atmen

Film na který nedám dopustit. Co na něm miluji? Jízda alternuje každodenní stereotyp. Dny se střídají v takovém tempu, že se ani nenadějete a už je víkend, na který se sice těšíte, ale i ty se podobají jako vejce vejci a vy jste životem unavení a nevíte, bude-li ve vašem životě ještě moment, ke kterému budete moci vzhlížet jako ztracená loď na rozbouřeném moři k pobřežnímu majáku. Právě zde jako pomyslný maják vystupuje na světlo Jízda. Ten moment rozhodnutí zastavit všechno předurčené a vydat se na trip, ve kterém nevíte, co bude zítra, je motor, který může vést ke změně... Nejsilnější momenty filmu: paradoxně obyčejné věci, které v hektické době nemáme šanci vnímat. Posádka sedí v autě projíždí krajinou, vesnicemi a pohledem s auta vidíme situace a lidi, kterým vstoupíme na chvíli do života, abychom viděli jako diváci zvenčí ten jejich každodenní stereotyp o kterém jsem zkraje psal. Druhá pro mě kouzelná chvíle nastává, kdy posádka zastaví u lánu s posečeným obílím. Sláma je slisovaná v balících a na ně se posádka položí a rozjímá o životě, pozoruje nebe, na kterém se v rychlém sledu vytváří různorodé obláčky. Jsou to obyčejné bezstarostné chvíle, které u mně vyluzují pocit krátkodobého štěstí... Jediným mínusem filmu je tragický konec, který všechno pozitivní negativizuje... Umírám - síla mě opouští, odpouštím - co bych měl, v zápětí tělo opustím - obrátí se v prach...

Zavřel jsem oči a najednou jsem nastupoval na vysokou školu, zde jsem se potuloval, až jsem skončil na kurzu malování vedle krásné "milfky", ocitl jsem se u ní doma, kde jsem spatříl její neméně krásnou dceru. Já chci tu starší, ta mladší chce mě a ta starší si se mnou jenom hraje... Otevírám oči, uff, no nebyl to krásný sen.... Pokud chcete tento sen vidět, Cherry je ta pravá volba.

Jeden z filmů, který ve mně zarezonoval na hodně dlouho. Myšlenky hlavního hrdiny budou stále aktualnější, neboť jeho touha po splynutí s přírodou je v přímém kontrastu s dnešní konzumní dobou. Je otázkou, zda většina z nás by se dokázala zbavit toho, co nás obklopuje. Nadáváme na dnešní upěchanou dobu, idealizujeme si minulost, ale většina z nás je spokojená a jediné odstřihnutí od moderních výdobytků jsme si schopni odříci ledatak na týdenní dovolené na chatě. Ano jsme tím nahnáni do kleští systému, ale nedovedu si představit, kdyby se všichni najednou chtěli chovat jako Christopher McCandless. Tímto ho neodsuzuji, naopak, společnost potřebuje ukázat alternativní způsob života a uvědomit si, že nejsme jediní páni světa, tím je stále matka Země...

Někdy přemýšlím, proč se mi líbí stále stejně vystavěný příběh. Outsider, který je umělecky nadaný, neví, co si počít se životem, nemá pořádné přátele, usiluje o holku, která je mimo jeho ligu. Proč mě tenhle námět zaujme i po stodesátýprvní? Snad je to tím, že pokud je nějaké filmové klišé, které bych chtěl prožít, tak je to právě tohle... It's Kind of a Funny Story + The Art of Getting By = Emma Roberts = wow ...

Jasně že je vše zidealizováno, ale vem to čert. Nacházím se v takovém rozpoležení, že sympatizuji s téměř celou hlavní osádkou psychiatrické léčebny ( no E. Roberts o prsa vede). Myslím, že takové pocity (sebevražedné) mají občas téměř všichni. Život kolem nás se žene neuvěřitelně živelně kupředu, co bylo včera už není, a v tu chvíli cítíte, že vy se v něm plácáte bez špetky naděje, aby jste se v něm vyznali. V tento moment se vytanou různé myšlenky, ale je jasné, že nás nemůžou, tak snadno potopit. Život je dar, jehož by jsme se neměli bez rozmyslu zbavovat. Vždy je pro co žít...

Přiznám se, že nevím, zda jsem byl unešen z filmu nebo z představy, že by mě nějaká žena (podobná M. Jovovich) nenápadně balila a já vůl si toho všiml samozřejmě až za straaašně dlouhou dobu....ach to by bylo krásnééééé...

Jeskyně, v které byla nalezena mrtvola se ve skutečnosti nachází v Mikulově a jmenuje se Turold. Jeden z nejoblíbenějších filmů z mládí na který se rád podivám i dnes. A již klasický povzdech. Proč se takové filmy už dnes netočí :-)

Není potřeba nic psát, stačilo si přečíst obsah filmu a bylo jasné, že se mi tento film bude líbit..

Seriál mého dospívání, kdy jsem ještě chodil do školy. Seriál, který jsme s přítelkyní jako první celý shlédli v našem novém bytě na pc, neboť jsme neměli tv. Seriál, který jsem si nenechal ujít v tv při jeho xté repríze a konečně seriál na který nedám dopustit a i teď ho opětovně hltám i když ho znám nazpaměť a bude tomu mavždy. Proč ho tak miluji? Přátelé jsou sice sitcomem, ale předkládají nám život. Postavy během těch 10 let dospívají a stejně tak i jejich diváci. Nejdříve bylo jejich mottem užívat si života. Postupně si nacházeli životní partnery, postupovali i v kariérním životě, plánovali svatby, rozvody, děti, nové bydlení... Není tohle všechno to, co potkává i nás v našem běžném životě? Je. A podle mě je právě toto důvod, proč se Přátelé stali fenoménem. A právem.

Nemá cenu vypisovat děj filmů. V napsaném obsahu je vyrčeno všechno důležité... Pro někoho může být nudné sledovat motorku, jak projíždí zapadlýma silnicema na kanadském venkově a sem tam potká někoho, s kým prohodí pár vět. Já naopak toto kvituji. I beze slov se dájí vyjádřit duševní pochody, beznaděj a nespravedlnost osudu. A tak když Joshua Jackson koukal na život okolo sebe, ten smutek se přenášel i na mě. Přesto mám jednu výtku. Přítelkyně tvrdí, jak moc Bena miluje a že nemá žádné pochyby o jejich lásce, přitom po celou dobu neuroní jedinou slzu a chová se tak chladně pragmaticky... P.S. Líbilo by se mi, kdyby fotky, které Ben fotil na své cestě, prostupovaly závěrečnýma titulkama...