Glowski

Malick se drží stále stejných témat, ale čím víc se v zasazení svých filmů posouvá z minulosti do současnosti, tím víc rezignuje na snahu je analyzovat, upouští od vyprávění příběhů a promlouvá jen prostřednictvím obrazů a vnitřních monologů postav. V Rytíři pohárů možná poprvé dospěl až k hranicím narativního filmu, za východisko si vzal v úvodu citovanou báji a vytvořil obrazové pásmo bez jasného počátku nebo konce, na které se divák může napojit kdykoli v průběhu sledování, ubíhat od něj k vlastním myšlenkám a zase se k němu vracet (můj případ), anebo se s ním také docela minout. Navzdory otřepanému klišé o člověku ztraceném v moderním světě tak Rytíře pohárů pokládám za velmi svobodomyslný a otevřený film (i proto pro něj lze vyargumentovat v podstatě jakékoli hodnocení), který prostřednictvím černobíle tezovitých proklamací (hledání té „správné“ životní cesty) charakterizuje marného hlavního hrdinu, který by rád „něco“ našel/stvořil, ale pro jeho povrchní úvahy mu uniká všechna ta krása, která povznese vnímavého diváka. (Skrze herectví Ch. Balea a režii některých scén lze Rytíře pohárů chápat jako sesterský film o duševní prázdnotě k Americkému psychu.)

Pro ty, kdo si stěžují, že se nudili: jak byste se chtěli u takového filmu bavit? Pro ty, kdo si stěžují, že je Saló znechutilo: zamyslete se, jestli to nemohl být záměr, jestli nebyl dokonale naplněn a jestli za tím vším není nějaký druhý plán – tzn. čeho je Saló podobenstvím. Jednostranně negativní reakce na tento film jsou smutnou zprávou o tom, kolik lidí se chce jen dívat na obrázky, aniž by museli aktivizovat své mozkové buňky, kolik lidí (podvědomě) nechápe, že film plní i jiné funkce než tu zábavní, a taky neví, že velké umění nemusí být ušlechtilé. Chápáno doslovně je to zase nejlepší horor, jaký jsem kdy viděl – není žádným tajemstvím, že se podobné věci (nejen) za druhé světové války děly, a dějí se i dnes.

Viděno po letech a překvapilo mě, jaká je to legrace. Minimálně tedy první polovina bohatá na (snad záměrně?) přepjaté herecké kreace, v níž Merlin působí jako postava vystřižená z „buddy comedy“. Přitom Excalibur není parodie, humor nepodvrací známou legendu, spíš možná naopak pomáhá tomu, že její filmová verze, byť zkratkovitá (úvodních deset minut), není směšným souborem osudových okamžiků a pravd o životě. A když na ně dojde, pak zase překvapí, že při své jednoduchosti nejsou vůbec banální („Dobro a zlo jdou vždy ruku v ruce“). Stejně jako sympaticky animistický (předkřesťanský) přístup k chápání světa jako obřího draka, jehož vliv na veškeré dění je sice zásadní (součástí onoho draka je např. samotný Excalibur propůjčující mimořádnou moc), nikoli však spásný a absolutní (lidské pudy si nepodrobí). Nejskvělejší scénou celého filmu zůstává výlet do útrob draka a letmý pohled na vnímání prostoru/času jako nelineárního. Druhá polovina o hledání Svatého grálu je pak vážnější, v ní však Boorman zase pomocí snových sekvencí a osobité výpravy (blyštivá brnění, nadpozemská zelená záře…) naplno rozvíjí imaginativní potenciál fantasy žánru, což je hodnota, se kterou se nesetkáváme často. (napadá mě třeba Scottova Legenda)

Tvůrci se lapili do pasti, kterou líčí každá práce s antihrdinou: nejdřív jej představí jako nebezpečného sociopata a posléze z riskantní vypravěčské pozice vycouvají, když chtějí, aby nám na něm záleželo(,) nebo abychom věřili jeho vnitřní proměně. U VNZ se mi nestalo ani jedno, ani druhé. Pokud jsou něčím přeci jen zajímavé, pak jako relikt doby svého vzniku (pochybuji, že by se v Hollywoodu dnes někdo chopil stejně lehkou rukou materiálu o muži, který zneužívá a někdy de facto i znásilňuje ženy) a otevřeností s níž pojednávají tělo a (sexuální) vztahy jako mocenský nástroj. Problém je, že VNZ nevykazují ani špetku nadsázky, a výrazně lepších žánrových filmů na stejné téma je hafo: Základní instinkt, Komorná, Zmizelá... Navíc je může bez problémů sledovat stejná věková skupina, na kterou cílily i známosti.

Začíná to jako avizovaná antropologicky laděná sonda do německé gay komunity 70. let, končí to několikaminutovým emancipačním projevem-manifestem napasovaným přes záběr na několik sedících, poklidně rozmlouvajících nahých mužů (co říkají ve skutečnosti neslyšíme - celý film je koncipovaný jako němý obraz plus komentář). Mezi tím se odehrává cosi, co by mohlo fungovat jako parodie na takovýto vážně míněný dokument. Někde v polovině se například dostaneme k pasáži o "kategorizace teploušů", která trochu připomíná jinou kategorizaci v Trierově Manderlay. Hranice mezi ironií a seriozitou je neznatelná, jako ukázka politickokritického filmu (cit: "Teplouši se snaží napodobit manželství střední třídy, místo aby nenáviděli ty, kteří jsou zodpovědní za jejich zoufalou situaci") včetně jeho typického formálního výraziva ovšem za vidění určitě stojí.

Ten film dělá podobné gesto, jako jeho nepokrytě rasistické antihrdinky, paničky z lepší společnosti, pořádající dobročinnou sbírku na děti v Africe. Získá pár nominací na Ceny akademie (konkrétně čtyři, včetně té za nejlepší film), při jejichž předávání mohou bohatí bělošští Američané uronit slzu nad tím, jak byl ten apartheid ošklivý, avšak nepokusí se jim ani naznačit, že zobrazované problémy neskončily s rokem '68. Sami pro sebe si natočili konzervativní podívanou, jak z hlediska ideologie (snaha vysmát se každému, kdo nezaujímá ono správné stanovisko) tak i výrazových prostředků (styl jak z roku 1965, založený na herectví a vypulírovaných kostýmech) a nedali hlas těm, kterých se téma skutečně týká. Naštěstí existuje dostatek osobitějších a umělecky výraznějších filmů z nitra (Spike Lee) i vně (Tarantino) komunity, které připravují takováto melodramátka o monopol.

Protagonistovi tohoto dokumentu bych doporučil pobyt na Antarktidě, který absolvovala Viera Čakányová. Když pak ve své "Bílé na bílé" přemítá o podobných problémech jako on zde, je z ní cítit klid a vyrovnanost.

Na základě plakátu a traileru bychom si mohli myslet, že budou Bábovky něco jako Samotáři pro diváky lifestylových komedií, to by ale musely být vtipné – respektive se o to alespoň snažit. Když pomineme několik izolovaných scén vymodelovaných tak, aby v sobě nesly potenciál situační komiky, zbydou nám jen základy vesměs tragických dějových linií typu „luxusní kurvu napadne kunčoft skalpelem, její buranský pasák mu to vrátí baseballovou pálkou“ nebo „žena toužící po dítěti dělá všechno proto, aby jej mohla mít, její manžel už o ni ale ztratil zájem a běhá za mladší“ atd. Bábovky tedy usilují o vyprávění seriózních příběhů, které mají divákovi nejspíš připadat jako odpozorované ze života, ani v nejmenším tak ale nepůsobí. Jde o na kost ohlodaná schémata a nejprovařenější klišé (dítě bohatých rodičů, kterému se nedostává pozornosti), která vzhledem k poměru počtu hlavních postav na stopáž filmu (10+/97 minut) nemají šanci být jakkoli rozpracována či problematizována. Věčně kroužící kamera má společně s neutichající rádoby osudovou hudbou dát zapomenout na to, jak nesmyslně překombinovaný a vykonstruovaný příběh divák sleduje, a vzhledem k tomu, jak přehledně je napsaný, se jí to snad i chvílemi může dařit. Bezpochyby ale už ne v závěrečném epilogu, který namísto rozřešení nabídne halucinační vizi, z níž nelze pochopit jestli/jak se většina hlavních postav od úvodních titulků nějak vyvinula a případně pak proč. Podobně jako v předchozím filmu tandemu Třeštíková-Havlík i zde působí postavy jako by o jejich chování rozhodoval mozek desetiletého dítěte a na základě jeho představ tvůrci koncipovali i „detaily“ jako třeba jak funguje velká nadnárodní korporace. Netřeba chodit až k myšlenkám filmu, Bábovky jsou fušerstvím i z řemeslného hlediska, jakkoli to velmi pracně zastírají.

(trochu spoiler) Obávám se, že lidi, kteří neví o BDSM zhola nic, může tenhle film celkem zmást. Přitom jeho poselství skryté v chladné, černohumorné anekdotě, která vyvrcholí scénou se štípačkami, je případné: pokud se hlavní hrdina oddává takovému vztahu a praktikám jen proto, aby se přiblížil své zesnulé ženě, pak jsou pro něj nezdravé a nebezpečné. Správná cesta naznačená poslední scénou vede skrze překonání traumatické minulosti a přijetí sebe sama.

Dojem z druhého zhlédnutí je výrazně lepší; ne že by pak člověk Tenet dokonale pochopil nebo alespoň dokázal uspokojivě převyprávět, ale o tom to ani není. Spíš je divákovi příjemnějším průvodcem po labyrintu, který sám vytváří. Tenet tak vyžaduje trochu nadstandardní přístup, což není úplně fér, neboť to z něj dělá protežované dítě, on si ho ale zaslouží. Už jen proto, že svým laděním elitářství naopak odmítá a nesnaží se nás ukolébat do stavu myšlenkové pasivity a poživačného opájení se luxusem světa jacht, zlatých cihel a drahých obleků. Stejně jako i postavy je používá jako pouhé součástky většího soukolí, které Protagonista - bezejmenný hrdina - uvádí do chodu. Postava J. D. Washingtona se zjevně nemá stát tváří dlouhé série filmů ani novým idolem teenagerů, ztělesňuje pouze archetyp hrdiny.__________Tenet tak jde výrazně proti tomu, jak dnes podobné kolosální projekty vypadají a bourá i jeden ze základních pilířů konvencí vyprávění, jímž je srozumitelnost. Vrství současně více dějů přes sebe, v rámci některých scén zprvu zatajuje motivace postav, na diváka se prakticky neohlíží. Přímo tak vybízí k opakované návštěvě kina, což mu shodou dějinných okolností přidává na sympatii. A co je důležitější, podobně jako Malé ženy (v rámci vlastní kategorie) legitimizuje sofistikovanější postupy vyprávění, i když si budoucí tvůrci pochopitelně nebudou moci dovolit zajít tak daleko, protože stále jde z produkčního hlediska hlavně o autorský film Christophera Nolana, ne sériový blockbuster. Což je na druhou stranu taky dobře._________(Nezamýšlenou) perličkou je způsob, jímž se téma Tenetu (tok času ve dvou směrech) promítá i do způsobu jeho recepce. Momentálně je přijímán rozporuplně, působí jako film, který k nám (invertovaný) připlul z budoucnosti. Bude už ale jen stárnout a rozhodně by mě nepřekvapilo, kdyby se za pár dekád stal klasikou. Nešlo by o nic nového pod sluncem, shodou okolností byla týden po Tenetu do českých kin uvedena jedna taková velká klasika, která byla v době svého vzniku pro nesrozumitelnost odmítána.