Recenze (510)
Jak mít sex (2023)
Jak mít sex se snaží nalákat názvem, asi se mu to v menší míře podaří, ale jen do chvíle, kdy si to lidé řeknou. Hlavním žánrem je to totiž art film, který celkem sofistikovaným způsobem ukazuje, jak se z nezávazného výletu do Řecka za spoustou pohlavního styku a alkoholu může stát hořké intimní drama. Sledujeme tři dívky, které se vydávají na své poslední prázdniny, zatímco se v pozadí rozhoduje o jejich osudu, čekají totiž na to, zda budou přijaté na vysokou školu, či se budou muset vidat jinou cestou. Tento fakt je cílem jejich rozhovorů a vtípků, zároveň se uvádí do řeckého nočního života a spřátelí se s jinou trojicí, která bydlí naproti nim a paři spolu dnem i nocí. Další události již ponechám bez komentáře a spoilerování, byť se nejedná o nic převratného co by se dala vyzradit, ale jde o stěžejní věci. Nicméně mě to extrémně bavilo, začátek je velmi dynamický a hlučný, hlavně díky hlavním děvčatům, které zažívají víceméně extázi z nabyté svobody a chovají se solidně na přes hubu a sázejí se, že která "toho více našuká, tak vyhraje kozatou skleničku", aby se postupem času film začal uklidňovat, tedy do té míry jak je noční život v letovisku možný a rozkryl nám všechny karty, protože teprve postupem času nám ukáže, kdo je vlastně hlavní hrdinka z těch tří devčat, máme samozřejmě indicie již od začátku, ale teprve od poloviny se kamera soustředí vesměs tam. Druhá polovina filmu nám také dává plnohodnotný obraz charakterů, které se dříve jen skrývají a tím je to vlastně skvělé, jakým nám dávkuje tyto drobnosti. Celý film je velice soustředěně režírovaný, kromě kamery vlastně ničím extrémně nevyčnívá a nedělá se okázalým, naopak velice sympaticky pracuje s detaily a postupným zoomováním nás vtahuje. Dialogy využívají hovorové mluvy mladých lidí, která celý příběh dělá autentičtejší a více uveřitelný, byť to české překladatelce neulehčují. Dobře vybraní herci a hlavně ústřední postava Tary v podání Miy McKenny-Bruce je velice citlivě podaná, v mnoha ohledech mi připomíná klon Florence Pugh. Prostě naprostá spokojenost a velké doporučení. 80%
Napoleon (2023)
Ridley Scott sice potvrdil roli věhlasného režiséra, kdy s nasazením insecenuje bitevní scény plné lidské a koňské krve a oddělených končetin, nicméně už si jen velmi těžko mohl poradit se scénářem, jenž je plytký a v mnoha ohledech zbytečně tradiční. Je z toho jen takový průlet okolo Napoleona, jeho vzestupem, pádem, vzpourou a smrtí. Do toho se tam sice velice snaživě vkládají romantické pletky s Josefínou, tedy jeho životní láskou. Bohužel nám film nenabízí v této poloze pořádné drama a všechno je řečeno minimem dialogů. Vše je tak nějak rychle proskočeno od námluv, nevěr, přes problémy s početím a nepůsobí to nikterak uspokojivě. Navíc pohled na Napoleona je také psychologie prost, víme, že byl obdivovaný, zároveň krutý, byl fixovaný na svou matku, byl dětinský, ale i nadprůměrně inteligentní v boji a zároveň je tam i jeho nějaké trauma ze samotného boje, neboť jakmile vyrazí sám do bitvy chová se jak zmatené dítě na pískovišti. To působí krajně neuspokojivě a bez potřebné odvahy, neboť by se s tím pracovat opravdu dalo. Se vzpomínkami na Last Duel, je Napoleon sice budgetem dražší, ale v dramatické rovině chudý příbuzný. Celý problém je i nijaké atmosféře, přičemž vše asi bude mít lepší náboj v onom proslulém directors cutu, který mě ale opravdu nezajímá. Film na plátně v kině je prostě takovýto a s tím se musí divák smířit. Záměrně nekomentuji dějinné fakta, protože okolo Napoleona vím jen ty nejzásadnější milníky, které tu jsou a moc navíc tam toho asi nebude, ale jak říkám nevím a pro film je to vlastně fuk. Co se mi moc líbilo byla hudba, tu sice tentokrát nedělal Harry Gregson Williams, ale i tak si pestrá paleta motivů zaslouží vaše ucho, od typicky historické, po vangelisovské nálady. Ale bohužel sečteno podtrženo tomu chybí dost na to, aby o tom mohl člověk říct, že to je dobrý film. Bohužel je to jen obyčejný, téméř ničím zajímavý historický film, jakých bylo natočeno mnoho i Joaqiun Phoenix se v tom nějak ztratil. Tudíž průměr, neboť od Ridleyho Scotta vždycky čekáte více. 50%
Bod obnovy (2023)
Za mě především respekt po producentské stránce, protože co se povedlo z toho vydolovat v našich končinách je něco fantastického. Bod obnovy vypadá úchvatně, ta architektura a obecně vybrané lokace mají vysokou úroveň, ten scifi svět je velmi pozoruhodně vymyšlen, má to dechberoucí hudbu i herce, a to od už osvědčených Neužila, Hádka, či toho Slováka, co hrál i v Úsvitu, až po neokoukanou a charismatickou Andreu Mohylovou. Fakt skládám poklonu téměř všem tvůrcům. A slovo téměř se tam nachází po právu, neboť mám pocit, že se nepovedl, tak úplně scénář, potažmo děj filmu, který jakobychom již mnohokrát viděli a nestačíme se divit v jaké klišé se tento neobvyklý film proměnil. A je to veliká škoda, která ale tímto ztrácí body a to významné. Ačkoliv jsem tedy měl u českého filmu občas i mrazení v zádech v jaké skvělé symbióze všechny složky filmu fungují, tak nemohu někomu odpustit, že z dějového hlediska je to jak Kriminálka Anděl, zde tedy spíš Kriminálka Budoucnost. 60%
Jak přežít svého muže (2023)
Jsem na filmy jako tento opus asi až příliš cynický. Kdybych byl takový měkosrdcatý a rád se nechal dojímat a nesraly by mě trapné dialogy, voiceover mluvený postavami rovnou na kameru a hloupé vtipy, úchvatně dementní dějové posuny, hlavní hrdinka a melodie z hudební banky, tak by se mi tento film asi líbil. Jenže nelíbil a chtěl jsem z něj útect už v polovině, ale zbaběle to neudělal. Nejlepší na tom je, že se Jak přežit svého muže snaží tvářit jako svěží romantická komedie se spoustou neobvyklých prvků, kde se tzv. prcá a říkají sprostá slovíčka, dokonce jsou do toho vneseny i autobiografické motivy, což teda vyznívá minimálně úsměvně, jenže tím jen otvírá další zatím neprozkoumanou komnatu českého braku. 10%
Její tělo (2023)
Asi jsem od Jejího těla chtěl příliš a dostal málo, jemuž bych dal jméno velké zklamání. Tím málem nemíním snad stížnosti na to, že by bylo ve film málo explicitních scén. O tom bych raději víceméně pomlčel, byť mohl bych na několika řádcích popsat jak ty explicitní pseudoporno scény byly vlastně koncipované jako humor a celé to ještě více shazovaly. To je jen jedna z mála věcí, které mě štvaly. Ten film je totiž především extrémně přívětivý divákovi. Ta plochost z toho čiší až příliš. Hlavní postava je podávaná s takovým snad až záměrným chladem a bez jakýchkoliv pořádných psychologických pochodů, že se nedaří s ní nějak soucítit. Snad možná proto název takový jaký je. Nejde nám totiž primárně o hrdinčinu mysl. Její motivace asi tak nějak chápeme, ale jsou strašně jednoduše podávané až zrak přechází. Stejné tak je hrubě neotesaně přinášeny přechody mezi třemi základními fázemi dospělého života Andrey Absolonové - tedy profi skákání - zranění - porno. A mezi druhým a třetím období je to hodně pokrácené. Vizuálně film působí celkem ambiciózně, ať už výbornou kamerou, či hudbou. Problém se ovšem opět nachází ve scénáři a opět dramaturgii, kdy mám dojem, že ČT snad záměrně ničí nadějné syžety a myslí hlavně na ty svoje primetime diváky jednoduchých kriminálek a sebrala tvůrkyním veškeré možné umělecké ambice. Takže Její tělo působí jako díl nějakých Soukromých pastí, či Nevinných lží. A je to obrovská škoda. 40%
To se mi snad zdá (2023)
Cage je tady naprosto fantastický, to kolem něj přestává být, jak film ubíhá, zajímavé. Satira, která se postupem času rozpadá a není už ani moc trefná, spíš čím dál více otravná. 60%
Bratři (2023)
Bratři jsou ten film o minulosti, který si tady tak s radostí čeští filmaři točí a snaží se tím dostat prostý lid do kolen, ale velmi silně nefunguje v žádném ohledu. Ne nadarmo pochazí Tomáš Mašín ze stejné líhně jako třeba David Ondříček a jsem až zdéšen jak jsou si tito dva páni ve svých filmech podobní. Komedie točí hrozným způsobem a v dobovkách sice ukazují režisérský um, ale aby s příběhem udělali něco, co nebude tak povrchní a doslovné, to už jim není příliš po chuti. Během těch dvou hodin jsem si postupně doplňoval jednotlivé scény a dialogy a jak jsem si ho potichu řekl, tak zazněl z plátna. Opravdu ta předvídatelnost byla až kouzelná. Stejně jako předvídatelnost postav a tak podobně až jsem byl zvědavý, kdo se asi podílel na scénaři, neboť jsem to postupem času, jak jsem oddaloval návštěvu tohoto filmu, zapomněl. A jméno Marka Epsteina a poté jméno Jaroslava Sedláčka, kterého jsem proklínal před pár dny u jiného filmu, mi to celé vyjasnilo. Tito dva pánové totiž obludným způsobem neumí svá řemesla a je to pro mě fakt už šilené zjištění. Příběh dává smysl jen velmi mlhavě a Mašín tomu vlastně moc nepomohl, tím jak dané scény točí, chtěl se mu sice vzepřít kameraman ale dosti marně. Kamera se lopotí s mašínovskou partou lesy, kde chladnokrevně zastřelí každého kdo jim jde pod ruku, poté zase návštěvuje ještě více mlhavé výslechy, kde jsou stbáci zvířata typu Michala Dlouhého z Lídy Baarové a horší, anebo se upřeně kochá ztrhanou tváří Tatiany Vilhelmové. Je to čitelné strašně prostě a takovéto filmy jsou vysílány na Oscara. Je samozřejmé, že to na českých cenách rozhodně vyhrajou, dyť to má přece to nesmrtelné poselství, ale já jsem po odchodu ze sálu nevěděl už co si počnout při pohledu na letošní český výkvět mi je zase brutálně smutno. 40%
Marvels (2023)
Noo dlouho jsem se v kině necítil tak trapně. Snad naposled u nějaké české romantické komedie. Nakonec ovšem překvapivě to ještě stačí na 2 hvězdy za tu zajímavou girl power, nicméně obsaženou v mimořádně dementním filmu, nezajímavém, bohapustě nefungujícím se spoustou digitálního bordelu, který je mimochodem ještě místy dost nezvládnutý a má ještě bizarnější momenty typu masožravé kočky polykají členy posádky vesmírného plavidla za zvuků písně Memory od Barbry Streisandové, nebo muzikálové podivné číslo z podivné planety s podivným princem. Bohužel to nemá na čistou demenci letošního Ant Mana a už vůbec ne na Strážce Galaxie, spíš to je celé jen únavné a už okoukané jedno velké klišé. 30%
Přízraky v Benátkách (2023)
Kenneth Branagh se snažil mermomocí rozpohybovat toto divadelní představení a udělat z něj trochu akční podívanou. Z mého pohledu se mu to nepodařilo úplně dokonat. I velký dům má své limity, a byť jimi kamera létá hezky, působilo to už moc sterilně. Pozitivní je, že to nemá dlouhou stopáž, ale už po dvou dílech celkem vyčpívající a za mě nepříliš záživné. Což o to, je to natočené pěkně, kameraman si pohrával s úhly moc libě, pro mě je to hlavní klad celého filmu. Herci tentokrát nestojí moc za řeč, zdaleka nejzájímavě hrál ten papouš a Tinu Fey si sem Brannagh nasadil čistě z kalkulu. Člověk ani vlastně nepoznal v hudbě Hildur Guanadottir. Prostě celé bez chuti a zápachu. 50%
Zabijáci rozkvetlého měsíce (2023)
Martin Scorsese je pán v letech a má tak výsostné postavení v Hollywoodu, že mu prostě všichni ty peníze dají a nechají ho se takzvaně rozšoupnout. Mám k němu úctu, a to velkou, myslím, že je to opravdu skvělý režisér. Nicméně tak jako mám velkou úctu k PTA, kdy mě jeho poslední filmy nechávají již dosti chladným, tak se stejně tak jedná i o minimálně poslední dva Martyho filmy pro streamovací platformy. Dopadlo to minimálně podobně jako s Irčanem. Zabijáci rozkvetlého měsíce je obrovsky zajímavá látka, jež v sobě skrývá velké drama z indiánské rezervace a po penězích dychtivých běloších. Ve Scorseseho podání se z toho stal ale 206 minut dlouhý extrémně problematický tvar, kde už se obavám, že mistr vykrádá i sám sebe. Celý film je totiž natáčen jako Mafiáni střižení atmosférou Kunduna a Mlčení a lehoučce lajznutý Skrytou Identitou. Dostáváme se do kultury silně proloženou náboženstvím, jde o náhled velice zajímavý, jenže k tomu je tu více jak polovina absolutně hloupých postav, chovajících se jako v Departed a pod jejich chladnokrevné vraždění Indiánů a těch co s nimi žijí drhne stále stejná kytarovo-bubnová melodie jako v Departed od Howarda Shore a je to k uzoufání. Scorsese sem vložil svůj nezpochybnitelný smysl pro humor, který ale působí krajně trapně a celkem i nepatřičně. Nebojte, není tu nic moc excentrického jako Nicholson, tím nejzazším bodem teatrálnosti je tak možná asi 5 minutové cameo Brendona Frasera, který jako by ještě nepřistál z Velryby na zem. Tato stylistická forma je podtržena závěrečným divadelním vystoupením, které nám dodá informace, jenž se staly po událostech, tedy jak postavy dopadly i z úst pana režiséra, jehož zjevení mě šokovalo stejně jako Václav Havel v Odcházení, kdy to působí už trošku moc cynicky. Takto se celý film zcizuje po 3 a půl hodiny a bylo to mírně k nevydržení. Navíc nelíbilo se mi ani, jak se tady nakládalo s postavami a jejich chováním. Ten problém je nakonec i v tom, že to možná paradoxně mělo být ještě delší, v mnoha chvílích to působí zkratkovitě. A co naplat ani herci to nezvrátí. DiCaprio mi tady přišel zdaleka nejztracenejsi od dob Titanicu a nejvíc přehrávající. Nicméně velmi solidní byl De Niro a když dostala příležitost tak především Lily Gladstone měla mojí pozornost, velmi minimalistickým herectvím to dokázala alespoň trochu zvednout. Tím posledním kladem je opět Prietova kamera, která celému filmu rozhodně vládne. Jak si tak uvědomuji, pusobí má slova hůře než jsem zamýšlel. Ono to není tak, že je to podprůměr, na to tady máme jiné adepty, jen mi prostě Scorsese vůbec neumožnil si k tomu dílu najít nějakou cestu. 50%