Anteia

Sorry, Pippi, ale nemám tě ráda.

Nad pozvanými hosty a diváky se občas dá i zasmát, když už nic jiného, ale děsivé na tom je, že ta Jílková je komedie sama o sobě a zrovna ta by neměla být, ne? Ne.

Ráda bych dala lepší hodnocení, ale to nepůjde, k tomu se nedonutím. Ty příběhy nebyly úplně klišé a nudné a to zpracování mi taky nepřipadalo vyloženě nepovedené, ale všechny byly pro mně určitým způsobem nedotaženy do konce. I když chápu proč, že jo. Ale prostě pokud se toho chce dát najedou moc, je to víc ke škodě než k užitku, což je zlé, protože si myslím, že zrovna z tohohle tématu by toho šlo vytěžit mnohem více, mnohem!

Milouši, přece nedám dětem horší hodnocení než pět hvězdiček! Malý Mongolík škrtící kočku na provázku, jů.

Chce to pouze kupu nadhledu a je to cajky!

Nejlepší jsou v tom ty fingované zvuky! Například ten pád hamburgrů! Je úplně báječné, jak si stále při sledování neuvědomuji a spousta dalších lidí taky ne, kolik nerealistických zvuků věci, zvířata a nebo lidé vydávají. A taky se mi líbilo, jaký má Flint vkus pro výběr melodie na vyzvánění (http://www.youtube.com/watch?v=q1VjPZdk-UM).

Dva zamilované deštníky ladící k holínkám daných vlastníků, zachycený ruch města, chvilková beznaděj, happy end, báječná píseň od Jona Briona - The Blue Umbrella Suite (feat. Sarah Jaffe) vložená v intru snímku a na konci, miloučké.

Fujky, hnujky, klišoidnost takřka všude kam se koukneš, kde nakoukneš i nekoukneš.

„Hi, Sam.“„Hi, Abby.“

Je to sice bez prasátek, ale plné prasat.