foils

foils

okres Praha
obyčejnej jadernej fyzik :)

1 bod

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 22.1.2016  18:26
    Wordplay (2006)
    ***

    Křížovky a jejich pojetí v USA jsou trochu jiné než v ČR. Pro našince tak tento film představuje solidní a zábavný úvod do dané problematiky.

    • 22.1.2016  18:13

    Tak trochu jiné kostýmní drama někomu jistě poslouží jako ukázka úpadku současné kinematografie do videoklipové povrchnosti. Někdo jiný na druhou stranu ocení snahu podívat se na minulost současnýma očima. Očima krásné Alicie Vikander, jež od prvního záběru klame tělem (totálně dnešní makeup i herecký projev. Režisér nás evidentně chvíli nechává v iluzi vsuvky ze současnosti, když titulek s místem a časem děje zařadí až po úvodní scéně). A nebude náhodou, že je to především ona, kdo táhne celé dvouhodinové emancipační drama, jež je jinak hlavně připomínkou a oslavou průkopníka, který cíli stát se sám sebou neváhal obětovat vlastní život. Dnešní doba klade velký důraz právě na individualitu a svobodnou vůli. Dánská dívka (trochu šroubovaný překlad) se k tomu nestaví kriticky, spíš upozorňuje, že svoboda není samozřejmostí, ale něčím, oč je třeba bojovat. S fakty snímek nakládá jen o trochu méně volně než třeba nedávný hit The Imitation Game, na rozdíl od něj ale aspoň výrazně méně manipuluje s divákovými city a nesnaží se vydojit slzy dojetí. Nikoliv dokonalé dílo, ale ani prazdná postmoderní hříčka. *** 1/2 (70 %)

    • 22.1.2016  18:04

    TCG = IRA + LGBT. S filmy postavenými na nějakém vzorci se člověk setká celkem často, málokdy je to ale tak pregnantní jako v případě The Crying Game. Spojení terorizmu a transvestizmu je samo o sobě dost šokující, Neil Jordan proto zvolil naopak poměrně střídmý režijní přístup (hlavně v první polovině až téměř divadelní) a nejen díky tomu se mu podařilo vytvořit i na dnešní poměry velmi působivý snímek. Mezi další přednosti patří vykreslení postav (a jejich představitelé) a zdařilý vizuál podtrhující romantizující (možná až příliš) pojetí látky. Přes nespornou originalitu a popsané klady se na druhou stranu nedá přehlédnout, že motivace hlavních postav nedávají moc velký smysl. A tím pádem ani velká část děje. *** 3/4 (75 %)

    • 11.1.2016  22:05
    Absolvent (1967)
    ***

    Podobně jako později v Tootsie i zde herci (v první řadě samozřejmě Hoffman, ale i představitelé dalších rolí; snad jen Anne Bancroft trochu moc tlačí na pilu, ale zase to vynahrazuje jinými kvalitami) a režisér více než zdařile zachraňují lehce pofidérní scénář. To, že se jedná o karikaturu, grotesku (viz metafora šaška hned v úvodní scéně, evidentně příliš polopatická na to, aby ji někdo mohl brát vážně) má však i své světlé stránky (mně osobně např. to, že postavy nemají náležitou hloubku - viz titulní protagonista, jenž, aniž by si to řada zde hodnotících připustila, ve skutečnosti není žádný velký klaďas - umožňuje méně se soustředit na jejich problémy a film si vychutnat jako nezávaznou hříčku). Výsledkem je víc než povedená komedie pro dospělé, navíc oceňuju lehce experimentální vizuál (minimálně na hollywoodské poměry). *** 1/2 (70 %)

    • 19.12.2015  00:17

    Richard Linklater je typem tvůrce, který si rád na začátku stanoví určitá (většinou poměrně zajímavá) pravidla a následně nechá věcem volný průběh. Nejmarkantnější ukázku představuje samozřejmě Boyhood, ale i Waking Life dokládá, že slibná myšlenka může vyústit v poměrně mělký výsledek. Hledání či posouvání hranic mezi Sním či bdím? a přemítání nad jejich společným smyslem se přes přítomnost podnětných myšlenek bohužel rozplizává ve spoustu tlachání o nesmrtelnosti chrousta, důvěrně známého z amerických (nejen) nezávislých filmů. Žádnou výhru nepředstavuje ani vizuální stránka: Zatímco v "Temném obrazu" rotoskopie vtipně posloužila sci-fi rovině námětu, zde místo takřka ničím neomezených možností vytváření atmosféry říše snů přináší obrazy velmi ploché, až je možné se ptát, zda se autor nepokouší sdělit, že sny nemají potřebnou hloubku - což ovšem trochu popírá samotné hlavní téma filmu. Poměrně nezvykle na mě působila též pasáž, kdy režisér přirovnává své publikum ke stádu opic, ale je možné, že jsem to jen špatně pochopil :) Jedna věc se Linklaterovi nicméně podařila - a sice navodit v divákovi stav někde mezi bdělostí a sněním... Přes všechny uvedené výhrady si tvůrcovy snahy cením a někdy v budoucnu dám snímku druhou šanci přesvědčit mě, že je v něm ve skutečnosti víc než jen ploché užvaněné hlavy.

    • 8.12.2015  23:11
    Jeden navíc (2005)
    ***

    Shopgirl je velice prosté až prostoduché melodrama (scény se Stevem Martinem [mj. autorem scénáře a koproducentem v jedné osobě] mi notně připomínaly 50 Shades of Grey), jemuž se však nedá upřít to, že reflektuje dnešní přehršel naprosto bizarních vztahů. Míra pronikavosti, s jakou se mu to daří, je potom věc druhá.

    • 11.11.2015  17:12

    Absurdní metafory karikující honbu za sledovaností za každou cenu můžou někomu chvílemi připadat přehnané nebo naopak nudné, této rovině filmu však nelze upřít prozíravost ani jisté vybočení z hollywoodských norem. Co naopak moc nefungovalo, je romantická linie (měla to snad být metafora toho, že každý se čas od času řád nechá zlákat třpytivými vějičkami bulváru? A že jeho autoři naopak sní o uznání ze strany seriózní části branže?) a casting. V roli cynické kariéristky bych si mnohem spíš než éterickou Faye dokázal představit třeba Meryl Streepovou.

    • 7.11.2015  18:20
    Terminátor (1984)
    ***

    I přes 80's kulisy a legrační filmové triky už má Terminátor něco z feelingu hollywoodské produkce 90. let, kterou Cameron bezpochyby spoludefinoval.

    • 7.11.2015  18:08
    Svědek (1985)
    ***

    Téma Amišovců je atraktivní samo o sobě (pro mě osobně o to víc, jelikož jsem v Pensylvánii chvíli žil), tento film je však natolik vykalkulovaný, že ho stěží lze brát vážně. Na druhou stranu, kouká se na něj hezky (je to ten druh filmu, že kterých čerpá inspiraci třeba náš F. A. Brabec), nenudí a scenáristům se povedlo napsat řadu fungujících vtipných hlášek (byť jde o relativně jednodušší humor). Jen člověk nesmí za jednáním většiny postav hledat jakoukoliv logiku.

    • 5.11.2015  01:03
    Podezření (1941)
    ***

    Velmi pomalé vyprávění (navíc celkem důsledně vedené z pohledu hlavní hrdinky, a tedy nutně omezené ve smyslu nedostatku informací) a v důsledku toho přepálená stopáž jsou největšími nedostatky této hitchcockoviny. Mistr hrůzy tentokrát naservíroval psychologický thriller (což je nakonec jeho parketa mnohem víc než klasické krváky), nebo dokonce spíš pokus o dramatickou studii jednoho patologického vztahu s kriminálními prvky střihu řekněme Petrolejových lamp. Jako takový z dnešního pohledu působí značně omšele, i když dává smysl stále. Pootevřený konec jsem na rozdíl od některých komentujících ocenil.

    • 30.10.2015  23:07

    Trochu jiný Sorrentino než Velká nádhera nebo Božský, přesto i tentokrát dává průchod své potřebě stahovat z piedestalů původní osazenstvo (zde např. poškozené holocaustem nebo stárnoucí rockery) a místo něj instalovat své vymazlené kompozice. Opatrný útok na Oscary už zde ("vděčné" téma holocaustu; Penn, který sice vypadá jako Robert Smith, ve filmu ovšem zní eponymní píseň z dílny Talking Heads; hlášky připomínající US nezávislé filmy).

    • 28.10.2015  06:13

    Atmosféra, výborné dialogy, herecké výkony a soundtrack chvílemi jak z Profesionálů jsou důvody, proč tomuto snímku snadno odpustíte lehkou přitaženost za vlasy (neboli odborněji kompoziční motivaci až příliš mnoha prvků). Zlatá šedesátá? V žáru noci určitě!

    • 28.10.2015  06:03

    Příběh trochu šustící papírem (nebo spíš divadlem), zpracování poplatné době vzniku - přesto film nepůsobí klaustrofobně (ač se odehrává v uzavřené místnosti), a dokonce je napínavý! Jako úvaha o trnitosti cesty ke spravedlnosti navzdory všudypřítomným vlastním i cizím předsudkům snímek docela funguje i po letech. Pozoruhodné jsou některé dlouhé záběry.

    • 28.10.2015  05:41
    Rozsudek (1982)
    ***

    Atmosférický, ale nepříliš vyrovnaný film rozvíjí mimo jiné havlovské téma litery vs. smyslu zákona - a činí tak poněkud školometsky, do toho trocha obligátní kritiky zkažené vrchnosti. Začátek poněkud roztahaný, ve druhé části se naopak s dramatickými událostmi roztrhne pytel. Film nikoliv dokonalý, ale neurazí a dopřeje i nějaké to ozvláštnění ve formě (spoiler) polovičního happyendu.

    • 23.9.2015  22:48
    Love (2015)
    ****

    Poslední tango verze 2015. Dekadence pokročila o několik řádů. Noé se snažil natočit opus magnum (což tak úplně nevyšlo) a zároveň trumfnout Triera i Reygadase, přesto se mu podařilo zůstat svůj. Po druhém zhlédnutí: Za poslední rok snad jediný film, kterému se podařilo něco někam posunout. Křiklouni, kteří mají potřebu tady mluvit o pornu apod., ať laskavě jmenují nějaký důmyslnější a inovativnější počin z poslední doby. Noé rozhodně neměl v úmyslu diváka rajcovat. Ten film samozřejmě není bezchybný - mě osobně třeba značně irituje soundtrack (Pink Floyd : The Wall a podobné rockové sračky - sice rozumím, proč si je režisér zvolil - chtěl něco nadčasového a originálnějšího než contemporary electro, které by se k tématu sice logicky nabízelo, ale za pár let by působilo podobně "dated" jako třeba dnes soundtrack k Antonioniově Identifikaci ženy; přesto si mohl vybrat něco trochu objevnějšího). I tak si ale troufám tvrdit, že ten, kdo nikdy neprožil něco podobného jako Murphy s Electrou, buď nezažil skutečnou lásku, nebo nenašel odvahu jít za svými sny.

    • 31.8.2015  22:42

    Námět tohoto filmu skýtá nemalý potenciál, jelikož jde o téma nepříliš často válečnými dramaty rozehrávané. Závěrečná část filmu zachycující divoký "odsun" tento potenciál slušně naplňuje. O to víc zamrzí, že to, co předchází, vyznívá naopak dosti tuctově a poněkud mdle. Je super, že se tvůrci pokusili vytvořit nečernobílé postavy, přesto způsob vyprávění jejich příběhu nijak zvlášť neupoutá. Nicméně Juraj Herz už natočil výrazně zajímavější filmy (nejen o válce), které by si zasloužily výrazně vyšší hodnocení, a tak Habermannovu mlýnu jeho zdejší poněkud nadhodnocené známky přeju.

    • 30.8.2015  16:47

    Chceme bavit lidi, ale máme děsivé myšlenky, které nám to nedovolí. Anderssen nám ukazuje zestárlou, nemohoucí, nekonkurenceschopnou Evropu a možná tak trochu naznačuje, že si její dnešní stav zasloužíme, tím jak jsme pořád válčili, kolonizovali (švédská těžební společnost Boliden byla v roce 2013 souzena za skládku toxického odpadu v Chile v 80. letech. To způsobilo u více než 700 lidí otravu arzénem) atd. Některé z jeho metafor jdou pro mě osobně už za hranu, nadto se úplně nepotkávají s realitou a problémy 21. století (určitou "vyšlost z módy" mimochodem vykazují i prvky absurdního divadla, ty se však ještě dají zdůvodnit nebo omluvit potřebou ozvláštnění). Naštěstí Andersson na rozdíl třeba od Akiho Kaurismäkiho (jenž si libuje v podobných charakterech) neservíruje pouze bezvýchodnou depku, ale i humorné momenty. Je to ale ten typ humoru, po kterém máte chuť si dát panáka (nebo dva).

    • 30.8.2015  09:20

    Napínavé (děj filmu se odehrává v rozmezí cca 36 hodin) a relativně zajímavě a vkusně natočené drama o počátcích finanční krize. Notně moralizující (až lehounce exploatační - např. postava, kterou hraje Penn Badgley, ve filmu jinou než exploatační funkci skoro nemá; srov. také komentáře uživatelů typu verbal), přesto ne úplně pitomé. Většina filmu se odehrává v noci - což může například znamenat, že důsledky finanční krize budou většině lidí narušovat klidný spánek. Podobně četná panoramata Manhattanu sledovaná z výšin mrakodrapů zdůrazňují vliv finančních trhů na fungování celé společnosti, a když se Paul Bettany zdánlivě nelogicky naklání nad okraj střechy, je jasné, že v tu chvíli zosobňuje přinejmenším chování jeho zaměstnavatele jako celku. Jediná metafora, o níž si nejsem úplně jistý, zda funguje tak, jak to J. C. Chandor zamýšlel, je onen chcíplý pes, kterého Kevin Spacey zakope na předzahrádce své exmanželky.

    • 29.8.2015  07:49

    Rošťácká dekonstrukce žánru buddy gangsterky. Sebeuvědomělá hra na Hollywood, jejíž nepatřičnosti jsou si tvůrci moc dobře vědomi, a tak v naprosto crazy scénáři ironizují jak Hollywood, tak sebe a vlastní svého druhu provinčnost.

    • 27.8.2015  22:07

    Takové moralistní tepání (v intencích) tehdejší doby. Z mého pohledu je problém, že profesní stránka je odsunutá do pozadí. Doktoři většinu filmu jen schůzují, opíjejí se nebo kují intriky, které jim většinou nevycházejí. Někdo tady psal o Nemocnici na kraji města, jenže tam aspoň bylo vidět, kdo z doktorů umí a kdo ne, tvůrce Znamení však tohle nezajímalo, jejich postavy pro ně byly prostě figurky, na kterých se demonstruje dekadence společnosti. Naštěstí leccos zachránila exhibicionistka v podání Míly Myslíkové.

    • 22.8.2015  19:29

    Všude ptáci jsou, však pár jen hnízd! Herzův pokus o detektivku západního střihu táhne dolů hlavně ne úplně dotažený scénář (nikoliv z režisérova pera) a snaha o komickou stránku, již si prý Herz do scénáře přidal, a která částečně vinou castingu bohužel vůbec nevychází. Leccos o rozdílu mezi ambicemi a výsledným produktem prozradí už úvodní kreslené titulky. Vedle pár pěkných herzovských obrazů tak potěší hlavně mistrovo hitchcockovské cameo s tatarákem nebo rozkutálené barely na silnici při automobilové honičce.

    • 20.8.2015  14:34

    Tiffany rozhodně potěší (a pobaví!), na druhou stranu - nalejme si čistého vína - je to ten typ snímku, bez jehož zhlédnutí byste stěží byli o něco ochuzeni. V kontextu tuzemské tvorby brilantní práce s významy - česká společnost je metaforicky vyobrazena jako burani okrádající jiné burany, poklad najde člověk ze společenské vrstvy, kde je snění o pokladech celkem rozšířené, jméno titulní "postavy" tvůrci evidentně také nevybrali náhodou, do toho kutání v Jiřetíně - všechno do sebe perfektně zapadá a vůbec se nedivím, kolik lidí toto dílko vyzdvihuje. Ve výčtu filmových kvalit by se dalo pokračovat - ať jsou to perfektně uvěřitelné dialogy, netradiční prostředí, kamera (Kamil Fila musel mít radost, že takhle to v Česku opravdu vypadá), výkon hlavního protagonisty atd. atd. Přes všechny tyto klady tvůrci nedokázali vytvořit o mnoho víc než jen formální hříčku (povedenější než Polski film, ale přece jen ne tak zábavnou jako Nic proti ničemu). Myšlenkové poselství Tiffany je totiž jak ze světa jejích protagonistů - vlastně jsme svědky hixploatace na druhou. Jinak řečeno, Andy Fehu sice prokázal z jistého pohledu větší porozumění filmovému médiu než Hřebejk, Prušinovský & spol., zároveň se ale spokojil se sdělováním banálních pravd denně omílaných v podnicích 4. cenové.

    • 18.8.2015  13:22

    Od Džusového románu velký posun vpřed, patrný jak u Feniče, tak u Brabce, nepřehlédnutelně ovlivněného spoluprací s Věrou Chytilovou. Vizuál (dvůr odrážející se na střeše šestsettřináctky!), narace, symbolika, casting - to vše až na množství mrtvých zvířat zvládají Zvláštní bytosti na velice slušné úrovni. Je to však obsahová stránka filmu, jež má na svědomí, že Zvláštní bytosti nepředstavují v rámci československé kinematografie zapomenutý klenot, ale spíš artefakt plně poplatný době svého vzniku. Nejde jen o dnes již dávno neaktuální dobové reálie, mnohem víc vadí určitá schematičnost (a monotematičnost) děje a prázdnota postav, jež jsou mnohem spíš figurkami. Herci dělají, co můžou, film ale vlivem velmi divadelního herectví i dialogů působí značně teatrálně. Na svou dobu nepochybně odvážný počin, na druhou stranu je dobré si připomenout, že v té době podobně kritické snímky vznikaly i v rámci zcela mainstreamové tvorby (viz Vážení přátelé, ano). Novuum nepochybně představuje hudba (Kubišová, Plastici), i když i tam se lze pochybovačně ptát, zda soundtrack v této podobě skutečně vznikl už před sametem.

    • 17.8.2015  14:30
    Amy (2015)
    ***

    Extrémně talentovaná, a zároveň magor. Poměrně neotřelý filmový styl těžko vynahradí fakt, že se Asif Kapadia rozhodl jít diváckým předsudkům a dojmům naproti. Příčiny zpěvaččiny smrti nachází v přehnaně liberální výchově, v lidech, kterými se obklopovala, a v tlaku mašinérie showbusinessu. Nedostatky ve výchově prezentuje hlavně jako selhání jednotlivců, ostřejší kritiku obecnější společenské tendence by totiž "jeho" divák nemusel zkousnout. Zato si užijeme trochy obligátní kritiky nahrávacích korporací. Vyloženě za exploatační se jeho dílko (dokument je to tak napůl) sice označit nedá, přesto si nejde nevšimnout určitého nezájmu o zpěvaččino nitro. Určitou výjimkou budiž její (ve skutečnosti poněkud ambivalentní) excentričnost ve vztahu ke slávě a vnějším známkám úspěchu a také v osobních vztazích, jinak se jí ale režisér dostat trochu hlouběji pod kůži příliš nesnaží, respektive se spokojuje se zkratkovitými odpověďmi. Spíš ilustruje další témata, třeba jak korespondovala její hudební tvorba s osobním životem. Film Amy stojí za vidění, na tak velké ploše se ale dal vykreslit zajímavější, rozmanitější a pravdivější portrét zesnulé zpěvačky.

    • 2.8.2015  10:02

    Woody Allen se tváří, že zfilmoval Barettův úvod do existenciální filozofie. Pokud by si to skutečně myslel, jednalo by se o naprostou ztrátu soudnosti, protože ve skutečnosti je Iracionální muž podobně jako předchozí Allenův film s Emmou Stone hlavně směsicí motivů známých z dřívějších autorových počinů. Vztah studentky a profesora vzal auteur snad přes kopírák z Manželů a manželek (učitel slečnu vlastně nechce, nejvíc ho zaujme, když s ním nesouhlasí atd). Spřádání plánů na vraždu, Dostojevského Zločin a trest, vražda milenky nebo vražda vedoucí k další vraždě zase těžko může nepřipomenout Match Point. Vražda ve prospěch někoho jiného se objevuje např. v Kasandřině snu, ale zatímco tam šlo o formu zištné vraždy na zakázku, Iracionální muž věří, že zabíjí ve jménu všeobecného dobra. Tuto poněkud výstřední myšlenku Allen ospravedlňuje nejen názvem filmu, ale hlavně protagonistovým filozofickým zaměřením. Celý film přesto působí dost kašírovaně - v tom se Woody trochu přiblížil české kinematografii :) Navíc odhaluje, že Emma Stone není úplně s to celý (nijak výjimečně dlouhý) snímek utáhnout. Představitelka Rity Parker Posey asi jako jediná z hlavní čtyřky pochopila, že je k vystižení její postavy třeba přistupovat s určitou nadsázkou. Vůbec komediální momenty působí osvěžujícím dojmem a drží film nad vodou - jen škoda, že jich je tak poskrovnu.

    • 26.7.2015  22:35

    Když mě jako teenagera vzal tatík do kina na Tankový prapor, rajcovalo mě hlavně PR zvoucí na první soukromě produkovaný film po sametové revoluci. Film samotný mě příliš nenadchl, knihu jsem měl čerstvě přečtenou a samozřejmě mi připadala daleko lepší. Nicméně roky Olmerovu dílku evidentně prospěly, způsob, jakým líčí komunistickou mašinérii, je ve srovnání s pozdější filmovou produkcí o dost realističtější a (paradoxně) civilnější. Nejvíc se mu povedly scény zachycující srandičky vojáků ve "volném" čase - jejich uvolněnost a uvěřitelnost dialogů v dnešní nejen tuzemské kinematografii dost často postrádám. Tankový prapor ukazuje, že když má Olmer relativně kvalitní předlohu, a ne Bony & klid, dokáže natočit dílo srovnatelné dejme tomu s určitou částí tvorby Karla Kachyni.

    • 25.7.2015  07:44

    Tak tohle je ten film, který Gondrymu zničil hollywoodskou kariéru. Parodie na komiksové superhrdiny překvapí svou až přílišnou subtilností, tvůrci jako by se snažili o možnost dvojího čtení (viz závěrečný happyend zcela podle představ hollywoodského publika). Seth Rogen navíc hraje amerického naboba natolik přesvědčivě, že většině diváků možná ani nedojde, že jde o nadsázku (viz komentář jindy pozorného Mattyho). Zajímavá je sebereflexivní rovina díla - dva zastydlí puberťáci se chtějí stát superhrdiny jako metafora snahy tvůrců dobýt Hollywood. Každopádně na to, že pořád jde o americkou mainstreamovou komedii, oceňuji, že není trapná ani nechutná, a dokonce se v ní najde pár absurdních vtípků. ***

    • 15.7.2015  17:20

    Zvláštně rozporuplný a nesoudržný film. Na jedné straně ambiciózní snaha o absurdní drama proti vojenskému drilu a vůbec jakémukoliv útlaku ze strany vrchnosti, na druhé estrádní herectví a nesmyslný scénář (tento rozpor může souviset s tím, že jsou pod filmem podepsáni dva režiséři). Snímek nepostrádá některé filmové kvality (dlouhé záběry v hudebních číslech) a povedené nápady, ty jsou ale místo rozvíjení jen periodicky opakovány. Zajímavé také je, že se film neubránil některým nešvarům, z nichž si sám utahuje (omezené bavičské schopnosti, topornost, nadužívání slovní vaty). I přes úctyhodné množství hitů lze velkou část více než dvouhodinové stopáže těžko označit jinak než jako neúnosné tápání (např. song Tereza zazní dokonce třikrát).

    • 16.5.2015  16:39

    Zajímavý případ vítězství obsahu, za nímž forma trochu klopýtá - nikoliv ovšem proto, že by byla nepromyšlená. Nadčasovost a univerzálnost přemítání nad tím, kdo vlastně má v dlouhodobém vztahu navrch, Strickland zdůrazňuje retro mizanscénou a metaforami z hmizí i rostlinné říše. Naopak k současnosti, nebo snad dokonce budoucnosti odkazuje extrémně feministická složka filmu (resp. pro neoformalisty: jeho referenčního významu) - lidskou rasu reprezentují výhradně ženy. Leckdo si vzpomene na polskou Sexmisi, avšak zatímco tam šlo o politickou satiru a mužský prvek představoval sílu vrátit se ke zdravému, normálnímu stavu věcí, zde se jedná o zamyšlení nad vývojem západní společnosti, více analytické než kritické (toto zaměření nakonec Strickland explicitně přiznává vědeckým rozměrem Cynthiina zájmu o motýly) - jakkoliv určitou kritickou rovinu snímku nelze přehlédnout. Jinak řečeno, pro Petera Stricklanda na rozdíl od filmařů typu Andrewa Niccola není dominantním aspektem naší či nadcházející éry hrozící Velký Bratr, ale spíš většinový osobnostní profil, míra zaujetí vlastními problémy apod. Film ukazuje, že jakkoliv se společnost v důsledku těchto faktorů může a bude měnit, vždy zůstane součástí přírody a bude podléhat jejím zákonům. Bez ohledu na to, přežije-li západní muž 21. století, nebo ne, pořád bude existovat mužský a ženský princip, mužská a ženská role. Z tohoto hlediska je The Duke of Burgundy nepochybně novátorským dílem, vycházejícím ze zcela odlišného přístupu než většina alternativní i mainstreamové produkce. _____ Mezi jeho další klady patří i to, že dialogy nešustí papírem jako třeba v Životě Adele. Co mně naopak částečně vadilo, byla snaha vzdát hold snad všem výjimečným filmařům od Godarda přes Greenawaye až ke Stanu Brakhageovi [a možná i Janu Švankamajerovi]. Svébytný obsah by si zasluhoval důsledněji se držet vlastního filmového stylu (filmové formě vévodí opakování podobných situací). _____ Jinak se sexploatací film moc společného nemá, tím méně s Francem [snad kromě toho, že se v něm objeví Monica Swinn]. Stricklandovi o nějakou erotiku nejde - herečky dokonce zezačátku ani nevypadaji atraktivně. Když už bych měl snímek přirovnat k něčemu ze 70. let, byla by to spíš tvorba Rainera Wernera Fassbindera - nejen kvůli analýze rodinných vztahů, ale i určité divadelnosti (jednota místa, času a děje). Oproti Fassbinderovi je Strickland smířlivější a méně pesimistický: Tam, kde Fassbinder vidí tragédii, Strickland se zaujetím sleduje, jak si život a evoluce hledají své cestičky.

    • 2.5.2015  10:39
    Fotograf (2015)
    ****

    Ambiciózní snímek, jenž nepostrádá myšlenku a silné téma, ale nohy má svázané realizační nejistotou. První klopýtnutí se přihodí hned na začátku, když na plátně defilují Saudkovy nejznámější fotky jako v nějakém televizním dokumentu. S přibývající stopáží se bohužel ukazuje, že Irena Pavlásková má problém s realizací jak komických, tak i dramatických scén. Však také její nejúspěšnější filmy stavěly na jiných kvalitách - zachycení atmosféry, vizuál, zobrazení zvláštních vztahů. Ty jsou přítomny i ve Fotografovi, jenž přes dominanci interiérů nepůsobí klaustrofobně, a umělecké ztvárnění provozu Saudkova ateliéru pak představuje jeho největší přínos (ano, cosi málo se už objevilo v některých dokumentech, většina se jich však soustředila na to, co si Jan Saudek myslí, nikoliv jak tvoří). Na žádnou hitparádu není ani scénář, jemuž by prospělo důslednější sledování klasické dramatické struktury. Solidní práci odvedl kameraman David Ployhar. Hudba Jiřího Chlumeckého působí jak z nepovedeného pokusu o grotesku (spolehlivě pobaví též závěrečný "rap" Ota Klempíře). Film hodně stojí na hereckých výkonech. Karel Roden byl do titulní role obsazen spíš na základě vnějškové (úspěch v zahraničí, neobvyklé intimní vztahy) než osobnostněpsychologické podobnosti s Janem Saudkem, a přestože mu chybí Saudkův smysl pro humor, dokáže celý film utáhnout o hodně přesvědčivěji, než by se mohlo zdát z traileru (i jsem se ale neubránil pocitu, že by celý film byl o něco zajímavější, kdyby fotografa hrál např. Bartoška nebo Hanák). Slušně hraje i Máša Málková v roli intrikařící asistentky Líby. Vedlejší role jsou většinou redukovány na pouhé figurky, výraznější výkony podali ještě Zuzana Vejvodová jako fotografova dcera (trochu připomíná Kristen Stewart v tematicky příbuzném, leč realizačně výrazně povedenějším filmu Sils Maria), Vilma Cibulková a částečně Václav Neužil v roli syna Marka. Celkově Fotograf představuje nevyužitou šanci na vytvoření evropského portrétu jedné z nemnoha našich žijících uměleckých osobností významem přesahujících hranice bývalého Československa, na druhou stranu se konečně někomu podařilo dostat Saudkovi trochu pod kůži a to není málo. Přes všechny vyřčené výhrady čekám, že letos vznikne max. jeden lepší český celovečerák. *** 1/2 (70 %)