foils

Všude ptáci jsou, však pár jen hnízd! Herzův pokus o detektivku západního střihu táhne dolů hlavně ne úplně dotažený scénář (nikoliv z režisérova pera) a snaha o komickou stránku, již si prý Herz do scénáře přidal, a která částečně vinou castingu bohužel vůbec nevychází. Leccos o rozdílu mezi ambicemi a výsledným produktem prozradí už úvodní kreslené titulky. Vedle pár pěkných herzovských obrazů tak potěší hlavně mistrovo hitchcockovské cameo s tatarákem nebo rozkutálené barely na silnici při automobilové honičce.

Tiffany rozhodně potěší (a pobaví!), na druhou stranu - nalejme si čistého vína - je to ten typ snímku, bez jehož zhlédnutí byste stěží byli o něco ochuzeni. V kontextu tuzemské tvorby brilantní práce s významy - česká společnost je metaforicky vyobrazena jako burani okrádající jiné burany, poklad najde člověk ze společenské vrstvy, kde je snění o pokladech celkem rozšířené, jméno titulní "postavy" tvůrci evidentně také nevybrali náhodou, do toho kutání v Jiřetíně - všechno do sebe perfektně zapadá a vůbec se nedivím, kolik lidí toto dílko vyzdvihuje. Ve výčtu filmových kvalit by se dalo pokračovat - ať jsou to perfektně uvěřitelné dialogy, netradiční prostředí, kamera (Kamil Fila musel mít radost, že takhle to v Česku opravdu vypadá), výkon hlavního protagonisty atd. atd. Přes všechny tyto klady tvůrci nedokázali vytvořit o mnoho víc než jen formální hříčku (povedenější než Polski film, ale přece jen ne tak zábavnou jako Nic proti ničemu). Myšlenkové poselství Tiffany je totiž jak ze světa jejích protagonistů - vlastně jsme svědky hixploatace na druhou. Jinak řečeno, Andy Fehu sice prokázal z jistého pohledu větší porozumění filmovému médiu než Hřebejk, Prušinovský & spol., zároveň se ale spokojil se sdělováním banálních pravd denně omílaných v podnicích 4. cenové.

Od Džusového románu velký posun vpřed, patrný jak u Feniče, tak u Brabce, nepřehlédnutelně ovlivněného spoluprací s Věrou Chytilovou. Vizuál (dvůr odrážející se na střeše šestsettřináctky!), narace, symbolika, casting - to vše až na množství mrtvých zvířat zvládají Zvláštní bytosti na velice slušné úrovni. Je to však obsahová stránka filmu, jež má na svědomí, že Zvláštní bytosti nepředstavují v rámci československé kinematografie zapomenutý klenot, ale spíš artefakt plně poplatný době svého vzniku. Nejde jen o dnes již dávno neaktuální dobové reálie, mnohem víc vadí určitá schematičnost (a monotematičnost) děje a prázdnota postav, jež jsou mnohem spíš figurkami. Herci dělají, co můžou, film ale vlivem velmi divadelního herectví i dialogů působí značně teatrálně. Na svou dobu nepochybně odvážný počin, na druhou stranu je dobré si připomenout, že v té době podobně kritické snímky vznikaly i v rámci zcela mainstreamové tvorby (viz Vážení přátelé, ano). Novuum nepochybně představuje hudba (Kubišová, Plastici), i když i tam se lze pochybovačně ptát, zda soundtrack v této podobě skutečně vznikl už před sametem.

Extrémně talentovaná, a zároveň magor. Poměrně neotřelý filmový styl těžko vynahradí fakt, že se Asif Kapadia rozhodl jít diváckým předsudkům a dojmům naproti. Příčiny zpěvaččiny smrti nachází v přehnaně liberální výchově, v lidech, kterými se obklopovala, a v tlaku mašinérie showbusinessu. Nedostatky ve výchově prezentuje hlavně jako selhání jednotlivců, ostřejší kritiku obecnější společenské tendence by totiž "jeho" divák nemusel zkousnout. Zato si užijeme trochy obligátní kritiky nahrávacích korporací. Vyloženě za exploatační se jeho dílko (dokument je to tak napůl) sice označit nedá, přesto si nejde nevšimnout určitého nezájmu o zpěvaččino nitro. Určitou výjimkou budiž její (ve skutečnosti poněkud ambivalentní) excentričnost ve vztahu ke slávě a vnějším známkám úspěchu a také v osobních vztazích, jinak se jí ale režisér dostat trochu hlouběji pod kůži příliš nesnaží, respektive se spokojuje se zkratkovitými odpověďmi. Spíš ilustruje další témata, třeba jak korespondovala její hudební tvorba s osobním životem. Film Amy stojí za vidění, na tak velké ploše se ale dal vykreslit zajímavější, rozmanitější a pravdivější portrét zesnulé zpěvačky.

Woody Allen se tváří, že zfilmoval Barettův úvod do existenciální filozofie. Pokud by si to skutečně myslel, jednalo by se o naprostou ztrátu soudnosti, protože ve skutečnosti je Iracionální muž podobně jako předchozí Allenův film s Emmou Stone hlavně směsicí motivů známých z dřívějších autorových počinů. Vztah studentky a profesora vzal auteur snad přes kopírák z Manželů a manželek (učitel slečnu vlastně nechce, nejvíc ho zaujme, když s ním nesouhlasí atd). Spřádání plánů na vraždu, Dostojevského Zločin a trest, vražda milenky nebo vražda vedoucí k další vraždě zase těžko může nepřipomenout Match Point. Vražda ve prospěch někoho jiného se objevuje např. v Kasandřině snu, ale zatímco tam šlo o formu zištné vraždy na zakázku, Iracionální muž věří, že zabíjí ve jménu všeobecného dobra. Tuto poněkud výstřední myšlenku Allen ospravedlňuje nejen názvem filmu, ale hlavně protagonistovým filozofickým zaměřením. Celý film přesto působí dost kašírovaně - v tom se Woody trochu přiblížil české kinematografii :) Navíc odhaluje, že Emma Stone není úplně s to celý (nijak výjimečně dlouhý) snímek utáhnout. Představitelka Rity Parker Posey asi jako jediná z hlavní čtyřky pochopila, že je k vystižení její postavy třeba přistupovat s určitou nadsázkou. Vůbec komediální momenty působí osvěžujícím dojmem a drží film nad vodou - jen škoda, že jich je tak poskrovnu.

Když mě jako teenagera vzal tatík do kina na Tankový prapor, rajcovalo mě hlavně PR zvoucí na první soukromě produkovaný film po sametové revoluci. Film samotný mě příliš nenadchl, knihu jsem měl čerstvě přečtenou a samozřejmě mi připadala daleko lepší. Nicméně roky Olmerovu dílku evidentně prospěly, způsob, jakým líčí komunistickou mašinérii, je ve srovnání s pozdější filmovou produkcí o dost realističtější a (paradoxně) civilnější. Nejvíc se mu povedly scény zachycující srandičky vojáků ve "volném" čase - jejich uvolněnost a uvěřitelnost dialogů v dnešní nejen tuzemské kinematografii dost často postrádám. Tankový prapor ukazuje, že když má Olmer relativně kvalitní předlohu, a ne Bony & klid, dokáže natočit dílo srovnatelné dejme tomu s určitou částí tvorby Karla Kachyni.

Tak tohle je ten film, který Gondrymu zničil hollywoodskou kariéru. Parodie na komiksové superhrdiny překvapí svou až přílišnou subtilností, tvůrci jako by se snažili o možnost dvojího čtení (viz závěrečný happyend zcela podle představ hollywoodského publika). Seth Rogen navíc hraje amerického naboba natolik přesvědčivě, že většině diváků možná ani nedojde, že jde o nadsázku (viz komentář jindy pozorného Mattyho). Zajímavá je sebereflexivní rovina díla - dva zastydlí puberťáci se chtějí stát superhrdiny jako metafora snahy tvůrců dobýt Hollywood. Každopádně na to, že pořád jde o americkou mainstreamovou komedii, oceňuji, že není trapná ani nechutná, a dokonce se v ní najde pár absurdních vtípků. ***

Zvláštně rozporuplný a nesoudržný film. Na jedné straně ambiciózní snaha o absurdní drama proti vojenskému drilu a vůbec jakémukoliv útlaku ze strany vrchnosti, na druhé estrádní herectví a nesmyslný scénář (tento rozpor může souviset s tím, že jsou pod filmem podepsáni dva režiséři). Snímek nepostrádá některé filmové kvality (dlouhé záběry v hudebních číslech) a povedené nápady, ty jsou ale místo rozvíjení jen periodicky opakovány. Zajímavé také je, že se film neubránil některým nešvarům, z nichž si sám utahuje (omezené bavičské schopnosti, topornost, nadužívání slovní vaty). I přes úctyhodné množství hitů lze velkou část více než dvouhodinové stopáže těžko označit jinak než jako neúnosné tápání (např. song Tereza zazní dokonce třikrát).

Zajímavý případ vítězství obsahu, za nímž forma trochu klopýtá - nikoliv ovšem proto, že by byla nepromyšlená. Nadčasovost a univerzálnost přemítání nad tím, kdo vlastně má v dlouhodobém vztahu navrch, Strickland zdůrazňuje retro mizanscénou a metaforami z hmizí i rostlinné říše. Naopak k současnosti, nebo snad dokonce budoucnosti odkazuje extrémně feministická složka filmu (resp. pro neoformalisty: jeho referenčního významu) - lidskou rasu reprezentují výhradně ženy. Leckdo si vzpomene na polskou Sexmisi, avšak zatímco tam šlo o politickou satiru a mužský prvek představoval sílu vrátit se ke zdravému, normálnímu stavu věcí, zde se jedná o zamyšlení nad vývojem západní společnosti, více analytické než kritické (toto zaměření nakonec Strickland explicitně přiznává vědeckým rozměrem Cynthiina zájmu o motýly) - jakkoliv určitou kritickou rovinu snímku nelze přehlédnout. Jinak řečeno, pro Petera Stricklanda na rozdíl od filmařů typu Andrewa Niccola není dominantním aspektem naší či nadcházející éry hrozící Velký Bratr, ale spíš většinový osobnostní profil, míra zaujetí vlastními problémy apod. Film ukazuje, že jakkoliv se společnost v důsledku těchto faktorů může a bude měnit, vždy zůstane součástí přírody a bude podléhat jejím zákonům. Bez ohledu na to, přežije-li západní muž 21. století, nebo ne, pořád bude existovat mužský a ženský princip, mužská a ženská role. Z tohoto hlediska je The Duke of Burgundy nepochybně novátorským dílem, vycházejícím ze zcela odlišného přístupu než většina alternativní i mainstreamové produkce. _____ Mezi jeho další klady patří i to, že dialogy nešustí papírem jako třeba v Životě Adele. Co mně naopak částečně vadilo, byla snaha vzdát hold snad všem výjimečným filmařům od Godarda přes Greenawaye až ke Stanu Brakhageovi [a možná i Janu Švankamajerovi]. Svébytný obsah by si zasluhoval důsledněji se držet vlastního filmového stylu (filmové formě vévodí opakování podobných situací). _____ Jinak se sexploatací film moc společného nemá, tím méně s Francem [snad kromě toho, že se v něm objeví Monica Swinn]. Stricklandovi o nějakou erotiku nejde - herečky dokonce zezačátku ani nevypadaji atraktivně. Když už bych měl snímek přirovnat k něčemu ze 70. let, byla by to spíš tvorba Rainera Wernera Fassbindera - nejen kvůli analýze rodinných vztahů, ale i určité divadelnosti (jednota místa, času a děje). Oproti Fassbinderovi je Strickland smířlivější a méně pesimistický: Tam, kde Fassbinder vidí tragédii, Strickland se zaujetím sleduje, jak si život a evoluce hledají své cestičky.

Ambiciózní snímek, jenž nepostrádá myšlenku a silné téma, ale nohy má svázané realizační nejistotou. První klopýtnutí se přihodí hned na začátku, když na plátně defilují Saudkovy nejznámější fotky jako v nějakém televizním dokumentu. S přibývající stopáží se bohužel ukazuje, že Irena Pavlásková má problém s realizací jak komických, tak i dramatických scén. Však také její nejúspěšnější filmy stavěly na jiných kvalitách - zachycení atmosféry, vizuál, zobrazení zvláštních vztahů. Ty jsou přítomny i ve Fotografovi, jenž přes dominanci interiérů nepůsobí klaustrofobně, a umělecké ztvárnění provozu Saudkova ateliéru pak představuje jeho největší přínos (ano, cosi málo se už objevilo v některých dokumentech, většina se jich však soustředila na to, co si Jan Saudek myslí, nikoliv jak tvoří). Na žádnou hitparádu není ani scénář, jemuž by prospělo důslednější sledování klasické dramatické struktury. Solidní práci odvedl kameraman David Ployhar. Hudba Jiřího Chlumeckého působí jak z nepovedeného pokusu o grotesku (spolehlivě pobaví též závěrečný "rap" Ota Klempíře). Film hodně stojí na hereckých výkonech. Karel Roden byl do titulní role obsazen spíš na základě vnějškové (úspěch v zahraničí, neobvyklé intimní vztahy) než osobnostněpsychologické podobnosti s Janem Saudkem, a přestože mu chybí Saudkův smysl pro humor, dokáže celý film utáhnout o hodně přesvědčivěji, než by se mohlo zdát z traileru (i jsem se ale neubránil pocitu, že by celý film byl o něco zajímavější, kdyby fotografa hrál např. Bartoška nebo Hanák). Slušně hraje i Máša Málková v roli intrikařící asistentky Líby. Vedlejší role jsou většinou redukovány na pouhé figurky, výraznější výkony podali ještě Zuzana Vejvodová jako fotografova dcera (trochu připomíná Kristen Stewart v tematicky příbuzném, leč realizačně výrazně povedenějším filmu Sils Maria), Vilma Cibulková a částečně Václav Neužil v roli syna Marka. Celkově Fotograf představuje nevyužitou šanci na vytvoření evropského portrétu jedné z nemnoha našich žijících uměleckých osobností významem přesahujících hranice bývalého Československa, na druhou stranu se konečně někomu podařilo dostat Saudkovi trochu pod kůži a to není málo. Přes všechny vyřčené výhrady čekám, že letos vznikne max. jeden lepší český celovečerák. *** 1/2 (70 %)