foils

Nikoliv bezchybný film, hlavně rozjezd trochu pomalejší a ne zas tak originální, ale počínaje Pierrovým prvním návratem do Paříže se věci (a těla) dají do pohybu. Curiosa je podobně jako třeba Dánská dívka exkurzí do počátků 20. století ukazující - v tomto případě docela zábavným způsobem - že dnešní podoba společnosti nevznikla ze dne na den.

[Spoiler] Nutno uznat, že motiv ženy (nota bene těhotné) která se dozví, že jiná čeká dítě s jejím mužem, a snaží se to za každou cenu manželovi a rodině utajit má slušný potenciál, jak komediální, tak dramatický. Vejdělek bohužel tuto myšlenku nedokázal rozvinout jinak, než ji obalit pár sitcomově rádobyvtipnými dialogy a rádobygagy. Zajímavý film, který o stejném tématu mohl vzniknout, si tak divák může maximálně představovat...

Borg s McEnroem formálně připomenou nedávný film o Niki Laudovi Rivalové s tím rozdílem, že Janusu Metzovi a spol. se některým problémům Howardova počinu podařilo vyhnout. Hodně zdařilý je vizuál - estetika přelomu 70. a 80. let dnes celkem frčí a Borg/McEnroe toho v nemalé míře využívá. Mizanscéna vyvolává dojem skutečného světa, nepůsobí jen jako kulisa. I když se snímek neubránil určité videoklipové efektnosti, docela se mu to povedlo vybalancovat určitou uměřeností a střídmostí. Leckteré výjevy jsou jen naznačeny a tím věrněji zobrazují krátký ale intenzivní zážitek či vzpomínku. Podobnou kvalitu má i filmové ztvárnění tenisových duelů. I přes uvedené přednosti je potřeba přiznat, že Borg/McEnroe nedisponuje příliš silným scénářem. Aspoň však většina dialogů nezní tak idiotsky jako v Rivalech a oba protagonisté se snaží i trochu hláškovat. 75%

Ač by se podle synopse mohlo zdát, že půjde o americký nezávislý počin, Tři billboardy ve skutečnosti představují major produkt, takže se připravte na pár scén, jejichž funkcí je především snaha vás dojmout a třeba i vydojit nějakou tu slzu. Three Billboards Outside Ebbing, Missouri rozhodně nejsou nudným filmem - párkrát se rozhodně zasmějete - a zčásti se mu i daří nepodléhat některým klišé, jak žánrovým, tak - řekněme - společenským. Vyprávění má spád, i když pár scén mělo zůstat ve střižně. S čím však mám problém, je celkové poselství a vyznění filmu. Snímek začíná jako lehká exploatace (např. dost pochybuju, že takto brutální případ by v reálném světě skutečně vyšetřovalo osazenstvo místní policejní stanice) neschopnosti policistů, jimž se hlavní hrdinka rozhodne postavit. Vehemence odvetných akcí z jedné i druhé strany roste a s ní i brutalita. Za tu není nikdo ve filmu hnán k zodpovědnosti, místo toho jsou násilníci trestáni zatčením kamarádky a popáleninami. Příběh nás postupně vede k poznání, že neschopní policajti nakonec nejsou o nic horší než ti, kteří se snaží pomstít oběť. Jinými slovy, tvůrci věří, že zobrazení průvodních jevů dnešní doby (všeobecně rozšířená neschopnost, nevzdělanost, nedostatek motivace udělat dobře svou práci) může mít větší sílu než do filmu zakomponovat aspoň jednu postavu, která dělá, co by měla (lepiče billboardů nepočítám). Autoři by na to možná namítli, že jejich cílem bylo odradit lidi, které nějaká tragédie v rodině potkala, od podobně zoufalých činů, jakých se dopouští Mildred Haynes, obávám se však, že se najdou tací, pro které film bude v tomto směru spíš inspirací.

Jednoznačně nejlepší film, který Woody Allen v této dekádě natočil. Nikoliv dokonalý: Jim Belushi trochu moc tlačí na pilu, na druhou stranu jeho výkon dodává filmu určitou živost. Jak už se v posledních letech stalo u Woodyho pravidlem, příběh je opět trochu recyklovaný - tentokrát jde o variaci na autorův přelomový snímek Match Point, smíchanou s trochou legendárního Absolventa nebo prvky antických tragédií. Kdo hledá, ve filmu sice najde nemalé množství kompozičně motivovaných prvků, celkově však dílko smysl dává a pro mě osobně - jakkoliv nejsem fanouškem historických dramat - má velký bonus v podobě zobrazení někdejší slávy Coney Islandu (až poletíte do New Yorku, vřele doporučuju podívat se, jak to na tamní pláži vypadá teď).

Při sledování Váženého občana se mi vybavili Sedláčkovi Muži v říji. Argentinsko-španělský film je o něco vtipnější a o něco víc přiznává DIY estetiku než Sedláčkova expedice na jižní Moravu, ale taky je o hodně ukecanější a rozvláčnější, než by mu slušelo.

Coppolová předvedla v The Beguiled docela nevšední motivaci pro klasickou jednotu místa, času a děje - interakce se světem za plotem je z principu nežádoucí, protože by vše nenávratně zničila. Zajímavá je možnost interpretace v kontextu současných utečeneckých krizí. Též možnost dvojího čtení - zda osazenstvo školy mělo modrý hadr vyvěsit už na začátku, nebo zda si naopak za vývoj událostí mohlo spíš skrze vlastní intriky, přetvářku apod. *** 1/2

Bezprostředně po projekci jsem měl dojem, že mám za sebou nejslabšího Almodóvara, kterého jsem dosud viděl. Nebylo by to ale úplně spravedlivé, od tvůrce s takto bohatou filmografií přece jen nejde čekat, že všechna díla budou mít stejnou sílu jako třeba Mluv s ní. Julieta určitě není špatným filmem, spíš průměrným a snadno zapomenutelným. Navíc jsem měl pocit, že tragicko-romantická poloha režisérovi úplně nesedla, myslím, že třeba Medem by ze stejného scénáře dokázal vykouzlit o dost zajímavější film.

Ze slibného, byť nikterak originálního tématu se toho dalo vykřesat mnohem víc, nebýt odflákle působícího scénáře s nesmyslnými dialogy, motivacemi postav atd. Významově přitom obsah snímku není nezajímavý - jedno z možných čtení je, jak může člověk propuštěním uzdy svým vášním poměrně snadno zničit buď sám sebe (viz matka), nebo své blízké (viz otec a dcera). Herci i kameraman se snaží, seč můžou, takže je docela často na co koukat. Jen člověk nesmí vnímat, o čem a hlavně jak spolu postavy rozpravují.

Bohužel jsem nejdřív viděl eXistenZ, a až potom tento film, což mělo nevýhodu, že přede mnou vyvstaly nedostatky obou filmů najednou. Bavil jsem se dobře a kvůli specifické atmosféře i vizuálu bych se rozhodně zdráhal kterýkoliv z těchto dvou filmů označit jako hloupý. Spíš by se dalo říct, že jejich ideová podstata je několikanásobně méně objevná než Cronenbergův filmový styl a vychází z názorů zdaleka ne tak výstředních jako některé jiné prvky jejich scénářů. Zatímco poselství eXistenZ by se při značném zjednodušení dalo vystihnout slovy "pokud budete pořád jen pařit hry, tak z toho zmagoříte", Videodrome by šlo podobně shrnout "když budete furt čumět do bedny, tak z toho za chvíli zblbnete". To jsou jistě myšlenky, se kterými většina lidí bude souhlasit, na druhou bych od tvůrce Cronenbergova talentu čekal i trochu hlubší vhled do problematiky, která je navíc dost blízká jeho profesi a osobní zkušenosti. Zároveň je to i jeden z důvodů, proč eXistenZ ve srovnání s tematicky příbuzným Matrixem prakticky zapadla. Myšlenky v pozadí nejsou jedinou složkou, která se v obou filmech téměř opakuje, jistou podobnost vykazují např. i některé rekvizity. Přes všechny výhrady oba filmy určitě stojí za zhlédnutí, oproti eXistenZ, jež je že scenáristického hlediska spíš takovou hříčkou, je Videodrome tradičnější, dává více prostoru soukromé linii, jež byla v eXistenZ naopak hodně upozaděna.