atmen

Při sledování jsem měl dojem jakoby se moje chmury zhmotnily, rozpohybovaly a já tak viděl to, o čem často přemýšlím naživo a barevně. BRRR, tak krutě smutné a pravdivé ....Hlavní definice dněšních třicátníků (nejen filmových) bohužel vystihuje i mě samotného. Věkem dospělý, duševně nedozrálý a možná ani nechtíc dozrát k zodpovědnosti....

Romantika natočená tak, jak jí mám rád...

Dylan umírá, moc času mu nezbývá. V soutěži si přeje strávit víkend ze slavnou supermodelkou a to se mu splní... Smutný film se dá udělat i tak nějak bez sentimentu a zvesela. Ale mě osobně toto zpracovnání tohoto tématu nebere. Mé mozkové závity, ač jde o komedie, nemohou uvěřit, že by teeneger, byl v tak nelehké chvíli nad věcí a nepropadal svému osudu... Dle hodnocení zde je můj pohled v menšině, ale podobně zaměřený ONE WEEK řadím mnohem výše, ale zde se nejedná o komedie - naštěstí.

Sledování dvou odlišných kultúr a tradic - americké a mexické. Kdo má navrch? Nechci soudit. Snímku vévodí skvělé obsazení (u mě vede Paz Vega), ale nebýt něj, tak by snímek dozajista vyšuměl do světa zapomění. Nejkrásnější scénou ve filmu je společně strávený večer už zmíněné P. Vegy a A. Sandlera, když se on dozví, že byl podváděn svou ženou a ona dává výpověď jako hospodyně v jeho rodině. Oba si moc přejí být spolu, ale oběma je jisté, že to není správná cesta a že by ublížili svým blízkým a tak si hrájí s náznaky a ze slovy a konec všeho přichází v momentě, kdy padnou ta dvě kouzelná slova - miluji tě - a následuje rozloučení bez naplnění. Tohle utkví v hlavě napořád...

Zlatá malina pro S. Bullock za tento film? Tak to je omyl, ztřeštěnou Mary v červnených kozačkách zahrála přesně, jak scenář předepisoval.. Neříkám, že jsem se v některých pasážích nesmál, ale jako celek to prošumí jako letní vánek. Osvěží, ale jen na krátkou chvíli... K nejvtipnějším momentům patří natáčení povedené trojice ze CNN z westernového městečka a údajné zastřelení koně v přímém přenosu, který počas smuteční řeči reportéra v přímém přenosu za jeho zády zničehoš nic ožívá.

Rozjezd filmu je více než slušný. Různorodou skupinku lidí naženeme se sympatickou průvodkyní na výlet po Řecku se šoférem, kterého by jste si nepřáli ani ve zlém snu. Kladem je počáteční lehce ironický pohled na chování turistů, kterým jde spíše než o krásy země o společné fotky, kterýma se později pochlubí doma svým známým...Z uvedeného se dá lehce odvodit, že slibný rozjezd plný elánu a síly nevydrží s dechem až do konce. Po hodině je téma vyčerpáno a lidé se začnou chovat jakoby se sešla třída po dvaceti letech a vzpomněla si pod vlivem THC na dobu hipies. Konec je už přesládlejší než dětská limodána. Na celý film by stačilo přirovnání k závodu na 10 km. Na startu pln síly, po 5 km upocen a znaven s přesvědčením, to nějak zvládnu, po 8 km s přáním blízkého konce a v závěru na pokraji kolapsu plazením vpřed a s vědomím nikdy více. Ale víte, jak to chodí... :-)

V naší současné seriálové tvorbě měl tento seriál na začátku jednu skvělou premisu - skvělý nápad, který ovšem byl pohřben většinou herců vybraných do hlavních rolí. V jejich podání se jen sjela voda...

Seriál mého dospívání, kdy jsem ještě chodil do školy. Seriál, který jsme s přítelkyní jako první celý shlédli v našem novém bytě na pc, neboť jsme neměli tv. Seriál, který jsem si nenechal ujít v tv při jeho xté repríze a konečně seriál na který nedám dopustit a i teď ho opětovně hltám i když ho znám nazpaměť a bude tomu mavždy. Proč ho tak miluji? Přátelé jsou sice sitcomem, ale předkládají nám život. Postavy během těch 10 let dospívají a stejně tak i jejich diváci. Nejdříve bylo jejich mottem užívat si života. Postupně si nacházeli životní partnery, postupovali i v kariérním životě, plánovali svatby, rozvody, děti, nové bydlení... Není tohle všechno to, co potkává i nás v našem běžném životě? Je. A podle mě je právě toto důvod, proč se Přátelé stali fenoménem. A právem.

Rád se nechám unášet příběhem, kde se hlavní hrdina - outsider - pokouší o přízeň nežné polovičky, na jejich očích lze vidět, že jí to není nepříjemné a to vzájemné jiskření po celou délku filmu je lepší než samotný hapyend na konci. Podobný film - Dvě na jednoho.

Toto představení jsem poprvé viděl před léty v tv. Před 14 dny jsem shlédl představení znova, ale v podání Jihočeského souboru na otačivém hledišti v Českém Krumlově. Už v průběhu jsem si uvědomoval chválihodné rozdíly v interpretaci. Předně představení prospělo zkrácení a interakce s prostředím, což v Národním tak docela nejde. Jistě sluha v podání Donutila je nedostižná one men show, ale podobně si ukradl diváky pro sebe v Krumlově pro mě neznámý T. Drápela. Jeho živočišný až akrobatický projev a dikce projevu ho v mých očích řadí před Donutila. Toto jistě kacířské zjištění ve mně nahlodalo touhu vidět opětovně i představení z Národního. A proto teď, kdy jsem právě dokoukal představení do konce, můžu prohlásit. Ano, mě se o pověstný fous líbí více Truffaldino z provinčního Krumlova než oceňovaná verze páně Donutilova...