foils

foils

okres Praha
obyčejnej jadernej fyzik :)

1 bod

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 20.8.2014  13:19
    Donšajni (2013)
    **

    Moc nechápu tu vlnu nenávisti, která se kolem tohoto snímku vzedmula a jejímiž vrcholy se staly osobní útoky typu, že režisér chtěl vidět svlečené mladé herečky - a kdo by nechtěl?! Jestli tady náhodou někdo trochu nezávidí :) Ale vážně - ten film naprosto zapadá do trendu midcultových, lehce fraškovitých televizních inscenací, známých z obrazovek ČT. Bonusů velkorysejší filmové produkce bohužel nabízí poskrovnu - nejvýraznějším je přehlídka vtipných výjevů z různých inscenací Dona Giovanniho. Někdo samozřejmě mohl v dnešní bídě domácí kinematografie od 75letého držitele Oscara čekat víc, já bych mu ale za tento počin nenadával.

    • 15.8.2014  16:40
    Alphaville (1965)
    ***

    Vizuálně je film parádní - vystajlované postavy defilují nádhernou mizanscénou futuristických budov Paříže 60. let, několikaminutový záběr v úvodu funguje tak skvěle, že na sebe ani zbytečně nepoutá pozornost. Nepochybuju, že jako -náctiletý bych byl z Alphavillu u vytržení. Obsah snímku je ale v několika rovinách problematický, jakkoliv některé jeho významy zůstávají i dnes aktuální. _______ Film především nezapře svůj původ v éře studené války. Konflikty velmocí, tajné služby, superpočítače představují typické rekvizity oné doby. Vůbec celá špionážní dějová linka se z dnešního pohledu jeví nejen trochu vyčpěle, ale hlavně neuvěřitelně (byť se jedná o parodii): Jeden spy zničí celou vydatně profízlovanou společnost, nadto řízenou umělou inteligencí? O nesmyslné automobilové honičce nemluvě. Do podobného soudku patří záběr na rozvodnu vysokého napětí dokreslující předávání tajných zpráv nebo trochu samoúčelné hrátky s negativem. Jedním z mála fungujících vtípků z tohoto ranku je, jak si autor dělá srandu z amerických zdvořilostních frází. _______ Godard správně předpověděl, že významnější než studená válka nakonec bude vliv gigantických korporací (celý Alphaville patří společnosti Alpha 60; hlavní hrdina předstírá, že přijel napsat reportáž pro noviny Figaro-Pravda!), jež poskytnou masám kýžený spektákl od reklamních neonů až po veřejné popravy a zároveň budou panovačně eliminovat jakoukoliv rozmanitost. Za svým způsobem vizionářský se ve světle dnešního lifestylu chytrých telefonů a osobních trenérů dá označit motiv adorace vědy a techniky - byť ve filmu zobrazen opět způsobem poněkud poplatným době vzniku. Tak trochu naivně se pro současnou éru cynizmu jeví také východisko, jež Godard vidí v poezii a lásce (nemluvě o tom, že například ve filmu Blade Runner se podobný pohled podařilo vyjádřit mnohem naléhavěji a přesvědčivěji). _______ Alphaville je film, v němž řada složek bohužel neodolala zubu času (vztahuje se mj. i na soundtrack). Přesto i díky krásnému vizuálu má Godardova vize přetechnizované společnosti, která přísně trestá projevy citů, pořád něco do sebe.

    • 15.8.2014  13:39

    Ať už PTA vychází z módy, nebo ne, Boogie Nights patří společně s There Will Be Blood k jeho komerčně nejúspěšnějším a zároveň kritikou nejvyzdvihovanějším počinům. Vzestup a pád mladého pornoherce zrcadlí nejen lesk a bídu pornoprůmyslu, ale i bídu života na losangeleském předměstí, kde ideály (reprezentované plakáty American Dream a Serpico v 'Dirkově' pokoji) rychle berou zasvé. Snímek vznikl dlouho před finanční krizí, přesto mu nelze upřít určitou nadčasovost díky zobrazení toho, jak tradiční hodnoty ustupují honbě za slávou a penězi. Tento trend se týká i mainstreamové kinematografie - nástup levnějších technologií dostupných komukoliv je jedním z vedlejších témat filmu (to, že jej režisér natočil v době nástupu Internetu, může být částečně náhodou - námět ho zajímal už na sklonku 80. let). Anderson naproti tomu demostrativně staví třeba dlouhý náročný záběr u bazénu. Celkově se dá říct, že poselství Boogie Nights je veskrze konzervativní, což je na jednu stranu sympatické, přesto u díla tehdy 27letého režiséra trochu nečekané. Za Julianne Moore dávám **** :)

    • 13.8.2014  08:40

    Napíšu to bez okolků: Zatímco třeba erotické fantazie Catherine Breillat mě vzrušují a baví, erotické fantazie Liny Wertmüller (vydávající se za kritiku novodobých zbohatlíků) mě nudí.

    • 12.8.2014  23:28

    Pobavíte se při tom dobře :) What's Up, Tiger Lily? ovšem spíš než jako oficiální celovečerní režijní debut Woodyho Allena působí dojmem srandičky, kterou Woody udělal ve volném čase pro pobavení sebe a svých přátel. Skutečnost je taková, že se původnímu japonskému filmu v amerických kinech komerčně nedařilo, a tak distribuční společnost napadlo angažovat Allena, aby ho svými vtípky trochu zatraktivnil. K tomu měl přispět i název, evokující Allenův předchozí film. Ku podivu tento nápad vyšel a lidi na výsledek chodili. Kapelu Lovin' Spoonful, která se tam vůbec nehodila, do filmu přidal bez Allenova vědomí producent - stejně jako některé další scény.

    • 12.8.2014  18:48

    Tento film nevypráví o "zoufalé snaze přežít za každou cenu". Tento film vypráví o zoufalé snaze za každou cenu. Skoro všechny trable, do kterých se Pasqualino dostane, si totiž vlastní horlivostí přivodil sám. Snímek je tedy hlavně kritikou bezhlavého přisluhování jakékoliv (ať už nacistické, machistické, nebo třeba korporátní) ideologii. A protože vznikl v Itálii 2. poloviny 20. století, jeví se jeho zasazení do období fašizmu poměrně logicky. Co už tak samozřejmé není, je volba žánru frašky. Ne, že by se k tématu takto přistoupit nedalo, dokonce můžeme spekulovat, že právě toto pojetí ve spojení s některými "šokujícími" záběry snímku přineslo zástupy fanoušků, potažmo nominace na Oscara i následovníky (jako Roberta Benigniho nebo Emira Kusturicu). Dojde tedy ku příkladu na koupel ve sračkách, z níž by jistě měl radost i samotný P. P. Pasolini :) Můžeme ji nicméně brát jako metaforu všudypřítomnosti ideologie a korporací, před nimiž v západní společnosti není kam utéct. Zvoleným žánrem snad lze také omluvit - vedle Gianniova příšerného přehrávání - i to, že s historickými fakty scénář nakládá opravdu velice volně. Ideologicky by se dal snímek označit jako zevšeobecňující levicová agitka, maskovaná rádoby drsnými záběry. Film je na jedné straně angažovaně feministický (namátkou: Pasqualino je jeden muž mezi osmi ženami, jako jediný se straní práce, rodinu přivede do maléru, obvyklé role muže a ženy jsou v části z fašistické věznice prohozeny), zároveň však ukazuje neatraktivní ženu jako odpornou a směšnou figurku (jakkoliv inteligentní a schopnou), navíc sloužící stejné mašinérii jako Pasqualino. Devízu filmu představují jeho některé řemeslné kvality. Řeč je jednak o kameře a mizanscéně, která nepůsobí lacině, ale hlavně samotnému filmovému vyprávění se i díky rozdělení příběhu do dvou časových rovin podařilo celkem úspěšně eliminovat pocit neživotnosti děje. Slabší jsou naopak zvuk a postsynchrony - například scény z lesa v úvodu vůbec nezní realisticky.

    • 11.8.2014  14:32

    Zázraky se nedějí a nezbývá tedy než se spoléhat jen na své schopnosti a úsilí; pokud se někde dějí, pak jedině v lásce, avšak i tam je otázka, zda k obecnému prospěchu. Odpovědět si na ni musí každý divák sám - závěr filmu díky míře nepochopitelnosti a nelogičnosti motivace obou hlavních postav v podstatě umožňuje dvojí čtení. Poselství nového Allenova filmu je sympatické, zamrzí však, že motivy, ze kterých je poskládán, už jsme od něj viděli - ať už je řeč o esoterice (Povídky z New Yorku), kouzelnictví (Sólokapr), nebo chlapovi rozhodujícím se mezi dvěma ženami, z nichž jedna představuje racionální volbu, zatímco k druhé ho táhne vášeň (Match Point). Teatrální herectví Colina Firtha nenudí, na druhou stranu jeho hrdina zřejmě měl být vtipně ironický, jenže vtipných hlášek se příliš nedočkáme. Kouzlo měsíčního svitu neurazí, ale ani moc nenadchne a nepobaví.

    • 11.8.2014  13:22

    To, co dostanete na trochu přehnané ploše dvou hodin, není vyložená hostina, ale chutný filmový oběd ano. Martina Scorsese navnadí slušně opojným aperitivem v podobě 40minutového videoklipu k písni A Whiter Shade of Pale, ve kterém ovšem zazní i spousta jiné hudby :) Autorská dvojice Scorsese-Price mimochodem stojí i za Jacksonovým klipem Bad. Následující předkrm pocházející z kuchyně F. F. Coppoly a jeho tehdy skoro 18leté dcery Sofie trochu připomene dort pejska a kočičky, vyloženě nepoživatelný však není. Hlavní chod pak představuje Allenův vtipný kraťas o manipulativních matkách, neodbytně se snažících linkovat život svým dávno dospělým potomkům (mám dojem, že námět původně vydal knižně ve své sbírce povídek Vedlejší příznaky). K některým motivům (kouzelnictví, nadpřirozeno) se Woody vrátil ve svých pozdních filmech, oproti jejich značně realistickému stylu se zde odhodlal k fantastičtějšímu, metaforickému, a přesto perfektně srozumitelnému pojetí.

    • 8.8.2014  16:26

    Forman si někde postěžoval, že při tvorbě tohoto filmu selhal, protože původně chtěl film zahájit scénou s léčitelem, ale nakonec ustoupil producentům, podle nichž by to bylo příliš temné. Kdo ví, jestli to ve skutečnosti nebyl (sebe)ironický vtip - právě neochota/nemožnost přizpůsobit se nalinkovaným požadavkům masové zábavy je totiž stěžejním tématem tohoto snímku, jenž z životopisu Andyho Kaufmana vychází spíš volně. Téma bylo v kinematografii zpracováno mockrát, většinou však formou zásahů shora (do extrému dohnáno třeba v Mulholland Drive). Formanův film naproti tomu staví tezi, že skutečným původcem fašizujících pravidel mainstreamu je spíš mainstreamové publikum a jeho očekávání. Andy Kaufman proslul ruznými výstupy, u nichž nebylo příliš jasné, jestli jde o skutečnou provokaci, nebo pečlivě připravený vtip (na podobném principu je založen třeba film Borat). Forman tento prvek ve filmu zachoval, ale vylíčil Kaufmana jako většího provokatéra, než jakým skutečně byl. Není třeba dodávat, že Forman jako emigrant v Hollywoodu bezpochyby mnohokrát narazil na silný tlak na přizpůsobení se americké kultuře a jejím požadavkům na "hitovost". V Muži na Měsíci dal aspoň prostřednictvím jeho hrdiny průchod své vlastní touze poslat studia i diváky s jejich očekávaními do háje.

    • 8.8.2014  14:06

    Jeden z ranějších Allenových pokusů o vážnější polohu, přitom zrovna tématu zástupů bezejmenných profesionálů, kteří v showbusinessu dřou na zpovykané "hvězdy", jež je při nejbližší příležitosti odkopnou, by komediálnější pojetí docela slušelo. Vlastně takový prequel k o dost zdařilejším Celebritám.

    • 7.8.2014  03:47

    Gondry se pokusil dokument pojmout jako umění inspirované vědou. Nebyl přitom ale příliš důsledný, takže vznikla taková všehochuť: populárně naučný pořad o lingvistice, povídání o Chomského dětství, adolescenci a stárnutí, plus "vysílání", které si vymýšlel hlavní hrdina Nauky o snech. Škoda, že například Chomského politické aktivity jsou vyloženě jen zmíněny. Přes všechny tyto nedostatky je film inspirativním setkáním dvou osobností, které nám aspoň zlehka poodhalí svůj tvůrčí proces.

    • 4.8.2014  15:21

    Při zpětném pohledu představuje Tajemná vražda vlastně začátek (a zároveň kvintesenci) Allenova postupného odklonu od jeho trademarkového komediálního stylu k podstatně méně veselým filmům z poslední dekády. Sledujeme už tedy napínavou detektivku, v jejímž zpracování ale stále hraje prim slovní i situační komika, problémy ve vztazích a Woodyho gagy, podpořené bezchybnými výkony ostatních herců v čele s Diane Keatonovou a výtečným Alanem Aldou. V době vzniku se mohlo zdát, že si Allen ke krimi žánru jen odskočil - a stejně si ho upravil k obrazu svému. Jelikož jsem byl teenager, nepokrytě se přiznám ke svému tehdejšímu pocitu, že by ani krimi v jiném stylu natočit nedokázal. Dnes je jasné, že ve skutečnosti prozkoumával terén v končinách, kam se rozhodl zahájit svůj tvůrčí přesun, který 12 let poté definitivně završil Match Pointem (nemluvě o tom, že žánr krimi režiséra zajímal minimálně od dob Seber prachy a zmiz). **** 1/2

    • 4.8.2014  10:49

    Metaforická komedie o bariérách v komunikaci a jejich překonávání. A taky o médii tak často propírané (a zároveň spoluvytvářené) vyprázdněnosti dnešní doby a o tom, jestli ti přijetí médii proklamovaných ideálů opravdu zajistí šťastnější život. Napřed klady: Konečně někoho napadlo vykašlat se na vymýšlení šroubovaných rádobydramatických konstruktů a postavit film čistě na absurditě dnešní každodenní reality! K tomu dost dobře pasuje zvolený styl - velmi civilní dialogy versus stylizovaný vizuál hojně komunikující filmovým jazykem. Další plus má Tomáš Pavlíček za to, že se nesnaží otrocky kopírovat západní vzory, spíš navazuje na domácí tradici tvůrců hořkých komedií z maloměsta (Chytilová, Gedeon, Rudolfová atd). Bohužel, podobně jako spoustě českých filmařů před ním, se ani Pavlíčkovi nepodařilo film úplně dotáhnout. Sám fakt, že chybí jakýkoliv příběh, by nevadil, přesto to chtělo zpracovávaná témata nějakou formou rozpracovat víc do hloubky, byť třeba abstraktně. Naštěstí díky krátké stopáži nedostane nuda velký prostor. Je samozřejmě otázka, jak se Pavlíčkovi bude dařit v dalších počinech, ve svém "demu" však pokecal velmi slušně.

    • 1.8.2014  16:47

    Nedávno jsem napsal, že Jarmusch zparodoval Půlnoc v Paříži. Tehdy jsem ještě netušil, že Jodorowsky chtěl v 70. letech minulého století myšlenku tohoto filmu sám zhmotnit a v čele superhvězdné armády pak stvořit film, jaký ještě nikdo neviděl a jehož sledování vás dostane do opojené nálady, aniž byste si napřed museli dát LSD. Jenže když to po dvou letech konečně měli všechno nakreslené na papíře a šli si pro peníze do Hollywoodu, tamní účetní usoudili, že už si ty omalovánky dokážou vybarvit sami, a Jodorovského skvadru titánů rozprášili. Tak by se dal zhruba shrnout explicitní význam dokumentu, který poutavě přibližuje Jodorowského tvůrčí metodu i jeho svéráznou osobnost a je tak jedním ze střípků k analýze (pochopení, docenění - dosaďte si svůj oblíbený výraz sami) jeho díla. Film ale určitě zaujme i fanoušky Star Wars a dalších vesmírných příběhů, protože jejich tvůrci Jodorowského Dunu znali a často se dokonce rekrutovali z týmu jejích spoluautorů. Vítaným osvěžením je zpracování dokumentu, kdy kromě mluvících hlav sledujeme i animované demo ukázky, jak by asi mohly vypadat některé scény z Jodorowského filmu. Sám režisér na konci nabádá k vytvoření animované verze celé Duny - počítám, že je otázkou času, kdy se toho někdo chytne. K dokumentu mám jedinou vážnější výhradu - důvody a okolnosti, za jakých byl režisér nakonec nahrazen Davidem Lynchem, zde prezentuje pouze jedna strana. Přitom by stálo za to minimálně zmínit, jak se k tomu staví samotný Lynch. Cudně se mlčí též o penězích.

    • 31.7.2014  16:29
    Pokušení (2009)
    ****

    Vlastně se dá říct, že Egoyan točí dost kraviny. Už ta Exotika byla docela na palici a o mnoho větší smysl nedávají ani lesbické hrátky Julianne Moore s Lindou Lovelace - pardon, Amandou Seyfried. Tím spíš, že nejerotičtější scénu předčasně ukončí rýmička (že by metafora naznačující "this girl is sick"?). Ale přestože si Egoyan pohrává s hollywoodskými klišé, nepřitahuje k nim pozornost (v nejdoslovnější podobě viz závěr, kdy manžele nikdo nevyšetřuje) a já si tak můžu dopřávat svou guilty pleasure nad jeho (před)kamerovými hrátkami. *** 1/2 PS: Originál jsem neviděl, a dávám do Chci vidět :)

    • 29.7.2014  17:05

    Po úspěchu Sugar Mana příliš nepřekvapí, když se objeví další dokument o geniálním umělci, kterého nikdo neznal - tentokrát je jím amatérská fotografka Vivian Maier. Samotné téma je nepochybně fascinující - určitě nejsem jediný, koho někdy napadlo, kolik se asi na světě pod nánosem zapomnění skrývá uměleckých skvostů přinejmenším kongeniálních (ne-li o několik tříd lepších) tomu, co obvykle visí v galeriích, leží v knihovnách nebo se coby film pro pamětníky donekonečna omílá v TV, zkrátka co se všeobecně považuje za klasiku. Z tohoto pohledu jsou oba diskutované dokumenty jednoznačným přínosem: Ukazují, že kvalitní díla ztracená v časoprostoru opravdu existují; zároveň se dá říct, že vlastně zajímavější než jejich samotná umělecká hodnota je proces jejich objevování, který se občas blíží detektivnímu pátrání. Finding Vivian Maier tak nastoluje situace a otázky, které v případě žijícího Sugar Mana z principu nemohly vzniknout: Co všechno se dá zpětně zjistit o někom, kdo už není mezi námi (nota bene pokud neměl rodinu) - ať už to byl umělec, nebo ne? John Maloof mimo jiné zjistil, že Maierová byla asi docela magor. Nešlo jen o to, že obsedantně schraňovala stohy tiskovin a dalšího haraburdí, někdy taky vědomě ubližovala dětem, které měla hlídat. Je škoda - třeba i v souvislosti s nedávnými obviněními adoptivní dcery Woodyho Allena - že film téma morálního profilu umělce více nerozpracoval. Podobně film spíš jen z povinnosti naťukne pochybnosti, zda je vůbec správné dílo zemřelého samovolně zveřejnit, ale to bych mu ani nezazlíval - tohle dilema je minimálně od dob Maxe Broda dávno vyřešené :) Co mi trochu vadí, je že se nikdy nedozvíme například to, kolik z nalezených snímků bylo nepovedených. Tím se dostávám asi k největšímu paradoxu tohoto počinu, jenž se na jednu stranu vyznačuje sympatickým DIY přístupem, na druhou nedokáže zakrýt, že snaha o komerční zhodnocení "úlovku" byla jistě jednou ze stěžejních motivací jeho vzniku. Hodnotit nebudu: Čistě filmově to podobně jako Pátrání po Sugar Manovi žádný zázrak není, jenže i Pátrání po Vivian je víc než jen film :)

    • 29.7.2014  15:27
    O život (2007)
    ***

    Když jsem O život viděl v kině, nechápal jsem, jak je vůbec možné, aby Milan Šteindler natočil něco takhle podivného. Dnes už je záhada rozřešena - k práci na filmu se přinachomýtl Jiří Vejdělek. Přesto má film i své světlé momenty - třeba lekce společenského chování v lese s Alex'em Hemalou (upozorňující na zbytečnost opusů Magdy Vášáryové a Ladislava Špačka) by měla patřit do zlatého fondu české komediografie!

    • 29.7.2014  14:48

    Newyorský úvod je hodně vtipný, Walterovy představy pěkně ukazují, jak se digitální efekty dají využít k zobrazení výplodů fantazie (já vám dám Pána prstenů :) ). Těšil jsem se, že takový bude celý film - v podstatě evropské drama o hledání vlastní identity naboostované hollywoodským produkčním zázemím, taková americká Nauka o snech. Bohužel s Walterovým odletem do Grónska najednou spadne řetěz. Jako by tvůrci nevěděli, jak dospět k rádoby katarznímu finále, a tak ho vlastně jenom pořád oddalují. Možná se měl Stiller vykašlat na Waltera Mittyho a zfilmovat úplně jiný, životnější příběh. Ale ten by asi v USA zase nikoho nezajímal. I tak The Secret Life ... příjemně vybočuje z mainstreamové hollywoodské produkce. *** 1/2 _______ Jinak ještě vzkaz pro ty, co filmu vyčítají změnu rodiného statusu titulní postavy: Právě v tom přece spočívá aktualizace příběhu - dnes se do zakládání rodin většina lidí zrovna nehrne a radši poletí do Grónska. (Podobná poznámka se vztahuje i k obsazení ne zrovna mladých herců do Gondryho Pěny dní.)

    • 29.7.2014  12:51

    Zábavná provokace na téma "stupid Americans". Rozmlácení zboží v jižanském bazáči na jednu stranu výborně pobaví, na druhou připomene, že tvůrci jistě dali jeho crazy majiteli nemálo vydělat. *** 1/2

    • 29.7.2014  12:24
    Lůno (2010)
    **

    To je holt letitý problém některých tvůrců pocházejících z temperamentních, upovídaných národů: Myslí si, že když se donutí k pro ně nepřirozenému zklidnění, zpomalení, tak je to echt umění (jiný příklad - a hele, právě jeho autorovi Fliegauf věnoval svůj celovečerní debut Houština)! Přitom z hlediska obsahu nebo třeba i kamery a mizanscény je Lůno poměrně zdařilou pohádkou o tak trochu jiném incestu. Benedek Fliegauf je rozhodně nadějný scénárista. Ale ty půlminutové zámlky před každou větou výsledek sráží o několik tříd níž a výsledek tak lze shrnout slovy perličky na dně.

    • 28.7.2014  17:04

    Antiteze Ostře sledovaných vlaků. Na rozdíl od odbojáře Hrabala autor knižní předlohy Karel Zídek za války šmelil s tabákem a válel se s německýma děvkama :) Provedení je typicky kachyňovsky historicky teatrální - hlavně první půlhodina působí svou relativně (dů)vtipnou ukecaností jako nějaká divadelní inscenace, což ještě podtrhuje prostředí lodní kajuty. Přes některé ne úplně podařené aspekty Kachyňův film rozhodně není triviální, významů je v něm víc než dost (viz dále), stejně jako žánrů (romantická komedie, válečné drama, coming of age). _______ Témata české pasivní rezistence vůči fašizmu a ne vždy spravedlivých předsudků vůči Němcům byla koncem 80. let poměrně progresivní. V éře končící normalizace navíc nesla i aktuálně kritický podtón: Zatímco v případě rozkrádání "eráru" se můžeme dohadovat, zda šlo o vyjádření autorova znechucení nad českou "vyčuraností" (i za komunizmu), nebo naopak prorežimní satiru, zachycení toho, že Češi možná za války nebyli až takoví hrdinové a naproti tomu ne všichni Němci byli špatní, jednoznačně šlo proti oficiální propagandě. Z tohoto pohledu chápu i postavu Karlova otce (přehrávající M. Moravec) jako režisérův výsměch okázale stranicky uvědomělým (a přitom nacionalisticky smýšlejícím) antifašistům. _______ Zajímavé je, že film i přes odvážné záběry Markéty Hrubešové a opodvazkovaných dámských stehen není až tolik sexy jako některé jiné Kachyňovy opusy (jakkoliv je hodně o sexu a sexistický). Režisér totiž zachytil spíš takové v podstatě nevinné blbnutí dvou teenagerů než nějaké rafinované sexuální hrátky. _______ Závěrem bych chtěl říct, že i když jsem Kachyňovi zkritizoval poněkud teatrální mluvu (a našlo by se toho víc - např. ne 100% pochopitelné motivace postav), pořád je jeho scénář mnohem uvěřitelnější než výtvory řady současných nejen českých tvůrců. Raději trocha kachyňovské užvaněnosti než dementní rádobycivilní dialogy z filmů typu Rivalové nebo Život Adele. *** 1/2

    • 28.7.2014  09:18

    Zajímavé dílko. Děj a zápletka jsou natolik přehnané a nesmyslné, že vás tento film těžko může urazit, naštvat nebo vám přivodit depresi. Jinými slovy, Schůzka naslepo nezarmoutí, což u komedií nebývá zdaleka vždy pravidlem. Na druhou stranu se stejně těžko dá mluvit o tom, že by vás vyloženě potěšila: Většina gagů je totiž natolik provařená a triviální, jako kdyby je vymýšlelo osmileté dítě. Prostě takový pokus o resuscitaci filmové grotesky s oživením v podobě typicky US '80s hudebních čísel.

    • 27.7.2014  12:08

    Čekal jsem zfilmované počátky Talking Heads, a viděl sérii banálních historek typu parta smažek rozbije při stěhování piáno, protože se jednomu z nich začne chtít čurat. Komiksový styl CBGB není nezajímavý a mohl by být i příjemným osvěžením, kdyby měl snímek alespoň uchazejici scénář. Autoři se ale rozhodli komiksově-videoklipovou formu využít populisticky pro zamýšlené -náctileté publikum, a tak veškerou případnou originalitu utopili v kvantech figurkaření, vulgarit, agresivity a rádoby cool scén. Rozhodně zklamání, byť film nepostrádá slibné stránky.

    • 26.7.2014  08:22

    Díra u Hanušovic ve mně nevyvolavala přehnané očekávání, přestože Miroslav Krobot jako filmový herec patří mezi mé oblíbence a Krobot-divadelník má můj respekt. Už filmový plakát mě lehce vyděsil svou klišoidností a plagiátorstvím Bohdana Slámy. Bohužel oba tyto problémy se jak červená nit táhnou i celou v pravdě ďábelskou stopáží filmu samotného - a s nimi spousta dalších. _______ Začnu obligátně tím, že téma neutěšenosti života na venkově bylo jen v naší kinematografii zpracováno snad stokrát. Krobotův snímek pak působí jako kompilace nejbanálnějších a nejklišovitějších scén ze všech těchto filmů. Jak se v posledních letech stává dobrou tradicí, místo skutečných postav tu máme směšné figurky, které si tentokrát dělají srandu z jihomoravského tvarosloví (záměrně nepíšu nářečí, protože výslovnost je až na výjimky pražská - včetně Reného Přibila v roli Němce Hanse). Herci tudíž přehrávají o sto šest, jediný, komu scénář dovoluje předvést aspoň trochu zajímavou kreaci, je Plesl coby obecní hrobník a děvče pro všechno, solidní výkony pak dodávají ještě Čermák s Babčákovou. _______ Děj snímku prakticky neexistuje, výše uvedený text produkční společnosti neshrnuje - jak jsem si naivně myslel - expozici, ale asi tak 80 procent všeho, co se na plátně stane. Venkov je podle Krobota místem totálně odstřiženým od světa, kde se nic zajímavého neděje, nanejvýš se plní základní fyzické potřeby. Bohužel, něco podobného se da říct i o Krobotově filmovém stylu. Libuje si v dlouhých statických záběrech a notně provařených motivech - chátrající kostel, kapající voda, nikdy nedostavěný dům, Vilhelmová jako vesnická alfa samice atd. atd. You name it, Díra's got it. Jako zdroj všech problémů vidí Krobot nefunkčnost vesnické rodiny, proto je třeba další zakládat buď v cizině (Jaruna), nebo ji raději nezakládat vůbec, zbořit místní konvence a stát se svobodnou matkou (Maruna). Coby experimentální divadelní představení by možná Díra u Hanušovic mohla fungovat, jako film je ještě zbytečnější než její předobrazy v podobě dílek Bohdana Slámy nebo Roberta Sedláčka, jakkoliv problematických. Poměrem ambic a výsledku Díra dává vzpomenout spíše na někdejší filmový debut jiné nepochybně zajímavé herecké osobnosti - Městečko Jana Krause.

    • 25.7.2014  09:42

    Kdepak Sorrentino, to Scorsese natočil aktualizovanou verzi Sladkého života pro 21. století! Hodně ohlasů na tento film praví, že nekritizuje, jen ukazuje, že být bohatej je super. To ale není úplně pravda, vždyť v prvních dvou hodinách zaznívají nejrůžnější pochybnosti a výčitky docela pravidelně. V poslední třetině pak dochází na "potrestání viníka", jenž si musí projít očistcem. Na rozdíl od mnoha klasických gangsterek však Vlk z Wall Street nelíčí hrdinu jako deviantního magora, ale ukazuje obecněji, kam spěje systém založený na chamtivosti, individualizmu (záměrně nepíšu individualitě - Scorseseho (a DiCapriův) Jordan Belfort není charizmatický sympaťák, jako spíš plebejský floutek odvedle) a snaze o přechytračování pravidel. Předposlední půlhodina může na někoho působit jako oslava Jordanovy odhodlanosti jít svou cestou, spíš se na ni dá ale pohlížet jako na připomínku toho, že nic není černobílé: Stejně jako padouch může ctít (aspoň v určitých situacích) určité zásady, tak i mnohem slušnější lidé dennodenně přispívají k úspěchu takovýchto Belfortů.

    • 24.7.2014  13:14
    Mimina (2010)
    ***

    Hezké obrázky!

    • 23.7.2014  17:42

    S každým dalším zhlédnutím tohoto filmu s údivem zjišťuju, kolik je toho v něm hollywoodského: Všudypřítomná rodinka, zlo není člověku vlastní, ale přichází odkudsi zvnějšku, Američané bojují div ne za záchranu světa (do toho trocha obligátní kritiky studené války, tajných služeb a jejich dezinformací). Co je však na Vesmírné Odyseji tak jedinečné, je její filmový styl. Na jedné straně hypnotizující ztvárnění vesmírných technologií a speciální efekty, na druhé vlastní čistě filmový jazyk, jímž promlouvá hlavně v úvodní a závěrečné části. Kubrick tímto filmem definoval hollywoodskou normu zobrazení kosmu a paradoxně se zároveň definitivně vzdálil mainstreamu. Jeho předchozí snímek Dr. Divnoláska..., s nímž má 2001 jinak spoustu pojítek, proto vedle 2001 působí dojmem pouhé studie.

    • 23.7.2014  10:21

    Nejsem skalní fanoušek Jarmusche, většina jeho filmů mi ale je přinejmenším sympatická. V případě Only Lovers Left Alive mi připadá, že tentokrát buď šil horkou jehlou (tomu by napovídal kontrast mezi více než slibnou expozicí a nemastným neslaným dramatem, které následuje), nebo se dostavila únava materiálu. Parodie na Twilight a Půlnoc v Paříži - proč ne, potemnělý vizuál a nahá upírka Swinton samozřejmě potěší, na dvouhodinový film ostříleného auteura je to ale trochu málo. No dobře, *** 1/2

    • 22.7.2014  17:23

    Líbí se mi ten typicky sedmdesátkový styl, už proto, že jsem na takovýchto filmech vyrůstal. Méně už jsem nadšen zbytečně šroubovaným scénářem, který se snaží maskovat vlastní prázdnotu a vykonstruovanost dalšími a dalšími nepřehlednými klikami v tajných službách. Ale pak jsem si vzpomněl na Bushovo válčení a naopak jsem musel ocenit jistou jasnozřivost příběhu. Dobře funguje i otevřený konec. Vtipné jsou stereotypy vůči ženám, černochům nebo Němcům, to už by asi dneska neprošlo :)

    • 14.7.2014  17:15

    Dlouho jsem nevěděl, proč tady má Základní instinkt o tolik vyšší rating než Devět a půl týdne, až jsem si oba filmy nakonec znova pustil a pochopil. Určitě to není jen tím, že Základní instinkt je napínavá detektivka, zatímco 9 1/2 týdne se snaží být psychologickým filmem o vztazích (takovou variací na Poslední tango v Paříži), ale kvůli nesmyslnosti chování postav se mu to nedaří. Jsou tu i jiné kvality, zajímavosti a legrácky, které člověk těžko docení jako teenager. Celkově se dá říct, že si Verhoeven dělá srandu z hollywoodských konvencí, a tak je různě narušuje a obchází. Odvážné záběry netradičního sexu tak střídají superkonzervativní scény z policejních open spaců. Americkým divákům se vzorně servírují obě obligátní linie (pracovní i soukromá), ale natolik propleteně, až se stávají dvojjedinou. To neplatí jen pro Nickovy vztahy (milostné i přátelské - na jednom místě prohlásí, že jeho jediným skutečným přítelem je Gus), ale třeba i pro vztahy Catherininy. Nebo že by Základní instinkt byl jen varováním, abychom nemíchali pracovní a soukromé vztahy? :D Zajímavá je na jedné straně politická nekorektnost - sexualita i sexizmus (viz přínos Nickových kolegyň pro vyšetřování), na druhé postava silné nezávislé ženy Catherine, s níž je tradiční macho Nick s to uhrát maximálně remízu. Prostě promyšlený snímek plný protikladů, pečlivého dodržování tradic a jejich boření.