foils

foils

okres Praha
obyčejnej jadernej fyzik :)

1 bod

Moje komentáře

<< předchozí 1 2 3 4 5 6 8
    • 2.12.2014  22:29
    10 způsobů lásky (TV film) (2008)
    **

    Příšerný scénář plný idiotských replik, nevěrohodné chování postav, nesympaticky vyhlížející herci (to ovšem není jejich chyba, ale hlavně vizitka kameramana), z mizanscény by člověk blil, soundtrack do zblbnutí omílající Ravelovo Bolero... Až jsem si říkal, jestli nesleduji reaktivní výtvor někoho, kdo tuto skladbu z duše nesnáší, a tak se rozhodl, že za každou repetici v Boleru napíše jednu nesmyslnou scénku pro herce a herečku. Korunu tomu nasadí závěr. Kdyby šlo o seminární cvičení z některé méně prestižní filmové školy, tak OK, ale coby "profesionální" produkt za peníze koncesionářů tedy hodně slabé. Nemluvě o tom, že vůbec samotná myšlenka jakkoliv "vylepšovat" Schnitzlerovo drama se jeví jako přinejmenším neopodstatnělá, což platí zvláště pro přenos do dnešních poměrů (jenž z důvodů výrazných společenských proměn pochopitelně příliš nefunguje. A ne, že bychom ve hře z počátku 20. století koukali na postavy s renesančním okružím kolem krku, opravdu nehrozí). Jednu hvězdu dávám za to, že se v inscenaci o erotice nevyskytuje ani jedna erotická scéna - to už je skoro umění, druhou pak za Vanesku, jež je v závěrečných titulkách uvedena jako Valeska. Nejspíš tedy jde o aluzi k Lechu Walesovi a tento politický přesah si jistě zaslouží ocenění.

    • 23.7.2014  17:42

    S každým dalším zhlédnutím tohoto filmu s údivem zjišťuju, kolik je toho v něm hollywoodského: Všudypřítomná rodinka, zlo není člověku vlastní, ale přichází odkudsi zvnějšku, Američané bojují div ne za záchranu světa (do toho trocha obligátní kritiky studené války, tajných služeb a jejich dezinformací). Co je však na Vesmírné Odyseji tak jedinečné, je její filmový styl. Na jedné straně hypnotizující ztvárnění vesmírných technologií a speciální efekty, na druhé vlastní čistě filmový jazyk, jímž promlouvá hlavně v úvodní a závěrečné části. Kubrick tímto filmem definoval hollywoodskou normu zobrazení kosmu a paradoxně se zároveň definitivně vzdálil mainstreamu. Jeho předchozí snímek Dr. Divnoláska..., s nímž má 2001 jinak spoustu pojítek, proto vedle 2001 působí dojmem pouhé studie.

    • 22.1.2015  21:17

    Snímek je v mnoha ohledech poplatný době svého vzniku - v dnešní kinematografii by teroristé napojení na blízkovýchodní vlády asi nesvěřili pašování atomového zboží smažkám pochybné pověsti :) Frantic ovšem disponuje řadou jiných kvalit, které tyto drobné vady na kráse snadno vynahradí. Nejzajímavější je samozřejmě titulní postava dra Walkera (Harrison Ford), v níž se zajímavě snoubí hollywoodské klišé hrdiny, který všechny nepřátele přemůže či obelstí a všechny problémy vyřeší, s jeho zpochybněním (Walker má ze svých silnějších protivníků strach) a ironizací (Američan nezná jediné francouzské slovo; nebo scény lezení po střeše). Polański byl prostě ve formě.

    • 3.4.2014  10:33

    Medem mě opět rozsekal. Noé je jako vždy Noé, ale čekal jsem trochu hlubší/méně triviální myšlenku. Zbytek neurazí ani nenadchne, Kusturica v hlavní roli Traperovy povídky navíc i pobaví.

    • 11.1.2016  22:05
    Absolvent (1967)
    ***

    Podobně jako později v Tootsie i zde herci (v první řadě samozřejmě Hoffman, ale i představitelé dalších rolí; snad jen Anne Bancroft trochu moc tlačí na pilu, ale zase to vynahrazuje jinými kvalitami) a režisér více než zdařile zachraňují lehce pofidérní scénář. To, že se jedná o karikaturu, grotesku (viz metafora šaška hned v úvodní scéně, evidentně příliš polopatická na to, aby ji někdo mohl brát vážně) má však i své světlé stránky (mně osobně např. to, že postavy nemají náležitou hloubku - viz titulní protagonista, jenž, aniž by si to řada zde hodnotících připustila, ve skutečnosti není žádný velký klaďas - umožňuje méně se soustředit na jejich problémy a film si vychutnat jako nezávaznou hříčku). Výsledkem je víc než povedená komedie pro dospělé, navíc oceňuju lehce experimentální vizuál (minimálně na hollywoodské poměry). *** 1/2 (70 %)

    • 15.8.2014  16:40
    Alphaville (1965)
    ***

    Vizuálně je film parádní - vystajlované postavy defilují nádhernou mizanscénou futuristických budov Paříže 60. let, několikaminutový záběr v úvodu funguje tak skvěle, že na sebe ani zbytečně nepoutá pozornost. Nepochybuju, že jako -náctiletý bych byl z Alphavillu u vytržení. Obsah snímku je ale v několika rovinách problematický, jakkoliv některé jeho významy zůstávají i dnes aktuální. _______ Film především nezapře svůj původ v éře studené války. Konflikty velmocí, tajné služby, superpočítače představují typické rekvizity oné doby. Vůbec celá špionážní dějová linka se z dnešního pohledu jeví nejen trochu vyčpěle, ale hlavně neuvěřitelně (byť se jedná o parodii): Jeden spy zničí celou vydatně profízlovanou společnost, nadto řízenou umělou inteligencí? O nesmyslné automobilové honičce nemluvě. Do podobného soudku patří záběr na rozvodnu vysokého napětí dokreslující předávání tajných zpráv nebo trochu samoúčelné hrátky s negativem. Jedním z mála fungujících vtípků z tohoto ranku je, jak si autor dělá srandu z amerických zdvořilostních frází. _______ Godard správně předpověděl, že významnější než studená válka nakonec bude vliv gigantických korporací (celý Alphaville patří společnosti Alpha 60; hlavní hrdina předstírá, že přijel napsat reportáž pro noviny Figaro-Pravda!), jež poskytnou masám kýžený spektákl od reklamních neonů až po veřejné popravy a zároveň budou panovačně eliminovat jakoukoliv rozmanitost. Za svým způsobem vizionářský se ve světle dnešního lifestylu chytrých telefonů a osobních trenérů dá označit motiv adorace vědy a techniky - byť ve filmu zobrazen opět způsobem poněkud poplatným době vzniku. Tak trochu naivně se pro současnou éru cynizmu jeví také východisko, jež Godard vidí v poezii a lásce (nemluvě o tom, že například ve filmu Blade Runner se podobný pohled podařilo vyjádřit mnohem naléhavěji a přesvědčivěji). _______ Alphaville je film, v němž řada složek bohužel neodolala zubu času (vztahuje se mj. i na soundtrack). Přesto i díky krásnému vizuálu má Godardova vize přetechnizované společnosti, která přísně trestá projevy citů, pořád něco do sebe.

    • 12.5.2014  13:24
    Američan (2010)
    ****

    Corbijn v sobě nezapře fotografa. Každý záběr má tak učebnicově precizní kompozici, až je to trochu legrační. Corbijn v sobě nezapře ani režiséra videoklipů. Vizuál představuje dominantní složku filmu, přesto je Američan méně stylizovaný a celkově realističtější než příbuzné Hranice ovládání. Tím pádem se jeho scénář paradoxně jeví o něco slabším a nebylo by těžké najít v něm půl tuctu problémů, které se dají snadno zkritizovat. Na druhou stranu tak příběh zase tolik neodvádí pozornost od Violantiných půvabů, he. Takže lepší *** :)

    • 17.8.2015  14:30
    Amy (2015)
    ***

    Extrémně talentovaná, a zároveň magor. Poměrně neotřelý filmový styl těžko vynahradí fakt, že se Asif Kapadia rozhodl jít diváckým předsudkům a dojmům naproti. Příčiny zpěvaččiny smrti nachází v přehnaně liberální výchově, v lidech, kterými se obklopovala, a v tlaku mašinérie showbusinessu. Nedostatky ve výchově prezentuje hlavně jako selhání jednotlivců, ostřejší kritiku obecnější společenské tendence by totiž "jeho" divák nemusel zkousnout. Zato si užijeme trochy obligátní kritiky nahrávacích korporací. Vyloženě za exploatační se jeho dílko (dokument je to tak napůl) sice označit nedá, přesto si nejde nevšimnout určitého nezájmu o zpěvaččino nitro. Určitou výjimkou budiž její (ve skutečnosti poněkud ambivalentní) excentričnost ve vztahu ke slávě a vnějším známkám úspěchu a také v osobních vztazích, jinak se jí ale režisér dostat trochu hlouběji pod kůži příliš nesnaží, respektive se spokojuje se zkratkovitými odpověďmi. Spíš ilustruje další témata, třeba jak korespondovala její hudební tvorba s osobním životem. Film Amy stojí za vidění, na tak velké ploše se ale dal vykreslit zajímavější, rozmanitější a pravdivější portrét zesnulé zpěvačky.

    • 11.2.2016  04:42
    Anomalisa (2015)
    ***

    Nadšené ohlasy jsem se snažil brát s rezervou, a přesto jsem byl na animovaného Kaufmana celkem natěšený. Výsledkem je lehké zklamání nad poměrně banálním příběhem milostného trojúhelníku coby průvodního jevu hledání štěstí, naplnění, prostě něčeho, co by za něco stálo, na pozadí krize středního věku. Zápletku už minimálně tucetkrát zfilmovanou Woody Allenem samozřejmě úspěšně ozvláštňuje animace (viz úvod snímku, kdy stokrát viděná cesta z letiště do hotelu najednou působí skoro až napínavě), většinou však nedokáže zaujmout natolik, aby to dalo zapomenout na průměrnost scénáře. Čestnou výjimkou budiž snová sekvence - škoda, že se víc nerozvinula. Samozřejmě to, jak protagonistovi splývají hlasy a snad i podoby všech lidí, či některé další metafory a vtípky (manželka glosující synovo chování stále stejnou hláškou) jsou povedené nápady, ale přece jen jsem čekal od všeho trochu víc.

    • 2.12.2014  23:06
    Antikrist (2009)

    Prolog je geniální - vůbec se nedivím, že stejnou formu zrecykloval i v Melancholii (a není to jediné pojítko mezi oběma filmy). To, co následuje, je překvapivě komorní, téměř divadelní Trierova dekonstrukce žánru psychothriller. Na rozdíl od Hollywoodu se rozhodl zbytečně nestrašit hlukem a střihem, skutečně hrůzyplných momentů se vyskytne jen pár, Charlie Gainsbourg coby onanující antikrist to ale spolehlivě vynahradí :) *** 1/2

    • 25.2.2016  11:25

    Pokus o sequel Učené pře po dvaceti letech, v aktuálně módním žánru "trampský film" (proslaveném snímkem Proti přírodě)? Komedie to moc není, spíš taková částečně experimentální meditace. Jednu hvězdu dávám stále krásné a nestárnoucí Emmanuelle Devos.

    • 4.3.2016  01:27
    Ave, Caesar! (2016)
    ***

    Znáte to. Líbí se vám tvorba nějakého umělce. Chcete se o něm dozvědět víc a potom zjistíte, že jeho názory na život, vztahy, politiku i budoucnost jsou skoro totožné s vašimi. Bratři Coenové pro mě představují trochu jiný případ. Jejich filmy mě většinou baví, a to včetně (pro někoho) relativně slabších kousků jako třeba Inside Llewyn Davis, na druhou stranu jejich názory na svět se s mými myslím dost silně míjejí. A nemluvím jen o The Big Lebowski, kde si dělají srandu z nejlepší kapely všech dob a místo ní pouštějí v soundtracku trapného Dylana (sorry, ale někdo jim to prostě musel vmést :-) ). V Hail, Caesar! ovšem jako by se pokoušeli svůj názor co nejlépe skrýt. Z filmu tak není na první pohled jasné, jestli hollywoodskou mašinérii nenávidí, nebo milují (pravděpodobně obojí). Ještě větší práci, jak umožnit dvojí čtení, si ale bratři dali s politickým poselstvím jejich nejnovějšího dílka. Výsměch pambíčkářům v úvodu snímku je nepřehlednutelný, závěr lze pak na druhou stranu chápat jakožto potvrzení či oslavu tradiční americké religiozity. Komunistům se film vysmívá či je karikuje, zároveň však připomíná jejich perzekuci ze strany hollywoodského establishmentu. Nejdále v tomto smyslu zajde scéna "přeběhlictví" k Rusům - lze ji brát buď jako zesměšnění a neumětelství, nebo na druhé straně jako vyjádření respektu k lidem, kteří vidí i jiné hodnoty než $$$. Nabízela by se tedy varianta, že "Cézar" představuje manifest proti jakékoli ideologii, ale proti té zase hovoří to, že šéf komunistů raději před utonutím zachrání psa (symbolizujícího marxismus) než sto tisíc dolarů. Ať už je to jakkoliv, Coeni se teď nejspíš baví tím, jak před volbami nakrmili vlka i kozu. A i když mě to na jejich posledním filmu zas tolik nebere, oceňuju jiné jeho kvality jako třeba casting, vtipnost parodií na některé profláklé hollywoodské žánry nebo třeba ne úplně běžný způsob narace. Jinak doporučuju též komentář MessiáŠe.

    • 24.1.2015  19:57
    Birdman (2014)
    ***

    Coby vtipná sonda popisující, jak to funguje na Broadwayi, film funguje dobře. Pobaví a většinu nikterak krátké stopáže nenudí. Tvůrci se však tváří, že jim šlo o něco víc, a to jim tak lehce nezbaštím. Ano, celebrity jsou ochotné pro slávu udělat leccos a některé div ne zabíjet. Že víc lidí zajímá bulvár než umělecká výpověď, je také jistě pravda. Nicméně pokud film naznačuje, že i samotným umělcům jde víc o uznání než o sdělení, pak z bulvárně-komunální optiky usvědčují Mexičané v první řadě sami sebe. V této souvislosti si nelze nevšimnout poměrně laciných metafor (viz historie vesmíru vepsaná do role toaletního papíru nebo ostrá sledovanost soukromí celebrit znázorněná Michaelem Keatonem pobíhajícím po Manhattanu ve spodním prádle). Alejandro González Iñárritu se prostě rozhodl jít téměř exploatační cestou a potvrdit mainstreamovému publiku jeho předsudky. Je to tím markantnější, že jen před pár měsíci šel v kinech výborný Cronenbergův film Mapy ke hvězdám, který téměř totožná témata pojednal výrazně radikálněji a zajímavěji. Pokud jde o Lubezkiho kameru - ten pokračuje ve své technice digitálně pospojovaných dlouhých scén, jež ho proslavila díky Gravitaci. Obrázky jsou to na pohled pěkné (začlenění trikové pasáže s monstry se rozhodně povedlo), přesto se nemůžu zbavit dojmu, že jde spíš tak trochu o manýru než o skutečně funkční prvek.

    • 20.3.2015  09:57

    Blafuj jako Beckham překvapivě vůbec není o fotbalu (film tedy klame tělem a možná proto ho tolik zdejších hodnotících mělo problém zkousnout - pokud třeba čekali fotbalovou řachandu jako od Prušinovského). Je o tom, jak se prosadit proti přesile - ať už ji představují rodiče, společnost spoutaná konvencemi nebo cizí (většinové) etnikum. Kouzlo tohoto filmu spočívá v lehkosti a autentičnosti, s jakou tato témata rozebírá. Po stránce formální a stylové jde o mainstreamovou teenagerovskou komedii, což není myšleno nijak pejorativně. Spíš se jedná o způsob, jakým jsou poměrně specifické problémy indické menšiny v Británii představeny většinovému publiku. Film se soustředí na představitele menšin uvnitř menšiny a tím jako by říkal, že vlastně všichni jsme někdy součástí nějaké menšiny. Zároveň však zůstává referenčním významem pevně ukotven v současné londýnské aglomeraci. Kdo někdy navštívil Heathrow, jistě tam potkal zaměstnance vypadající přesně jako Jessin otec. Blafuj jako Beckham poodhaluje, jak vypadá jejich soukromý život. Dojem autentičnosti posiluje to, že režisérka a scénáristka sama pochází z národnostní menšiny. Film je také sympatický tím, že si nechce hrát na Hollywood, ale dýchá z něj typicky britská atmosféra včetně genia loci Londýna. Tento dojem vydatně podporuje celkem zajímavá kamera s četnými centrálními kompozicemi. Národnostní trable jsou vylíčeny s nadsázkou, nedělá se z nich přehnané drama (zhodnocení míry frustrace a ponížení postav je ponecháno inteligenci každého diváka), ne nutně politicky korektně. Film se spíše pokouší pomocí střihu ukázat na podobnosti a analogie mezi životem majority a minority. Zamrzí však závěrečný happyend - tomu, co předcházelo, by slušelo realističtější vyústění.

    • 18.9.2014  23:50
    Bok po boku (2012)
    ***

    Dokument o digitální filmové technice, jenž má dvě obrovské přednosti. Jednak poskytuje poměrně dobrou představu o pokroku, který hlavně digitální kamery prodělaly během uplynulých dvaceti let, a ukazuje ho na přelomových snímcích, jednak v něm své zkušenosti a názory prezentují jedni z nejvýznamnějších filmařů posledních dekád - a to nejen režiséři blockbusterů jako George Lucas, James Cameron nebo David Fincher, ale i méně mainstreamově orientovaní tvůrci jako Lars Von Trier, David Lynch, Steven Soderbergh nebo Martin Scorsese. To je rozhodně super, a i pokud (tak jako já) nejste zrovna vyznavači Hollywoodu, je jasné, že jinde než v USA by snímek s takovým množstvím představitelů filmařské extraligy jednoduše vůbec nemohl vzniknout. Na druhé straně má film i své slabší stránky a opět zmíním dvě největší. Předně, vše je letem světem a například problematika 3D nebo natáčení na fotoaparáty a spousta dalších témat jsou zmíněny jen velmi okrajově nebo vůbec. A pak, film je cílen na co nejširší publikum, takže se nepouští do přílišných technických podrobností. Nicméně jako populární úvod k danému tématu jistě více než OK. *** 1/2 (70 %)

    • 28.12.2014  11:34
    Bony a klid (1987)
    ***

    Radku Johnovi se za jeho kariéru mnohokrát podařilo vyhmátnout, co si obecenstvo žádá (naposled při volbách v roce 2010). Bony a klid působily ve své době velmi atraktivně a drsně. Olmerovo vyprávění vtáhne do děje, narace zručně kombinuje dramatické postupy s vyprávěním obrazem (jež bohužel značně devalvuje ten nešťastný hudební doprovod). Škoda, že z lesku a bídy veksláků ukazuje spíš tu bídu - snad kvůli snaze uspokojit normalizační schvalovače. Taková drobnost: Tady za mladýho vobčas zaskočí támhleten dědek.

    • 29.7.2014  12:51

    Zábavná provokace na téma "stupid Americans". Rozmlácení zboží v jižanském bazáči na jednu stranu výborně pobaví, na druhou připomene, že tvůrci jistě dali jeho crazy majiteli nemálo vydělat. *** 1/2

    • 19.2.2018  19:32
    Borg/McEnroe (2017)
    ****

    Borg s McEnroem formálně připomenou nedávný film o Niki Laudovi Rivalové s tím rozdílem, že Janusu Metzovi a spol. se některým problémům Howardova počinu podařilo vyhnout. Hodně zdařilý je vizuál - estetika přelomu 70. a 80. let dnes celkem frčí a Borg/McEnroe toho v nemalé míře využívá. Mizanscéna vyvolává dojem skutečného světa, nepůsobí jen jako kulisa. I když se snímek neubránil určité videoklipové efektnosti, docela se mu to povedlo vybalancovat určitou uměřeností a střídmostí. Leckteré výjevy jsou jen naznačeny a tím věrněji zobrazují krátký ale intenzivní zážitek či vzpomínku. Podobnou kvalitu má i filmové ztvárnění tenisových duelů. I přes uvedené přednosti je potřeba přiznat, že Borg/McEnroe nedisponuje příliš silným scénářem. Aspoň však většina dialogů nezní tak idiotsky jako v Rivalech a oba protagonisté se snaží i trochu hláškovat. 75%

    • 27.7.2014  12:08

    Čekal jsem zfilmované počátky Talking Heads, a viděl sérii banálních historek typu parta smažek rozbije při stěhování piáno, protože se jednomu z nich začne chtít čurat. Komiksový styl CBGB není nezajímavý a mohl by být i příjemným osvěžením, kdyby měl snímek alespoň uchazejici scénář. Autoři se ale rozhodli komiksově-videoklipovou formu využít populisticky pro zamýšlené -náctileté publikum, a tak veškerou případnou originalitu utopili v kvantech figurkaření, vulgarit, agresivity a rádoby cool scén. Rozhodně zklamání, byť film nepostrádá slibné stránky.

    • 10.2.2016  09:48
    Carol (2015)
    ***

    Zde poměrně často prezentovaný názor, jak je Carol formálně bezvadná, úplně nesdílím. Film ve mně spíš vyvolává dojem, že kdykoliv tvůrci nevěděli co dál, tak rozehráli další téma. Témat mnoho, ale nejsou rozpracována příliš do hloubky, takže divák ztrácí s postavami kontakt (a obávám se, že totéž se přihodilo i Cate Blanchett, neustále se usmívající jak Mona Lisa). Zpestření typu úvodního flashforwardu pak působí trochu samoúčelně. Vysloveně vedle jsem nebyl ani z vizuálu. Je hezké, že se točilo na 16mm film, jenže ve výsledku to příliš není poznat - jednak dnešní materiál skoro netrpí zrnitostí ani jinými podobnými vadami, jednak se velká část filmu odehrává v potemnělých prostorách, tudíž je většina záběrů lehce podexponovaných a film šumí zhruba stejně jako digitál. Největší devizou Carol tak zůstávají dokonalé postavy obou hlavních hereček - jež si můžete užít v jediné erotické scéně.

    • 5.4.2015  23:44
    Cesta ven (2014)
    **

    Když jsem se dozvěděl, že Petr Václav natočil další film z rómského prostředí, byl jsem lehce v rozpacích. Snímků o Rómech už českými kiny od dob Marianových pár proběhlo, a co si budeme povídat, většina z nich žádnou velkou uměleckou ani komerční výhru nepředstavovala, maximálně posbíraly pár festivalových cen. Moc jsem proto nevěřil, že by se režisérovi podařilo podruhé vykouzlit něco neotřelého, těšil jsem se však aspoň na geniální vizuál, tím spíš že za kamerou opět stál mistr Kučera. První očekávání se mi potvrdilo, druhé nepříliš. Děj filmu je celkem prostý (což dává tušit, že o něj až tolik nejde), implicitní význam a vizuální stránka zase téměř totožné s El Paso (tedy nic moc). Zbývají tak jen perličky na dně - zejména neokoukaná dvojice hlavních protagonistů, jež má kamera ráda a dopřeje nám si jich do sytosti užít. Celkově však zklamání a to ani nezmiňuju řadu dalších problémů typu - abych ocitoval Marigolda - "didaktičnost a herecká / inscenační topornost některých scén".

    • 14.12.2014  08:23
    Chlapectví (2014)
    ***

    Docela zklamání, ale jiné než jsem čekal. Hodně lidí vyčítalo Chlapectví nedostatek dramatu, a s tím tak úplně nesouhlasím - dramata ve filmu jsou, možná nijak výjimečná, jenže život většiny z nás se skládá spíš z řady malých dramat než z těch velkých. S čím jsem ale měl největší problém, byly postavy. Většina z nich jsou totiž nesnesitelní burani notně otravující druhým život. To se přitom týká postav chytrých, hloupých, úspěšných, neúspěšných atd. Samozřejmě se to dá brát tak, že nás Linklater navádí k sebezpytu v duchu: "Snažte se nebýt jako tyhle kreatury." Proti tomu žádná, stejně bych ale ocenil, kdyby ve filmu bylo víc kladných postav. Nabízí se srovnání s nedávným snímkem Nebraska - tam také šlo o zachycení "normálnosti" a rodinných hodnot, nicméně ve více nostalgizujícím pojetí. Alexander Payne jako by říkal: "Vaše rodina může být banda hovad, ale pořád je to vaše rodina." Naproti tomu Linklater říká: "Život stojí za ..., tak s tím zkuste něco udělat. Ale i když se vám to povede, stejně to nebude žádný zázrak." A ještě jedna věc mi na postavách vadila: Tím, jak je sledujeme vlastně z rychlíku, těžko si k nim vytvořit nějaký vztah. Chlapectví je tak pro mě cenné hlavně jako sonda do americké kultury, odhalující co se děje potom, když odezní zdvořilostní fráze.

    • 13.4.2014  03:40

    Zajímavější film, než se na první pohled může zdát. Přes nepravděpodobnost děje a nechtěnou (i když kdo ví - viz dále) směšnost většiny hlavních postav (extrémem je v tomto směru šmoulí Rudolf Kubík v roli Tomáše se svým kulichem; hlavně u Jany Brejchové jsem ale byl celý film na pochybách, zda záměrně přehrává, nebo vlastně hraje samu sebe) se paradoxně jedná o poměrně realistickou kritiku krize partnerského života. Dobově poznamenaný je snad jen pohled na výchovu - to, co bylo za pozdního komunizmu považováno za přílišnou rodičovskou benevolenci, je dnes de facto normou. Konec filmu se při povrchním čtení může jevit jako (nepravděpodobný) happyend. Přistoupíme-li však na to, že Simonino zhroucení hned po návratu z porodnice stejně jako její nezájem o partnerský vztah jsou ve skutečnosti pouhou uměleckou zkratkou, jsme najednou svědky počátku již třetí generace hysterických single matek - jejichž vnitřní rozháranost nakonec pěkně ilustruje soundtrack. Za povšimnutí stojí i způsob, jakým jsou vykresleny mužské postavy: Otec Simonina dítěte je bezcitný hochštapler, Tomáš (který jí zachránil život) zase hodný blbec, který Brejchovou místo do hospody pozve do menzy na fazolovou polívku. Ještě nejlépe z toho vychází matčin milenec, ale i ten je snadno manipulovatelný a ve finále nedokáže být oporou ani své rodině, ani milence. Brejchová s Brodskou tak vlastně jinou možnost, než se sblížit, nemají... Bonusem tohoto zapomenutého filmu (přes výše řečené celkem po právu ve stínu o rok pozdějšího Schormova Vlastně se nic nestalo) ze sklonku 80. let je pár docela odvážných záběrů Brejchové.

    • 12.8.2014  23:28

    Pobavíte se při tom dobře :) What's Up, Tiger Lily? ovšem spíš než jako oficiální celovečerní režijní debut Woodyho Allena působí dojmem srandičky, kterou Woody udělal ve volném čase pro pobavení sebe a svých přátel. Skutečnost je taková, že se původnímu japonskému filmu v amerických kinech komerčně nedařilo, a tak distribuční společnost napadlo angažovat Allena, aby ho svými vtípky trochu zatraktivnil. K tomu měl přispět i název, evokující Allenův předchozí film. Ku podivu tento nápad vyšel a lidi na výsledek chodili. Kapelu Lovin' Spoonful, která se tam vůbec nehodila, do filmu přidal bez Allenova vědomí producent - stejně jako některé další scény.

    • 27.6.2014  16:44

    První Woodyho realizovaný filmový scénář. Jeho vtípky se nezapřou, bohužel však většinou fungují jen tehdy, když je pronáší on sám. Zkuste si ho představit na místě Petera O'Toolea a film by získal na zábavnosti i zajímavosti. Styčných bodů s některými pozdějšími dílky jako Sex noci svatojanské nebo Cokoliv jste chtěli vědět o sexu... by se našla celá řada, celkově je ale tenhle film spíš bizarní kuriozitou příliš nevytěžující potenciál spojení jmen Sellers a Allen.

    • 26.4.2014  15:58

    Koukejte se nabiflovat životopisy Chanel a Stravinskýho, my vám za to pustíme pohádku! :) Největším kladem filmu je bezpochyby neotřelý vizuál. Tvůrci si dobře uvědomovali, že film o špičkové módní návrhářce prostě nemůže vypadat jako 99 procent filmů z období před a po 1. světové válce, a v tomto bodě jednoznačně uspěli (i když ty lampičky, které měli muzikanti v orchestru nad svými pultíky, mi do roku 1913 moc nepasovaly). O poznání problematičtěji se jeví scénář a vůbec obsah filmu. Začnu tím, že snímek na jedné straně vyžaduje od diváka větší než malé znalosti o životě a díle (resp. jeho přínosu) titulních protagonistů nebo francouzských reáliích, na druhé nakládá s historickými fakty poměrně volně - většina děje je fikce, navíc nepříliš hutná. Je to ten typ filmu, kde se moc nemluví, ale když už se promluví, vyznívá to o to trapněji. Motivace hlavních postav je přitažená za vlasy. Pár erotických scén to bohužel nevytrhne. V závěru se sice tvůrci pokusí vytáhnout ještě pár trumfů, přesto se celkově jedná o nedotažený snímek, který vám za chvíli vyšumí z hlavy.

    • 27.11.2019  11:32
    Curiosa (2019)
    ****

    Nikoliv bezchybný film, hlavně rozjezd trochu pomalejší a ne zas tak originální, ale počínaje Pierrovým prvním návratem do Paříže se věci (a těla) dají do pohybu. Curiosa je podobně jako třeba Dánská dívka exkurzí do počátků 20. století ukazující - v tomto případě docela zábavným způsobem - že dnešní podoba společnosti nevznikla ze dne na den.

    • 8.8.2014  14:06

    Jeden z ranějších Allenových pokusů o vážnější polohu, přitom zrovna tématu zástupů bezejmenných profesionálů, kteří v showbusinessu dřou na zpovykané "hvězdy", jež je při nejbližší příležitosti odkopnou, by komediálnější pojetí docela slušelo. Vlastně takový prequel k o dost zdařilejším Celebritám.

    • 6.4.2014  10:50
    Dekameron (1971)
    **

    Příšernost Dekameronu a celé této trilogie je tak nezměrná, že bohužel vrhá trochu toho stínu i na jeden z nejoriginálnějších filmů Saló. Zejména některé jeho postavy se po zhlédnutí Dekameronu vykreslí v poněkud trapnějším světle. Příznačné je, že zatímco v Saló představuje Kruh hovna krizi, do níž aktéři dospějí, když už nevědí, co dál, zde k máchání ve sračkách dojde hned v úvodu. A pocit z něj ne a ne odeznít po celých 100 následujících minut. Pasolinimu neupírám, že na předvedení příběhů o sexu způsobem zcela neerotickým, a přesto nechutným, je cosi buřičského a snad i rafinovaného. Proto taky nedávám míň než 2 hvězdy. Perličkou je stín podprsenky na opálených zádech renesanční holčiny!

    • 30.8.2015  09:20

    Napínavé (děj filmu se odehrává v rozmezí cca 36 hodin) a relativně zajímavě a vkusně natočené drama o počátcích finanční krize. Notně moralizující (až lehounce exploatační - např. postava, kterou hraje Penn Badgley, ve filmu jinou než exploatační funkci skoro nemá; srov. také komentáře uživatelů typu verbal), přesto ne úplně pitomé. Většina filmu se odehrává v noci - což může například znamenat, že důsledky finanční krize budou většině lidí narušovat klidný spánek. Podobně četná panoramata Manhattanu sledovaná z výšin mrakodrapů zdůrazňují vliv finančních trhů na fungování celé společnosti, a když se Paul Bettany zdánlivě nelogicky naklání nad okraj střechy, je jasné, že v tu chvíli zosobňuje přinejmenším chování jeho zaměstnavatele jako celku. Jediná metafora, o níž si nejsem úplně jistý, zda funguje tak, jak to J. C. Chandor zamýšlel, je onen chcíplý pes, kterého Kevin Spacey zakope na předzahrádce své exmanželky.

<< předchozí 1 2 3 4 5 6 8