PetrPan

Costa-Gavras mi ve svém režijním debutu trochu připomněl Františka Peterku v Jáchyme, hoď ho do stroje. Než přijde na lámaní chleba  přesvědčí diváka o své zkušenosti a jeho psychologické náčrty, motivace a charaktery mu zobete z ruky jako ochočený papoušek. Nicméně pak se ve dveřích zasekne František Koudelka ze zřejmě slušnýho oddílu a už se raději nebude pouštět do žádnejch větších akcí. Oním Koudelkou je osobnost vraha/vražedkyně (ať vám tu nespoileruju), jeho motivace, jednání a charakter se smrskne (POZOR TADY TO BEZ SPOILERU NELZE) v tichou a nijak nekomentovanou de facto sebevraždu, protože prostě proto...  a titulky.  Jestli se nemýlím, tak se tomuhle říká oslí můstek a  tenhle snad nebyl ani postavený a já se zase ocitl v jiným filmu, kde se zase říká: Ale tady žádnej most není!  -   Drž hubu a plav!   Nejzvláštnější na tom všem, ale je, že já se přes tuhle nebetyčnou drzost páně Costy-Gavrase u filmu vlastně ani chvíli nenudil a zobal, zobal, zobal. Montand a Mondy,  Signoret a Trintignant, Perrin a Allégret, sledovat všechny ty interakce, minipříběhy, psychologické hrátky a přitom rozplétající se klubko zapeklitého případu bylo prostě  nadmíru příjemným zážitkem.  Herecky a ze tří čtvrtin i  co do scénáře špičková záležitost, jejíž konec jako vystřižený z akčního béčka s Chuckem Norrisem (chcípni hajzle, ups, to byl zase asi spoiler) nemůže diváka jako jsem já vyvést z míry, že ano. Pět  kulek.. jako ze samopalu.

Ačkoliv jsem v polovině seriálu ztrácel iluze, nakonec si mě autoři získali a byť se Smysl pro tumor nedá považovat za světový seriál, nakročeno má jen v některých ohledech, tak možná paradoxně to naše české uprděné malé mě na tom chytlo nejvíc. Klišé místy kopec, ale kdo si lže do kapsy, že skutečný život je klišé prost, ten dost možná nežije. Vyrovnávání s rakovinou jsem bohudík nezažil, vyrovnávání s postižením blízkých ale ano a tak nelze než s poselstvím filmu zkrátka a jednoduše souznít.

A na závěr přesně to, co jsem celou dobu očekával. Výborná ždímačka, jakou si tohle téma prostě bez veškerých pochyb zaslouží. Navíc se seriálu daří uzavřít i příběh Filipových rodičů a přesně takové "heroické" konce mám rád, tak to má být.

Za mě výborný díl, který si pro sebe ukradl skvělý Jiří Bartoška.

Dokonale nevyvážená směs trapného humoru, pokusů o něj, nedotažených skečů a vůbec všeho, co nesnáší přemýšlivější divák.   "Nikdo se ani nehne nebo ho sežeru!"

Melvillovo půlnoční blues, silně náladový film, jehož dokonalou projekci si dokážu představit na malém plátně ztichlého artového kina se sklenkou bourbonu v ruce a doutníkem, jehož dým by celý tohle Melvillovo filmové rozjímání doprovázelo.  Tak trochu : "Když Praha za noci. zazáří neonem, není mi pomoci, já slyším pojd' honem. Vrhnu se do saka. a bílý košile. a s gustem čmeláka. jdu cumlat svět.", ovšem bez těch následných opiček. Vidíte ty neóny, vidíte ta světla míhající se za oknem, vidíte ty ženy? Herečka, zpěvačka (ta píseň!), tanečnice, manželka, dcera...  Ve své podstatě mne tu vlastně rušil  de facto nadbytečný příběh o zmizelém delegátovi.. Původně jsem chtěl poprvé jít  do čtyř, ale on ten zážitek  z tohohle filmu furt ještě ve mě dozrává,  a to mám rád.. takže opět plný počet.

Společně s prvními dvěma Slunci a Jasněnkou asi to nejlepší z Trošky.  Poklad jsem léta míjel, možná i proto, že jsem si ho pletl s o mnoho let mladší a zřejmě mnohem horší Andělskou tváří.   Opatrně jsem tedy opět dal na dosud osvědčený tip kolegyně helianto a  vůbec nelituju.  Začátek až ve stylu filmového Hieronyma Bosche je vážně ohromující a jen dokazuje, že v "srdíčku" pana režiséra dřímalo i něco jiného než pitvořící se čertíci,  huhlající babky a  Kikinčuk.  Hned na to jsem se tedy chvíli s jeho neučesaným stylem vyprávění  chvíli ladil, ale vždy, když promluvil pan Cupák byl jsem blíž  a blíž pocitu tzv. "na vlně". Kdo někdy surfoval, ví o čem mluvím. Já tedy na tom nikdy nestál. A ačkoliv mě některé pro dění i důležité figury iritovaly, Kuklové jsem snad (a zase) ten osud i přál, a jiné jsem skoro nevnímal, Hanáka jsem třeba poznal až v posledním jeho záběru, tak celkový obraz byl výborný , a to i po formální  stránce, kdy se Troškovy temnou kamerou dařilo vytvářet a držet pochmurnou atmosféru končící Jiráskovy doby Temna.  A duo Cupák a Bohdanová rovněž vynikající.

Příjemné a nezávadné a vlastně ve všech ohledech. I když se nedá říct, že by Hitch jakkoliv vybočoval z klasické šablony romantických filmů, tak se mu daří prostě bavit, a to v obou možných významech "prostě".  Já mám to štěstí, že jsem podobných limonádek dosud moc nevypil, tak mi každá taková pořád ještě přijde svěží a při culení se Smithe a Mendesové jsem se cítil fajn a tlouštík Kevina Jamese byl kouzelný. Životní moudra ani nic podobného bych v tom nehledal. Jde se trojčit.

Milostný trojúhelník v němém melodramatu pozdějšího mistra napětí. Formálně povedené a na diblíka Ondrákovou byla radost pohledět, ty její ksichtíky byly neodolatelné, schopnost pro amanta opustit své dítě už tedy míň. Holubičí povaha jejího nešťastného nápadníka i jistá distingovanost její pravé lásky pak hezky v téhle rané vztahovce kypí a misí se a špatný konec nad všemi visí jako Damoklův meč, Místo jeho hrotu ale nakonec udeří zodpovědnost. A bez mravokárných nuancí, překvapivé nejen na svou dobu.  Silnější, ale trojka.

Současných 48% je hodně krutých. Cyborg rozhodně nepatří k těm horším vandammovkám, byť jej silně poznamenaly cenzurní zásahy a necenzurovaná verze by mohla být i pecka. Neměl jsem tu čest, ale je jasné, kde nemilosrdná ruka cenzorova zasáhla. Třeba konec obrovského Ralfa Moellera, mimochodem i tak velmi pěkná scéna, nebo masakr ve vesnici. Po choreografické stránce to má pak béčkař Pyun taky zvládnutý dobře a pochmurná atmosféra  postapokalyptického světa rozhodně neurazí. Příběh je slabší a zrovna ženský kyborg je vůbec nejslabším článkem a působí vlastně zcela nadbytečně a jeho úkol nakonec vyšumí do ztracena, ale zcela nezapomenutelné je pak i uřvané a choreograficky naopak naprosto příšerné finále s hlavním záporákem Fenderem. To je zase guilty pleasure jako kráva. Osobně  tu velmi rád lehce nadhodnotím a jdu do čtyř.