Rosomak

Naprostá změna v tom, jak se v novém tisíciletí dají natáčet seriály. Jde to až na dřeň - jednotlivé narativní postupy jsou vytaženy k dokonalosti - stejně tak jako jsou všechna seriálová klišé umocněna až do absurdní podoby.

Zlo jako genetické dědictví a naše neoddělitelná součást - nehledě na to, jak idylický život člověk vede... Geniální.

Geniální - ale rozhodně úplně jiným způsobem, než jsem to od Tarra očekával. Je to úplně někde jinde, než jeho předchozí snímky. A Miroslav Krobot tam nakonec vůbec nehraje. - - - Jediný Tarrův komentář k Turínskému koni, který před plátnem řekl, byla věta: "It´s done". Načež se usmál a odešel :) A lepší tečku za svým dílem mohl asi těžko udělat. - - - To se to teď bude krásně psát, když máme jeho dílo tak pěkně uzavřené :) - - - P.S. Nevím, jak tomu bylo jinde, ale na druhé terase Berlinale Palast odešla během filmu minimálně polovina lidí. (delší komentář bude později)

Zbytečný film - provařenější téma si snad nešlo vybrat a film přitom nepřináší ani v rovině zpracování nic zajímavého. Využití dvou paralelních linií je naprosto zybtečné. Oba příběhy se totiž navzájem nestřetnou ani navzájem neobohatí a ve výsledku vlastně říkají to samé. Proč musí být rozkopírována jedna triviální myšlenka do dvou příběhů tudíž naprosto nechápu...

Je to vystavěné na strašných stereotypech, ale nakonec mě všechny ty filmové odkazy (kterých je koncem první sezóny a v průběhu druhé sezóny plno) docela okouzlily :)

Chci se na to podívat ještě jednou, protože mám takový dojem, že je zde zaděláno možná i na plný počet, ale nerad bych se unáhlil :) - - - Oproti jiným "indie snímkům" (tenhle vágní pojem nemám moc rád - důležité však je, že mluvím o vymezení na základě stylu filmu) se film Dereka Cianfranceho liší hlavně svou celkovou náladou a vyzněním (vizuálně třeba vůbec nevybočuje z trendu). Namísto odlehčené a příjemné atmosféry je svět Blue Valentine hodně pesimistický a depresivní. Nejde však o jednoznačnou negaci, ze které by vznikal převrácený princip kýče. Naopak, postavy jsou prokreslené a zároveň i do jisté míry nejednoznačné - přitom na příběhu samotném je strašně vidět, že Cianfrance opravdu pro řadu scén vycházel ze svých životních skušeností - jsou tak výstižné a přitom interpretačně bohaté (oproti doslové popisnosti většiny filmů). Jinak lineární příběh je navíc chytře rozsekán a na přeskáčku poskládán - ve filmu tedy neustále přecházíme z přítomnosti do minulosti. Tím se Dereku Cianfrancovi podařilo jednak vybudovat patřičnou fatalitu celého vztahu (radostné chvíle seznámení jsou vzápětí konfrontovány s vyčpělým vztahem v manželství), ale také obě pomyslné poloviny filmu vzájemně propojit drobnými detaily (z filmařského hlediska opravdové lahůdky), přičemž obě časové linie končí naprosto zásadním zvratem pro vztah hlavních hrdinů - což závěr snímku tedy ještě umocňuje. Ale samozřejmě nejde o pouhé laciné (omlouvám se za toto slovo-floskuli) dolování emocí! To je až vedlejší produkt filmu, který je až příliš reálný a ve svých postřezích velmi pravdivý... - - - Nakonec jsem si řekl (nemůžu si jinak pomoct), že musím napsat i jedno z největších komentářových klišé na CSFD: Ryan Gosling a Michelle Williams hrají naprosto perfektně :-) EDIT: Tak po třetím zhlédnutí jsem si jist, že jde téměř o dokonalý film!

Protože Ricky Gervais!

Welcome to the Rileys je velmi precizně natočený film s výbornými hereckými výkony. Jeho síla je především v detailech, které způsobují, že jinak poměrně triviální příběh s tuctovým morálním přesahem dostává nečekanou hloubku. Mám s tím vlastně jediný problém a to ten, že nedokážu akceptovat finální vyznění celého snímku, které uhýbá veškerým konfliktům a přináší bezbolestný optimismus, jenž protiřečí předchozímu ději a realitě samotné.

Gondryho přechod do mainstreamu se nepodařil. Můžeme jen spekulovat, zda ho semlelo producentské zázemí, či prostě vůbec neměl možnost do scénáře filmu zasahovat a ztratil tak nad snímkem autorskou kontrolu (podle IMDb sa na něm podílel pouze Seth Rogen a Evan Goldberg). U jeho nejznámnějších předchozích snímků (Věčný svit neposkvrněné mysli, Nauka o snech, Prosíme přetočte) byl režisérem a zároveň scénáristou. Všechny tři jsou pak především poctou samotnému tvůrčímu procesu a vytváření umělých světů. I proto asi překvapí, že se v Zeleném sršni nedaří fungující fikční svět vytvořit. - - - Film jednak nenaplňuje tradiční schémata mainstreamových filmů a nevytváří typického kladného hrdinu, výraznou zápornou postavu či nenabízí alespoň vedlejší romantickou linku završenou vytvořením fungujícího heterosexuálního vztahu. Film však rezignuje i na to, co mi přijde na superhrdinských filmech asi nejvíce opojné - seznamování se se světem, speciálními schopnostmi a nejrůznějšími superhrdinskými udělátky. Výroba zbraní a upgradování superautomobilu není na plátně vůbec vidět a jsme seznámeni až s hotovým produktem. Přitom tenhle proces budování superhrdinské identity mi přijde jako jeden z těch nejdůležitějších momentů takovýchto příběhů - dělá ze samotných hrdinů reálnější a uvěřitelné postavy, které se museli do své ikony těžce dopracovat (nejsou to ploché geniální postavy, které působí jak deus ex machina). V Zeleném sršni je hlavní hrdina vlastně naprosto neschopný a všechny věci pro něj vlastně dělá vedlejší postava Kato. - - - S tím souvisí i to, že film nedokáže vytvářet žádnou mytologii, přestože na ní většinou všechny comicsy stojí a je jednou z jejich velkých kvalit. Schválně jsem si přečetl pár sešitů Green Horneta od Helnit comics, Dynmite a Now Comics a všechny mě utvrdily v tom, že Zelený sršeň a Kato svou mytologii v comicsu mají a pouze filmu se jí nepodařilo nijak "zhmotnit." Například postava Kata je ve snímku naprosto nepropracovaná a o jeho minulosti nevíme zhola nic. Přitom je tak důležitá (například jeho původ ze samurajského rodu ad.) a z filmu se třeba nedozvíme, proč má v bitkách "šestý smysl." Comicsy navíc daleko zajímavěji pracují se samotnou distribucí narativních informací, dovolují si nejrůznější odbočky, chronologické skoky v čase a třeba i konkrétnější dobové zasazení. Nehledě na to, že třeba od vydavatelství Helnit Comics je Green Hornet daleko nekompromisnější v zobrazování agrese a násilí. V tomhle se nedá film srovnávat, protože je i v rámci současné mainstreamové kinematografie podstatně zpátečnický a neinovativní - přitom to jsou v posledních letech právě vysokorozpočtové filmy (často podle comicsu), které posunují kinematografii kupředu. - - - Pominu zcela fakt, že 3D efekt je úplně zbytečný, a akční scény díky chaotickému rozzáběrování strašně nepřehledné. Michel Gondry z mého pohledu nedokázal vytvořit bytelný svět (film je vlastně jen řadou hlášek a "vtipných" scén a vlastně se nijak nevyvíjí - ani jednotliví hrdinové neprojdou žádnou proměnou) a tudíž je pro mě Zelený sršeň jako comicsový film neschopný fungovat, natož přinášet do diskurzu něco nového. Zároveň je z mých letmých poznámek výše zřejmé, že to nelze považovat ani za autorský film, u kterého by bylo možné nedodržení některých tradičních postupů konstrukce filmů brát naopak kladně - jako režijní záměr.

Jako parodie na sebe sama to obstojí výborně! :)