Zagros

Krásná kreslená animace a tradiční milá předloha od Václava Čtvrtka, to jsou největší přednosti večerníčku Říkání o víle Amálce. Jinak je to spíše průměrný večerníček pro nejmenší… holky. Jako kluka v mládí mě moc panenka v šatečkách nebavila. Na první pokus nezaujala ani teď mé děti a nebavila ani mě jako dospělého. Možná je to také absencí humoru a vypravěčem Jiřím Hrzánem, který nikdy k mým oblíbencům nepatřil… slabé tři hvězdy.

Václav Bedřich byl králem mezi tvůrci animovaných večerníčků. Je autorem například Boba a Bobka, O zvířátkách pana Krbce,  Maxipsa Fíka a dalších. Jeho večerníček O Sazinkovi se ale bohužel moc nepovedl. Sám přemýšlím proč? Animace se mi v dětství nelíbila, příběhově mě to taky nechytlo, hudba byla taková zvláštní a chyběl vypravěč. To jsou některé z důvodů. Nejvíce jsem Sazinkovi jako dítě záviděl ten klobouk s vrtulkou a létání. :-) Máme zkrátka spousty jiných a lepších večerníčků. Pokaždé jednoduše není posvícení a není třeba se s dětmi vracet ke všemu.

Ivana Zachariáše jsem zaznamenal už v minisérii Pustina a ta dopadla skvěle. Byl to velmi dobrý seriál s atmosférou, která by se dala krájet, měl skvělé obsazení a výtečně gradoval napětí. Jen ta atmosféra byla spíše depresivní a na sledování to chtělo vždy nabrat sílu. Téma to nebylo jednoduché a prostředí bezútěšně šedivé. Proč tady popisuju vlastně jiný seriál? Protože minisérie Bez vědomí nese ten stejný režisérův rukopis. Těžké temné prostředí, bezútěšná atmosféra, výborně stupňované napětí a nepříjemné emoce u sledování. Rozhodně to ale není ze špatně odvedené práce. Naopak je to mistrně vystavěný příběh, který se po pomalejším a lehce zmateném začátku, perfektně rozjede a každý další díl je divák více vtahován do příběhu jako do nějaké ztracené bažiny někde v lesích, aby se v něm postupně utopil. Příběh se odehrává v Československu těsně před revolucí, kdy se spolu pere prostředí stále ještě mocenských (komunistických) snah držet moc a celkové nervozity všech z blížící se změny. Po prvním rozjezdovém díle to nabíralo obrátky a postupně to gradovalo do skvělého finále. Především utajené přetahování MI6, STB a KGB na pozadí všeho, mě velmi napnulo a bavilo. Občas to bylo možná trochu přehnané (holka běhající po střeženém sovětském vojenském prostoru), ale z pohledu dramatizace pro diváka mě to vtáhlo téměř dokonale. Z některých dialogů mě mrazilo v zádech, například Jevgenij Libezňuk dal toho Rusáka famózně. Celkově to není rozhodně žádné dílko na dobrou náladu a fajn pocit, ale je to perfektně zrežírovaná minisérie, která je vysoce nad průměrem českých tvůrců a neztratí se ani ve srovnání se zahraniční produkcí… doporučuji!

Po nějaké době jsem se konečně dostal k pokračování filmu Vlka samotář a mládě. Musím dát za pravdu většině, že druhý film je ještě o kousek lepší než ten první… nebo možná jsem už byl dopředu připravený a naladěný na stejnou vlnu, protože ten „kontrast dětských roztomilých kukadel a zachmuřeného mlčenlivého zabijáka, který odsekává lidem končetiny za neustálého stříkání krve…“ mě už nepřekvapil. Navíc film plynule navazuje na díl první a není potřeba hlubšího popisu postav, jde se rovnou do akce a to doslova od prvních sekund. Akce je to ovšem na hony vzdálená moderním filmům. O pomalé záběry není nouze, pohledy z očí do očí jsou časté a dlouhé a naopak souboj se většinou odehraje během pár vteřin. Několik švihnutí mečem, vystříkne krev a je hotovo. :-) Přidávám čtvrtou hvězdu a je pravděpodobné, že se s Vlkem samotářem a jeho mládětem vydám i na další dobrodružství.

S filmy Johna Woo to mám jako na houpačce. Na některé nedám dopustit (Krvavé pobřeží), některé mě moc nechytly (Killer). Kulka v hlavě je formální stránkou blíže ke Killerovi. Klasický akční nářez z Hongkongu, kdy není nouze o rychlý střih, zpomalovačky, spoustu krve a hlavní hrdina si nezadá s Rambem a v pohodě vykosí mnohonásobnou přesilu. :-) Na místy zběsilou kameru si musím vždy chvíli zvykat, souboje lehce ztrácí na přehlednosti. Ve filmu Kulka v hlavě si John Woo přidal netradičně ještě další vrstvu. Jako podkres příběhu je zde válka ve Vietnamu. Hlavní hrdinové se jí sice neúčastní přímo, ale cesta příběhu je tam zavede a válka je velmi ovlivní. Jejich přátelství je kvůli ní a především kvůli hromadě zlata podrobeno těžkým zkouškám. Díky té nadstavbě rád dám i třetí hvězdu, přes spoustu výhrad mě to vcelku bavilo a fanoušci filmů Johna Woo si jistě přijdou na své.

Útěk z ráje je naivní černobílá komedie z meziválečné Ameriky, která má svou předlohu v divadelní hře, což rozhodně nezapře. K jejím přednostem patří odlehčený příběh plný uhlazených, ale přitom cynických dialogů. Ty probíhají především mezi ústřední dvojicí zlodějíčků a většinou dokáží pobavit. Jejich slovní přestřelky, vzájemné okrádání a obdiv, je tím nejlepším z filmu. Bohužel místy je ta příběhová naivita až moc velká a je zde spousta malých i větších nelogičností. Například bezmezná důvěra k novému člověku, když mu znuděná bohatá žena přenechá na správu všechny své peníze. Nicméně je to poplatné příběhu a tomuto konkrétnímu žánru, kde se to dá odpustit. Ruku v ruce s tím jdou i herecké výkony. Místy excelentní s vybroušenými dialogy, místy ovšem lehké přehrávání, přehnaná strojenost a drhnoucí logika. Útěk z ráje není špatný a jako lehké komedii mu rád nechám tři hvězdy. Od Ernesta Lubitsche se mi ovšem více líbil Obchod za rohem, který doporučím raději.

Rozhovor je drama o odposleších a především o bezpečnostních expertech, kteří se na odposleších a sledování lidí podílí. Hlavním hrdinou je Harry Caul (výborný Gene Hackman) pracující na dalším případu, kdy ho dožene jeho svědomí a je vystaven vnitřním morálním volbám. Bohužel stejně jako zastarala forma sledování lidí, zastaral i tenhle film a jeho filmové postupy. Nějak mě nedokázal naplno napnout a i přes zajímavě vystavěný děj, položené otázky a morální nadstavbu mě moc nebavil. Solidní tři hvězdy zůstávají, nicméně téma sledování lidí se dá uchopit ještě lépe. Třeba z pohledu sledovaných, lepším prokreslením postav a jejich motivací, zobrazením následků sledování… apod. Tady je vše jen naznačeno a všechno se točí kolem hlavního hrdiny. Po filmu ve mně ale několik silných myšlenek zůstalo. Už v sedmdesátých letech, když chtěli člověka sledovat, dokázali o něm zjistit vše. V dnešní době je tohle ještě mnohem dál. Pokud někomu vlivnému a bohatému stojíte za námahu, zjistí o vás opravdu vše. To je přímo děsivé! Zejména morální aspekt toho, co se dá se získanými informacemi udělat. Jak lze člověka zdiskreditovat, poškodit, nebo přímo spáchat nějaký zločin.

Jacques Tati podruhé a bohužel ještě hůř. Po jeho první grotesce Prázdniny pana Hulota (kde stvořil pana Hulota), jsem si dal druhý pokus a pustil si jeho film Playtime. Ufff, kde začít… bylo to celkově dlouhé a záběr byly často přetažené. Občasné vtipné situace se ztrácely v dlouhých chvílích nudy. Dobrých vtípků a gagů bylo jako šafránu a většina byla utopena v nicneříkajících záběrech. O nějakém příběhu, hereckých výkonech, dialozích se nemá cenu bavit. To by možná ani nevadilo, kdyby byly gagy lépe vypointovány a kdyby lehká nadstavba v podobě neosobní moderní společnosti nevyšla úplně naprázdno. Ani v téhle rovině film nefungoval. Přišlo mi to jako experimentální filmové cvičení čerstvých absolventů filmu… ne moc povedené. Navíc tam sám Jacques Tati ani moc nebyl. Společnou řeč jsem s ním zkrátka nenašel a do dalších pokusů už nepůjdu. Sám jsem se opravdu snažil a vracel se k filmu asi čtyři večery, než jsem to zvládl. Tu jednu hvězdu dávám asi hlavně sobě, že jsem to nakonec dal. :-)

Jedna (obrovská) životní chyba a už se to veze a člověk skončí na pár let v base. Úspěšný obchodník, který má fungující rodinu, se najednou ocitne ve vězení a neví, jak se tam zachovat? Bude se snažit jen přežít, nebo se bude snažit si vybudovat respekt? Nikolaj Coster-Waldau to zahrál parádně. Jeho výkonu jsem věřil a s jeho postavou jsem soucítil a přemýšlel jsem, co bych asi tak dělal sám? V tom byl možná největší plus filmu. Ani nevím, jak se to podařilo, ale příběh mě hodně vtáhl a s hlavním hrdinou jsem sám zvažoval všechna rozhodnutí. Občas jsem pokýval hlavou a občas se za hlavu držel, když vyrobil hlavní hrdina nějakou ptákovinu. Tvůrci každopádně splnili všechny podmínky pro úspěch v žánru vězeňských snímků. Sympatický hlavní hrdina, který ovšem není žádný svatoušek, napětí, emoce i nějaké to překvapení… Líbilo se mi to velmi a někdy v budoucnu po pár letech si rád dám opakování.

Rychlá rota patřila ke skupině animáků od Disneyho, které se v televizi začaly objevovat krátce po revoluci v době mého dětství. Protože to bylo něco nového a také proto, že se mi to trefilo ideálně do věku cílovky, líbily se mi všechny tyhle seriály hodně. Znělka se velmi povedla, poskládána banda byla taky fajn a samotné detektivní příběhy byly adekvátní věku diváků. Rychlé rotě jsem dával přednost před Gumídky, ale na Kačery naopak neměli. Ještě musím Rychlou rotu někdy otestovat na dětech, pokud zvládnout pobavit i další generaci a budou se dětem líbit, rád přihodím i čtvrtou hvězdu.