PetrPan

Snesitelná blbina na nedělní odpoledne. Odpadových kvalit Juniora nedosahuje stejně jako téměř dokonalosti skvělých Dvojčat.  První akční půlhodinka je povedená a následné kočkování s děckama snesitelné. Člověk se u toho teda moc nezasměje, ale ani jsem se nekousal nudou. Trapně se pak cítím spíš u dnešní hyperkorektnosti vs hysterie z ní, kde by Arniemu partnerku zcela jistě dělal/a černá/ý transgender  nebo by děcka nesměla ve školce namalovat duhu.

Slashery mám v oblibě, ale tady se toho hodně nepovedlo.  Inspirace slavným Halloweenem je víc než zjevná, ale z jeho atmosféry se nepodařilo přenést vůbec nic. Vrah nepoužívá masku, má nulové charisma a jeho vražedné útoky neoplývají žádnou nápaditostí, byť tedy scéna s žebříkem alespoň rozesměje. Odhalování poprsí tu nemá ten přisprostlý sex-appeal, jaký by dodal jen chlap na režisérské stoličce a jediné, co se dá pochválit je nakonec i slušný bodycount.  Plakát slibuje krásný čtyřky, ale ve skutečnosti jsou to jen malý dvojky...

Kingovu povídku jsem četl a je pochopitelně lepší i jinak (a opět lépe) končí. Na druhou stranu nepatřím k těm, kteří by příliš srovnávali čtenářský a filmový zážitek, protože to prostě zkrátka a dobře nejde.   Líbila se mi tu špinavá a temná atmosféra textilky a jejího sklepení a líbily se mi krysy, ehm potkani a jejich královna.  Tempo filmu ale značně kolísá a většinu doby člověk sleduje jen špatné herce odříkávající hloupé repliky, jinými slovy se prostě tvůrcům nepovedlo úspěšně vyplnit Kingovu temnou povídku, která byla de facto pouze čistým hororem z děsivých katakomb nějakou smysluplnou vatou do klasického celovečeráku. Na druhou stranu poslední půlhodinka, tedy ta pravá noční směna,  má ty správné grády a souboji s "krásným" monstrem  se nedá nic vytknout.  Zatím sestupuji o tři patra níž...

Je vždycky radost se vrátit k oblíbeným flákům, které člověk dlouho neviděl a přesně k takovým patří i Temný anděl. De facto kultovní akční sci-fi a jeden z nejlepších filmů páně Lundgrena, byť ten tu zrovna zůstává ve stínu nezapomenutelného obra Huese aka mimozemšťana s památnou hláškou: "Přicházím v míru", bílýma očima a vystřelovacím kabelem ne nepodobným Škorpiónově zbrani z Mortal Kombat.

Povedený kriminální příběh o střetu zlého a dobrého policajta, který ze začátku jeví příznaky inteligentního thrilleru v závěru sklouzne do instinktivně primitivní roviny. Tedy je-li vytření si prdele s divákem instinktem. Gere v roli slizkého záporáka, ale přesný, ani nemusel moc hrát a Garcia jako dobrej drsňák místy taky dobrý. Hodně se mi líbila i jediná akční scéna se zásahovkou, ale ten nesmyslně rozehraný konec opravdu nasere a víc než na tři prostě nelze jít.

Už jsem zapomněl, jak je druhý Indiana Jones akční a zábavný. Ve svaté trojici je považován možná za nejslabšího, ale v rámci žánru je tohle absolutní špička. Takový ten  meganámrd (a těch moc není), kde se hlavní hrdina ani na chvíli nezastaví a jde od jednoho šíleného (a vždy i velkolepého) dobrodružství do druhého.  Dojde i na nechutnosti, hmyz a krev aneb Indiana utržený z řetězu. Za báječnou přehnanost a velkolepou zábavu (bez pocitu trapnosti jako u součaných blockbusterů) jasných pět opičích hlav.

Fuck a Mindfuck jedou na Riviéru aneb vtipně úchylná soft prasárnička na korejský způsob, kde, jak už to tak bývá, jin vymrdá s jangem.

Řemeslně skvěle zvládnutý psychothriller s jednou naprosto zbytečnou jakože komickou postavou neschopného detektiva, která měla vše asi trochu odlehčovat, ale spíš jen kazila dojem. Nemohl jsem se pak zbavit pocitu, že jsem tuhle zápletku, kdy je profesor spojený s vyšetřováním zločinů vydírán, aby manipuloval s důkazy, někde viděl. V něčem mnohém starším, ale nevím.  Zvláštní na korejských filmech je jejich vyhrocenost, která jde mnohdy až na samou mez snesitelnosti, někdy i pro diváka samotného. Tady na Vás opět číhá, sic mírně předvídatelný, ale o nic míň působivý, třeskutý závěr, který si opravdu nezadá se zde často zmiňovaným Sedm, kterému se však v ničem jiném nepodobá. Ale kde já to už viděl... Čtyři rudé kvítky se k zemi snášejí...

"Závod je život, vše před ním i po něm je jen čekání"   Steve McQueen si tímhle filmem patrně splnil vlastní sen a spojil dva světy, které miloval, filmový a svět automobilových závodů.  A na výsledku je to znát, je to totiž JEHO film. Kromě aut v něm totiž hraje už jen on a to chápu, nemusí každému sednout. Já mám pro jeho minimalistický, silně chlapský, styl hraní slabost.  Nemusí nic říkat, a přesto sdělí mnohé. Příběh o závodníkovi tělem i duší, který na dráze zkrátka a prostě žije. Jeho vidinou však není ani tak vítězství, ale ta soutěž, to klání a poměřování sil, to mu dává onen pocit života. Závěr, kdy se Delaney zdraví se Stahlerem z Ferrari mi dává za pravdu. Kdo má rád tiché filmy, přijde si tu na své, slova opravdu nejsou třeba.  Nechci pak srovnávat s tematicky podobným Grand Prix, poněvadž jejich filmová řeč je vlastně neslučitelná, byť na dráze by si všichni protagonisté jistojistě rozuměli.  Zážitek pro mne opět pětihvězdičkový.

Ačkoliv nejsem žádným velkým fanouškem automobilových závodů, tak jako kluk jsem s tátou chodíval na závody na Masarykův okruh, zažil jsem ještě i ten starý, kde se motorky a auta proháněla  de facto po normální silnici mezi domy, tedy něco jako Velká cena Monaka, kterou Frankenheimerův opus začíná.   Filmově je  Grand Prix zejména opulentní oslavou závodů F1 s naprosto nadčasovou vizuální stránkou, kde máte občas pocit, že s těmi závodníky jste přímo na dráze.. Na velkém plátně by vyniklo jistě mnohem víc. S karamboly, kterých na diváka číhá víc než dost si pak  tvůrci asi vyhráli nejvíc a jejich působivost zkrátka bere dech. Čili už jen po formální stránce jde o výjimečné dílo, to by mi ovšem u podobného tématu k absolutoriu nestačilo a tak jsem uvítal zejména výborně poskládaný příběh čtyř hlavních protagonistů, špičkových jezdců, kteří ač každý jiného naturelu, se po nastoupení do kokpitu stávali jednou a touž osobou, která před sebou vidí jen závodní dráhu a  vyhlíží jen cílový praporek.   Do jejich života mimo dráhu pak vstupují ženy  a právě ta vztahová linie s nimi či jen trochu jiná závodní dráha mne tu bavila snad ještě  i o trochu víc než všechno to okouzlení rychlostí plné adrenalinu ( a testosteronu). Ať už to byla velmi přitažlivá novinářka Louise, "netančím, nekouřím, nepiju"  Lisa, lehce labilní  a krásná manželka  Pat, tak ale i chladná Stoddardova matka či vypočítavá Sartiho manželka.   A byť není prostředí kolem závodů vybarveno pastelkami, tak tam jistý morální vykalkulovaný ideál pochopitelně prosáknul. Ferrari a černý prapor...ehm.  Na druhou stranu, ta kola se tu točila o něčem jiném.  5,4,3,2,1, START!!