Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Komedie
  • Drama
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární

Recenze (625)

plakát

K zemi hleď! (2021) 

Filmy jako Don't Look Up! mě jen utvrzují v tom, že si tato civilizace nic lepšího než zánik nezaslouží.  Jsem jasná cílovka filmu ("městský liberál" trpící občasným klimatickým žalem) přesto mě film nejen zklamal, ale dost nudil. Jako by tvůrci nevěděli, zda chtějí natočit politickou satiru, sci-fi, dokumentární agitku á la Attenborough nebo rodinné melodrama, a pro jistotu se (naneštěstí!) pokusili o kombinaci všeho. Nakonec nefunguje ani jedna rovina, dialogy šustí papírem až to bolí a celý tenhle spektákl vyšumí do ztracena. Hvězdné obsazení činí dílo ještě méně věrohodné (pokud by to případný skeptický divák bral jako další důkaz "ekoteroristického" spiknutí globálních elit, ani bych se mu moc nedivil).  V téhle podivné roztříštěnosti (navíc je to neúnosně dlouhé; hlavně ke konci bych proškrtal půlku scén) ve mně počin zanechal nepříjemnou pachuť, pocit falešnosti a křečovitě zoufalé snahy o agitaci (v bezesporu bohulibé věci). Tvůrci nakonec spíš přilévají olej do ohně, dostávají očekáváním určité názorové skupiny (čti cílovce seriálu), než aby ukázali něco nového (nebo aspoň inteligentntím způsobem pobavili). Promarněná šance, přitom stačilo zůstat nohama na zemi (pun intended). Zahraju si tu na závěr na staromilce... To, co se naží říct Adam McKay aspol. se povedlo mnohem líp dávno Kubrickovi v Doctor Strangelove (satira sebedestrukce lidstva) nebo Sidney Lumetovi v geniálně prorocké Network: banalizace veřejného prostoru komerčními médii, kritika kapitalizmu ("The world is a corporation") - made in 1976! a vyhýbající se dělení na "my a oni" soudtřeďujíc se spíš na obecnou neurózu a vyšinutí společnosti, což může mít (na rozdíl od přepolitizovaného kalkulu Don't Look Up!) terapeutický a sjednocující účinek. PS: Sledoval jsem v rodinném kruhu. Po dokoukání ostatní členové rodiny prohodili pár hodnotících komentářů, aby hned přepli na další a další poklady "quality TV". Žádná reflexe se nekoná, ubavme se k smrti.

plakát

Divoká budoucnost (2002) (seriál) 

Velice subjektivní hodnocení z čiré nostalgie. Jak kluka mě to hrozně fascinovalo, i když to dnes působí směšně snad ze všech úhlů pohledu.

plakát

Televizní společnost (1976) 

Tak tohle tnulo do živého. Pokusit se objektivně ohodnotit Network nemá smysl, na to to byl příliš silný zážitek. Kdybychom žili v míň neutěšený době, možná film jenom chladně přejdu, 2020 bohužel znamená spíš opak. Fakt mám občas pocit, že nic lepšího než otevřít okno a zařvat do ulice "I'm mad as hell and I'm not gonna take this anymore!" stejně nězmůžu. Jakkoli to bylo možná příliš teatrální, nasrané dia- a hlavně monology mě v čase pandemie a klimatické krize mohutně zasáhly. *** "We know things are bad – worse than bad. They’re crazy. It’s like everything everywhere is going crazy, so we don’t go out anymore. We sit in the house, and slowly the world we are living in is getting smaller, and all we say is: ‘Please, at least leave us alone in our living rooms. Let me have my toaster and my TV and my steel-belted radials and I won’t say anything. Just leave us alone.’ Well, I’m not gonna leave you alone. I want you to get MAD! I don’t want you to protest. I don’t want you to riot – I don’t want you to write to your congressman, because I wouldn’t know what to tell you to write. I don’t know what to do about the depression and the inflation and the Russians and the crime in the street. All I know is that first you’ve got to get mad. You’ve got to say: ‘I’m a human being, god-dammit! My life has value!’"

plakát

Dvanáct rozhněvaných mužů (1957) 

In dubio pro reo. Síla v jednoduchosti. Poselství je tak krystalicky jasné a působivé, že musím odpustit i jistou naivitu, učebnicovitost a předvídatelnost. Kdyby bylo na světě víc lidí jako Davis, žilo by se nám líp. A mimochodem, jsem jediný, komu tu Henry Fonda připadal jako klon Jana Třísky?

plakát

Pat Garrett a Billy Kid (1973) 

Bezskrupulózní western. Chybí mu pompéznost a epičnost Leoneho majstrštyků, což z něj dělá ještě autentičtější zážitek. Výstřely tu padají ledabyle, jakoby mimochodem (včetně toho závěrečného). Od hudebního doprovodu Boba Dylana jsem měl větší očekávání, naopak mě mile překvapila jeho nikoli bezvýznamná role, týpek jak z jiného světa, němý svědek všech těch bizarních hrůz.

plakát

Ben Ferencz, žalobce zla (2018) 

Přímočarý dokument, který jde na jistotu. Hlavní poselství o spravedlivějším světě, kterému Ferencz obětoval celý život, se vám ale zaryje pod kůži. A záběry malého energického Žida kterak žaluje psychopaty z Einsatzgruppen (co se jim tehdy muselo honit hlavou?) jen tak nezapomenu. Smekám.

plakát

UčíTelka (2020) (pořad) 

V časech krize se ukáže potřebnost kvalitní veřejnoprávní televize. Důkazem je i tento pořad, ač nejsem cílovka.

plakát

Cokoliv (2003) 

Na takovou zápletku to bylo přespříliš dlouhé. Ústřední pár mi navíc přišel krajně nesympatický, Ricci ani Biggsovi role newyorských intelektuálů nesedla, působí spíš jak puberťáci ze střední.

plakát

Samotáři (2000) 

Dvacet let po premiéře je to už vlastně takové retro, nicméně docela fajn. Scénář trošku drhne, vztahy mezi postavami a jejich vývoj je možná až moc ztřeštěný (a občas jsem si v hlavě musel kreslit mapu, kdo s kým jak proč...), a konec vyznívá do ztracena. Body plus (kromě pár výborných scén, o kterých si můžete přečíst v každém druhém komentáři) za soundtrack a hlavně za hezké vyobrazení devadesátkové Prahy. Marně si snažím vybavit film, kde by byla takto využita její podmanivá krása, která spolu s odsouzením našeho národa Vesnou tvoří více než kulisy tragikomickým scénám. V souvislosti s tím nemůžu nezmínit ani scénu s Japonci, ta je pro dnešní Prahu snad ještě aktuálnější. Mezi davy turistů si tu člověk opravdu připadá trochu sám...