Spike17

Spike17

Jan Mikeš

okres Brno
www.subsvet.cz

36 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Pán prstenů: Společenstvo Prstenu (2001)

  • poster

    Útěk do divočiny (2007)

  • poster

    La La Land (2016)

    La La Land funguje jak jako velkolepá pocta klasickému Hollywoodu, tak jako originální romantický muzikál bořící neotřelými způsoby žánrová klišé. Dialogy, texty písní, choreografie, pohrávání si s časovými vztahy (jak na úrovni magičnosti, tak u mentální subjektivizace postav), všechny tyto aspekty a mnoho dalších nevyřčených jsou brilantně zpracovány. Ze všeho nejvíc ale vyniká jako stylistický prostředek kamera, která v jednotlivých muzikálových (nejen) vystoupeních opisuje složité trajektorie a svou stylizací diváka vtahuje do příběhu takových způsobem, až evokuje práci s kamerovými jízdami maďarského režiséra Miklose Jancsoa. Proces snění a cesta za svým snem vyobrazena kouzelným způsobem, leč s mírně hořkou pachutí (závěrečná scéna musí emočně pohnout s každým, kdo definitivně neodstřihl svou citovou stránku).

  • poster

    Mazací hlava (1977)

    Mazací hlava je bezesporu jedním z interpretačně nejnáročnějších filmů, na stranu druhou o tom nemá cenu příliš polemizovat a je prostě nutné nějakou interpretaci zastávat. Podle mého názoru je hlavním významem filmu strach, který je ukryt v každém z nás a který se snažíme porazit. Mazací hlava je vlastně film o naději, i když v něm mnoho divákovu uvidí čistý depresivní výplach. To je dáno stylistickou složkou, která se celá podřizuje právě výše naznačené tematické rovině díla. Ať jsou to stísněné prostory, statické rámování či nepříjemně vtíravý zvuk, vše spoluvytváří negativní, úzkostnou atmosféru. Více ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE)

  • poster

    Vyvolený (2000)

  • poster

    Prokletí (1988)

    Mé další setkání s Bélou Tarrem ve filmu, ve kterém si začíná pěstovat vlastní specificky formálně vytříbený styl. Na začátek svého komentáře musím předeslat, že tímto filmem si mě Tarr zcela získal, okouzlil a stal se bezpodmínečně mým nejoblíbenějším a nejvyhledávanějším maďarským režisérem. Jak již bylo zmíněno, Tarra zdobí jedinečný styl. V tomto filmu (který je prvním filmem jakési pomyslné trilogie, ve které zkoumá zatracení individuality nebo společnosti), Tarr využívá dlouhých záběrů a pomalých panoramatických jízd k zachycení nihilistického portrétu jedince, jehož život se bezútěšně potápí (mimochodem svůj bezcílný život tráví v baru s názvem Titanik) a svým počínáním míří až k metaforickému znelidštění (poslední sekvence filmu). Tento pocit neodvratné osobní zkázy zdůrazňuje stále přítomný a vlezlý déšť, stejně jako psi, toulající se po ulici, jejichž motiv se variuje na konci snímku. Melancholickou atmosféru dokresluje hudba, jejíž síla dělá scénu v baru se zpěvačkou (moje nejoblíbenější) a tancem v závěrečné části filmu nezapomenutelné. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]

  • poster

    Pro pár dolarů navíc (1965)

  • poster

    Osvícení (1980)

  • poster

    Nejnebezpečnější hra (1932)

  • poster

    Polytechnika (2009)

    I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace