Spike17

Je fascinující, co Iván Noel dokáže provést s tak nízkým rozpočtem. Některé scény sice působí lehce amatérsky (čemuž se asi s několika tisíci dolary neubráníte), ale to se dá odpustit, když je zbytek filmu natočen přímo fenomenálně. Zezačátku mi sice vadila absence jakékoliv struktury či inovace z hlediska návaznosti na úrovni scén a střídáním mezi prostředími, postupem času jsem si zvykl a přistoupil na režisérovu vizi. Stejně jako jiní tvůrci latinskoamerických filmů, i Noel pracuje s oslavou argentinské krajiny. Důležitější ovšem je, že pracuje s konceptem dualismu, který se promítá na několika úrovních. Zejména odkazuje na tradiční literární směr, ve kterém se snoubí realismus a magie, tedy magický realismus. V dílech magického realismu postavy prvky nadpřirozena přijímají, nehledají v nich žádnou racionalitu a nejinak je tomu i v Rechazados. Zde jsou hlavními nositeli onoho magična děti (děti jakožto hlavní protagonisté, to můžeme vidět ve většině Noelových filmů – je parádní sledovat, jak skvělé výkony z nich režisér dokáže vytáhnout, viz. Ellos Volvieron). Děti, které byli vyhnáni z vesnice do hor, protože okusili zakázanou květinu (drogu) Chisa. Fanatičtí obyvatele vesnice je ale nenechají v klidu žít a vše se řítí do neodkladného konfliktu. ___ Noel má výborný cit pro detail a kompozice, takže film oplývá řadou opojných záběrů – ať už jde o scenérie nebo jednotlivé kompozice (viz. plakát filmu). A hudba? Ta celý ten „magický“ zážitek skvěle podchycuje. Není divu, režisér původně v oblasti umění začínal s hudbou, až poté se rozhodl, že chce zkombinovat dva typy umění, začal s krátkými sekvencemi a příští rok po Lamb of God bude jeho filmografie čítat již 10 filmů. A to je důvod, proč píšu tento komentář. Ivan Noel je totiž neznámý tvůrce, kterého se ale pro jeho poetiku rozhodně vyplatí sledovat. __ /konkrétnější postřehy o rysech jeho tvorby až po zhlédnutí celé filmografie/

Nevhodně stylizovaný svět ve kterém Justin Timberlake pronáší s topornou prkennosti repliky srovnatelné hereckým výkonem s Tommym Wiseau ve filmu, kde přítomné barvy nemají pouze dekorativní funkci ale podchycují mentální stavy postav? Více v recenzi

Zatímco první díl působil jako originální zjevení na půdě atmosférického duchařského hororu, díl druhý tento fikční svět důmyslně rozvíjel, rozvracel některé představy a využíval potenciálu svých postav, s dílem třetím se vytratily gotičtí duchové a byl postaven na děsivějším záporákovi, přičemž nikterak nerozvíjel možnosti astrálního cestování, Poslední klíč dostává svému názvu a funguje jako vhodné doplnění ságy, a to z hlediska a) doplnění minulosti hlavní postavy a za b) přitažlivé rozšíření astrální dimenze, ve které tentokrát hraje prim luxusní záporák – ale i zde platí pravidlo, že záporná postava v hororu je děsivější, pokud vidíme pouze náznaky, ale když se ukáže v plné vizáži a síle, ztrácí na efektivitě. Více po velmi dlouhé době ZDE