foils

Kdepak Sorrentino, to Scorsese natočil aktualizovanou verzi Sladkého života pro 21. století! Hodně ohlasů na tento film praví, že nekritizuje, jen ukazuje, že být bohatej je super. To ale není úplně pravda, vždyť v prvních dvou hodinách zaznívají nejrůžnější pochybnosti a výčitky docela pravidelně. V poslední třetině pak dochází na "potrestání viníka", jenž si musí projít očistcem. Na rozdíl od mnoha klasických gangsterek však Vlk z Wall Street nelíčí hrdinu jako deviantního magora, ale ukazuje obecněji, kam spěje systém založený na chamtivosti, individualizmu (záměrně nepíšu individualitě - Scorseseho (a DiCapriův) Jordan Belfort není charizmatický sympaťák, jako spíš plebejský floutek odvedle) a snaze o přechytračování pravidel. Předposlední půlhodina může na někoho působit jako oslava Jordanovy odhodlanosti jít svou cestou, spíš se na ni dá ale pohlížet jako na připomínku toho, že nic není černobílé: Stejně jako padouch může ctít (aspoň v určitých situacích) určité zásady, tak i mnohem slušnější lidé dennodenně přispívají k úspěchu takovýchto Belfortů.

Dlouho jsem nevěděl, proč tady má Základní instinkt o tolik vyšší rating než Devět a půl týdne, až jsem si oba filmy nakonec znova pustil a pochopil. Určitě to není jen tím, že Základní instinkt je napínavá detektivka, zatímco 9 1/2 týdne se snaží být psychologickým filmem o vztazích (takovou variací na Poslední tango v Paříži), ale kvůli nesmyslnosti chování postav se mu to nedaří. Jsou tu i jiné kvality, zajímavosti a legrácky, které člověk těžko docení jako teenager. Celkově se dá říct, že si Verhoeven dělá srandu z hollywoodských konvencí, a tak je různě narušuje a obchází. Odvážné záběry netradičního sexu tak střídají superkonzervativní scény z policejních open spaců. Americkým divákům se vzorně servírují obě obligátní linie (pracovní i soukromá), ale natolik propleteně, až se stávají dvojjedinou. To neplatí jen pro Nickovy vztahy (milostné i přátelské - na jednom místě prohlásí, že jeho jediným skutečným přítelem je Gus), ale třeba i pro vztahy Catherininy. Nebo že by Základní instinkt byl jen varováním, abychom nemíchali pracovní a soukromé vztahy? :D Zajímavá je na jedné straně politická nekorektnost - sexualita i sexizmus (viz přínos Nickových kolegyň pro vyšetřování), na druhé postava silné nezávislé ženy Catherine, s níž je tradiční macho Nick s to uhrát maximálně remízu. Prostě promyšlený snímek plný protikladů, pečlivého dodržování tradic a jejich boření.

V kině jsem Exotiku viděl nějakých 10 let od jejího vzniku a byl jsem nadšen. Teď, o dalších 10 let později, jsem si ji pustil na DVD, a bohužel jsem nezjistil jen, že filmové plátno tomuto snímku sluší mnohem víc, ale i to, že Exotica není bezchybná. Co stále funguje výborně, je nervní atmosféra - vedle scén z night clubu hlavně v interiérech se zvířecím "obchodníkem" Thomasem. Rovněž způsob narace je i podle současných měřítek zajímavý, byť pro mnohé dnešní diváky asi nebude nemožné příběh rozplést ještě před příchodem finále. Problém ale vidím spíš v (ne)logice jednání některých postav a taky ve vedlejší dějové linii právě s Thomasem. Ta se spíš než jako nedopovězená jeví poněkud nedopracovaná. Dá se samozřejmě argumentovat omezenou narací (tzn. o Thomasovi víme pouze to, co o něm ví Francis), nicméně: Thomas ví, že po něm jdou celníci i berňák, a on místo toho, aby co nejrychleji zmizel, jde cizímu člověku napomoct k vraždě - to má být nějaká satira na pašeráky?! Zkrátka zatímco Egoyan-režisér měl našlápnuto k vytvoření skutečně osobitého nadčasového díla, Egoyan-scénárista šil tentokrát trochu horkou jehlou.

Jarmuschova dekonstrukce gangsterek o útěku z vězení, v níž se italskému vězni splní všechny sny. Hodně pobavil Tom Waits a tentokrát i Roberto Benigni.

Po delsi dobe prijemna komedie tak trochu ve stylu 90. let. Nic prevratneho, postavy nepochazeji tak uplne z tohoto sveta, ale tak uz to v komediich vetsinou byva. Velmi potesi prostredi zidovske komunity v Brooklynu, vykony predstavitelu hlavnich roli, elegantni Vanessa Paradis a samozrejme Woodyho vtípky. ***1/2

Corbijn v sobě nezapře fotografa. Každý záběr má tak učebnicově precizní kompozici, až je to trochu legrační. Corbijn v sobě nezapře ani režiséra videoklipů. Vizuál představuje dominantní složku filmu, přesto je Američan méně stylizovaný a celkově realističtější než příbuzné Hranice ovládání. Tím pádem se jeho scénář paradoxně jeví o něco slabším a nebylo by těžké najít v něm půl tuctu problémů, které se dají snadno zkritizovat. Na druhou stranu tak příběh zase tolik neodvádí pozornost od Violantiných půvabů, he. Takže lepší *** :)

Když pominu subjektivní dojmy, překvapuje mě, kolik komentujících tady vykládá o nedostatku dramatu: Přitom neznám moc dalších přes 50 let starých filmů, které tematizují krizi burzovních trhů způsobem, že by se stejně dobře daly natočit po roce 2008, aniž by se v nich musel měnit jediný záběr nebo replika. Trochu se změnilo oblečení a auťáky, burzy ovládly počítače, ale jinak... Viz třeba utilitární přístup k méně rozvinutým částem světa. Až se divím, že nikoho nenapadlo natočit remake. Možná je to proto, že Antonioni nemilosrdně ("podvratně", chcete-li) míří do vlastních řad: Proč se vlastně Vittoria chce s makléřem Pierem sblížit, přestože ví, že je arogantní hovado? Protože má prachy a prst na tepu doby. Sice vykládá o tom, jak je jí bohatství ukradené, ale přitom se sama ráda jen tak prolétne v oblacích. Jo, a kdyby někdo náhodou namítal, že je zde ukázán kolaps burzy jako metafora kolapsu vztahů, a ne naopak, ať se podívá i na jiné Antonioniovy filmy - viz třeba polopatičtější Zabriskie Point.

Lars von Trier je ve svém posledním dvojfilmu snad nejkritičnější a nejpesimističtější. Podobně jako Tykwerovi 3 je i Nymfomanka snímkem o nechuti přizpůsobovat se tradičním rodinným vzorcům. Na rozdíl od Tykwera, který došel k (trochu všeobjímajícímu) závěru, že všichni touží po tomtéž, takže si nakonec vždycky dokážeme najít uspořádání, které bude nějak fungovat, hippiesácké dítě von Trier vidí tento konflikt mnohem vyhroceněji a nesmiřitelněji. Ať už dá člověk přednost rodině, nebo svému chtíči, v každém případě to s ním skončí špatně. Jediná účinná obrana je do této "hry" vůbec nevstoupit, a i o ni můžete kdykoli přijít. Pokud jde o rozdělení filmu do dvou částí, skoro se přikláním ke konspirační teorii, že za ním stojí sám von Trier, aby k filmu přitáhl ještě větší pozornost. Obě části totiž nemají jen odlišný rytmus a tempo, mění se i pohled na titulní postavu: Zatímco první část vykresluje její bezohlednost a sobectví hlavně prostřednictvím dopadů hrdinčiných činů na její okolí, druhá nahlodává pochybnostmi, jestli přece jen větší výhrou než začít brát v úvahu i jiné než jen své vlastní potřeby není "zůstat sama sebou" a svou "upřímností" deptat všechny kolem. Ale nakonec se přece jen ukáže, že ne. Nebo ano? :)

Ač by se podle synopse mohlo zdát, že půjde o americký nezávislý počin, Tři billboardy ve skutečnosti představují major produkt, takže se připravte na pár scén, jejichž funkcí je především snaha vás dojmout a třeba i vydojit nějakou tu slzu. Three Billboards Outside Ebbing, Missouri rozhodně nejsou nudným filmem - párkrát se rozhodně zasmějete - a zčásti se mu i daří nepodléhat některým klišé, jak žánrovým, tak - řekněme - společenským. Vyprávění má spád, i když pár scén mělo zůstat ve střižně. S čím však mám problém, je celkové poselství a vyznění filmu. Snímek začíná jako lehká exploatace (např. dost pochybuju, že takto brutální případ by v reálném světě skutečně vyšetřovalo osazenstvo místní policejní stanice) neschopnosti policistů, jimž se hlavní hrdinka rozhodne postavit. Vehemence odvetných akcí z jedné i druhé strany roste a s ní i brutalita. Za tu není nikdo ve filmu hnán k zodpovědnosti, místo toho jsou násilníci trestáni zatčením kamarádky a popáleninami. Příběh nás postupně vede k poznání, že neschopní policajti nakonec nejsou o nic horší než ti, kteří se snaží pomstít oběť. Jinými slovy, tvůrci věří, že zobrazení průvodních jevů dnešní doby (všeobecně rozšířená neschopnost, nevzdělanost, nedostatek motivace udělat dobře svou práci) může mít větší sílu než do filmu zakomponovat aspoň jednu postavu, která dělá, co by měla (lepiče billboardů nepočítám). Autoři by na to možná namítli, že jejich cílem bylo odradit lidi, které nějaká tragédie v rodině potkala, od podobně zoufalých činů, jakých se dopouští Mildred Haynes, obávám se však, že se najdou tací, pro které film bude v tomto směru spíš inspirací.

Bezprostředně po projekci jsem měl dojem, že mám za sebou nejslabšího Almodóvara, kterého jsem dosud viděl. Nebylo by to ale úplně spravedlivé, od tvůrce s takto bohatou filmografií přece jen nejde čekat, že všechna díla budou mít stejnou sílu jako třeba Mluv s ní. Julieta určitě není špatným filmem, spíš průměrným a snadno zapomenutelným. Navíc jsem měl pocit, že tragicko-romantická poloha režisérovi úplně nesedla, myslím, že třeba Medem by ze stejného scénáře dokázal vykouzlit o dost zajímavější film.