PetrPan

Brutální horor trhá rodinné drama na kusy . Aneb Gordonovo typické menu s panem vrchním Jeffrey Combsem, který tu hraje bývalého alkoholika a otce od rodiny, jenž díky autonehodě v opilosti zavinil smrt jednoho dítěte a oslepnutí druhého. Nečekejte pochopitelně žádnou hloubkovou studii, ale i ten náčrtek se Gordonovi vcelku podařil, horší je to s Combsovým herectvím, více mu sluší magoři než otcové od rodin a rozvášněného opilce už jsem mu pak vůbec nevěřil, Díkybohu, že alespoň kráska k sežrání (doslova) byla vcelku zajímavá kost (a později až na kost). Ale drama postupně a vcelku rychle ustupuje hororu a tam už Gordon kráčí jistými kroky. Zrůda je děsivá, odporná a nadržená, gore šťavnaté a vydatné, místy až gotická atmosféra rozhlehlého sídla  a závěrečná scéna v provazcích deště na střeše zámku mne vede až k pěkným čtyřem hvězdám.

Má oblíbená epocha římských dějin, tedy pád republiky a postupný přechod k mnohem úspěšnějšímu modelu císařství a rozvoji impéria.  Gaius Marius a Lucius Cornelius  Sulla, dvě silné osobnosti, které stály u počátku konce jedné epochy.  Byl jsem zvědavý, jak se na malém prostoru televizní inscenace (Peroutkovy hry neznalý) dá takové téma zpracovat.  Brzy mi bylo jasné, že musím zapomenout na civilní projevy či i vyprávění příběhu jako takového, ale naladit se na divadelnickou notu, kde jde spíš o jednotlivé  výstupy  a scény, které dohromady sdělují své poselství. A tady to bylo celkem jednoznačné,  prostá moralitka o mravním bahně, jež tvoří podstatu lidského (ne)svědomí.  Pochopitelně nadčasové a v některých scénách i geniální . "To tak bylo dříve, že historii sepsal někdo tak, jak se odehrála, dnes se to dělá jinak"    Za pozornost pak stojí v budoucnu jistě trezorová věta Gaia Maria těsně před smrtí: " Až bude umírat Sulla, bude nad ním stát krásná žena, když umírám já, vidím jen černou tlamu" (a byl tam černoch).     Sám sebe pak krapet překvapuju a rád dávám  solidní čtyři.

Snové výjevy  s "La femme dorée" čili "Zlatou ženou" (Aline Stevens)  byly naplněny zvrácenou a lascivní atmosférou smrti, kterou jsem chlemtal  plnými doušky a opět jsem se ocitl v hlubinách svého freudovského podvědomí.  Postupné prolínání zdánlivé reality se skutečným sněním vybuchující v závěrečném splynutí obou světů.  La femme dorée přichází...  Jen pro zvané!

Paranoidní a místy až děsivá atmosféra, dokonalý scénář, dramaturgie i herecké výkony. Televizní klenot, před kterým nelze než smeknout. Báječné i v tom, že dvě hodinky uběhly jako voda a já nezaznamenal jediné hluché místo. Napětí se od prvních minut dalo opravdu doslova a pověstně krájet a bavil mě i ten fakt, že až do posledních cirka deseti minut člověk nevěděl, kdo je  bílý nebo černý.  Adamírovo herectví mne navíc vždy bavilo, i neoholený vypadá jako noblesní štramák a Milena Dvorská byla uhrančivě krásná.  Nádherné a jedinečné skloubení parádní formy (přitom vytvořené za pár korun) a obsahu, kde byl člověk u vytržení jen z herectví všech přítomných. Ne, opravdu, já se místy přistihl, že si prostě užívám  jen tu magii dokonalých hereckých výkonů a děj vnímám až v druhém sledu.  Dokonale pětihvězdičkový zážitek.

Dlouho jsem se poslednímu Bébelovu filmu vyhýbal a po zhlédnutí musím bohužel říct, že jsem o nic nepřišel. Pokud o něco, tak o smutný pohled na nemocí zlomeného muže. Ačkoliv tu byla Belmondovi nabídnuta role, kterou byl ve svém rozpoložení schopen zvládnout a de facto tak v ní působil přirozeně, tak to prostě nefungovalo. Příběh starého muže, který se stal nepotřebným, se snaží vyvolat emoce, ale  dlouhou dobu jen tak klouže po povrchu, kde diváka háže od jedné statické scény s mlčenlivým, ale pekelně soustředěným Belmondem do druhé a de facto nevypráví žádný příběh a nedovolí divákovi se s hlavním hrdinou nijak sžít. Svět kolem něj plyne a on jen kouká, jak mu běží čas. Belmondo pak byl celou dobu evidentně dost duchem nepřítomný a sledovat tenhle jeho boj s následky mrtvice nebylo zrovna příjemnou záležitostí. Je-li pak v příběhu o stárnoucím muži emotivně nejsilnější scénou pohled na psy v útulku, tak zřejmě něco není správně.  Když silný film o stárnutí a beznaději s ním spojenou, tak Otec s Hopkinsem. Za krásnou Hafsii Herzu, vtip v tramvaji a pro psí oči za vratké tři.

Hodně syrový, místy snad až surový artový snímek, který zcela perfekcionalisticky čistí, i když nebál bych se ani termínu vykosťuje, Hitchovy Ptáky a naprosto fantasticky je včleňuje do samotné podstaty   Forresta Gumpa.  A v ní se až dechberoucím způsobem zrcadlí sám James Nguyen. Debil.  Na jednu stranu neumět takto kongeniálně, v této chvíli již třikrát, se pochopitelně dá do jisté míry ocenit, na tu druhou bych ale příliš nepřeceňoval schopnost prodat svou neschopnost. To tu a tam zvládne opravdu každý debil. Nelituji a dalšími částmi se rád zase zmrskám, a to i v naději, že dojde na Mooreové kozy a ne jen špinavé nohy v posteli...  Prakticky nehodnotitelné,  ale čistě alibisticky  za tři. Až totiž jednou Nguyen natočí dobrý film... no dobrá. Až totiž jednou Nguyen natočí film, tak můžu říct, že jsem to už tady tušil.

Romantické fantasy s příchutí wuxia a špetkou hororu s výraznou komediální přílohou aneb klasická čína na talíři. Jde jen o to, zda vám tahle směska chutná či nikoliv. Zejména naivní hongkongský humor může leckoho odradit a těm, kteří jsou na něj vyloženě alergičtí rozhodně nedoporučuji.  Osobně mne pak po letech hodně bavila romantická linie, tklivá a stylizovaná. Siu Sin měla krásné nohy, oči  a zřejmě i dvojky , ale ty ukáže jen Lingovi v pamětihodně koupelnové scéně.  Kouzelné jsou i triky, zejména u překrásných mechanických zombie mi hned naskočil slavný Ray Harryhausen, ale pobaví a nadchnou i další monstra a jejich jazyky či chapadla. A díky vydařené sladkobolné ústřední písni nakonec silnější trojka přepadá do slabší čtyřky,

Průměrný akční snímek s provařenou zápletkou, který stojí a padá s hlavní představitelkou,  všichni ostatní jsou viditelně jen komparz. Režisér Le-Van Kiet o pár let později natočil mnohem povedenější akční jednohubku, ale potenciál naznačil už tady a to zejména v bojových sekvencích. Zřejmě byla sice striktně zakázaná krev, která by všemu dění  dodala větší šmrnc, ale přesto se není za co stydět.  Finále s šéfkou gangu pak svou zábavností míří i k metám nejvyšším. Mezi souboji je to však docela bída, kterou lehce prosvětlí jen líbivá kamera a vcelku neotřelé vietnamské prostředí. Zejména přesun z venkova na město zaujal. Jako dokument z dříve vcelku uzavřené země tedy rovněž zajímavé.   Sice odřené tři, ale vlastně té hodiny a půl nelituju a na prequel asi taky mrknu.

Pátá a poslední série ani nemusely být. Zrovna, když jsem si říkal, že Hank ještě vlastně nepíchal černošku, přišla skutečně trapná pátá gangsta řada a v té sedme bylo Hankovo přiožralé šukálisma převálcováno divnolidmi a divnohumorem a hřebíček zarazil i český distributor výměnou dabérů. Ale to je tak vše, co bych vytknul. Pro uctívače upřímného amorálna je to totiž doslova kánon! A tam kde Californication zrovna neamoralizuje, tak je jednoduše úchylný, trapny, vtipný, fekální, nekorektní, humusoidní a taky trochu erotický. Zkrátka dokonalý pro všechny alespoň trochu přičmoudlé duše.

Zvláštní jak u čtvrtého dílu některým mým Oblíbeným leží v žaludku lednice poháněná atomovým výbuchem, ale podobný let nafukovacího člunu v Chrámu zkázy  jim tak výraznou nevolnost nezpůsobuje. Pokračování legendárních filmů po letech to má u fanoušků většinou velmi těžké, vzpomínky na původní snímek totiž bývají překvapivě velmi žárlivé a divák si nasadí, a ani sám většinou neví proč, místo růžových brýlí, tzv. kritickou protézu a nový film trhá a trhá na kusy. Není tomu tak samozřejmě vždy, někdy je takové pokračování opravdu prostě pičovina. Čtvrtý Indy pak stojí někde uprostřed, není zbytečně zatracovaným pokračováním ani nebetyčnou pičovinou.  Líbil se mi posun do paranoidních časů  Mccarthysmu, líbila se mi  opět naprosto přestřelená akce při kočkování se Sověty, hůře skousnutelný byl ale i cyklicky terminující pokus o romantické zakotvení Indyho příběhu s naznačením předávání žezla (nikdy k němu nedošlo) a vlastně nejvíc mě sraly "záhady Arthura C. Clarka" coby hlavní zápletka filmu a zejména konec s Blízkým setkáváním si mohl pan Spielberg úplně odpustit. Za mě ale pořád setsakra dobrý dobrodružný film, kterých zase tolik není. Čtyři.