontrasty, a to s černou a bílou, jak je jeho oblíbeným zvykem. Už jen úvodní záběr na Peggy, jejíž bílá tvář notně kontrastuje s obklopující černočernou tmou, předesílá preferovanou texturu. Zajímavé jsou kontrasty na úrovni zvuku a samozřejmě zvuk samotný. Kontrast je vedený například využitím proměny dětského popěvování za mužský hlas zpívající operu. Zvukových doprovodů je napříč Abecedou opravdu hodně. Ať už je to zvuk větru, nervydrásající a nechutné kvílení (připomínající dítko z Mazací hlavy), různé ruchy v pozadí anebo dívenka zpívající abecedu (což je mimochodem velmi úderná a mrazivá hororová scéna). VÍCE ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE - RANÉ KRÁTKOMETRÁŽNÍ SNÍMKY)

Sledujeme výjev, ve kterém se postupně s dávkou naléhavosti (LOOK) zobrazí 6 hlav uvězněných v nekonečné agónii, jejichž fyzický stav se s dávkou doslovnosti (SICK) proměňuje, až se nakonec, s dávkou bizarnosti Lynchovi vlastní, všechny figury pozvrací. Celé představení trvá zhruba 40 vteřin, ale je uzavřeno ve smyčce 6 opakování (repetitivnost utrpení jakožto před zaznamenání Lynchovo zájmu o hinduismus a jeho karmický systém), takže si můžeme dosyta vychutnat veškeré maličkosti několikrát a nechat se fascinovat, co Lynch ve svém prvním audiovizuálním experimentu dokáže na poli stísněného prostoru a se svými typickými surovými motivy udělat s divákovými pocity. VÍCE ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE - RANÉ KRÁTKOMETRÁŽNÍ SNÍMKY)

Východoněmecké studio DEFA v prvním roce svého působení vyprodukovalo hned několik filmů (namátkou Irgendwo in Berlin - který mimochodem patří stejně jako Vrahové mezi námi mezi tzv. Trümmerfilm, neboli filmy točené v troskách, reflektující provizorní podmínky své doby, v tomto případě rozbombardovaného Berlína- nebo Die Fledermaus), z nichž ale nezpochybnitelně vyčnívá právě snímek Vrahové mezi námi. A to hned na několika úrovních. Za prvé se jedná jak o první snímek již zmiňovaného studia, tak o úplně první německý film po 2. světové válce. Druhou rovinou rozumím rovinu tematickou: niterné vypořádání se s neduhy války a s jejich nepotrestanými úlisnými veliteli, kteří káží vodu, ale pijí víno. Je fascinující, že tento film vznikl pouhých několik měsíců po prohrané válce (námět se pravděpodobně začal rýsovat již v období posledních týdnů války, což mimo jiné podtrhává sílu výpovědi). A za třetí mě na filmu velmi zaujala stylistická složka, která se tak dostává minimálně na úroveň formálního systému. Je zde patrná snaha o ozvláštnění syntézou dvou tradic – italského neorealismu a německého expresionismu. Oním spojením vzniká mimořádná atmosféra bezútěšného Berlína, kdy v interiérech vynikají prvky expresionismu a v exteriérech prvky neorealismu. Kromě těchto dvou tradic a jejich působení, se dá vysledovat mnoho dalších, stylisticky opojných aspektů. Je to například živelné rámování a neustále měnící se úhel. Nebo rámování objektů (většinou lidských postav) skrze různé předměty. Může to být i flashback, jehož emoční sílu podchycuje právě styl, respektive důraz na detail ve spojitosti se zvukem. Zajímavé jsou i hrátky se zrcadlovými záběry a jejich význam, variující se na konci (a tak dále)… Je škoda, že tenhle kvalitní prvopočátek studia DEFA není veřejnosti tolik známý, přestože je divácky velmi atraktivní a má potenciál stát se kanonickou klasickou (leč potenciál nevyužitý/nevyužitelný?). [KINEMATOGRAFIE VÝCHODNÍHO NĚMECKA]

Přesně v tomto epickém japonském snímku, který si pro nás mistr Kurosawa precizně ukuchtil, se skrývá důvod, proč mne pokaždé snímky z Dálného východu dokáží s tak přesnou muškou dokonale odzbrojit, až nezbývá nic jiného, než s myšlenkami na labužnický majstrštyk odběhnout do vedlejší místnosti pro kapesníčky a pořádně se vysmrkat, doufajíc, že tento stav naprosté emocionální destrukce dokáže japonský génius ještě někdy trumfnout. Sedm samurajů je totiž podáno vypravěčsky mimořádně poctivě, mnohem komplexněji než Sedm statečných a s takovou odlehčenou elegancí šmrncnutou s vtahující atmosférou japonského venkova, že se prostě ódě na nehynoucí kvalitu tohoto filmu vyhnout nelze. Kurosawa tak na počátku mých dvacátých let definoval můj postoj k japonské kinematografii tak efektivním způsobem, že ještě ani teď, při psaní tohoto komentáře, nezůstává ani jedno oko suché. Tento prehistoricko-samurajský kult mě prostě nenechává klidným a chladným ani po několikahodinovém odstupu projekce, a proto ho musím náležitě ocenit! 100%___ Z cyklu (skoro)lampsovy komentáře na čsfd... Děkujeme za tvůj přínos této databázi a její obohacení, jsi náš GURU!