troxor

Další děsivý, znechucující, pokřivený, depresivní ale rozhodně výborný snímek Michaela Hanekeho, který na vás zanechá velice silný tísnivý dojem, zvláště pokud si ještě navíc přečtete zdejší recenze (brilantně inteligentní závěry místních rozumbradů shrnul cinefob). Člověk neví jestli se má spíš smát nebo brečet. Je vidět, že i celkem polopaticky podaný a jednoznačný film může být absolutně nepochopen... Lidstvo je tupé a zločinné, platilo to vždy a platí to i dnes....

Film jako šmoulovská zástavba za městem - stejně vkusný, přiměřený, pravdivý.

Výborná recenze je v A2.

Tento "dokument" není až taková bomba, jak by se mohlo z některých komentářů zdát, těžko se vlastně dá mluvit o dokumentu, protože narozdíl od toho, co by se dokumentem nazývat mělo, od tohoto filmu samozřejmě nemůžeme čekat, že půjde do hloubky, bude se snažit o nějaké ucelené, závažnější sdělení. Ale čeho se dočkáme svrchovaně jsou ukázky z australských béček a céček, doplněné zasvěcenými komentáři jejich tvůrců a Tarantina, čili těch několika málo exotů, kteří si ony filmy po těch letech vůbec pamatují... Některé předvedené kousky se ale zdají být opravdu zajímavými záležitostmi, ze kterých stejně jako z komentářů k nim je cítit velká dávka zápalu pro pěknou dávku poctivé béčkové filmařiny a občas taky magořiny.

Film daleko lepší než drtivá většina současné české filmové produkce, který dokáže alespoň trochu přiblížit Dostojevského časkému publiku. Filmovým Karamazovým ohromným dílem pomohla (samozřejmě kromě Dostojevského předlohy, že) původní Schormova adaptace, zde výborně zahraná. Postmoderní zasazení filmu a propletení příběhů postav, herců a diváků je ovšem diskutabilní. Nemyslím si (na rozdíl od ostatních zde hodnotících), že vložení osudu dělníka by bylo úplně špatné, myslím, že zjištění, že příběh a myšlenka jsou stále aktuální dokáží podstrčit i průměrnému, nepřiliš kulturnímu divákovi, kterému by to, pokud by takto nebyl trknut, želbohu nedošlo. Na "připojených" příbězích je ovšem patrná ohromná kvalitativní propast mezi geniálním a nadčasovým dílem Dostojevského ve Schormově adaptaci a nepříliš podařenými připsanými příběhovými apendixy, které by jen díky skutečné scénáristické virtuozitě nepůsobily spíše rušivě.

Byl takhle jednou na světě originální, vtipný nápad. Místo všech filmových brutálních vrahů by mohl přijít jeden, po zuby ozbrojený.... lžící. Ale došlo ke zločinu, tenhle vtip byl zabit a to velmi úmorným způsoben - 10 minut ho nějaké zvrhlé monstrum opakovalo divákovi, až začal být nudný.

Dvouhodinový reklamní klip na běhání po městě (a skákání skrz prosklená okna).

Název filmu v originále - L' Âge des ténèbres - naráží na termín L' Âge des lumiéres (Doba světla), kterým Francouzi označují osvícenství. Tím, že nazval tento film Doba tmy, nám říká, že se lidstvo v moderní době dostalo kvůli absolutní a otrocké aplikaci osvícenské racionality do stavu k skutečnému osvícenství přesně protikladnému, k jakémusi Zatemněnství (Zabedněnství?). Toto tvrzení jsem plně ochotný Arcandovi věřit, protože společnost tak, jak ji zde zobrazil, se dostala do krajně patologického stádia. Komunikaci se podařilo oprostit od mezilidských vztahů, byrokracie nabývá kafkovských rozměrů, muži ztrácejí víru ve svou práci ("Ráno jedu 20 minut autem, půl hodiny vlakem a deset minut podzemkou proto, abych tu mohl sedět a poslouchat stěžování lidí, kteři jsou na tom ještě hůř než já, a kterým nemůžu pomoct, protože jim není pomoci"). Důležitým motivem filmu je naprosté osamění jedince mezi lidmi, všude panující naprostá lhostejnost. Lidé tak musí prchat do fantazijních světů nehmotných (představy) i zhmotněných (živá historie - čili únik do - součaností zpotvořeného - středověku). Svět se řítí do ďáblovy řiti a člověk je naprosto bezmocný, a nemá ani nikoho, komu by si mohl postěžovat. Leblanc (Josef K. ?) nakonec poznává, že člověk je občas nejméně sám, když je sám... Čímž se film zapojuje do symfonie nářků na současnou dobu, kterou intelektuálové hudou již posledních pár tisíc let.

Haneke je monstrum, pravděpodobně psychopat (a věřím, že společnosti potenciálně nebezpečný) - nikdo jiný by nebyl schopný natočit něco tak zvrhlého, zrůdného a hlavně - dobře se tím bavit. Mnohokrát tu už zaznělo, že film je dosti silnou ťafkou nám filmovým divákům, kteří jsme si zvykli nechat na nás plátno/obrazovku zvracet kýbly krve a násilí, pohoršovat se nad tím hnusem, slibovat "Už si nic takového nepustím!" - ale odtrhnout od toho oči, to nemůžeme. Tento film je Hanekeho zábavnou hrou - směje se divákovi a jeho potlačované fascinaci násilím. Ale nejen - nepřipadne Vám obraz domu ovládnutého dvěma slizkými násilníky, kteří si kladou stále absurdnější požadavky a ať je obyvatelé domu splní nebo ne, brutálně je potrestají, jako alegorie společnosti, ovládané nějakým totalitním režimem (ať už hnědým, či rudým)? A to není poslední "podobnost čistě náhodná", myslím si, že pro Hanekeho byl obrovskou inspirací Kubrick a to nejen svým Mechanickým pomerančem (celý tento film je vlastně na 2 hodiny rozvedenou "surprise visit", jsou tu podobné typy postav, chybí jen, aby říkaly ultranásilí, a byly by k nerozeznání), ale také Osvícení (kluk skrývající se v domě, hlášky jsou téměř totožné, čekal jsem jen, kdy se vynoří Jack Torrrance se sekyrou). Ladění obou filmů je podobné - jsou jízlivé, ironické, sarkastické... Právě srovnání s těmito filmy Hanekemu ubírá, protože Kubrickovi se podařilo říci daleko více (a snad ještě mrazivěji) na daleko menším prostoru. Jsem jenom rád, že Haneke bydlí až v Rakousku, protože podobní lidé jsou lepší, když jsou daleko....

Ti Jugoši jsou trochu národ pošuků a nejinak se prezentují i ve své tvorbě. Hadersfild je drama natočené podle stejnojmenné a zdá se, že úspěšné a také velice dobré divadelní hry. Obsahově není sice nějak extrémně inovativní - podobný příběh o určité životní bezvýchodnosti byl přežvýkán již mnohokrát, tady se ho podařilo prezentovat svižně, zajímavě a s cynickým humorem. Film je sledovatelný i díky bizarnosti některých figurek a uvěřitelnosti dalších, dohromady to funguje, postavy jsou zahrané výborně. Že ale ta Kristova léta prožívají trochu jinak než třeba "hrdinové" Smithovských Clerks je nasnadě, na svůj úděl ale nadávají stejně sprostě a s podobně kulometnou frekvencí...