heavy

Bella se zamiluje do Edwarda, a ten je upír... Tak začíná velkolepá sága lásky... a nenávisti. Patří k dobrému tónu Twilight odsoudit, zavrhnout, poplivat a vysmát se mu, až se za břicho popadat. Dokonce i náležitě onálepkovat ty, kteří nejsou dostatečně pohoršeni a znechuceni a nechce se jim zvracet, ba dokonce se jim to (ó hrůzo!) i líbí. Se zdviženým obočím a prstem poukázat na to, jak je škodlivý pro mládež (sic!), jak jsou herci příšerní a co všechno skrytě propaguje. Někteří osvícení kritici dokonce zacházejí tak daleko, že si myslí, že R. Pattinson (Patyzón, muhehe!) je upír i ve skutečnosti a nejraději by ho přibili na vrata stodoly Stephenie Meyerové a probodli mu srdce špičatým kolíkem. Nuže, já se u Twilightu bavil. Pravda, někdy zvráceným způsobem. Ale někdy upřímně. I když je to příběh pro náctileté (z kteréžto kategorie jsem se vymkl už před nácti lety). Twilight je popkulturní fenomén, který zná každý - nadšená obdivovatelka čtenářka Bravíčka i běžný stádní hejtr. Znají ho dokonce i vaši rodiče, kteří ten film nikdy neviděli. Neuniknete mu. Je všude. Znají ho všichni. I ti, kteří z něj nejsou ani bezmezně nadšení ani totálně zhnuseni. I ten, který stojí někde uprostřed. Ten, který se někdy i baví.

I britská tajná služba má své průsery. Špionážní oldschoolové konverzační drama s nabitým hereckým obsazením a bez hollywoodské bombastičnosti. V hlavní roli uspávače hadů Smiley alias Gary Oldman. Hledá krysu, dvojitého agenta ve vlastních řadách, a nakonec mu to docvakne. Nastraží malou léčku, do které se krysa chytne. I Karla o něm řekl, že je dobrý, ten jediný, kterého by se měli obávat. Měl pravdu.

Thor je nemožně namachrovaný macho a tátův oblíbenější synek, takže se nemůžeme divit, že Loki z něj má mindráky. Sif, která je členkou Thorovy bandy, se sice touží stát jeho femme fatale, avšak plány jí zkříží čerstvě rozešlá vědátorka Jane (pedofilní objekt zájmu z Leona a Star Wars Natalie Portman konečně vyrostla), takže je bez šance. Stejně jako znám lidi, kteří fandí víc Lokimu než Thorovi, znám i takové, kterým se víc zamlouvá Sif než Jane (prý má víc šťávy). Jenže chyba lávky. Nejdřív na Thora vrhá hungry eyes Jane, pak Thor na Jane (o pořadí se vedou diskuze), a následně už souloží pohledem oba. Na Bifröstu dojde k závěrečnému bratrskému zúčtování, Loki pracuje s hologramy, Thorovou specialitou je (jak jinak) hod kladivem. Ódin se probudí ze zimního spánku, Thor se změní (síla lásky), Loki spadne do propasti (ale počkejte si na potitulkový bonus), Jane zůstává na Zemi bez Thora, ale nevzdává se naděje, že se spolu ještě někdy uvidí (síla lásky + počkejte si na další díl). A Foo Fighters nás učí znovu chodit.

Pro lásku se vyplatí umírat víckrát. (A i pro jiné věci.) Časové hrátky, ve kterých není na nic dost času aneb co všechno se dá stihnout za osm minut.

Pokládám se za zcela normálního,slušně vychovaného a duševně vyrovnaného heterosexuálního bělocha bez rasových, genderových a jiných předpojatostí (i když teplého negra bych za švagra mít asi nechtěl) a ošlehaného globetrottera, který ve svých třiceti devíti letech žije stále na statku u rodičů a dosud neměl sexuální styk s osobou opačného pohlaví ani se zvířetem, což mi ovšem nebrání konstatovat, že tento způsob humoru zdá se mi poněkud nešťastným. Poetika vyprávění samozřejmě může být postavena na trapnosti, nechutnosti a obscénnosti, může provokovat maloměšťáckou morálku, zaběhané stereotypy, homofobní předsudky, atakovat všemožná společensky tabuizovaná témata, hlavní hrdina může být samolibě excentrický, zlý, zkažený a veskrze nesympatický, pohlavním lidským orgánům může být dopřávána až překvapivě velká pozornost, může být politicky a mravně nekorektní, posouvat hranice obecně akceptovatelného vkusu a já nevím co ještě. Vyžaduje však specifické publikum. Jsou filmy, u kterých považuju za svou morální a občanskou povinnost je po dvaceti minutách přestat sledovat, abych si nemusel přestat vážit sám sebe za to, na co se to dobrovolně dívám. Fakt, tohle jsem nedal. Asi jsem čekal něco víc vtipného a míň análního. Ale proti gustu...

Než tohle, radši si znovu přečtu Aldissův Nonstop.

Stilyagi znamená rusky doslova "posedlý módou", ale film má i jiné názvy. V Americe byl uveden jako Hipsters. Pokud nevíte, co jsou hipsteři, vygooglete si to. Pokud nepotřebujete googlit, tím líp. Česky by se dal pojmenovat nejspíš jako Páskové, Frajírci. Je to kultovní muzikálová drama-komedie, která v roce 2008, kdy vznikla, pobláznila nejdřív Rusko a pak i svět. Zazářila na několika filmových festivalech a vryla se do srdcí fanoušků. Je plná hitů populárních sovětských kapel 70. a 80. let jako Kino, Mašina Vremeni, Nautilius Pompilius a mnoha dalších. Hudební složka je silnou zbraní filmu, či spíše muzikálu. Rovněž tam hrají krásní mladí lidé - jak jinak: Anton Šagin, Oksana Akinšina, Jevgenije Chirivskaja, Maksim Matvějev a další. A jsou v něm vážně dobří, hrají jako o život. Je to barevný film. Je to přestylizovaný film. Je to krásný film. O čem je? Začátek je překvapivý, nemuzikálový, zdánlivě nesouvisející s tématem. Pacient, postarší muž, jde k lékaři a je mu proveden rentgen plic. Tento muž už se ve filmu dále nevyskytne. Zato se v něm zaručeně objeví asistent doktorky, mírně obtloustlý mladý muž s brýlemi jménem Boris, jak se později ukáže, který z použitých rentgenových snímků vyrábí večer po práci podomácku, obyčejnými nůžkami a cigaretou, pirátskou kopii gramofonové desky... Hudba byla zaznamenávána doslova na kostech... Film se měl původně jmenovat Boogie na kostech, tvůrci však posléze usoudili, že by to mohlo v neznalých divácích evokovat spíše představu thrilleru či hororu, a název změnili. A dobře udělali. Máme tu 50. léta, Moskvu, pár let po Stalinově smrti. Letní sobotní podvečer, zábava, hudba. Zamilované smějící se páry se projíždějí na lodičkách. Pokojná dechovka v podání starších pánů. Budka, kde vám příjemná paní prodá vstupenky. Automat na limonádu. Opodál postává a na vše dohlíží milý milicionář v bílé uniformě s rukama založenýma za zády, kterého si ani nevšimnete. Tančí se venku, pod osvětleným altánkem. Všichni tančí spořádaně, disciplinovaně, podle pravidel, stejně... Přichází trestné komando. Vynořuje se ze tmy, jde neomylně za svým cílem. Je tiché, nenápadné, ukázněné, rychlé. Míří přes můstek k opodál stojící usedlosti. Je to hlouček mladých lidí, studentů, s odhodlanými tvářemi a semknutými rty. Velí jim pohledná dívka. Klidným autoritativním hlasem rozděluje příkazy. "Podej mi nástroj," říká a jedna z dívek jí podává zbraň nejmocnější, zbraň hromadného ničení, ulitmátní hrozbu pro všechny vyvrhele společnosti. Nůžky. Z budovy vychází tlumená hudba, zvláštní hudba, tak nepodobná té, která zní na místní zábavě. Mladík Mels, jeden z těch, kteří se vydali na trestnou výpravu, nahlíží škvírou dovnitř. Zornička oka se mu rozšiřuje. Nemůže uvěřit tomu, co vidí... a slyší. Divoce křepčící postavy, ječící dívky, podvazkové pásy, řádící těla po parketu vlnící a škubající sebou jako v záchvatu epilepsie, vyplazené jazyky, potící se tváře, roztodivné účasy a bláznivé oblečení tancujících, žhavý rytmus, který pulsuje jako smyslů zbavený, živelnost puštěná z řetězu. A hudba, ta hudba... Hudba, která vám rozbuší srdce a probudí ve vás někoho jiného, než jste dosud bývali. Mels je ztracen. Okamžitě, nezvratně, osudově. Právě nahlédl do jiného světa. Světa, o jehož existenci neměl dosud tušení. Do světa, kterého by chtěl být součástí, bleskne mu hlavou těsně předtím, než vtrhnou dovnitř a začne nemilosrdné zúčtování. Nůžky stříhají nohavice, podvazky, sukně, kravaty, a jako vrchol nejpotupnější exekuce - i vlasy. Jedné postavě se však podaří uprchnout, skáče přes plot. Velitelka vysílá Melse, aby ji dostihl a přivedl zpět. A Mels běží. Ta, kterou pronásleduje je dívka. Dívka v růžových šatech. Žene se za ní houštím, větve ho švihají přes tváře, utíká - a pak ji ztratí. Jak je to možné? Ještě před chvílí tady byla. Mels se bezradně rozhlíží. Ale je tma, kolem jsou stromy a on ví, že mu kořist uprchla. Když vtom zaslechne odněkud ostrý výkřik. Vydá se tím směrem. Na břehu říčky sedí dívka a tiše vzlyká. Podvrtla si nohu. Melsovi je jí najednou líto. Pomůže jí vstát. Dívka se ho zeptá na jméno a pak mu řekne své. Alina. Pak se ale opraví. "Polly. Ale ti, co mě znají, mi říkají Polzja." Což v ruštině znamená "užitek". "A proč?" nechápe Mels. Ta zvláštní dívka ho podivně zneklidňuje. "To se brzy dozvíš," usměje se na něj dívka a ve chvíli, kdy to nečeká, do něj strčí, takže spadne a vymáchá se ve vodě. "Přijď na Broadway, přinese ti to užitek," zasměje se dívka a je pryč. Noha už se evidentně uzdravila. Mels za ní hledí s tichou výčitkou a z vlasů mu tečou čůrky vody do očí. Po návratu k ostatním nemůže velitelka uvěřit, že dívka Melsovi utekla. "Vždyť víš, tihle frajírci jsou potenciální kriminálníci. Od saxofonu je k noži už jen kousek." Mels neříká nic. "Však my ji najdeme," dodává dívka nakonec s neochvějným přesvědčením. Mels neříká nic, ale v duši mu roste sílící touha. Ano, on ji najde určitě. Musí. Neboť je ztracen toho večera již podruhé. Takto celý příběh začíná, a pak i pokračuje. A pokračovat bych mohl i já, ale nebudu. Horečku ruské noci si raději prožijte sami a na vlastní oči a uši.

Ve zkurveném světě Hanka Moodyho je den, kdy si nezamrdáš se svou studentkou, kamarádkou své dcery, nadřízenou, s úplně neznámou ženskou, případně s manželkou svého nejlepšího kámoše, totálně promrdaný. Buď hovado a bude to sexy, bude to fajn, bude to v pohodě. Mezilidské vztahy zredukované na šukání. Taky se tu šňupe a chlastá. Tak vo tom to je, vy sráči. Jo, už jsem se zmiňoval, že tenhle seriál je strašně sprostý?

Krajina mého srdce zůstala nezpustošena.

Kdo by neznal (aspoň z doslechu) jména Oliver Twist nebo David Copperfield (ne, to není ten kouzelník)? Malá Nell možná není tak všeobecně známá postava, ale je docela možné, že se vryla do srdcí čtenářů nejhlouběji. Specialitou Charlese Dickense byli chudí sirotci, nelítostně zmítaní osudem. Zatímco kritici se pohrdlivě ošklíbali a předpovídali jepičí budoucnost, šest tisíc lidí čekalo v newyorském přístavu chladného rána roku 1841, až jim loď přiveze poslední kapitolu románu a volali na námořníky: "Zemře Malá Nell?" dychtiví se co nejdříve dozvědět, jak to dopadne se statečnou hrdinkou Starožitníkova krámu. A ne náhodou to není ani Oliver Twist ani David Copperfield, ale právě lidmi milovaná Malá Nell, která v parku ve Filadelfii dělá společnost jeho bronzové soše v životní velikosti, obdivně vzhlíží ke svému tvůrci, i když na ni mohl být o něco hodnější... Potěší i menší role Martina Freemana, ještě předtím, než se stal hodně, ale opravdu hodně slavným.