foils

V Nejhledanějším muži Corbijn pokračuje tam, kde Američan skončil, respektive Nejhledanější muž je naboostovanou verzí Američana. Jednoduchý příběh z italského venkova tak vystřídal propracovanější děj s větším množstvím postav, odehrávající se v Hamburku coby globální megalopoli, George Clooneyho tři nebo čtyři herecká esa, naopak z romantické linie, kterou jste mu tady posledně tak zkritizovali, tentokrát zůstaly jen drobné náznaky. Přihodil trochu protiamerické kritiky, připomněl, že západní Evropa má máslo na hlavě, zkrátka uvařil vcelku chutný politicky korektní guláš (nechce se mi použít přece jen příliš pejorativní výraz europudink), který ovšem servíruje způsobem tak líbivým, že se mu těžko dá něco vytknout - kromě oné líbivosti (nevím, jestli je úplně žádoucí, když ve vás drama o hledání teroristů zanechá coby dominantní dojem: "Chci okamžitě jet do Hamburku!"). Ať už Corbijn spolupracuje s kterýmkoliv kameramanem (Martina Ruhe tentokrát nahradil Benoît Delhomme - Pokoj 1408, Proposition, Ztráta sexuální nevinnosti), vždy z toho vyjde typicky corbijnovská pastva pro oko i ucho. Sledovat poslední film Antona Corbijna je nepochybně větší zážitek než Zero Dark Thirty nebo třeba seriál Homeland, jestli toho i víc sděluje, si však nejsem úplně jistý.

Tady by někdo rád byl druhým Gasparem Noé, takže se připravte na ducha, jak dvě hodiny povlává nad Pobřežím Slonoviny, a jeho vjemy věrně připodobňuje kamera* a hudba, z nichž vás po první půlhodině začne bolet hlava. Obé v sobě přitom mísí avantgardní postupy s estetikou reklam cestovních kanceláří. Texty zpívaných pasáží, v nichž Afričanka promlouvá k Borremansovi, představují zatím největší bizarnost, na jakou se mi letos poštěstilo v kině narazit. Podstatnější než toto vše je nicméně obsah filmu a ten bohužel tvoří velmi konvenční až tlachavé úvahy o Borremansově motivaci a (ne)adekvátnosti jeho přístupu, prokládané týráním zvířat. Je smutné, že takovýto snímek vznikl za podpory Evropské unie. *Zejména nadužívání steadicamu dosahuje tragikomických rozměrů.

Metaforická komedie o bariérách v komunikaci a jejich překonávání. A taky o médii tak často propírané (a zároveň spoluvytvářené) vyprázdněnosti dnešní doby a o tom, jestli ti přijetí médii proklamovaných ideálů opravdu zajistí šťastnější život. Napřed klady: Konečně někoho napadlo vykašlat se na vymýšlení šroubovaných rádobydramatických konstruktů a postavit film čistě na absurditě dnešní každodenní reality! K tomu dost dobře pasuje zvolený styl - velmi civilní dialogy versus stylizovaný vizuál hojně komunikující filmovým jazykem. Další plus má Tomáš Pavlíček za to, že se nesnaží otrocky kopírovat západní vzory, spíš navazuje na domácí tradici tvůrců hořkých komedií z maloměsta (Chytilová, Gedeon, Rudolfová atd). Bohužel, podobně jako spoustě českých filmařů před ním, se ani Pavlíčkovi nepodařilo film úplně dotáhnout. Sám fakt, že chybí jakýkoliv příběh, by nevadil, přesto to chtělo zpracovávaná témata nějakou formou rozpracovat víc do hloubky, byť třeba abstraktně. Naštěstí díky krátké stopáži nedostane nuda velký prostor. Je samozřejmě otázka, jak se Pavlíčkovi bude dařit v dalších počinech, ve svém "demu" však pokecal velmi slušně.

Zajímavý případ vítězství obsahu, za nímž forma trochu klopýtá - nikoliv ovšem proto, že by byla nepromyšlená. Nadčasovost a univerzálnost přemítání nad tím, kdo vlastně má v dlouhodobém vztahu navrch, Strickland zdůrazňuje retro mizanscénou a metaforami z hmizí i rostlinné říše. Naopak k současnosti, nebo snad dokonce budoucnosti odkazuje extrémně feministická složka filmu (resp. pro neoformalisty: jeho referenčního významu) - lidskou rasu reprezentují výhradně ženy. Leckdo si vzpomene na polskou Sexmisi, avšak zatímco tam šlo o politickou satiru a mužský prvek představoval sílu vrátit se ke zdravému, normálnímu stavu věcí, zde se jedná o zamyšlení nad vývojem západní společnosti, více analytické než kritické (toto zaměření nakonec Strickland explicitně přiznává vědeckým rozměrem Cynthiina zájmu o motýly) - jakkoliv určitou kritickou rovinu snímku nelze přehlédnout. Jinak řečeno, pro Petera Stricklanda na rozdíl od filmařů typu Andrewa Niccola není dominantním aspektem naší či nadcházející éry hrozící Velký Bratr, ale spíš většinový osobnostní profil, míra zaujetí vlastními problémy apod. Film ukazuje, že jakkoliv se společnost v důsledku těchto faktorů může a bude měnit, vždy zůstane součástí přírody a bude podléhat jejím zákonům. Bez ohledu na to, přežije-li západní muž 21. století, nebo ne, pořád bude existovat mužský a ženský princip, mužská a ženská role. Z tohoto hlediska je The Duke of Burgundy nepochybně novátorským dílem, vycházejícím ze zcela odlišného přístupu než většina alternativní i mainstreamové produkce. _____ Mezi jeho další klady patří i to, že dialogy nešustí papírem jako třeba v Životě Adele. Co mně naopak částečně vadilo, byla snaha vzdát hold snad všem výjimečným filmařům od Godarda přes Greenawaye až ke Stanu Brakhageovi [a možná i Janu Švankamajerovi]. Svébytný obsah by si zasluhoval důsledněji se držet vlastního filmového stylu (filmové formě vévodí opakování podobných situací). _____ Jinak se sexploatací film moc společného nemá, tím méně s Francem [snad kromě toho, že se v něm objeví Monica Swinn]. Stricklandovi o nějakou erotiku nejde - herečky dokonce zezačátku ani nevypadaji atraktivně. Když už bych měl snímek přirovnat k něčemu ze 70. let, byla by to spíš tvorba Rainera Wernera Fassbindera - nejen kvůli analýze rodinných vztahů, ale i určité divadelnosti (jednota místa, času a děje). Oproti Fassbinderovi je Strickland smířlivější a méně pesimistický: Tam, kde Fassbinder vidí tragédii, Strickland se zaujetím sleduje, jak si život a evoluce hledají své cestičky.

Bára Nesvadbová se jako správný one trick pony už zase ukájí vizí nějakého 'nepolapitelného' maníka (všimněte si mnohovrstevnatosti její metafory - nejen že ho nedostane žádná ženská, ale dokonce ani četní věřitelé, natož spravedlnost). Aby to trochu zpestřila, vysvětlí nám v jedné noční scéně, proč se rozvedla s Březinou (pro ty, co film neviděli, ve zkratce: Březina /minirole Jiřího Dvořáka/ chodil pozdě domů a Nesvadbové /Herzigová/ lidé posílali esemesky, s kým vším se vyspal). Tvůrci asi chtěli vyrobit něco podobného jako Fincher, ale bohužel se opět potvrdilo, že ani nezávaznou žánrovou zábavu nemůže dělat úplně každý. Začíná to už úvodními titulky, nepříliš dokonale digitálně zakomponovanými do obrazů. V řadě scén zbytečně zní většinou otravná hudba Romana Holého (mezi nemnoho výjimek patří slušný úvodní track se zpěvem Emy Brabcové a samozřejmě hit Always June z pera Alberta Černého a. k. a. Lake Malawi). Kuriózně až komicky působí mastercardí product placement - v Pohádkáři je zachyceno nevídané množství transakcí platebními kartami. Méně jasně vyznívá ikona Odvážné palce na detektivově monitoru: Má jít o (naivní) snahu zalíbit se protagonistům stejnojmenné talk show, nebo o rafinovanou strofu naznačující divákovi, že hrdinův úsudek je podobně mimo jako komentáře Fuky a spol.? Ale vážně - Pohádkář je prostě typickým představitelem současného českého mainstreamu, tzn. podprůměrný scénář, průměrná kamera, nepříliš originální casting. Eva Herzigová odvedla poměrně dobrou práci, žádných výjimečných výkonů se ale na plátně nedočkáte. Snaha o hledání paralel mezi zážitky detektiva a pohřešovaného vyznívá samoúčelně a násilně. Ve filmu tohoto typu překvapí téměř úplná absence erotických záběrů, jedinou odvážnější scénou zůstává kojení Macháčka Aňou Geislerovou. Prý má tolik mléka, že to zadřelo odsávačku - že by vtipně ironická narážka na mediální obraz této alfa samice českého filmu? :)

Film rozhodně nijak "nekompromisně upřímný", "přímočarý a humorný" však nepochybně. Právě ta přímočarost nebo řekněme nekomplikovanost děje i protagonistových úvah pro mě byla na jednu stranu zklamáním (zajímavější by bylo zfilmovat tok myšlenek úspěšného rodiče), na druhou paradoxně dodala filmu novou vrstvu. Jak Martinovy trable, tak samotné filmové vyprávění o nich ve výsledku představují názornou ukázku, kam to naše západní, evropská civilizace dopracovala - to je ostatně metaforicky zobrazeno ve scéně, kdy si protagonista vyryje díru v zemi a pak se do ní jde zahrabat. Příjemná severská komedie o krizi středního věku tak přes notně eskapistické zaměření přece jen nepostrádá pachuť reálných problémů tohoto světa.

Další z domácích pokusů o napínavou žánrovku zaujme v první řadě velmi pěknou kamerou, celkem povedenou noir atmosférou a slušným castingem (Malvína Pachlová by potřebovala trochu zapracovat na mluveném projevu, na druhou stranu kvůli němu do filmu obsazena nejspíš nebyla a v roli poloviční Rumunky se nad tím dá přimhouřit oko). Tím bohužel výčet jednoznačných plusů končí. Scénář není vyložená tragédie, spíš takový ten průměr béčkových filmů, co můžete spatřit na komerčních televizích po desáté večer. Kdyby se režisérovi podařilo jeho dílko dostatečně realizačně ozvláštnit, mohla vzniknout na naše poměry solidní detektivka. Raluce nechybí povedené scény (nejvíc asi utkví v paměti příchod titulní postavy), její filmový styl však není dostatečně podmanivý, aby člověk byl ochoten přehlédnout, že sleduje přehlídku žánrových klišé. Příliš nedojde ani na slibovanou erotiku, jež je v podstatě omezena obsahem zdejší galerie. Povětšinou akustický hudební doprovod dost irituje a k progresivnímu vizuálu se moc nehodí.

Další film s fantastickým, ale taky dost zavádějícím trailerem. Celkem jednoduchý příběh není vyloženě nanicovatý, přesto jsem čekal trochu víc (a zjevně jsem nebyl jediný). Na druhou stranu několik parádních scén a exteriéry nedalekého Bakersfieldu, jenž prý opravdu je zkaženým městem (a taky největším producentem ropy v USA), způsobily, že času stráveného s tímto dílkem nelituju.

Variace na Taxi Drivera je zřejmá, celkově mi film ale připomíná jiný snímek ze stejného roku. Nejen tematicky, ale i kvalitativně - oba filmy obsahují jednu nebo dvě naprosto perfektní scény, ve výsledku přesto zanechají jen lehce nadprůměrný dojem (snad je to i vinou určité přehnanosti dovedené ad absurdum). Coby vedlejší témata "Network 2" nakousne kromě rasizmu i potenciální nebezpečnost internetu v rukou polovzdělaných individuí, jež si sice dokáží osvojit know-how, elementární slušnost už ale nikoliv. To je relativně svěží myšlenka, škoda jen, že ji tvůrci zpracovali tak didakticky naivně.

První cca polovina filmu je plná výtečných gagů (podařený casting, spousta herců hraje Sandlera, jak hraje je), autoři scénáře se s tím však odmítli spokojit a pokusili se nad nimi vybudovat nějaký příběh, jenž však bohužel a) nedává skoro vůbec smysl, b) přetéká americkými sentimentálními klišé. Do hlubin průměru tuto jinak příjemnou komedii bezpečně posílá závěr, který pouze triumfálně odhalí, co už dávno víte, aniž by tomu všemu dal nějaký hlubší smysl. Poznámka k žánrovému zařazení snímku: Určitě bych nemluvil o komedii / dramatu / fantasy, nebo dokonce jako Wikipedia o magic realism comedy-drama. Mnohem spíš jde o krimikomedii s pohádkovými prvky.