Glowski

Glowski

Jan Bergl

okres Plzeň

12 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2
    • 15.9.2019  21:09

    Je radost sledovat každé další dílo filmaře, který je inteligentní, schopný sebereflexe a neustále se vyvíjí, stejně, jako je radost sledovat film s pocitem, že jej budete chtít vidět znova, protože vám bude mít stále co nabídnout. Právě dojem z druhého zhlédnutí Tenkrát v Hollywoodu (TvH) může být ještě lepší než ten první, protože člověk nečeká napjatě a s obavami dění poslední třetiny, ale vychutnává si průběh všech tří dní-kapitol, do nichž je film rozdělen. Je už připraven na jeho rytmus a snáze tak docení důvtip, s jakým Tarantino v úvodní půlhodině představuje a charakterizuje své postavy nikoli slovem, ale obrazem: kolik se toho o pevně spjatých, a přece tak rozdílných životech Ricka a Cliffa dozvíme, když navštívíme jejich příbytky, zjistíme, co leží na jejich poličkách a jak tráví svůj večer. Stejně důležitá, i když významově možná méně průzračná je i první scéna, ve které poznáváme hippies ze Spahnova ranče při vybírání kontejnerů. Její smysl tkví v její symbolické rovině a atmosféře, kterou je v různých podobách prostoupen celý film do takové míry, až to některé diváky dovedlo k tvrzení, že TvH nemá děj, nebo je v tom jaksi „méně Tarantina“.__________To není pravda. Napětí je budováno způsobem, na který jsme zvyklí z jeho předchozích děl (tzn. oddalováním pointy prostřednictvím dlouhých dialogů a převracením očekávání publika) a příběh je naopak pečlivě vystavěn tak, abychom dostali přesně tolik takových informací, kolik je třeba, stejně jako v zmiňovaných scénách seznamování s postavami. TvH se zdá být tak jiné tím, že si informace musíme vyhledávat a skládat sami, s čímž souvisí i fakt, že jeho hrdinové tentokrát neplní žádný úkol (zabít Hitlera/Billa, osvobodit Broomhildu, zjistit, kdo je vrah/zrádce) a nemají tak v rámci děje žádné časové limity (deadline). Sharon Tate si díky tomu může v klidu zajít do kina, Rick si představit, jaké by to bylo hrát ve Sturgesově Velkém útěku, a očekávání publika se nepřevrací ve prospěch rozplétající se kriminální zápletky, ale naopak, protože zde žádnou nenajdeme. Díky tomu vám pak skvělé scény, jako je ta s Cliffem na Spahnově ranči, hned tak nezmizí z paměti. A tím se vracíme zpět na začátek. Sledovat Tarantinovy filmy je zábava nejen proto, že diváka nepřestávají překvapovat, ale proto, že tak činí pokaždé jiným způsobem. Říká se sice „v nejlepším přestat“, ale pokud se Tarantino rozhodne natočit i svůj desátý (případně jedenáctý, dvanáctý…) film, má mou plnou důvěru.

    • 11.7.2019  21:44

    Bez jakýchkoli subjektivních soudů - je to skvěle udělaný, omamný film. Jen je asi dobré dopředu vědět, že vás nečeká typická grindhousová řež, ale její velmi p o m a l á hypnotická alternace. Chce to se naladit na její tempo od začátku a nevnímat první polovinu jako předehru pro něco dalšího.

    • 6.7.2019  17:15

    Dojem z obrazově působivého úvodu a zajímavé, modernistické typografie titulků vydrží asi první půl hodinu, kdy se ještě zdá, že by Neviditelný život Eurídice Gusmãové mohl mít sám nad sebou nadhled. Čím déle jej ale divák sleduje, tím víc se obává, že už žádné další překvapení nepřijde a vskutku. Jedná se totiž o variaci na klasický žánr jihoamerických kinematografií, melodrama, která je sice současná tím, že dává hlas a osobnost ženským hrdinkám (což je fajn, i když postavy Eurídicina otce a manžela se už pohybují na hraně karikatury), ale ve vztahu k žánrovým konvencím zůstává velmi tradiční. Navíc je to celé napsané a poskládané tak, že jsem nebyl schopen si k postavám vybudovat vztah a následně ronit slzy nad jejich osudy, celé je to jak kdyby příliš vypočítané na základě toho, co se od takového filmu očekává a přitom ve výsledku cítím jen odstup. Viz finální sekvenci s objevením dopisů, která přichází z ničeho nic po padesáti letech, trvá asi dvacet minut, a každému musí být od začátku jasné, k čemu při ní dojde. Překvapuje mě, že takový film vyhrál sekci Un Certain Regard a vlastně mě mrzí, jak na mě (ne)zapůsobil, dost jsem se na něj těšil.

    • 6.7.2019  16:38

    Pálmason byl hotový filmař už, když točil Zimní bratry, Bílý bílý den, při jehož tvorbě postupoval podle esteticky identického klíče, mě ale zasáhl víc. Divák se k strhující poslední třetině a katarzní závěrečné scéně musí prokousat pomalým úvodem, strach z nudy mít nicméně nemusíte, protože vše, včetně zdánlivě ohraných témat, je podáno originální formou a prodchnuté uhrančivou atmosférou. Návštěva dobře ozvučeného kina s velkým plátnem je v tomto případě povinností a nejsem si jistý, jak bude Bílý bílý den fungovat za jiných podmínek. Koneckonců možná i proto mě zážitek z režisérova debutu, který jsem viděl doma v televizi, minul.

    • 6.7.2019  16:31
    Parazit (2019)
    ****

    Stále je to výborné - skvěle napsané, přesně načasované, vynalézavé a do jisté míry nepředvídatelné. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že Bongovy (nebo teď už Ponovy) filmy z minulé dekády dokázaly být zrádnější, ostřejší nebo celkově otevřenější (Vzpomínky na vraha). Parazit je při své dokonalé výstavbě trochu zavinutý sám do sebe, a i přes mnohovrstevnatou alegorii (postavenou na velké nadsázce, kterou je nutné přijmout) jím nabízenou, ho během posledních patnácti minut předběhnete a budete přesně vědět, co přijde. Všechno do sebe dokonale zapadne, moment překvapení zmizí. Zbyde skvělý, „bongovsky" namíchaný koktejl, kterým je ale možná až příliš snadné se opít.

    • 27.4.2019  20:07

    Modernistické umění v zajetí konzervativního filmu, který říká, že výtvarné dílo je navenek (až chladně vykalkulovaným) byznysem/pózou, ale za jeho vznikem se skrývá hluboký osobní příběh umělce. Ten je v případě Donnersmarcka, který se už nejpozději od Životů těch druhých snaží natočit „evropský hollywoodský film“, zpodobněn v rozmáchlé, jednorozměrné mýdlové opeře. Nemusíte mít strach, že by se některá z postav zachovala jinak, než čekáte, nebo že byste něčemu nemuseli úplně porozumět, všechno je podáno maximálně doslovně (nejlépe i s obrazovým podkladem), a navrch dostanete ještě spoustu rádoby hlubokých vzletných frází o pravdě a číslech z loterie.__________Chápu, že správně naladěným divákům, kteří se chtějí výpravným velkofilmem nechat zejména unést, se Werk ohne Autor bude líbit (a taky líbí), ale myslím, že nad stylizací a realizací některých scén (troubení autobusů, poprava žen v plynové komoře!) se nepodiví jen málokdo. Když Sebastiana Kocha jako nacistu, tak radši Černou knihu !

    • 17.4.2019  00:56
    Ženy v běhu (2019)
    odpad!

    Totální rozchod s mým vkusem a smyslem pro humor. To ale samozřejmě z Žen v běhu ještě nedělá špatný film. Ten z nich dělá odfláknutý (?) scénář plný nesmyslných odboček a zoufalých pokusů vytvořit dramatickou zápletku; přitom to celé stojí na neschopnosti nebo neochotě všech postav projevit byť jen špetku empatie. Film, který je plný oplzlého humoru, ale nemá na to, být „poctivě“ sprostý, protože chce zůstat mládeži přístupný. Film, který se chytá naivních motivačních blábolů typu „slovo nejde, neexistuje“, ale svým hrdinům dává všechno zadarmo – respektive stačí zaběhnout deset kilometrů a ocitnou se v sluncem věčně zalité říši, kde můžou donekonečna grilovat, močit na popel svého dědečka a plodit další potomky.__________Z producentského hlediska ale (až překvapivě) dobrý tah (bez ironie).

    • 27.3.2019  09:34

    Zbytečně dlouhá road movie, tak dokonale vystavěná na několika motivech prolínajících se celým filmem, že budete schopni předvídat i některé repliky (to není nadsázka, ale fakt). Jihem Spojených států proveze diváka s dobrými úmysly, ale jen s minimem invence nad rámec očekávatelného sdělení, kterou navíc bojkotuje potřebou všechno doslovně vysvětlit i těm nejpomalejším v kině ústy postav zkrápěných deštěm. Nejhorší „Nejlepší film“ minimálně od roku 2014.

    • 2.3.2019  14:56
    Suspiria (2018)
    ****

    Nevzpomínám si na pozoruhodnější remake z posledních let. Guadagnino se rozhodl čerpat z původní Suspirie jen rámcově a natočil vlastně úplně nový film, vydávající se opačnou cestou než italská klasika. Zatímco Argento vyvolával exaktně nepopsatelné strachy v rámci archetypálního příběhu agresivní kombinací barev a zvuků, Guadagninův film tematizuje své zasazení do (rozděleného) Německa 70. let i „magickou“ funkci komunikace v podobě tance, rituálu. Jeho verze je tak podstatně delší, dramaticky pomalejší a významově kryptičtější, pročež má blíž k současným uměleckým hororům (jako např. Raw) než k těm „brakovým“ italským, které budily fyzický strach/odpor častěji a pudověji (jinak úžasná typografie, plakáty a trailery k filmu jsou tak trochu matoucí). Přestože nová Suspiria takový dopad na diváka nemá, její formální stránka stojí stále za pozornost, ať už jde o rychlý, dezorientující střih, vychýlené rakursy kamery, nebo halucinogenní nasvícení vrcholné sekvence. Zamrzí tak jenom některé lacinější gore efekty (právě na konci filmu) a fakt, že Suspirii neuvidíme v prostředí kina, které by jejím tmavým barvám a ozvučení výrazně prospělo. (Mimochodem – tohle je mnohem spíš „taneční horor“ než loňský Climax)

    • 2.3.2019  14:44

    Almodóvarova hra s genderovou i žánrovou kategorizací. Nejnapínavější a nejlépe uspořádaná z těch, co jsem zatím od něj viděl.

    • 25.2.2019  18:51
    Favoritka (2018)
    ****

    Favoritka se rozbíhá velmi rychle a se vším, s čím si Lanthimosovu tvorbu spojujeme: zkoumání společenské struktury na základě mocenských vztahů, jejich sepjetí se sexem a násilím, specifické použití jazyka… Ke konci ale už výrazně zpomaluje a my zjišťujeme, že tentokrát nejsou hlavní hrdinové jen loutkami v režisérových rukách, ale mají vlastní pocity a žijí ve světě, který dost dobře může být i ten náš (před třemi sty lety). Královnu v závěru chápu jako fyzicky i psychicky zničenou ženu, přemýšlející o špatných rozhodnutích a nenaplněném životě, která/ý nelze vrátit, a něco takového jsem zpočátku rozhodně nečekal. O to víc jsem teď zvědavý a těším se na další Lanthimosův film.

    • 24.1.2019  23:52

    Brána do paralelních světů, která po spuštění chrlí světelné paprsky a trsy barevných jisker, se stává dějištěm finálního souboje hrdinů proti padouchovi, a její vizualizace je příznačná pro celý film. Tvůrci jako by nasáli kulturu, která nás v současnosti obklopuje na každém kroku, rozložili ji na menší částice, trochu je pomíchali, a vzniklé střípky nakonec vypustili v pestrobarevném ohňostroji do světa vlastního díla. Sledovat nový film o Spider-manovi je jako listovat komiksovým sešitem z paralelní dimenze. Příběh o zrodu superhrdiny a jeho učení se ovládat své nově nabyté schopnosti vám bude povědomý, ale samotný hrdina a způsob animace jeho reality je úplně nový a strhující.

    • 30.11.2018  13:16

    Celkem chápu, že Mektoub může v někom vyvolat dojem povrchní plážové exploatace krásných polonahých ženských těl, ale taková představa je na hony vzdálená mému výslednému dojmu... Těžko se to vysvětluje, ale mimo jiné film určitě funguje díky duchaplnému, živočišnému vedení kamery, a své délce, která dotváří pocit plynutí času a umožňuje určitým postavám mizet z příběhu, či se v něm znova objevovat, aniž by měl divák pocit roztříštěnosti děje. Takhle je totiž zřejmé, že Mektoub nenabízí děj, ale postavy, místo, čas a volnou ruku co do způsobu čtení. Mou oblíbenou pasáží se stal například "šokující" přechod střihem z ohrady, ve které je veristicky zachycován porod jehněte, do hlučného a barevného tanečního klubu. Těším se na režisérovy další zpěvy.

    • 21.11.2018  01:03

    Tak výrazná postava, jako je Freddie Mercury, by si zasloužila odvážnější filmový portrét, než ten, vzniklý cestou nejmenšího odporu. Takhle je to místy, pravda, působivý, místy naopak kašírovaný, neautentický až nudný pomník. A to je věc druhá, že ten film minimálně z části neobstojí ani z řemeslného hlediska - žádná z postav není psychologicky vystavěná (natolik), abychom mohli chápat její počínání, z dramaturgického hlediska se děj rozpadá na krátké ilustrace ze života (Freddie vstoupí do kapely, stihne se zasnoubit a vydat první hit během cca patnácti minut) a dlouhá hudební čísla. Celé je to jakoby (geneze filmu je ve skutečnosti složitější) mířené pouze na oddané fanoušky Queenů, kterým stačí vidět na plátně skici svých oblíbených hudebníků a poslechnout si jejich písničky. A hle, ono to funguje na valnou většinu diváků.

    • 6.10.2018  17:36

    V něčem je Jack podobný případ jako Osm hrozných. Prominentní režisér láká diváky do kina na další z řady svých dlouhých osobitých filmů. Přijdou třeba i ti, kteří by jinak podobné filmy nevyhledávali, protože jsou zvědaví; z doslechu už vědí, že tohle je to dílo, které vyvolává kontroverze násilnými scénami. Kdo ho zhlédne, ten se stane „členem klubu“, v rámci kterého se o něm může bavit s dalšími, kteří jej rovněž překonali. Ve výsledku ale film funguje jinak – vyvolává rozpačité pocity, protože opouští hranice bezpečné zábavy a různými prostředky nabourává komfort diváckého zážitku.__________Protože Tarantino a Trier jsou každý úplně jiný, i výsledky jejich prací se diametrálně liší. Zatímco Osm hrozných zůstává tarantinovskou intelektuální hádankou s řešením, Jack se strukturálně i žánrově rozpadá. Rozlišit v něm lze dvě vzájemně se prolínající a doplňující, základní, vrstvy – 1) umělcovu sebereflexivní zpověď o svém údělu a schopnostech, 2) vyprávění o vraždách, rozdělené do pěti částí, nazírané pohledem titulního vraha. Každá z částí zachycuje jeden „incident“ (který se ne vždy rovná jedné vraždě), všech pět dohromady ale netvoří souvislý příběh. Získáme z nich jen značně omezený objem informací o tom, co Jack během dvanácti let „svého působení“ dělal, navíc se s ním prakticky setkáváme jen ve chvílích, kdy zrovna páchal nějaký zločin. To vše vychází z podstaty Jackovy pozice vypravěče - on sám nám vypráví, co chce, či považuje za podstatné.__________Vzhledem k tomu, že je ale jeho osoba analogicky jakýmsi ater egem Triera, je častým argumentem proti filmu, že se nás známý provokatér pouze snaží šokovat a víc nemá co nabídnout; zvlášť vzhledem k Jackově metráži. Dle mého mínění je však opak pravdou, akorát že druhá vrstva o Jackových zločinech si od nás žádá spíše emocionální, než intelektuální zapojení. Proto obsahuje minimum žánrových vzorců (kdo přijde na krimi nebo horor, bude zklamán) a nahrazují je různě koncipované scény, které si mají pohrávat s našimi pocity a vnímáním. První incident nám naznačuje, že bychom film neměli brát úplně vážně, ve druhém je dokonce celá černohumorná sekvence… Se třetí částí ale diváky smích přejde, protože Trier záměrně útočí na nejcitlivější místa. Explicitní detail ustřeleného pahýlu nás zdaleka nebolí tolik, jako podstata celého incidentu. Ve chvíli, kdy pak následuje další vtipná scéna, jako by se režisér ptal: „Ještě pořád máte chuť se smát?“__________Proces vnímání takového filmu není jen samoúčelnou hrou. Donutí nás se zamyslet, čím se v dnešní době necháváme fascinovat a bavit (např. přehršlí kulturních produktů o sériových vrazích, které vznikají) a poskytuje nám negativ příjemně barevné fotografie. Jen škoda, že Jack staví dům bude s největší pravděpodobností fungovat jenom v kině. Nepříjemné pocity, které vyvolává, jsou totiž pevně spjaty s temným kinosálem, soustředěným pohledem na plátno a přítomností zbytku publika. Nic z toho se patrně nedá dost dobře simulovat v prostředí bezpečného domova, kde můžeme tok Jackova vyprávění kdykoli přerušit.

    • 28.6.2018  23:13

    Skutečně postmoderní film, nořící se do niter svých hrdinů a zvukovou stopou přepínající mezi jejich úhly pohledu. Kombinuje více časových rovin, složité pohyby kamery, stylizované obrazové kompozice (jako z malířského plátna) i reklamní sekvenci. Nejvíc mě stále překvapuje, jak strašně samozřejmě a nenásilně do sebe jednotlivé přístupy a prvky zapouští. Ten, kdo nezná Matanićovo jméno, by něco takového určitě nečekal od chorvatského dramatu, jehož synopse by mohla působit jako příběh z červené knihovny...

    • 28.6.2018  23:08
    Uteč (2017)
    *****

    Pro mě jeden z vrcholů loňské hollywoodské produkce, jehož hlavní předností je fakt, že si Peele uvědomuje zhovadilost svého námětu, pročež nezapírá povahu baviče, a podobně jako před třiceti lety Craven spoléhá na to, že se u jeho hororu divák i zasměje. Díky tomu kritika rasismu nikdy není nudně a trapně didaktická, ale naopak velmi živě protkává konvence a konstrukce tří, ve filmu obsažených, hororových subžánrů. Ty už samy o sobě zkušeného diváka nepřekvapí, ale způsob jakým jsou do sebe seskládány, zaručuje jízdu na horské dráze emocí (od znepokojení, přes úlevný smích až k „šokům“).__________Pozitivní ohlasy ze Spojených států a nominace na nejdůležitější Oscary v některých vyvolávají dojem, že Uteč je pouze úlitbovým filmem, jehož příznivým přijetím máme dát najevo svůj postoj k rasismu. Takový pohled je ale notně zkreslující, neboť Uteč samotné nejen, že o tento způsob recepce nestojí, ale přímo se mu vysmívá ("Já bych volil Obamu i potřetí, kdyby to šlo"). I proto působí všechna ta ocenění na jeho kontě paradoxně, nicméně v takovou chvíli je důležité nesvézt se s jedním jednoduchým soudobým vysvětlením jeho popularity, ale najít si cestu k němu sám. Peeleův režijní debut za to rozhodně stojí.

    • 3.3.2018  19:48

    Ve druhém dílu série došlo k zásadnímu obratu, když se Christian Anastázii i nám, divákům, přiznal, že je nebezpečný hajzl, který si své osobní problémy kompenzuje násilím na ženách, se kterými spí. Teprve v díle třetím ale díky jedné snové scéně zjistíme, proč s ním chce Ana patologický vztah nadále vést – zřejmě je podobně narušená a baví ji, když je psychicky i fyzicky šikanována… Nejsem si jistý, že to tak tvůrci skutečně zamýšleli, ale v praxi jde o nejlogičtější východisko jejich příběhu, který by v žádném případě neměl být považován za penetraci do světa sadomasochistické subkultury. Vůbec by mě zajímalo, jestli někdo při vzniku scénáře přemýšlel, protože tak špatně odvedená práce připomínající něco, co bylo vytaženo z odpoledního vysílání TV Barrandova, se jen tak nevidí (a že předloha nebyla kvalitní, není omluva), což ale ve výsledku vytváří bizarní kontrast se slušně odvedenou řemeslnou stránkou věci.__________Hodnotím jednou hvězdou, protože mě třetí díl neštval tolik, jako ten první, ani nebyl tak nesnesitelně dlouhý, jako ten druhý, ale nemá cenu zastírat fakt, že jde o mimořádně nezdařilý počin, jehož jediným smyslem je předvést nám, jak v současnosti vypadá to nejhorší z masové kultury. Na druhou stranu by, jako předmět zkoumání, mohl být zajímavý třeba pro sociology.

    • 3.3.2018  19:44

    Výborný akční horor, který se v očích znalce žánru těžko vyhne srovnání s Hooperovým originálem, ale i z něj pro mě vychází se ctí. Sice už ho nelze tak snadno sledovat jako politickou alegorii svého druhu, ale na druhou stranu nabízí snad nejlepší možný přístup k tvorbě remaku – využívá klíčové vyjadřovací prvky starého masakru (především mizanscénu a střih) a nápaditě je aktualizuje pro nové století. Chápu ale, že z tohoto pohledu může někomu připadat až příliš manýristický. Můj dojem ve výsledku kazí jen druhá polovina nesoucí se v duchu honiček bez jakéhokoli vyvrcholení a rozpačitý závěr, s nímž si tvůrci zřejmě nevěděli rady.

    • 24.1.2018  22:23
    Česko hledá prezidenta (TV pořad) (2018)
    odpad!

    Zcela bez ohledu na politické postoje a chování prezidentských kandidátů, Česko hledá prezidenta je totální debakl, ne debata! Moderátor mechanicky pokládá otázky, evidentně není schopen diskuzi vést, a snad z povinnosti sem tam prohodí nějakou uši-rvoucí floskuli. Obecenstvo (buď podplacené, na mol opilé nebo složené z těch nejméně duševně zdatných) co dvacet sekund přerušuje kteroukoli ze zúčastněných osob v lepším případě hlasitým potleskem, v tom horším výkřiky či skandováním jmen, čímž reálně sebere tak třetinu vysílacího času. Ale aspoň se z té spousty slov nezavaří mozek ani těm nejpomalejším. Ne, že bych byl nějak extra překvapen tím, co byla TV Prima schopna dát zase dohromady, konec konců nás svými bulvárními výkaly oblažuje prakticky každý den, ale pořád mám pocit, že má smysl je identifikovat a kritizovat. Kdo mlčí, souhlasí.

    • 26.12.2017  11:45
    matka! (2017)
    **

    Čekal jsem něco jako Annu a vlky, dostal jsem nihilistickou Fontánu, v níž je všechen kýč a manýrismus umocněn na třetí. Ne že by Aronofského poselství bylo úplně bezpředmětné, ale je mnohem víc prvoplánové a zřejmé, než by nejspíš chtěl. Co skutečně vybízí k zamyšlení je to, co leží až v druhém plánu, pod biblickými alegoriemi, jenže tam spíš než na sžíravou kritiku narážím na totální zmatek a touhu autora, abych se víc soustředil na toho Kaina a Abela.

    • 26.12.2017  11:31

    Logan svými drápy prosekává cestu komiksovému filmu pro dospělé, který nebude muset být autotematický, nebo extrémně stylizovaný (Sin City; 300). A dívá se na to velice dobře.

    • 16.9.2017  13:59
    Brazil (1985)
    *****

    Brazil je svět, ve kterém by asi nikdo žít nechtěl, přestože už v něm tak trochu žijeme. Brazil je film výjimečný a unikátní tím, že je stejnou měrou vtipný a zábavný, jako je i tragický a smutný. Klasika světové kinematografie, jenž na mě plně zapůsobila až při druhém zhlédnutí, které proběhlo v kině, kde má samozřejmě divák mnohem příznivější podmínky k objevování Gilliamova světa, než doma u televizní obrazovky (nebo v horším případě u monitoru počítače). [Projekt 100, 2017] 100 %

    • 13.6.2017  10:36

    V Nočních zvířatech nejde o ty schematické žánrové zápletky, ani o snadno a rychle pochopitelnou pointu. Ford zde tvoří celou škálu emocí řadou filmových prostředků (např. důkladnou prací s mizanscénou), a ukazuje, jak jimi uhranout diváky, kteří následně film hltají jako Susan knihu svého exmanžela. Jde tu o sílu umění a možnosti jeho sdílení; kdyby šlo skutečně o špatná rozhodnutí, pocity viny a náročné období v životě člověka, bylo by to takové laciné Místo u moře. (Jen pro jistotu dodávám – přestože narativ Nočních zvířat určitě není tradiční, není vůbec těžké se v něm po chvilce začít orientovat, ten oficiální distribuční text je ostudný a doporučuji ho před ani po zhlédnutí nečíst, akorát vás naštve…)

    • 5.4.2017  20:36
    Noční směna (2016)
    odpad!

    Noční směna v praxi není film. Jde o podivný mediální hybrid, který si mnohé půjčuje od videoher, ale rezignuje na vyprávění příběhu, sdělení myšlenky, nebo emocionální působení na diváka. V lepším případě ho můžeme vnímat jako nezdařilý experiment, v horším jako vysavač cílený na peněženky diváků, v praxi půjde o kombinaci obojího.___________ A argument, že s jiným vývojem děje je Noční směna napínavější, zábavnější, nebo nedej bože chytřejší, neberu, protože i kdybych zrovna měl to „štěstí“ a viděl její jediný možný nezdařilý průběh, pak to stále dokazuje nedokonalost celého projektu. Potvrzuje to, že tvůrci nepočítali se vším a rozhodli se podstoupit riziko, že se z něj stane právě taková slátanina, jaké jsem byl svědkem. (předpremiéra 4. 4. v Hostivaři)

    • 12.1.2017  11:06
    Čang (1927)
    **

    Neupírám Schoedsackovi a Cooperovi tvůrčí obratnost a invenci, ale film, který po celou dobu své délky sedmdesáti minut násilně prezentuje myšlenku "Strong is the elephant; stronger is Man's mind. Here, as everywhere, brawn surrenders to brain." je ideologicky zhovadilý, což tvůrci nezastřou ani deseti veselými opičkami. V podstatě jde o opak Malickova citátu (http://www.csfd.cz/tvurce/2995-terrence-malick/), schovaný pod slupkou exotiky a rádoby dobrodružství.

    • 11.1.2017  21:19

    Rogue One je rozporuplný film ve více ohledech a není tedy divu, že rozdělil fanouškovskou základnu Hvězdných válek na dva tábory. Na jednu stranu se totiž chce emancipovat od ostatních dílů vesmírné ságy a vědomě s tím pracuje, ale na stranu druhou se mu něco takového vzhledem k úzké dějové návaznosti na ně nemůže nikdy úplně povést. Z toho vyplývá základní rozpor – mohou být Star Wars dobré, zábavné, pokud nebudou pracovat s klanem Skywalkerů, zavedenými postavami a rytířským řádem Jedi?___________Ano i ne. Plusové body si film získává provedením akčních scén, které jsou špinavě „realistické“, působivé, nicméně po čase začnou nudit. Přibližně ve chvíli, kdy si divák uvědomí, že tu naprosto chybí mýtický rozměr původní ságy a Star Wars se představují v ryze praktické podobě. Kouzlo, které činilo starou (a v o něco menší míře i novou) trilogii tak osudovou a neodolatelnou je pryč, částečně se vrací asi v posledních pěti minutách, ale to už je na záchranu pozdě. I Darth Vader tu působí spíš jako jednorozměrný antagonista než jako Lukův otec. __________Rogue One funguje dobře jako servis pro skalní fanoušky, zhruba po hodině nastane zajímavý zvrat zaplňující logické mezery ságy (byť taky ne úplně dokonale), ale po něm už se stopáž jen táhne k předem známému konci. Nelze říci, že by šlo o nezdařilý projekt (na rozdíl od animovaných klonových válek z roku 2008), ale divácký zážitek to pro mě nebyl. Zdaleka ne takový jako epizoda VII. Na druhou stranu těm, kteří nebyli nadšení z její komiksové stylizace a navázání na rekurentní charakter epizod IV-VI, by se Rogue One mohl dost líbit. 60 %

    • 25.9.2016  18:46
    Teorie tygra (2016)
    *

    Ano, nasnímané a sestříhané je to vskutku pěkně, ale co je to platné, když film, který se vydává za komedii, bezmála dvě hodiny primitivně dehonestuje ženy, muže, vztahy, zeleninu… Pro začátek se podívejme na postavy – našel jsem pouze dvě, několikrát naklonované, patřičně karikované, stmelené stereotypy, skrz na skrz těžce otravné a totálně ploché. Žena je dle Teorie tygra hysterická protivná bytost, oplývající deviantně omnipotentními sklony, Xantippa hadr. Muž je zase prezentován coby změkčilá troska (po vasektomii), neschopná a hlavně neochotná (!) snažit se cokoli měnit, avšak věčně remcající, rádoby se bouřící. Z tohoto modelu vyplývají dialogy, které jsou rovněž dvojího druhu, dámského („Všechny muže musíme kontrolovat a ovládat!“) a pánského („Ach jo, proč náš někdo pořád kontroluje, to už nemůžeme jít sami ani na procházku?“). Pokud zrovna osoby ve filmu neříkají něco takového explicitně, jejich věty i jednání k těmto tezím bez ustání směřují. Po půlhodině podobných keců, okořeněných obligátním bezzubým střílením do minulého politického režimu, jsem měl chuť film vypnout, ale přiznávám, byl jsem zvědavý, jak to skončí, jak tvůrci z téhle kaše vybruslí a ze zásady se snažím filmy dokoukávat až do konce. Závěr mě překvapil; ve dvou bodech: 1) Film v posledních cca dvaceti minutách přesedlá z tlumené komedie do jakéhosi „dramatu“, což je dost divná představa, když sledujeme ošklivou alternativní realitu, ve které nemůže být člověku ani jedna postava sympatická, a tudíž k nim nemůže mít ani jakýkoli vztah. 2) Patetické zesměšňování všech živých bytostí přeroste v čirou misogynii pohodářsky míněnou poslední scénou. Divák má nejspíš odcházet z kina s příjemným pocitem.__________P. S. Nechápu, jak někdo může Teorii tygra srovnávat s ne dokonalými, leč pořád dost citlivými Vratnými lahvemi. Relevantnější mi přijde připodobnit ji k Vejdělkovu radostnému pohledu na nevěru – Mužům v naději.

    • 7.8.2016  14:39
    Jed (1991)
    ****

    Velice zajímavý a originální film, který si možná ještě lépe užijete, pokud na rozdíl ode mne nebude předem vůbec vědět, do čeho jdete. Pokud čtete tento komentář, aniž byste byly vybavení znalostí děje, popřípadě distribučního textu, a máte trpělivost a chuť objevovat netradiční narativní způsoby, raději si Jed nejdříve pusťte.__________V praxi jde o tři dějové linie, z nichž se každá odehrává v jiném desetiletí dvacátého století, a každá je vyprávěna jinými stylistickými prostředky. Navíc je nesledujeme jako tři samotné kapitoly, nýbrž jsou jednotlivé linie rozstříhány a zamíchány do sebe. V první z nich, nazvané „Hero“, sledujeme pseudo-dokumentární (mockumentární) zpověď okruhu známých sedmiletého chlapce, který zastřelil svého otce, poté se vznesl a oknem odletěl pryč. Haynes dává divákovi slepá vodítka a překvapivou pointu mu prozrazuje až v závěru v hrané sekvenci, která je však stále podkreslena vyprávěním matky tak, aby budila dojem dokumentární rekonstrukce. Co je ovšem důležitější, je východisko, které je nám prozrazeno hned v úvodu – chlapcovo paranormální zmizení. Zřejmě jde o odkaz na televizní pořady o nevysvětlitelných záhadách, někdy se sci-fi zápletkou, jako je The Outer Limits, nebo třeba z dnešního pohledu i Věřte nevěřte, které bylo uvedeno až později než tento film._________Se stejně zjevným zájmem o popkulturu vytvořil Haynes i druhý, a dle mého názoru nejzdařilejší, příběh „Horror“ vyprávějící o vědci, fachidiotovi, kterému se jeho vědecké bádání stává osudným. Černobílou stylizací, maskováním, hereckými výkony a v neposlední řadě i dobovým zasazením samozřejmě vyvolává dojem vědecko-fantastického hororu z padesátých let, ale tuším, že jeho myšlenkoví předchůdce je podstatně mladší, konkrétně Cronenbergova Moucha z roku 1986. Dr. Graves zkoumá sexuální chování a kvůli chvilce nepozornosti se stává obětí svého výzkumu, vypije jeden ze svých preparátů a postupně se proměňuje v mostrum – zcela zřejmě je zde stále přítomen strašák AIDS. Jeho stav se zhoršuje, rány na obličeji mokvají, ale oddaná kolegyně, která je do něj zamilovaná mu stále chce pomoci a zůstat s ním, tak jako Veronika se Sethem v Mouše. Za evidentní citaci považuji pak scénu u svačiny, kde si pan doktor snaží v klidu sníst hot dog. Haynes ale nezůstává jen u recyklace starších myšlenek, v závěru toho segmentu si například můžeme všimnout prodavače masek, které mají podobu znetvořeného doktora Gravese. To je útok hned na třech frontách – zaprvé sdělením o lidské fascinaci abnormalitami, připomínka amerických freak-show, zadruhé satira komerce a zatřetí i vyjádření tvůrce ve smyslu „tyhle filmy se nebraly vážně, i já jsem schopný nadsázky“, trochu něco na způsob prodavače občerstvení na popravišti v Pasoliniho Canterburských povídkách.__________Třetí část „Homo“ je divácky nejméně vstřícná, tudíž nejobtížněji sledovatelná, a to z několika důvodů. Jednak se zde nenachází na žádné úrovni kontakt s divákem tak jako v části první, ani nemá poutavou dějovou linii jako část druhá. Nadto je konstantně podrýváno divácké očekávání, z toho jak bude vypadat dětský domov, věznice a v neposlední řadě se zde důsledně pracuje se světlem v rámci kontrastu. Zatímco minulost je vyobrazována ve šťastných světlých barvách, přítomnost se topí do tmy vězeňských kobek, ve které většinu času není nic moc vidět. Vrcholem (nejen) tohoto kontrastu je pak nechutná závěrečná scéna, ve které režisér kombinuje poetické záběrů s odporností, která se odehrává._________Když tak teď přemýšlím a pročítám si zdejší komentáře, možná, že má spokojenost souvisí právě s tím, že jsem věděl, do čeho jdu. 75 %

    • 18.7.2016  17:05

    První film bratrů Coenových, a hned jde o ukázku toho, jak to vypadá, když jsou v nejlepší formě. Navíc je zde ještě silně potlačen černý humor a nadsázka, atributy pro ně později tolik typické, díky čemuž lépe vyniká postava soukromého detektiva coby ztělesnění čirého zla. Ďábel, maskující se žoviálním humorem a šíleným smíchem, vstupuje do života milostného trojúhelníku hlavních postav, nechává jednu z nich využívat svých služeb a brzy spouští vlnu brutálního násilí. Tato krutost není ve filmu ani zdaleka zbytečná, staví se do kontrastu k relativně pomalému vyprávěcímu tempu, které však nepřestává diváka bavit, ať už díky vynalézavým formálním prvkům (pohyblivá kamera kopírující povrch terénu, souložící pár, který vidíme jen díky reflektorům automobilů projíždějících kolem motelu...) nebo pozoruhodným detailům (úvodní titulky stírají společně s kapkami deště stěrače auta, později zase stropní větrák stírá při střihu záběr...). Závěr celého filmu a zejména poslední věta jsou pak naprosto nezapomenutelné.

<< předchozí 1 2