Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Horor
  • Animovaný

Poslední recenze (69)

plakát

Velká žranice (1973) 

Jednou za čas vidí člověk film, který jako by byl natočen přímo pro něj – nebo spíš, jaký by sám chtěl natočit, kdyby toho byl schopen. U Velké žranice jsem si uvědomil, jak rád mám filmy, které stojí na jednoduchém nápadu – výchozí premise – a v celé své délce jsou jeho pouhou realizací. „Nezatíženou“ snahou uzurpovat si divákovu pozornost po fieldovsku vystavěnou zápletkou s dvěma doby obratu, nebo pestrobarevným kabátem formálních vějiček – zde převládají neobvykle dlouhé, ale statické záběry, celky/polocelky, práce kamery a střihu jsou nenápadné, výrazivo Velké žranice musí člověk hledat v herectví a v mizanscéně.__________Velká žranice je tak neobyčejný úkaz – navenek hédonický, uvnitř asketický procedurál se slušným potenciálem šokovat maloměšťáky. Fekální prvky nízké kultury, o které třeba Fellini spíš jen zavadil, nechává Ferreri doslova vyplout ze záchodu na podlahu koupelny luxusní vily v uměleckém filmu, kde se dvě hodiny žere, souloží a prdí. Lze to celé samozřejmě brát jako diagnózu stavu společnosti, která se pod kultivovanou slupkou (servírování jídla) snaží skrýt svou animální podstatu (jeho nestřídmá konzumace), nicméně těžko se dnes už zbavíme dojmu, že skandálnost průjmu Michela Piccoliho odvál čas. Tím se současně nabízí nový způsob, jak žranici sledovat – možná Ferreri taky zamýšlel vystřelil si z každého, kdo chce, aby velké filmy byly „o něčem“. Duchovní spřízněnost s provokativními alegoriemi ze stejné doby o skupině lidí zavřené v jednom domě (Saló, Anna a vlci) však zůstává patrnou.

plakát

Tělesné vztahy (1971) 

Nemyslím si, že jde o psychologický film, spíš ukázkový příklad tendence určité skupiny amerických filmařů, která v 70. letech adaptovala pro Hollywood originální postupy evropského modernistického/art filmu (viz THX 1138). Tělesné vztahy tak nemají klasicky strukturovaný děj, ani žádný dramatický oblouk. Jde spíš o „scény z nemaželských životů“ dvou hlavních hrdinů, které Nichols s Feifferem během sta minut proměnili z hledajících se dvacátníků v zoufalé čtyřicátníky. Jejich dialogy – i zpovědi adresované přímo nám, divákům (kameře) – přitom naplnili množstvím sexuální otevřenosti dříve v Hollywoodu nevídaným (nedosažitelným). Jen škoda, že za oběť jejich postupu padla jediná charizmatická a oduševnělá postava filmu ztělesněná Candice Bergenovou.

plakát

Kubrick o Kubrickovi (2020) (TV film) 

Rozčlenění dokumentu na základě témat Kubrickových filmů, a nikoli konvenční (a tudíž očekávatelné/nudné) chronologie jejich vzniku, mimoděk ukazuje, kolik času by bylo třeba věnovat každému z nich, aby nevznikl jen povrchní průlet nejznámějšími fakty a historkami z natáčení. Zpočátku patrná snaha shodit nebo rozebrat některé mýty kubrickovského univerza později koliduje s jejich opětovným stvrzením a absentujícím vysvětlením kontextu některých převáděných informací/materiálů (propagace Eyes Wide Shut jako lascivního thrilleru). Jeho uvedení by přitom bylo mnohem výživnější, než líbivý kabátek v podobě shromažďování artefaktů z Kubrickových filmů v pokoji z Vesmírné odysey. Raději zapátrám po těch rozhovorech.

Poslední hodnocení (1 648)

Země nomádů (2020)

11.06.2021

Nadějná mladá žena (2020)

10.06.2021

Let číslo 93 (2006)

03.06.2021

Zprávy ze světa (2020)

03.06.2021

Konformista (1970)

03.06.2021

Anna a vlci (1973)

03.06.2021

Velká žranice (1973)

03.06.2021

Buzíci (1974)

03.06.2021

Scény z manželského života (1973)

03.06.2021

Reklama

Poslední deníček (3)

2020

 

Když čtu, co jsem psal ve svém loňském shrnutí o budoucnosti kin, usmívám se. Rok 2020 nám připomněl, že „vše se obrací jako na pětníku“, jak by řekl Jake Epping, a veškeré struktury jsou v jádru křehčí, než si v zájmu zachování příčetnosti připouštíme.

 

Z pochopitelných důvodů jsem loni v kině strávil podstatně méně času, než bych si přál, a viděl podstatně menší vzorek současné tvorby než obvykle, tvořený navíc převážně produkcí různých VOD služeb. Pokud bude jejich vliv v příštích letech sílit, což lze předpokládat, můžeme očekávat markantní změny ve způsobu distribuce i recepce filmů. Pro nás, pravidelné diváky, by pozitivum tohoto procesu mohlo spočívat v simultánním růstu významu různých sít, která budou zlomek z nepřeberného kvanta vyrobených filmů pouštět do našich obýváků: doporučení přátel, recenze, podcasty atd. Každopádně bude zajímavé jej sledovat.

 

Daleko (?) přede mnou tak ještě leží dojmy z některých loňských oscarovek (1917, Dva papežové) a děl zavedených autorů (Haynes, Kaufman, Polański), která si hodlám doplnit. Stejně tak doufám, že budu mít příležitost v kinech vidět nejnovější film Cloé Zhao (Nomadland) a Terrence Malicka (už předloňský A Hidden Life), jehož projekce v Městské knihovně byla avizována před říjnovým plošným uzavřením kin.

 

Následující řádky přináší výčet toho, co mě z viděného nejvíc zaujalo. Abecedně seřazené desítce, vybrané spíš spontánně a pocitově než po hlubokém zamyšlení, předchází trojice zásadních audiovizuálních počinů roku 2020, z nichž každý má své „přestože“.:

 

Tenet Christophera Nolana, dokazující, že hollywoodský autorský film není mrtev a lze ho realizovat v rámci opulentní akční sci-fi bez filozofického přesahu – přestože (a právě proto) jsou možná ještě zajímavější než film samotný diskuze, které vyvolal.

 

Monstrózní projekt DAU Iljy Chržanovského pohybující se na hranici filmu a reality show, etiky, možná i legality, nesrovnatelný s čímkoli jiným, co dosud vzniklo – přestože jsem dosud viděl pouze film o „Odvážných lidech“ (i když to jsou asi všechny, že?) a můj vhled do fungování celého díla je tak zatím značně limitovaný.

 

Sekerka (Small Axe) Steva McQueena, která potvrzuje mimořádný talent a cit pro obrazový výraz svého tvůrce, a navíc odhaluje potenciál autorské audiovize nového věku: ani klasický film, který nabízí relativně málo prostoru pro vyjádření, ani seriál, kde se ztrácí autorský hlas, a naopak se spoléhá na divákovu trpělivost, ale rozbíhavá a zároveň sevřená antologie, kterou lze sledovat v libovolném pořadí s libovolným zájmem. – Přestože divácky mě skutečně zasáhl pouze druhý film, Lovers Rock, zase ale víc než jakýkoli jiný letošní snímek.

 

Alchymická pec (Adam Oľha, Jan Daňhel)

Borat Subsequent Moviefilm (Jason Woliner)

Colectiv (Alexander Nanau)

Dospěláci v místnosti (Adults in the Room; Costa-Gavras)

Drahokam (Uncut Gems; Benny Safdie, Josh Safdie)

Chlast (Druk; Thomas Vinterberg)

Malé ženy (Little Women; Greta Gerwig)

Neviditelný (The Invisible Man; Leigh Whannell)

První kráva (First Cow; Kelly Reichardt)

Zrádci (Viktor Tauš, Matěj Chlupáček)

 

Chci vidět znovu/dále se zabývat: Mank (David Fincher), Nechte je všechny mluvit (Steven Soderbergh)

 

Plus deset starších filmů, mezi které jsem se snažil vybrat méně známé kusy, a ne třeba – jinak zcela báječný – Nelítostný souboj:

Cesta do Indie (A Passage to India; David Lean)

Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu) (Karel Vachek)

Kamenná svatba (Nunta de piatra; Mircea Veroiu, Dan Pița)

Korida lásky (Ai no corrida; Nagisa Óšima)

Křížová cesta (Kreuzweg; Dietrich Brüggemann)

Poezie (Si; Chang-dong Lee)

Poklad (Camoara; Corneliu Porumboiu)

Temnota (Sombre; Philippe Grandrieux)

Tenkrát v Anatolii (Bir Zamanlar Anadolu'da; Nuri Bilge Ceylan)

Výstřel (Blow Out; Brian De Palma)

Reklama

Reklama