Kmotr76

Tak tohle tnulo do živého. Pokusit se objektivně ohodnotit Network nemá smysl, na to to byl příliš silný zážitek. Kdybychom žili v míň neutěšený době, možná film jenom chladně přejdu, 2020 bohužel znamená spíš opak. Fakt mám občas pocit, že nic lepšího než otevřít okno a zařvat do ulice "I'm mad as hell and I'm not gonna take this anymore!" stejně nězmůžu. Jakkoli to bylo možná příliš teatrální, nasrané dia- a hlavně monology mě v čase pandemie a klimatické krize mohutně zasáhly. *** "We know things are bad – worse than bad. They’re crazy. It’s like everything everywhere is going crazy, so we don’t go out anymore. We sit in the house, and slowly the world we are living in is getting smaller, and all we say is: ‘Please, at least leave us alone in our living rooms. Let me have my toaster and my TV and my steel-belted radials and I won’t say anything. Just leave us alone.’ Well, I’m not gonna leave you alone. I want you to get MAD! I don’t want you to protest. I don’t want you to riot – I don’t want you to write to your congressman, because I wouldn’t know what to tell you to write. I don’t know what to do about the depression and the inflation and the Russians and the crime in the street. All I know is that first you’ve got to get mad. You’ve got to say: ‘I’m a human being, god-dammit! My life has value!’"

Nevšední zážitek. Pius XIII. je fascinující postava, nesnesitelná i neodolatelná zároveň, a zahalená rouškou tajemství. Nelze však mluvit o one-man show: kardinálové Voiello a Guttieréz mu charismatem šlapou na paty. Potenciál církevního prostředí využit na maximum se všemi jeho rozpory a s velkým citem - Sorrentinův opulentní styl může působit samoúčelně, ale na katolické prostředí jako by byl stvořen. Možná jsem ke konci čekal více zvratů a část prvotního nadšení vyprchalo, Sorrentino zato nabídl nespočet silných scén, které mě zasáhly jako máloco. Nikdy bych si nemyslel, že budu věřit na zázraky. Po zhlédnutí (nebo spíš prožití) Mladého papeže si to i dovedu představit.

Seriál mnoha poloh, všechny přitom perfektně fungují jako jeden celek. Černohumorná komedie i drama s reáliemi drsného severu. Táhnou to skvěle napsané a především zahrané postavy (trio Hoffman-Isteník-Drozda bych mohl sledovat donekonečna) i dynamický příběh. "Třeskuté" momenty jsem si úžíval stejně jako ty vážné a poslední díl mě utvrdil v tom, že Most není "sranda" na jedno použití.

Rozpačitý sedmý díl mi najednou dává smysl jako nutná předehra k velkolepému finále. Proč velkolepému? Na první pohled totiž může působit nenápadně, žádnou taškařici nečekejte. Natožpak happy-end. Připravte se na nával emocí. Smutku, trapnosti, osamění. Co seriál zatím naznačoval tady naplno vybublá na povrch. Most se ponoří do mlhy. Smekám, že se tvůrcům podařilo tuhle proměnu ze sitcomu, který si dělá srandu ze všeho a ze všech, úplně přirozeně provést, a přitom humor úplně neupozadit (i když spíš než vtipné jsou absurdní situace a průpovídky až děsivě uvěřitelné). Síla. Posledních deset minut je plných trapnosti a zoufalství, přesto je konec dojemný se špetkou naděje do budoucna. PS: A ne, pokračování si pro jistotu nepřeju.

Autentická, mrazivá, ale i zábavná výpověď o jedné politické tragédii, ale i o tom, jak funguje dnešní svět politických kampaní. Bavilo mě, že sleduji reálná mně dosud neznámá jména (a ta známá v čele s Johnsonem a Faragem taky potěšila), která hrála během kampaně klíčovou roli. Měl jsem tendenci fandit (iracionálně) brexiteerům, ačkoliv to byla očividně banda cyniků, i to tak nějak ilustruje situaci. A nebo to bylo jenom osobností Cumberbatche. Jenom škoda, že ke konci autenticitu lehce zabíjí až příliš návodný rozhovor mezi Cumberbatchem a jeho hlavním oponentem v hospodě, která jako by měla napovědět zmateným divákům.

Uhrančivý film. Každá scéna je nový úchvatný obraz (i když prostředí nemůže být odlišnější, občas jsem v tom nemohl nevidět Gravitaci, pár vesmírných motivů (dítě ve skafandru) jako by tam dal Cuarón naschvál). Vizuálem to ale nekončí. Pár obrazů z hlavy ještě dlouho nedostanu, Roma mě ale dostal hlavně po emocionální stránce. U dvou scén jsem regulérně slzel, a přitom je to takový nenápadný film. Možná právě proto...

Prostý, a přitom tak silný film. Zatímco Černý Petr mi přišel takový (po česku) třeskutější a vlastně nikam moc nespěje, Místo je o poznání vážnější. Dospívání hlavních hrdinů je sice plné úsměvných detailů (např. nejistota z první návštěvy kavárny), celkově ale působí docela tísnivě. Už jenom to prostředí odlidštěné kancelářské mašinérie.

Sledovat zákulisí ruského undergroundu bylo fascinující, Kino jsem jednu dobu poslouchal, a díky Létu nyní jejich tvorba dostává úplně jiný rozměr. Na druhou stranu, její předchozí znalost způsobila, že jsem celý film čekal na nějaký hit, který poznám, a dočkal jsem se až u závěrečných titulků. To je ale jen drobnost. Hudba i zpracování je totiž opravdu bezchybné a vytváří jedinečnou atmosféru. Na jedné straně až dokumentární pohled na poměry v Sovětském svazu 80. let a ilegální bytovou kulturu, v kontrastu s geniálními snovými adaptacemi západních mega-hitů na straně druhé. Jediné, co bych vytkl je až příliš rozvolněný a neuspořádaný scénář. V jednotlivých scénách jsem si opravdu liboval, ale v druhé půlce jsem s každou další sekvencí očekával nějaký zvrat, který tomu všemu dá jakýsi rámec. A pak to skončilo tak trochu do ztracena. Na druhou stranu je Serebrennikův přístup osvěžující a co film pomíjí, výmluvně řeknou čtyři strohé letopočty, z čehož jde fakt úzkost (po lidech nakonec zbudou jen čísla, jak jednou náhodně prohlásil kamarád).

V každém druhém komentáři tu čtu, že film nastavuje zrcadlo Čechům. Ne, že bych to chtěl úplně rozporovat (jsem přece srabáckej Čech...), ale měl bych k tomu dvě poznámky: Hoří, má panenko není zdaleka jen o Češích, mám pocit, že v něm může svém okolí identifikovat leckdo. * A není na nás zase hezký, že jsme schopný tu svou malost takhle trefně a vtipně zfilmovat? Otázka k diskusi. I když on to bude mít na svědomí asi Forman, a ne náš národ, že jo...

Odcizení až na dřeň. Film, ze kterého můžete lehko zešílet. Tolik deprese, úzkosti a chladu jsem na tak malém prostoru sotva kdy zažil. Žádná z dospělých postav není sympatická. Všechny jsou více či méně odporné. Za důležité považuju zdůraznění sociálních sítí. Scény, kdy rodiče místo trávení času s malým synem radši scrollují facebookem, případně řeší svoje osobní touhy a absurdní spory, byly snad odpornější než nechutně naturalistická scéna z márnice. Zatímco Zvjagincevův předchozí snímek Leviatan vypovídá hlavně o šílených poměrech v současném Rusku, Nemilovaní jsou dle mého názoru univerzálnější a mohly by se odehrávat kdekoliv na světě.