atmen

Alan (Don Cheadley) žije zdánlivě spokojený život, má pěknou manželku, krásně děti, prestižní zaměstnání, ale v momentu, kdy potká svého dávného spolubydlícího z kolejí Charlieho (A. Sandler) se jeho život bortí jako domeček z karet. Charlie trpí ztrátou své rodiny a minulost se snaží potlačovat, a proto žije životem poustevníka. Alan chce pomoci Charliemu zpět do plnohodnotného života, ten o to nestojí a Alan nakoukává do jeho způsobu života. Při vzájemných tazích je vytažen ze svého stereotypu a vy začnete pochybovat o tom, kdo vlastně komu pomáhá - kdo vlastně VOLÁ O POMOC.

Poslední čas na lásku jde zlehka ve stopách mého nejoblíbenějšího filmu Před úsvitem. V něm nahlížíme na postupně se rodící vztah jako jeho tišší svědci nebo-li voyeři z povdálí, zde je D. Hoffman a E. Thompson ve svém milostném sbližování příliš hrrr. Během pár chvil se k sobě chovájí jakoby se znali celý život a i samtoný příběh jede v zaběhnutých schématech svého žánru (setkání, zamilování, krásné společné chvíle, nesmyslné nedorozumění, trápení, vysvětlení a štastný konec). Na druhou stranu musím přiznat, že tomu činí se ctí a vám není trápné, co se právě děje.

Příběh mě nedokázal vtáhnout, což je překvapující, protože podobné filmy mám rád. Přemýšlím, čím to bylo zapříčeněno. Ač budu se svým názorem asi osamocený, ale chybu vidím ve scénáři, který tak nějak pluje po povrchu a ač drama, tak toho dramatična moc nenabízí. Herci, než slovy, hrají především pohledy a gesty, což ve spoustě filmech není na škodu, ale zde, kdy se zamiluje starší dvojice bych očekával něco, proč ti dva jsou najednou hnáni k sobě...

Vezmeme-li v potaz to, že na planetě Zemi žije přes 6,5 miliardy lidí, je úžasné, že střetneme někoho, s kým můžeme ve vzájemné zamilovanosti a pocitu, že bez sebe nedokážeme žít, proplouvat nástrahami života. Je oázou někoho takového mít a s ním třeba koukat na tento film...

Pětice studentů, jež je donucena být v sobotu po škole ve škole a rozjímat o svých problémech, vypadá vcelku na zajímavý námět. Bohužel selhal koncept filmu. Chvíli působí jako teen sonda do 80´ let, chvíli hraje na city a skrze obrazovku tečou kýble emocí, to když si vzájemně svěřují své problémy, jež se vesměs týkají vztahů s rodiči, tyto pasáže vyloudí spíše úsměvy. To samé platí i o konci snímku, kdy se poškoláci spárují a se závěřečnýma titulkama si můžeme vydechnout: "Uff, máme tu jízdu za sebou"... Je zajímavé, jak se předsatavitelé hlavních rolích za těch 25 let změnili, bylo by nespravedlivé tvrdit, že je to zábavnější než celý film...

Poslední dobou jsem filmů o nemoci a umírání viděl povícero. Griffin a Phoenixová patří někam do středu pomyslného žebříčku. Ne že bych se nudil, ale upřímně, chyběla mně sounáležitost s ústřední dvojicí. Zajímalo by mě, jak by dopadl originální Griffin a Phoenixová z roku 1976 v podání P. Falka a J. Clayburghové... Takže pokud budu chtít smutnit, raději znovu zkouknu vynikající ONE WEEK...

Komedie u které bych se nebál označení sci-fi. Ano, patřím mezi ty, kteří podlehly přesvědčení, že dnešním ženám (dívkám) jde při hledání partnera především o jeho postavení ve společnosti, moc a s tím jdou ruku v ruce i peníze. Nám mužům je vyčítáno, že jsme povrchní a jde nám jen o vzhled a nehledáma u protejšků duševní krásu. V době feminizace mohou být ženy spokojeny, v tomto ohledu nás už dohnaly, ba co víc možná již trumfly... Pokud chcete vidět pohádku: Kterak obyčejný, ničím zajímavý, ňouma k ženě s podobou anděla přišel, tak se pohodlně usaďte a nechte se unášet příběhem, který vás v životě určitě nepotká. My snílci, o tom ale budeme snít dál...

Jeskyně, v které byla nalezena mrtvola se ve skutečnosti nachází v Mikulově a jmenuje se Turold. Jeden z nejoblíbenějších filmů z mládí na který se rád podivám i dnes. A již klasický povzdech. Proč se takové filmy už dnes netočí :-)

Srovnatelné s Jak se krotí krokodýli, takže jsme opět svědky totálně přehrávajících herců, kterým scénář předepisuje nesmyslně vyšinuté chování, situace, při kterých je vám samotným trapně i za chudáky herce. Shrnu-li to, tak pokud chcete vidět Holubovou, Kaisera, Magalovou, Boudovou a další jakoby jim bylo náct a právě se shulili a chovají se jako Mádl s Kotkem ve Snowboarďácích, tak tohle je volba pro vás. Nám ostatním stačí zalovit v archivu a podívat se na dokonolé filmy režisérky Poledňákové z jejího tvůrčího osvícení - Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny.

Troufám si tvrdit, že vysoké hodnocení je způsobeno velmi překvapujícím koncem filmu, který, přiznám se, zarezonoval i ve mně. Ovšem posledních pár minut (i když výborných) nemůže přehlušit průměrné drama, kterých vzniká spousta. Měl jsem problém uvěřit konání a charaktery některým vedlejším postavám. Týká se to především otců ústřední dvojice. Ti naopak hrají své party překvapivě uvěřitelně a tím myslím i Stmíváním nakaženého R. Pattinsona.