foils

foils

okres Praha
obyčejnej jadernej fyzik :)

1 bod

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 7.4.2015  04:56
    Vybíjená (2015)
    **

    Petr Nikolaev kdysi prorazil adaptací Báječných let pod psa. Stal se tak autorem jednoho z těch povedenějších filmů podle Vieweghových knih a na tomto faktu se bohužel nic nezměnilo ani po uvedení Vybíjené. Největším problémem tohoto snímku je, že poměrně nosná témata bilancování a krize středního věku zpracovává velmi povrchní, zastydle puberťáckou optikou. V tomto ohledu je filmový plakát nebývale výstižný. Čím je například motivovaná expozice onoho "staromládeneckého doupěte"? Má to být aluze na Prachy dělaj člověka (ale proč?), nebo šlo jen o to, ukázat Suchánka, jak po ránu loví z ledničky lahváče? Následně se poměrně násilným střihem dění přenese na abiturentský sraz a vyústí ve sled banálních historek bez valné zajímavosti nebo vtipu. Vyprávění se navíc soustředí jen na dvě vcelku atypické skupiny postav - rádoby světáky toužící po věčném mládí a někdejší outsidery usilující o začlenění do mainstreamu. Průměrně úspěšní/hezcí/inteligentní lidé jsou mimo oblast zájmu tvůrců... Jinak je zajímavé, jak čeští filmaři poslední dobou začali od těch amerických kopírovat i honbu za co nejpřístupnější rating. Stranou nezůstal ani Petr Nikolaev, jinak velký příznivec erotických scén. Takže Simona Krainová sice nakonec ukáže své stále pěkné bradavky, ale jen v jednom asi dvousekundovém záběru. 50 % (** 1/2)

    • 5.4.2015  23:44
    Cesta ven (2014)
    **

    Když jsem se dozvěděl, že Petr Václav natočil další film z rómského prostředí, byl jsem lehce v rozpacích. Snímků o Rómech už českými kiny od dob Marianových pár proběhlo, a co si budeme povídat, většina z nich žádnou velkou uměleckou ani komerční výhru nepředstavovala, maximálně posbíraly pár festivalových cen. Moc jsem proto nevěřil, že by se režisérovi podařilo podruhé vykouzlit něco neotřelého, těšil jsem se však aspoň na geniální vizuál, tím spíš že za kamerou opět stál mistr Kučera. První očekávání se mi potvrdilo, druhé nepříliš. Děj filmu je celkem prostý (což dává tušit, že o něj až tolik nejde), implicitní význam a vizuální stránka zase téměř totožné s El Paso (tedy nic moc). Zbývají tak jen perličky na dně - zejména neokoukaná dvojice hlavních protagonistů, jež má kamera ráda a dopřeje nám si jich do sytosti užít. Celkově však zklamání a to ani nezmiňuju řadu dalších problémů typu - abych ocitoval Marigolda - "didaktičnost a herecká / inscenační topornost některých scén".

    • 5.4.2015  20:01

    Po zhlédnutí Electric Dreams se všeobecná lehká adorace Her jeví jako ještě více mimo - Steve Barron (také úspěšný tvůrce videoklipů) totiž natočil téměř totéž třicet let před Jonzem. Zároveň však bohužel oba filmy dokládají, že od dob 2001 se málokomu podařilo téma z ruky se vymknuvších počítačů zpracovat tak, aby to stálo za opakované vidění - napadá mě jen Blade Runner, možná Matrix. Zajímavost: To, co na první pohled působí jako scénáristovo neumětelství (Miles vidí, že si jeho počítač dělá, co chce, a přesto se ho neodhodlá jednoduše vypnout), se dá chápat i jako pěkná metafora našich reálných závislostí na elektronických hračičkách.

    • 28.3.2015  23:43

    Film rozhodně nijak "nekompromisně upřímný", "přímočarý a humorný" však nepochybně. Právě ta přímočarost nebo řekněme nekomplikovanost děje i protagonistových úvah pro mě byla na jednu stranu zklamáním (zajímavější by bylo zfilmovat tok myšlenek úspěšného rodiče), na druhou paradoxně dodala filmu novou vrstvu. Jak Martinovy trable, tak samotné filmové vyprávění o nich ve výsledku představují názornou ukázku, kam to naše západní, evropská civilizace dopracovala - to je ostatně metaforicky zobrazeno ve scéně, kdy si protagonista vyryje díru v zemi a pak se do ní jde zahrabat. Příjemná severská komedie o krizi středního věku tak přes notně eskapistické zaměření přece jen nepostrádá pachuť reálných problémů tohoto světa.

    • 27.3.2015  01:28

    Tady by někdo rád byl druhým Gasparem Noé, takže se připravte na ducha, jak dvě hodiny povlává nad Pobřežím Slonoviny, a jeho vjemy věrně připodobňuje kamera* a hudba, z nichž vás po první půlhodině začne bolet hlava. Obé v sobě přitom mísí avantgardní postupy s estetikou reklam cestovních kanceláří. Texty zpívaných pasáží, v nichž Afričanka promlouvá k Borremansovi, představují zatím největší bizarnost, na jakou se mi letos poštěstilo v kině narazit. Podstatnější než toto vše je nicméně obsah filmu a ten bohužel tvoří velmi konvenční až tlachavé úvahy o Borremansově motivaci a (ne)adekvátnosti jeho přístupu, prokládané týráním zvířat. Je smutné, že takovýto snímek vznikl za podpory Evropské unie. *Zejména nadužívání steadicamu dosahuje tragikomických rozměrů.

    • 20.3.2015  09:57

    Blafuj jako Beckham překvapivě vůbec není o fotbalu (film tedy klame tělem a možná proto ho tolik zdejších hodnotících mělo problém zkousnout - pokud třeba čekali fotbalovou řachandu jako od Prušinovského). Je o tom, jak se prosadit proti přesile - ať už ji představují rodiče, společnost spoutaná konvencemi nebo cizí (většinové) etnikum. Kouzlo tohoto filmu spočívá v lehkosti a autentičnosti, s jakou tato témata rozebírá. Po stránce formální a stylové jde o mainstreamovou teenagerovskou komedii, což není myšleno nijak pejorativně. Spíš se jedná o způsob, jakým jsou poměrně specifické problémy indické menšiny v Británii představeny většinovému publiku. Film se soustředí na představitele menšin uvnitř menšiny a tím jako by říkal, že vlastně všichni jsme někdy součástí nějaké menšiny. Zároveň však zůstává referenčním významem pevně ukotven v současné londýnské aglomeraci. Kdo někdy navštívil Heathrow, jistě tam potkal zaměstnance vypadající přesně jako Jessin otec. Blafuj jako Beckham poodhaluje, jak vypadá jejich soukromý život. Dojem autentičnosti posiluje to, že režisérka a scénáristka sama pochází z národnostní menšiny. Film je také sympatický tím, že si nechce hrát na Hollywood, ale dýchá z něj typicky britská atmosféra včetně genia loci Londýna. Tento dojem vydatně podporuje celkem zajímavá kamera s četnými centrálními kompozicemi. Národnostní trable jsou vylíčeny s nadsázkou, nedělá se z nich přehnané drama (zhodnocení míry frustrace a ponížení postav je ponecháno inteligenci každého diváka), ne nutně politicky korektně. Film se spíše pokouší pomocí střihu ukázat na podobnosti a analogie mezi životem majority a minority. Zamrzí však závěrečný happyend - tomu, co předcházelo, by slušelo realističtější vyústění.

    • 15.3.2015  01:38

    Druhý díl trilogie nabídne další sexy záběry, jinak je to ale spíš takový odvar z jedničky. Když Mikael Blomkvist oznámí, že má tentokrát pro změnu 29 podezřelých, vyznívá to až komicky.

    • 15.3.2015  01:23
    Neznámý (2011)
    **

    Nestydatá vykrádačka Polańského 48 hodin v Paříži nekopíruje jen části syžetu, ale i jednotlivé scény (např. lezení po střeše nebo odjezd z letiště) a dokonce i hodnocení na ČSFD (v době psaní tohoto komentáře měly oba filmy 71 %). Co je však horší: To, co autoři Neznámého přidali navíc (nebo možná obšlehli z jiného filmu, nevím), nedává skoro vůbec žádný smysl (SPOILER: Jak nejjednodušeji odstranit nepohodlného vědátora? Samozřejmě zfingováním atentátu na arabského státníka! A podobných absurdit je ve filmu spousta). Na druhou stranu - vizuál a herecké obsazení jsou takové, že sledování filmu není vyloženě nudné - pokud netrváte na tom u něj přemýšlet. ** 1/2 (50 %)

    • 15.3.2015  00:46
    Interiéry (1978)
    ***

    Hollywoodská hra na Bergmana. Jedna ze zaslouženě polozapomenutých položek Woodyho filmografie.

    • 14.3.2015  00:54

    Áá, tak to je ten hjůmr!

    • 10.3.2015  16:43

    Od prvního záběru, ve kterém mizanscénou proběhne kůň, je jasné, že Nicolas Roeg měl lepší filmové vidění než tři čtvrtiny současných hollywoodských režisérů dohromady. Příběh o samovyplňujícím se proroctví zahalil děsivou, mystickou atmosférou. Patrný je jak vliv amerických klasiků (Hitchcock), tak nastupujících evropských filmařů (výrok "seeing is believing" jasně odkazuje k Antonioniově Zvětšenině). Stejně tak Teď se nedívej naopak nepochybně posloužilo jako zdroj inspirace mnoha pozdějším režisérům a po jeho zhlédnutí zjistíte, že ani tvorba lidí jako David Cronenberg nebo David Lynch nepřišla jen tak ze vzduchoprázdna. Zejména posledně jmenovaný dokázal mnoho podobných prvků ve svých filmech dotáhnout o dost dál než Roeg, jehož dílo navíc dnes působí v některých ohledech zastarale (příběh z doby předmobilové, hudba jak se seriálu M.A.S.H). *** 1/2 (70 %)

    • 10.3.2015  16:08

    Pro filmové adaptace trilogie Millenium je příznačné, že narozdíl od svých předloh žádnou velkou díru do světa neudělaly. Svět postav Mužů, kteří nenávidí ženy, je prostě takový literární. Protože jsem knihy nečetl, tak netuším, zda jejich poselstvím mělo být: "Náš svět už je natolik prohnilý, že zatočit s jeho zloduchy by bylo možné jedině v pohádce." Film tak každopádně vyznívá - na vině je jednak schematičnost padouchů, těžká uvěřitelnost ústředního dua posledních spravedlivých (třebaže obsazeného sympatickými představiteli), ale hlavně kompoziční motivace mnoha scén a dějových zvratů včetně závěrečného happyendu. Trochu mi to připomíná boj dobra a zla a la Hobit, Harry Potter apod. Ruku v ruce s tím jde vymazlená vizuální stránka - na film se zkrátka dobře dívá. Nejde jen o to, že tvůrci po delší době dodali zapamatováníhodné erotické scény, malebné jsou i záběry sychravého Stockholmu, švédského venkova nebo potemnělých interiérů. Sledovat Muže, kteří nenávidí ženy, je zkrátka něco podobného jako posedět s přáteli v hospůdce a zanadávat si na politiku: Odreagujete se, máte kolem sebe příjemné lidi, utvrdíte se ve svých názorech, ale o moc víc od toho chtít nemůžete.

    • 10.3.2015  15:40

    Mainstreamová komedie, která "jako" nastavuje zrcadlo show businessu, ve skutečnosti "jen" baví. A ne špatně.

    • 10.3.2015  15:33

    Jakási alternativní historie českého filmu druhé poloviny 20. století. Lehce kuriózní dojem umocňuje i zpracování dokumentu (např. během rozhovoru není kamera zaostřena na režisérovu mluvící hlavu, ale na nádobí vystavené za ní). Navíc názorná ukázka toho, jak Pavel Landovský někdy dokázal říkat věci bez obalu.

    • 22.2.2015  18:44

    Výše uvedený "obsah filmu" je ve skutečnosti jen kratičkým fragmentem anotace z festivalu La Película. Netvrdím, že by byl vybraný špatně, přesto si dovolím ocitovat jinou část, a to hned úvodní odstavec: "Barcelona, 1970. Člen bezpečnostní služby v márnici poznává tělo Daniela Javaloyese a vypráví o jeho životě před třiceti lety. Java žil se svou babičkou a věnoval se všemu, co mu mohlo vynést peníze. Nechal si především platit za perverzní sexuální praktiky. Jeho bratr Marcos je anarchistickým předákem a skrývá se ve sklepě před frankisty. Zatímco jeden žije jako krtek, druhý se seznamuje s Aurorou Nin přezdívanou rudá štětka, která je údajně bratrovou milenkou. Java se také začne účastnit ilegálních erotických představení, dostane se do kontaktu s homosexuály a nakonec se zaplete i politicky." Je jasné, že takovýto text obvykle znamená jednu ze dvou věcí: Buď pisatel film absolutně nepobral, anebo se jedná o poměrně složité, možná až trochu překombinované dílo s mnoha postavami, jehož sledování si od diváka žádá nemalé úsilí. Tento snímek, jak ostatně trochu napovídá už jeho název, představuje druhý případ. Režisér měl zjevně obrovské ambice, a i když v mnoha ohledech uspěl, napadá mě skoro ke každému aspektu jeho díla i nějaká výhrada. Oceňuju například netriviální naraci v několika časových rovinách, ale jedním dechem dodávám, že ne všechny fungují stejně dobře. Dílo se na jednu stranu hojně vyjadřuje filmovou řečí, zároveň je ale příliš užvaněné. Parádní scény se střídají s těmi otravně klišovitými. Erotické scény s těhotnou Victoriou Abril, známou z Almodóvarových filmů, sice působí skutečně eroticky (80. léta se nezapřou), ale zároveň i nedotaženě, až nahodile. Stylově Aranda vychází z neorealizmu, snímek má trochu felliniovskou atmosféru.

    • 19.2.2015  17:50
    Zelig (1983)
    ***

    Allen měl v první polovině 80. let zřejmou snahu prozkoumat trochu jiné vody než ty, které mu přinesly věhlas. V Zeligovi autor svou schopnost být filmovým chameleonem dokonce tematizuje, ale aby toho nebylo příliš, současně se vrací k formě svých ranných děl Seber prachy a zmiz nebo Banáni. Tak trochu jiný Allen, a přesto stojící na klasických Woodyho vtípcích. Na rozdíl od lehce nemastných neslaných počinů typu Danny Rose z Broadwaye nebo Sex noci svatojánské zůstává Zelig docela zábavným dílkem. *** 1/2 (70 %)

    • 17.2.2015  14:19

    Na erotický film bych čekal víc erotiky (nikoliv jen nahoty). Na thriller nedává jednání většiny hlavních postav moc smysl. A coby moderní adaptace markýze De Sade zase film působí neuvěřitelně lacině a plytce - to se týká nejen scénáře a hereckých výkonů, ale třeba i střihu a svícení (v řadě scén sledujeme temné postavy na přepáleném pozadí). * 1/2 (30 %)

    • 15.2.2015  09:18

    V kontextu hollywoodské produkce konstruující za každou cenu drama i tam, kde ve skutečnosti není, představuje 50 odstínů celkem příjemné osvěžení. Méně už se dá mluvit o ozvláštnění - vedle Posledního tanga, Pianistky nebo Nymfomanky, ale nakonec i těch zatracovaných 9 a půl týdne film působí i přes ucházející vizuál skutečně docela šedě. Pospojování hezkých obrázků, jimž pochopitelně dominují nahé scény Dakoty Johnson, mě na jednu stranu nijak neuráží (protože si na nic víc ani nehraje), na druhou ani nepředstavuje nic extra zapamatováníhodného nebo něco, k čemu bych se měl potřebu vracet (totéž platí o angažmá Rity Ory, která se ve filmu na chvilku mihne v roli Christianovy sestry). Obsah snímku zachycuje zápas o to, kdo bude mít v počínajícím vztahu navrch. To se mu docela daří, lavírování motivované snahou oslovit co nejširší spektrum divaček bez ohledu na jejich vztah k feminizmu vychází. Právě v tom je radno hledat příčiny úspěchu fenoménu "50 Shades" - dámské publikum už je znuděno na jedné straně "klasickými love stories", kde je ženská hrdinka přece jen pasivnější než její vyvolený, ale stejně tak i akčními hrdinkami. Autorky prostě natočily film o postavě, s níž se většina divaček může identifikovat, o "jedné z nich". Zkritizovat autorky za to, že jde spíš o náčrt než o plnohodnotný příběh, jistě lze; upřít jim, že našly mezeru na trhu, však těžko.

    • 13.2.2015  08:59
    Kód Enigmy (2014)
    *

    Další slátanina postavená na hollywoodských klišé, jež dovádí do nového levelu: Spousta amerických filmů hledá za každou cenu drama i tam, kde není. The Imitation Game (jak příhodný název pro kopírku americké kinematografie) následuje tento trend tak důsledně, že místo skutečného válečného dramatu a dobrodružství počátků počítačové vědy líčí banální, nejspíš zcela smyšlené konflikty Turinga s jeho spolupracovníky. Přesvědčivě filmově ztvárnit skutečný tvůrčí proces je však evidentně mimo schopnosti a vlastně i zájem tvůrců. Benedict Cumberbatch ve filmu párkrát směrem ke svým kolegům pronese cosi ve smyslu: "Nedokážete pochopit hloubku a význam mé práce." Ve skutečnosti je věta určena cílové skupině tohoto snímku: Skutečného Turinga byste stejně nepochopili, tak vám místo toho naservírujeme další pohádku typu Dobrý Will Hunting. Užijte si rádoby šokující povrchní obrázky nepochopeného génia, válečných hrůz, útlaku homosexuálů, a aby toho nebylo málo, tak v závěru ještě nepokrytého citového vydírání. (Co na tom, že se podle současných poznatků mohl Alan Turing stejně dobře otrávit nešťastnou náhodou?) Kód Enigmy je kvintesencí toho nejhoršího ze současné kinematografie, filmem, jenž ve své snaze uspět za každou cenu pohlíží na publikum jako na stádo tupců, filmem postrádajícím vkus i minimální kontakt s realitou.

    • 10.2.2015  09:32
    Tootsie (1982)
    ****

    Klasicky "šovinistický" pohled na feminizmus (žena se dokáže asertivně prosadit, jedině když je ve skutečnosti převlečeným mužem) se tematizací emancipace žen maskuje tak dovedně, že si to méně pozorný divák ani neuvědomí. Většina, ne-li všechny postavy jsou ve skutečnosti jen karikatury, jež však díky režii Sydneyho Pollacka a hereckým výkonům nevyznívají lacině. Tvůrcům se tak podařilo vytvořit vtipný snímek, který ve finále osloví jak mužské "šovinisty" či "mizogyny", tak i méně militantní feministky. Tootsie představuje názornou ukázku, jak lze z nijak výjimečného scénáře vykouzlit kvalitní film.

    • 26.1.2015  10:56
    Salomé (2002)
    ***

    Začátek filmu vypadá jako dokumentární pohled do tvůrčího procesu přípravy baletního představení Salome. Brzy se ale ukáže, že se ve skutečnosti jednalo jen o krátké ozvláštnění filmového záznamu tanečního představení, kombinujícího balet s prvky flamenca. Podobně eklektický je i hudební doprovod. Saurova vize vnáší do blízkovýchodní legendy španělský temperament. Intenzivní svícení (vyzdihované i samotným autorem) evokuje prosluněnost, přestože se celý film odehrává v interiéru.

    • 24.1.2015  19:57
    Birdman (2014)
    ***

    Coby vtipná sonda popisující, jak to funguje na Broadwayi, film funguje dobře. Pobaví a většinu nikterak krátké stopáže nenudí. Tvůrci se však tváří, že jim šlo o něco víc, a to jim tak lehce nezbaštím. Ano, celebrity jsou ochotné pro slávu udělat leccos a některé div ne zabíjet. Že víc lidí zajímá bulvár než umělecká výpověď, je také jistě pravda. Nicméně pokud film naznačuje, že i samotným umělcům jde víc o uznání než o sdělení, pak z bulvárně-komunální optiky usvědčují Mexičané v první řadě sami sebe. V této souvislosti si nelze nevšimnout poměrně laciných metafor (viz historie vesmíru vepsaná do role toaletního papíru nebo ostrá sledovanost soukromí celebrit znázorněná Michaelem Keatonem pobíhajícím po Manhattanu ve spodním prádle). Alejandro González Iñárritu se prostě rozhodl jít téměř exploatační cestou a potvrdit mainstreamovému publiku jeho předsudky. Je to tím markantnější, že jen před pár měsíci šel v kinech výborný Cronenbergův film Mapy ke hvězdám, který téměř totožná témata pojednal výrazně radikálněji a zajímavěji. Pokud jde o Lubezkiho kameru - ten pokračuje ve své technice digitálně pospojovaných dlouhých scén, jež ho proslavila díky Gravitaci. Obrázky jsou to na pohled pěkné (začlenění trikové pasáže s monstry se rozhodně povedlo), přesto se nemůžu zbavit dojmu, že jde spíš tak trochu o manýru než o skutečně funkční prvek.

    • 22.1.2015  21:17

    Snímek je v mnoha ohledech poplatný době svého vzniku - v dnešní kinematografii by teroristé napojení na blízkovýchodní vlády asi nesvěřili pašování atomového zboží smažkám pochybné pověsti :) Frantic ovšem disponuje řadou jiných kvalit, které tyto drobné vady na kráse snadno vynahradí. Nejzajímavější je samozřejmě titulní postava dra Walkera (Harrison Ford), v níž se zajímavě snoubí hollywoodské klišé hrdiny, který všechny nepřátele přemůže či obelstí a všechny problémy vyřeší, s jeho zpochybněním (Walker má ze svých silnějších protivníků strach) a ironizací (Američan nezná jediné francouzské slovo; nebo scény lezení po střeše). Polański byl prostě ve formě.

    • 22.1.2015  20:57

    Nonšalance, s jakou Svěrák a Smoljak glosují průvodní jevy pokročilé normalizace (nedostatek respektu k zákazníkovi ve službách, šizení v práci ve prospěch vlastního obohacování, snaha movitějších lidí skrývat svůj majetek), aniž by přitom výrazněji hráli na politickou notu (zmínka o zavřeném profesorovi v závěrečných titulkách), je obdivuhodná. Vysoký stupeň realističnosti (zejména v úvodu snímku - ve scéně ze srazu abiturientů jsem chvílemi ani neměl pocit, že sleduju hraný film) je zřejmě posílen Smoljakovým režijním samouctvím, ale také bezchybným výkonem Jiřího Abrháma (nervozita při jeho prvních výpravách). A k tomu všemu spousta výborných vtípků (tříčtvrteční housle. "Tady z těch desek vyberete všechny houslové koncerty." A mnoho dalších). Říkám to šeptem, ale Smoljak se Svěrákem vystihli malé české lidi snad ještě realističtěji a vtipněji než Miloš Forman.

    • 22.1.2015  20:11

    Spojení Zdeňka Mahlera s mistrem Vláčilem nedopadlo zrovna nejšťastněji. První si celkem podle očekávání vymýšlí hlavně banální výjevy, druhý si zase do osoby nejproslulejšího českého skladatele promítá vlastní pocity zneuznanosti a nedostatku pochopení ze strany lajdáckého okolí. Výsledkem je lehce bizarní portrét Antonína Dvořáka jako fachidiota až autisty. Sem tam se objeví nějaká ta WTF scéna, jako když se Dvořák jen tak mezi řečí zeptá svého kolegy z divadla, zda by mu nepůjčil tisíc zlatých. Následuje střih a Dvořák příslušnou bankovku vítězoslavně nese odevzdat mecenáši, který mu stejný obnos kdysi dávno zaplatil za to, že pro něj Dvořák napsal nějakou skladbu. Uvědomuju si, že postavy v tomto snímku byli umělci a bohémové, nicméně pochybuji, že by jejich vztah k penězům byl skutečně tak nonšalantní, jak je ve filmu ukázáno. Koncert na konci léta je tak nakonec zřejmě nejzajímavější přiblížením dobových reálií.

    • 21.1.2015  16:19
    Interstellar (2014)
    ***

    Ač tvorba Christophera Nolana nikdy nebyla vyloženě mým šálkem kávy, oceňuji na jeho filmech jako Počátek nebo Memento přinejmenším atmosféru a značnou míru ozvláštění klasických hollywoodských žánrů. Vtahující atmosféru jeho poslední počin sice úplně nepostrádá (byť v tomto směru nedosahuje intenzity obou jmenovaných snímků), místo neotřelých výjevů ovšem nabízí spíš kompilát provařených motivů z 2001, Armageddonu a dalších klasických filmů. Nolan místy dokonce už vykrádá sám sebe (stanice Cooper vs. deformace prostoru v Počátku). Je samozřejmě otázka, nakolik to tvůrce myslel vážně, nebo jestli to spíš má být parodie na dnešní blockbustery. Přepálená stopáž, casting (viz Michael Caine předvádějící kvintesenci svého trademarku nebo Matthew McConaughey, jenž skutečně nemá nadhled Bruce Willise, takže zbývá pouze čistý patos) i samotný příběh, oslavující hlavně omnipotenci amerických mozků, se dá zřejmě vykládat oběma způsoby. Osoba hlavního hrdiny by vydala na delší rozbor, teď jen stručně pár největších nápadností: Opustí rodinu, během samotné mise učiní dvě kolosálně chybná rozhodnutí, přesto se k němu ostatní chovají značně přeuctivě, a přesto svůj úkol nakonec splní (i když dost srandovně - pomocí morseovky a vteřinové ručičky). Čili typický patriarcha a stejně tak celý příběh - třebaže se odehrává v budoucnosti - působí jako oslava tradičních amerických hodnot. Je tak protikladem třeba atmosférou svým způsobem podobného, přesto mnohem nepříjemněji působícího Futurologického kongresu. Jako kdyby nás Nolan v době krize slastně opájel pohádkami, jak hodný tatínek všechno vyřeší - anebo naopak ironizoval jejich naivitu, to už si nejspíš musíte rozhodnout sami.

    • 12.1.2015  00:56
    jOBS (2013)
    ****

    Snímek, který trochu klame tělem. Mnoho kritiků mu vyčetlo zkratkovitost zachycení Jobsovy osobnosti i nedostatečně názorné poučení, v čem že spočívala převratnost jeho produktů (k tomu snad jen tolik, že v USA byly počítače Apple vždy mnohem rozšířenější než ve zbytku světa, tedy cílové publikum narozdíl od tuzemského diváka mělo určité povědomí, jak velkou díru do světa ten který výrobek ukázaný ve filmu udělal nebo neudělal; nám ostatním nikdo nebrání si o nich počíst ve Wikipedii). Tvůrcům však evidentně víc než o pikantní detaily z Jobsova života, přesné ztvárnění jeho tvůrčí metody nebo exkurz do historie výpočetní techniky šlo o zobrazení principů, na kterých jsou založeny kapitalistické korporace. Sternův Steve Jobs není nepraktický vizionář, ale stejně nelítostný businessman jako jeho rivalové (čím se od nich odlišuje, je ovšem jeho kreativita). V tomto ohledu je snímek pravým opakem The Social Network, v němž se David Fincher soustředil na (divácky zřejmě atraktivnější, nikoliv však podstatnější) osobní konflikty v pozadí řízení firem. Nakonec i název filmu lze chápat jako odkaz na prostý fakt, že přinejmenším stejně důležité jako ty počítače jsou s nimi spojené pracovní příležitosti, potažmo dolary. Velké plus snímku ovšem spočívá v tom, že školometsky nekritizuje, ale nechává na divákovi, aby se sám (např. v závislosti na svém politickém "vyznání") rozhodl, je-li to tak správně, nebo ne.

    • 10.1.2015  15:32

    Tak mizanscénu měli hezkou (hlavně exteriéry), ale tím taky výčet kladů této adaptace nejspíš končí. Předloha prezentuje velkou část příběhu formou vyprávění služebné Nelly, jež řadu událostí spíš interpretuje po svém, než že by je "objektivně" popisovala. To dává potenciálním tvůrcům filmových adaptací velký prostor pro jejich vlastní pojetí a imaginaci. Robert Fuest se svým týmem tuto rukavici zvedl poněkud rozpačitě. Nekonají se tedy žádné duchaplné dialogy, Cathy čas od času pronese nějakou blouznivou repliku, Heathcliff nemluví skoro vůbec. Většinou po sobě jen tak koukají. Kniha sice oba protagonisty líčí jako pěkné magory, ale zároveň velmi atraktivní (což se ještě zdůrazní po návratech z jejich pobytů mimo Větrnou hůrku). Do filmu se nic z toho nepodařilo přenést, Cathy Calder-Marshall není charismatická ani si celé osazenstvo Drozdova neomotá kolem prstu. Těžko pak pochopit i motivace ostatních postav, zejména když není (opět narozdíl od knihy) přesvědčivě vysvětleno, proč je Heathcliff tak neoblíben. Celkově snímek působí dojmem dílka, jež narychlo spíchl někdo, kdo si předtím zběžně prolistoval Brontëové román a náhodně z něj vybral pár rádobydramatických scén.

    • 2.1.2015  19:54

    Jiří Menzel je zvláštní režisér. Žebráckou operu označil za svůj nejslabší film, a přesto svůj následující celovečerní počin založil na téměř totožném filmovém stylu (byť měl Čonkin evidentně větší rozpočet a je o něco výpravnější). Ovšem zatímco Žebráckou operu uchránil před pádem do podprůměru výborný text Havlovy adaptace, text Ivana Čonkina je stejná fraška jako to, co je vidět před kamerou. Výsledkem je hodně bizarní směsice Švejka, Pasoliniho(!), Liny Wertmüllerové a snad i Top Gunu či co.

    • 30.12.2014  00:52

    Ať už si o Jiřím Svobodovi myslíme cokoliv, nedá se mu upřít filmové vidění a schopnost vykouzlit působivou atmosféru, trochu připomínající styl Karla Kachyni. Hlavní téma tohoto zapomenutého filmu, workoholizmus, je v dnešní éře ještě aktuálnější než v době uvedení Oddechového času do kin. Snímek má k němu co říct i dnes, problém je, že kulisy se od té doby velmi výrazně změnily (například úplatková činnost matek slabých studentů je již delší dobu legalizována do podoby soukromých vysokých škol). Právě kvůli dobovým reáliím a normalizačním dialogům nebude hodně diváků celkem pochopitelně ochotno film zkousnout. My ostatní si ovšem můžeme znalecky užít přesvědčivé herecké výkony Brzobohatého a Svojtky, pobavit se malou rolí hippiesáckého synátora v podání Davida Prachaře, nakouknout na koncík Etc. a potěšit oko pohledem na atraktivní herečky (hlavně Divíšková je v tomto filmu sexy jak nikdy; mít tam nějakou odvážnou scénu, jdu na 4 hvězdy;).