Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Horor
  • Animovaný

Poslední recenze (67)

plakát

Kubrick o Kubrickovi (2020) (TV film) 

Rozčlenění dokumentu na základě témat Kubrickových filmů, a nikoli konvenční (a tudíž očekávatelné/nudné) chronologie jejich vzniku, mimoděk ukazuje, kolik času by bylo třeba věnovat každému z nich, aby nevznikl jen povrchní průlet nejznámějšími fakty a historkami z natáčení. Zpočátku patrná snaha shodit nebo rozebrat některé mýty kubrickovského univerza později koliduje s jejich opětovným stvrzením a absentujícím vysvětlením kontextu některých převáděných informací/materiálů (propagace Eyes Wide Shut jako lascivního thrilleru). Jeho uvedení by přitom bylo mnohem výživnější, než líbivý kabátek v podobě shromažďování artefaktů z Kubrickových filmů v pokoji z Vesmírné odysey. Raději zapátrám po těch rozhovorech.

plakát

Knight of Cups (2015) 

Malick se drží stále stejných témat, ale čím víc se v zasazení svých filmů posouvá z minulosti do současnosti, tím víc rezignuje na snahu je analyzovat, upouští od vyprávění příběhů a promlouvá jen prostřednictvím obrazů a vnitřních monologů postav. V Rytíři pohárů možná poprvé dospěl až k hranicím narativního filmu, za východisko si vzal v úvodu citovanou báji a vytvořil obrazové pásmo bez jasného počátku nebo konce, na které se divák může napojit kdykoli v průběhu sledování, ubíhat od něj k vlastním myšlenkám a zase se k němu vracet (můj případ), anebo se s ním také docela minout. Navzdory otřepanému klišé o člověku ztraceném v moderním světě tak Rytíře pohárů pokládám za velmi svobodomyslný a otevřený film (i proto pro něj lze vyargumentovat v podstatě jakékoli hodnocení), který prostřednictvím černobíle tezovitých proklamací (hledání té „správné“ životní cesty) charakterizuje marného hlavního hrdinu, který by rád „něco“ našel/stvořil, ale pro jeho povrchní úvahy mu uniká všechna ta krása, která povznese vnímavého diváka. (Skrze herectví Ch. Balea a režii některých scén lze Rytíře pohárů chápat jako sesterský film o duševní prázdnotě k Americkému psychu.)

plakát

Saló aneb 120 dnů sodomy (1975) 

Pro ty, kdo si stěžují, že se nudili: jak byste se chtěli u takového filmu bavit? Pro ty, kdo si stěžují, že je Saló znechutilo: zamyslete se, jestli to nemohl být záměr, jestli nebyl dokonale naplněn a jestli za tím vším není nějaký druhý plán – tzn. čeho je Saló podobenstvím. Jednostranně negativní reakce na tento film jsou smutnou zprávou o tom, kolik lidí se chce jen dívat na obrázky, aniž by museli aktivizovat své mozkové buňky, kolik lidí (podvědomě) nechápe, že film plní i jiné funkce než tu zábavní, a taky neví, že velké umění nemusí být ušlechtilé. Chápáno doslovně je to zase nejlepší horor, jaký jsem kdy viděl – není žádným tajemstvím, že se podobné věci (nejen) za druhé světové války děly, a dějí se i dnes.

Poslední hodnocení (1 637)

Pějme píseň dohola (1990)

02.05.2021

Vrať se do hrobu! (1989)

02.05.2021

Tichá bolest (1990)

02.05.2021

Anděl Exit (2000)

02.05.2021

Cabriolet (2001)

odpad! 02.05.2021

Po hlavě... do prdele (2006)

odpad! 02.05.2021

Pramen života (2000)

02.05.2021

Rok ďábla (2002)

02.05.2021

Mňága - Happy End (1996)

02.05.2021

Reklama

Poslední deníček (3)

2020

 

Když čtu, co jsem psal ve svém loňském shrnutí o budoucnosti kin, usmívám se. Rok 2020 nám připomněl, že „vše se obrací jako na pětníku“, jak by řekl Jake Epping, a veškeré struktury jsou v jádru křehčí, než si v zájmu zachování příčetnosti připouštíme.

 

Z pochopitelných důvodů jsem loni v kině strávil podstatně méně času, než bych si přál, a viděl podstatně menší vzorek současné tvorby než obvykle, tvořený navíc převážně produkcí různých VOD služeb. Pokud bude jejich vliv v příštích letech sílit, což lze předpokládat, můžeme očekávat markantní změny ve způsobu distribuce i recepce filmů. Pro nás, pravidelné diváky, by pozitivum tohoto procesu mohlo spočívat v simultánním růstu významu různých sít, která budou zlomek z nepřeberného kvanta vyrobených filmů pouštět do našich obýváků: doporučení přátel, recenze, podcasty atd. Každopádně bude zajímavé jej sledovat.

 

Daleko (?) přede mnou tak ještě leží dojmy z některých loňských oscarovek (1917, Dva papežové) a děl zavedených autorů (Haynes, Kaufman, Polański), která si hodlám doplnit. Stejně tak doufám, že budu mít příležitost v kinech vidět nejnovější film Cloé Zhao (Nomadland) a Terrence Malicka (už předloňský A Hidden Life), jehož projekce v Městské knihovně byla avizována před říjnovým plošným uzavřením kin.

 

Následující řádky přináší výčet toho, co mě z viděného nejvíc zaujalo. Abecedně seřazené desítce, vybrané spíš spontánně a pocitově než po hlubokém zamyšlení, předchází trojice zásadních audiovizuálních počinů roku 2020, z nichž každý má své „přestože“.:

 

Tenet Christophera Nolana, dokazující, že hollywoodský autorský film není mrtev a lze ho realizovat v rámci opulentní akční sci-fi bez filozofického přesahu – přestože (a právě proto) jsou možná ještě zajímavější než film samotný diskuze, které vyvolal.

 

Monstrózní projekt DAU Iljy Chržanovského pohybující se na hranici filmu a reality show, etiky, možná i legality, nesrovnatelný s čímkoli jiným, co dosud vzniklo – přestože jsem dosud viděl pouze film o „Odvážných lidech“ (i když to jsou asi všechny, že?) a můj vhled do fungování celého díla je tak zatím značně limitovaný.

 

Sekerka (Small Axe) Steva McQueena, která potvrzuje mimořádný talent a cit pro obrazový výraz svého tvůrce, a navíc odhaluje potenciál autorské audiovize nového věku: ani klasický film, který nabízí relativně málo prostoru pro vyjádření, ani seriál, kde se ztrácí autorský hlas, a naopak se spoléhá na divákovu trpělivost, ale rozbíhavá a zároveň sevřená antologie, kterou lze sledovat v libovolném pořadí s libovolným zájmem. – Přestože divácky mě skutečně zasáhl pouze druhý film, Lovers Rock, zase ale víc než jakýkoli jiný letošní snímek.

 

Alchymická pec (Adam Oľha, Jan Daňhel)

Borat Subsequent Moviefilm (Jason Woliner)

Colectiv (Alexander Nanau)

Dospěláci v místnosti (Adults in the Room; Costa-Gavras)

Drahokam (Uncut Gems; Benny Safdie, Josh Safdie)

Chlast (Druk; Thomas Vinterberg)

Malé ženy (Little Women; Greta Gerwig)

Neviditelný (The Invisible Man; Leigh Whannell)

První kráva (First Cow; Kelly Reichardt)

Zrádci (Viktor Tauš, Matěj Chlupáček)

 

Chci vidět znovu/dále se zabývat: Mank (David Fincher), Nechte je všechny mluvit (Steven Soderbergh)

 

Plus deset starších filmů, mezi které jsem se snažil vybrat méně známé kusy, a ne třeba – jinak zcela báječný – Nelítostný souboj:

Cesta do Indie (A Passage to India; David Lean)

Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu) (Karel Vachek)

Kamenná svatba (Nunta de piatra; Mircea Veroiu, Dan Pița)

Korida lásky (Ai no corrida; Nagisa Óšima)

Křížová cesta (Kreuzweg; Dietrich Brüggemann)

Poezie (Si; Chang-dong Lee)

Poklad (Camoara; Corneliu Porumboiu)

Temnota (Sombre; Philippe Grandrieux)

Tenkrát v Anatolii (Bir Zamanlar Anadolu'da; Nuri Bilge Ceylan)

Výstřel (Blow Out; Brian De Palma)

Reklama

Reklama