PetrPan

Akční  běsná oddechovka z pera Luca Bessona a jeho rukopis je znát.  Jet Li v nejlepších letech a formě, ještě před svým odchodem do čínských národoveckých pohádek. Jeho nesmiřitelný kukuč  tady dostává zhruba stejný prostor jako uječená Bridget Fonda, které někdo asi nakukal, že hraje v shakespearovském dramatu a její divadelnické výstupy místy opravdu (ne)stojí za to. Naopak se povedl Tchéky Karyo, jehož psychopatický a bezskrupulózní antagonista na sebe strhával největší pozornost.  A tak jsem vlastně vyjmenoval všechny, jemž, kromě ještě menší role  Burta Kwouka alias čínského sluhy Cata inspektora Clouseaua, přihrál scénář i něco jiného než jen ksichtění a kaskadérské kousky. Klasické béčkové schéma o bijci proti všem mi vůbec nevadilo, na "Deník Bridget Fondy" jsem si postupně zvykl a souboje byly ultimátní,  čili žánrová spokojenost. Čtyři jehly v zátylku... Památné souboje:  s černým boxerem v čínské restauraci a samozřejmě final fight s blonďatými dvojčaty.

Předpokládám, že precizní Nolan si před natáčením nastudoval spoustu fyzikálního materiálu  společně s armádou svých poradců či poradkyň, namátkou třeba teoretickou a technickou mechaniku, mechaniku pružnosti a pevnosti , mechaniku tuhých těles, sílu, zrychlení, rovnovážnou polohu, styčník, pohybovou rovnici, mechanickou práci, integrál pohybu, šíření tepla,  drsnost, tření, tlak, proudění a v neposlední řadě mechaniku tekutin.  A pak vymrdal i s divákem, zase.

Režisér většinou ztřeštěných komedií si odskočil k jinému žánru a lze si jen povzdechnout, že to byla jen ojedinělá výjimka.   Brutální, nekompromisní a sžíravě realistické poliziotteschi, v němž exceluje Enrico Maria Salerno. Jeho charisma by mu tu mohla závidět i leckterá esa staré poctivé francouzské kriminální školy. Ale nenechte se mýlit, nejsme ve vesměs apolitické filmové Francii sedmdesátých let, tady se pohybujeme po "olověné" Itálii stíhané politickými nepokoji, teroristickými útoky a střety ultrapravice a ultralevice.  Kriminalita bují a díky slabým politikům a bezzubé soudní moci se grázlům dostává větší právní ochrany než zbytku společnosti. V tomhle marastu se pak není čemu divit, že na výsluní se derou mnohem nebezpečnější organizace, propagující jednoduchý princip vendety, oko za oko, zub za zub, soudů netřeba. Komisař Bertone se však proti této nebezpečné myšlence staví jako poslední bašta spravedlnosti a zdravého rozumu. Steno si nijak nebere servítky a ukazuje realitu tehdejší Itálie bez jakýchkoliv příkras, což ostatně do nejlepších kusů žánru neodmyslitelně patří, nebojí se ani velmi krutých scén,  při nichž stydne krev v žilách a přesto nepůsobí samoúčelně, ale jen dotváří onen nesmlouvavý obraz rozvrácené společnosti.  Bezútěšný závěr pak  stírá i poslední slzu naděje.  Dokonale hnusných pět.

Thriller ve zběsilém tempu, kde máte hned od počátku pocit, že jste naskočili do rozjetého rychlovlaku a krajina za okny se vám míhá před očima podobně jako příběh tohoto německého spektáklu.   Brzy sice zjišťujete, že se nekoukáte na divoké Bavorské Alpy, ale spíš na pečlivě naaranžovanou Potěmkinovu vesnici s několika více či méně vrávorajícími kulisami, ale pokud máte rádi třeba lunaparky, nemůže Vás Odříznutí zklamat. Atrakce střídá atrakci, co do  filmového řemesla je pak vše na svém  místě, nikde se nezabředává do předstíraných uměleckých přesahů a všechno krásně a jednoduše odsýpá. Přepálený závěr se pak dal v rámci žánru přece čekat a za mě pak nadprůměrnou čtvrtou hvězdu přidává evidentně záměrně nejednoznačná postava Ingolfa, která naopak do klasického rámce nezapadá.

Pravděpodobně jeden z mála filmů, kde je můj dávný vkus ve shodě s tím dnešním. Za mlhou hustou tak, že by se v ní dalo báječně krájet lidské maso,  se totiž nedočkáme mnoha podivuhodných věcí a neposedové, kteří se z ní vynoří sice nejsou žádní skřítkové, ale jejich působivost a strašidelnost je velmi mlhavá.  Bloumající mátohy všemožně a hrůzyplně vystrkující ruce z mlžného příkrovu, jimž lze uniknout buď prostým neotevíráním dveří svého příbytku, což ale (ne)pochopitelně mnozí nedělají  či rychlejší chůzí, to už karibská Salazarova banda nahání více strachu. Přitom klasický motiv se staletou křivdou a odplatou ze záhrobí je rozhodně fajn a první vstup mátoh na scénu na rybářské lodi ještě vypadá slibně.  Celé mystérium kolem zmrtvýchvstalých navíc Carpenter vyžvaní hned v prvních minutách a tak nezbývá prostor na sebemenší překvapení a vadila mi i absence výraznějšího hrdiny, jenž by možná svým kočkováním s přízraky ten šedivý závoj mlžné nudy rozvířil. Tři koráby z mlhy vyplouvají , dva z úcty a třetí za tanec s rybáři a finální tečku.

Barkerovu sbírku povídek jsem četl  už docela dávno čili na srovnávání s předlohou se příliš necítím. Harrisonovi se však určitě podařilo přenést dost z barkerovských temných a krvavých fantazií  a já osobně oceňuji i chlípnou  "oidipovštinu" mezi doktorkou a mladým jasnovidcem.  Krvavě rudý a krutý začátek sice slibuje pekelnou jízdu, ale vyznavači adrenalinových záležitostí ať raději nenastupují, pomalá, často i jen snová, exkurze do temného světa mrtvých sice nepostrádá syrovost a brutalitu, ale je dost možné, že to bude pro vás málo. Vyrývám čtyři slova na kůži...

Návrat  po letech k slavnému thrilleru a jsem trochu na rozpacích. Plusem je rozhodně sexy mladičká a skvěle hrající Kidmanová a o slibované napětí tu opravdu není nouze, de facto jedna napínavá scéna střídá druhou. Ale ten scénář (nebo námět?) je jedním slovem bezradný. Nepochopitelné či spíš hloupé jednání hlavních hrdinů, které okatě připravuje právě ony jinak napínavé scény, Billy Zane je pak přes veškerou snahu nepřesvědčivý a trochu děsivým psychopatem se stává až v samotném závěru. Paradoxně nejlepší scény na diváka čekají se Samem Neillem a jeho survivalovými hrátkami na druhé lodi, škoda, že nedojde i na žraloky.  Vystřeluju tři světlice...

A opět nevěda do čeho se pouštím, objevuji de facto satanistický snímek. Jestli ono to není nějaké znamení... Příběh matky a jejího syna vzdáleně připomínající slavný The Omen, ovšem v  komornějším pojetí a s mnohem nejednoznačnější zápletkou. Mladá těhotná žená, která uprchla kdovíodkud, v úvodu porodí zpočátku nechtěné dítě, ale hned poté jsme vhozeni do jejich života po několika letech a nic nenasvědčuje tomu, že by si spolu nesli nějaké břímě temné minulosti. Brzy se však, jak už to v hororech tak bývá, kolem chlapce začnou dít podivuhodné věci a tady přichází na řadu ona nejednoznačnost, protože ač chlapec onemocní nebezpečnou a neznámou chorobou, tak vše ostatní by mohlo být i jen pouhými bludy psychicky nemocné matky. Do případu se vloží i policie a netrvá to dlouho a místo rodinného dramatu přichází sice střídmější ale pořád drsná krvavá show a na jejím konci vás čeká vlastně velmi jednoznačné rozhřešení. Kdo se dívá pozorně, tak pro něj nebude velkým překvapením.  Příjemný "malý" horor pro vyrovnanější a dospělejší hororové diváky.

Ochrana státní hranice byla v nedávné době zase in a tzv. Schengenský prostor se rozplynul jako protilátky po druhé dávce očkování, a tak jsem si připomenul pro dnešní mládež už neznámé povolání, tedy dříve tak nepostradatelného a hrdinného pohraničníka. Jméno režiséra  sice trochu děsilo, ale  major Maisner (dej mu pámbu věčnou slávu) tu ještě žádné opičky nedělá a byť to nejsou ani žádné Pěsti ve tmě, tak ani  velký průser. Samozřejmě je třeba si odmyslet tehdy neodmyslitelnou režimní poplatnost, která však zrovna tady není něčím nesnesitelným. V některých případech je to i spíš k pobavení,  třeba scéna s vysíláním Svobodné Evropy, kde hlas a tón moderátora připomíná slavné proslovy páně Urválka.   Až polodokumentární styl vyprávění, kde si k žádné postavě nelze budovat příliš osobní vztah, snad s výjimkou dějové linie kolem Ivana Vyskočila, pak podobnému tématu svědčí a z mého pohledu na český film i nebývale chytlavá hudba Zdeňka Bartáka rovněž potěšila.  Na druhou stranu, ač tu zahyne celá řádka i hlavních postav, bez emocí to tak úplně přece jen nefunguje a  ústřední Bartoškův studený psí čumák hrdinného asexuála byl po celou dobu zkrátka a jednoduše otravný.  Tři dávky, rozkaz zněl jasně, nesmí projít...

Spíš náhodou než cíleně v poslední době narážím na satanistické horory.  Po klasickém Night of the Demon se vydávám do Kanady na podivné setkání s dvěma staršími lidmi a jejich vírou v Pána Zla.  Drsná příchuť černého humoru, parádní strašení a překvapivě nejednoznačné završení jinak zcela přímočarého koketování s pekelnými silami, tak by se dal charakterizovat tento velmi zdařilý příspěvek do početné rodiny ďábelských hororů.  Zejména pak to strašení mě tu potěšilo, bubáci se totiž opravdu povedli a tohle bych svým odrostlejším výrostkům na rozdíl od mnoha známých wanovštin  nepustil, nechtěje tedy několik prořičených nocí či vyššího účtu za elektřinu díky rozsvíceným světlům. Ano, takto má vypadat pravý horor a ne , že by i mně ostřílenému mazáku nenaskočila místy minimálně husí kůže. Na své si pak přijdou i uctívači krvavých kultů, hororem zcela nepolíbený režisér se totiž nebojí ani brutálnějších scén a  ten některými  kritizovaný nejednoznačný (otevřený?) konec za sebe spíš kvituji, nemusím mít vše vždy na stříbrném podnose, byť svou představu o vysvětlení mám.   ?spoiler?: Zbývá pět dnů do pekla na Zemi...