PetrPan

Politický thriller s prvky fantastična aneb commedia dell'arte v moderním podání.  Ve své podstatě velmi originální námět  filmu, kde se kromě nepřehlédnutelného Harlekýna dají najít prakticky všechny hlavní postavy renesančního divadla, senátor Pantalone a jeho žena Kolombína či temný intrikán Dottore. Kouzla a osobnost magického Harlekýna jsou však pohříchu vlastně jediným pozitivem celého tohoto sice ne nezajímavého filmového podivna, kde mi  ale celý ten politický podtext i linie kolem vyléčeného senátorova synka byly naprosto jedno a pouze jsem se bavil nemnohými iluzemi pána v kostkovaném hávu.  Příliš se nepovedla ani naznačená romance mezi Kolombínou a Halrekýnem a hodně se nepovedl právě senátorův syn Mark Spain, jehož katatonický herecký projev  byl v ostrém kontrastu s charismatickým Robertem Powellem. Ono najít dobrého dětského herce, který jen neplní režisérské pokyny o tom, kde má stát a co má říct, ale i něco předvede, holt není jen tak.  Paradoxně je to ale poslední závěrečný pohled na chlapce, který mne nakonec přesvědčuje o alespoň třech hvězdách. Na okamžik jsem totiž získal pocit, že přichází Satan...

Nedávno jsem si zopakoval  Knihu krve (2009), a tak jsem byl zvědavý i na tuhle novou adaptaci báječné povídkové série mistra Barkera, kterou si mimochodem brzy rád připomenu i v knižní podobě.  A docela milé překvapení, zejména s ohledem na jméno režiséra, které určitě není neznámé fanouškům Star Treku, ale ve vodách filmového hororu nemá na kontě kromě pár epizod seriálového Salemu zhola nic.  Je to v poslední době již poněkolikáté (např. Anything for Jackson, Night Warning), kdy mne režisér hororem jinak nepolíbený překvapil svou invencí.  Povídkový film, v němž se všechny tři příběhy v závěru spojují do jediného, se po krátkém entrée, kde jinde než v knihovně, pouští do první povídky o dívčině utíkající z domova a jak se později ukáže i před svou vlastní minulostí. Azyl nakonec nachází u milého postaršího páru, který nabízí podobným ztrápeným duším originální řešení jejich trápení. Skvělé vygradovaná a dobře zahraná povídka s až nečekaně  potměšile smířlivým vyústěním. Přijde-li vám spojení potměšilosti a smíření podivné, vězte, že je zcela záměrným... Druhý a vlastně i třetí spojující příběh  pak připomenou verzi z roku 2009 a tady jsem přes jistá pozitiva pocítil i určité zklamání.  Chlípná a snová oidipovština dřívější verze se tu zcela vytrácí a milostný vztah mezi podvodníkem Simonem a vědkyní Mary postrádá jakoukoliv chemii. Dovětek v podobě spojující třetí části o nájemném vrahovi ale zase vrací Books of Blood  trochu pošramocený kredit a barkerovské hrůzné fantastično se hezky uzavírá do jednolitého vyprávění o knize krve a světu mrtvých.   Tak tedy další čtyři slova na kůži...

Paradoxně nejhnusnější a nejnepříjemnější scénou je tu utracení psa v  útulku, což bude v Mexiku zřejmě normální praxí a rozhodně by se to neztratilo ani v kdysi kultovním "dokumentu" Tváře smrti.  Kočkování mezi (skrytě) psychopatickými majiteli nevychovaného psiska a šosáckými maloměšťáky s nosíkem proklatě vysoko, zejména matinka byla na pěst, již pak v žádném případě nedosahovalo působku výše zmíněného humusu. Předpokládaná odveta se totiž odehrává v kontrastu s explicitně natočenou popravou zvířete v umírněných mantinelech a jen v samotném závěru si protagonisté alespoň sednou na jejich okraj.  Vcelku bezradný a hloupý scénář pak přináší několik až groteskních ukázek třetího z Newtonových pohybových zákonů , kdy  akce A : naprosto zbytečný odchod z místnosti s ne zcela zpacifikovanými oběťmi "překvapivě" vyvolává reakci B : osvobození obětí a útěk.  Inu, pouze podprůměrné home invasion s rozhodně zajímavým podtextem např. o mrzké míře ochrany zvířat proti týrání v Mexiku, ale to je tak vše. K tématu pak mohu vcelku erudovaně (čtyři děti a čtyři psi v rodině) říci, že  vždy záleží zejména na výchově a ovladatelnosti, a to pochopitelně jak u psů, tak u potomků. Lidský život a zdraví musí mít vždy a za každých okolností přednost, o tom nelze vůbec diskutovat, a zejména tohle musí mít na paměti zodpovědný majitel jakéhokoliv psa, natož velkého.   Takových tzv. "bylhodných" psů, co někoho zle pokousali či nedejbože usmrtili, není zrovna málo. Ono se ale není čemu divit, když v zasedacím pořádku  chovatelů psů je to místy téměř samý debil a blbeček, který bez příručky o výchově svého psa neřekne ani "Sedni" a v televizi už neletí jen "Chcete mě" Zdeňka Srstky, ale psychologické poradny pokousaných zoofilů.

Je to na piču, ale když musíš, tak musíš.  Po osmdesáti letech válení sudů  jsme však téměř s jistotou zdegenerovali a je třeba si říct, že zbraň do ruky z povinnosti ke svému státu a národu bychom dnes zvedali se stejným nadšením jako dvacet let osvobozovaný afghánský lid proti Talibánu.  Finskou připomínku doby, kdy si svět vzájemně občurával hraničníky a stál na první metě superbowlu o světovládu pak lze brát jako kulantní sondu do duší postradatelných.  Hvízdají ti kulky nad hlavou, nemáš co žrát, je ti zima, plazíš se v bahně, kamarádi kolem tebe umíraj, ale přesto pořád jdeš dál, plníš rozkazy nadřízených, bojuješ, zabíjíš, necháš se zabít.  Hroby neznámých vojáků jsou totiž připomínkami těch největších hrdinů všech v historii vedených válek. Tři hodiny jsou pak na tuhle poctu a sdělení možná trochu moc, byť o silné okamžiky není nouze, postupně vás ten hrášek pod polštářem přestane tlačit a místo zamýšleného nekomfortu přichází otupělost. Na druhou stranu je pravda, že osudy postradatelných se vryjí do paměti a jako epitaf na pomníku padlých fungují dokonale. A je vlastně jedno kdy, kde a za koho položili život.

Strategické cíle v Norsku skupina sabotérů nezničila.  Přesto se přeživší dvanáctý muž z celé družiny vydává na neuvěřitelnou a strastiplnou cestu do neutrálního Švédska, protože jinak by dle jeho vlastních slov bylo všechno zbytečné. Všechno co a proč nebylo možné se prostě  schovat?  Manuál jak se stát symbolem odporu vůči zlovůli, jsem tedy trochu nepochopil, ale to je tak vždycky, když se snažím přijít na něco, čemu moc nerozumím.  Fantastická cesta Jana Baalsruda, srovnatelná s tou páně Gumpa, který se stal při svém přeběhu Ameriky našíř symbolem úplně všeho,  tak sice kapku postrádala  smysl, ale já opravdu nemám midichloriany hrdinů a se strachem si stříhám i nehty, natož pak prsty.   Nicméně potřebu hrdinů ani jejich existenci nijak nezpochybňuji celá tahle vyprávěnka funguje jako dobrodružný film vcelku bezvadně, byť se místy docela táhne. Sob v závěru pak dodal přesně ten pohádkový přívlastek, jaký si podobný patetický hrdinský epos zaslouží. Akorát tak na tři prsty...

Velmi dobře zahraný malý komorní thriller, kde o napětí rozhodně není nouze. Divák je vhozen do chvíle, kdy se hroutí jeden do té doby evidentně dokonalý vztah mezi matkou a postiženou dcerou Diagnóza by tu byla příliš velkým spoilerem, a tak si onu definici nechávám pro sebe. Rozřešení záhady na mě juklo sice o chlup dřív , ale zase všechny nuance jsem neodhalil a macgyverovské  kousky chytré horákyně , tedy dcerky Chloe, mě celou dobu výborně bavily. Matinka v podání Sarah Paulson pak byla nadmíru přesvědčivá  a drobnost v podobě  snad až příliš efektivního závěru mne nijak výrazně nenaštvala. Naopak poslední potměšilá tečka za vydařeným duelem potěšila, zlomyslnosti já prostě rád. V krabičce zůstaly čtyři zelenobílé kapsle...

Příšerný hudební motiv mne dvakrát odradil od projekce, ale nedělal jsem dobře. Nový jednoruký šermíř s Davidem Chiangem a jeho sparing partnerem Ti Lungem totiž rozhodně patří k těm velmi dobrým řezanicím  à la   Shaw Brothers. Příjemně navíc překvapí i vcelku soudržný a smysluplný příběh s dobře zvládnutou romancí i formálními ozdobami (déšť nikdy nezklame) a možná nechtěný náznak víc než přátelského vztahu mezi hlavními klaďasy pobaví, věc v těchto končinách velmi nevídaná.  Krví se tu pak opět nešetří a výbuch násilí v závěrečném epickém masakru nelze jen tak s něčím srovnávat. Pomsta jak má být, žádný chladný kalkul, ale pěkně středem. "Konečně můžete jít na odpočinek"  Žánrové absolutorium.

Návrat jednorukého šermíře už nabízí přesně to, co od produkce bratrů Shawových lze očekávat. Nedůležitý příběh, který slouží jen jako spojovací materiál pro skvělé ukázky rozličných technik bojového umění. Střet jednorukého mistra šavle s osmi padouchy, z nichž každý ovládá jinou techniku či zbraň , v pohodě vystačí na celou stopáž a je skutečně na co koukat. Jimmy Wang Yu a jeho zlomený meč už tady opravdu působí jako nejlepší z nejlepších a jediný důstojný souboj s ním svede de facto jen hlavní záporák.  Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest useknutými údy, krví a smrtelnými skřeky jeho nepřátel. A když uvalí svou mstu na tebe, seznáš, že jméno jeho  je Fang Gang. Slabší, ale spokojené čtyřhvězdí a díky uživateli salfa72 za film i titule.

Komentář obsahuje SPOILERY: Slabý odvar reality, který je hnusný, krutý a uzemňující. Představa "odvážnějšího" zpracování  by možná potěšila některé krvelačné fanoušky žánru , který se zde objevuje jakoby omylem, ale zda by takový přístup přidal na působivosti? Nemyslím si.  I tento výše zmíněný "slabý odvar" s plovoucími mrtvolami v Sávě, hromadnými hroby, zplynovanými dětmi, podřezanými starci či...mám pokračovat? spolehlivě normálního člověka prostě a jednoduše semele. Stačí k tomu být třeba otec od rodiny. A byť v  závěru vlastně vítám sesmeknutí kladiva špatného konce, nabízí se paralela s jednou známou holčičkou v červeném kabátku z jiného filmu, tak mě neodvaha tvůrců k beznaději nevede k absolutnímu hodnocení. A možná i díky představitelce hlavní role, malá Biljana Cekic byla možná typově dokonalá, ale s vlastním hereckým projevem už to bylo slabší.  Velmi silné čtyři. "Vítej na Balkáně"

Z "jednorukých" Jimmyho Wang Yua u mne  jasně vede syrovější a nápaditější boxer. Šermíř možná nastartoval jeho kariéru a v průběhu času se stal kultem, ale zrovna v první části nad kung-fu vítězí příběh a dialogy,, a to je u Cheh Changa docela problém. Při vší úctě ke Kmotrovi a produkci Shaw Brothers obecně, jejich silnými stránkami tyto filmové atributy nikdy moc nebyly a není-li tento obvyklý nedostatek vyvážen choreograficky vymazlenými fighty s různorodými soupeři či zbraněmi, není moc o co stát, tedy nejste-li fanoušky neherci odříkávaných textů nesmyslných scénářů.  ´Prvních deset minut ještě jakž takž ale drželo pohromadě a za mě byla scéna utětí ruky Fang Ganga nejlepší z celého filmu. V dalším průběhu se Kmotr pokouší o melodrama a nabízí jen ošoupaný (v té době možná ještě tolik ne) motiv  střetu dvou klanů a bojových technik a nedá se nepoznamenat, že ani toto se mu moc nepovedlo. "Geniální" technologická novinka a technika proti šavli je opravdu k smíchu. Statečně jsem si ale počkal na grande finále, které  v těchto filmech často bývá ozdobou i přes všechna předchozí negativa, ale dočkal jsem se jen lehce nadprůměrného fightu, kde nakonec mnohem víc než ona výše zmíněna "geniální novinka" zaujalo obyčejné práskání bičem.  První setkání s handicapovaným šermířem dopadlo nevalně, dvě useknuté paže letí vzduchem...