PetrPan

Přesně ten typ příběhu, kde si po skončení řeknete: A to je všechno? Vzpomenu-li si na první jasnovideckou povídku v rámci TZ What You Need, tak tohle není ani slabší odvar.  Fádní zpracování a přitom tak exotické prostředí, zatím nejnudnější povídka.

Hrátky s časem v nějaké podobě jsou evidentně v Zóně oblíbeným tématem. Last Flight je pak naprosto geniální v malých detailech, v kterých se tato  časoprostorová kouzla dost často ztrácí. Osobní věci, které Němci obvykle vraceli, vrátit nemohli, protože... opravdu kouzelné. Vše do sebe zapadá, jako pověstná stará olověná prdel na hrnec.. Sestřeluji čtyři skopčáky...

....aneb  "Odříkaného chleba největší krajíc". Povedená historka, která si  bere na paškál závislosti, v tomto případě gamblerství. Byť se dá vyčítat jistá naivita zpracování (usmívající se a zjevující se "jednoruký bandita" příliš strachu nenahnal), tak Everett Sloane dodal až nepříjemně realistickou tvář člověka propadlého chorobnému hraní. Za mě jednoduchá a přímočará moralitka, kde potěšil i  reálně pragmatický přístup personálu kasina. -Už u toho sedí  5 hodin. -To je fajn ne?- Jo, jo. Čtyři dolary do kastlíku cinkají..

Na Stopaře jsem se po zhlédnutí  první čistě hororové epizody v rámci TZ, Perchance to Dream, a upozornění Willyho Kufalta hodně těšil a opět mě můj oblíbený žánr v Zóně nadchnul.  Teprve druhá ústřední hrdinka (první se objevila v The Sixteen-Millimeter Shrine) a je to i žena velmi přitažlivá, což pochopitelně mninimálně pro mužské publikum znamená body navíc. Hitch-Hikera ale pozvedá zejména vynikajicí atmosféra, ke které ji ale stačí pouze jeden zvláštní muž s pozvednutou rukou a později i dotazem, zda nejedete na Západ.  Ukázka toho, jak lze z minima prostředků dostat maximum a ještě jen během nějakých 20 minut. Pointu jsem pak vůbec neočekával a mrazivý závěr se "smířením" mi pak jen potvrzuje další pětihvězdičkový dojem.

Jako na houpačce, a to se mi na The Twilight Zone taky líbí. Po slabších epizodách přichází lepší nebo naprosto vynikající. Vyslovený hnůj jsem zatím v Zóně taky nekydal a v pořadí už patnáctá epizoda zase patří k tomu dobrému. Někdo by mohl namítnout, že "Šíp vystřelený do vzduchu" nenabízí nic než jen ztroskotanecké klišé s černobílými charaktery  a měl by částečně i pravdu. Na straně druhé je však nutno říct, že strach o holý život dokáže naši lidskost potlačit, ať se nám to líbí nebo ne.  Nebo ji naopak odhalí v její pravé podobě? Inu, to ať si každý přebere sám. Za mě se tahle další moralitka, tentokrát v báječném (dobově roztomile naivním) sci-fi rámci, s krutou pointou, povedla.  Čtyři doušky vody...

Po nepovedené třinácté epizodě přichází další a tentokrát vzhledem k hodnocení překvapivé zklamání. Strach z konce světa si představuju trochu jinak než partii bridže a sestavení chatrného plánu na únik. Jednání (fašistického) vedoucího pak zcela nedávalo smysl a závěrečná pointa mi tentokrát došla příliš brzy.  Technická navita mi nevadí, ale té lidské tu bylo příliš. Zbývají jen dvě možnosti, bohužel.

Třetí příspěvek Johna Brahma v Zóně a tentokrát se to příliš nepovedlo. Možná i díky zvláštní formě, kterou je příběh lidského chameleona zpracovaný. Všudypřítomná světla velkoměsta a neonové poutače měly být v intermezzech de facto malých samostatných mikropříběhů symbolem jisté pokleslosti světa, v němž se pohybuje náš antihrdina, ale mně celý ten obrázek neseděl. Nehledě na celou a tentokrát za vlasy velmi přitaženou skutečnost, kde si lze méně fatální minulost hlavní postavy před touto pro něj osudovou epizodou jen stěží představit. Snad poprvé se ale v Soumračné zóně v ústřední roli objevuje čistě záporná postava a být téma "měniče" lépe zpracováno mohlo jít o výjimečný příspěvek.  Nakonec zůstává jen jedna tvář...

Laskavá pohádka s nemilosrdným šlehnutím v závěru, které nám připomene, že pud sebezáchovy má vyvinutý i ten největší altruista. A to je dobře, ne každý je hoden záchrany. Vynikajicí Steve Cochran jako ten zlý, v jehož prázdných očích  by se ztratil celý svět a pořád by to nebylo dost a rovněž skvělý Ernest Truex, v jehož roli laskavého, ale nikoliv hloupého, dědečka jako bych viděl našeho Ladislava Peška. Vím, co potřebuje tahle epizoda, pět hvězd.

"Něco tam někde udělalo chybu a my tu jsme, i když jsme tu být neměli" Spojení sci-fi a hororu, které po zhlédnutí zařazují ještě o malý stupínek výš než dosud z mého pohledu nejlepší první epizodu Where is Everybody? Na malém prostoru dokonale rozehraný part, kde prim hraje strach či spíš bezbřehá hrůza a k jejímu vyvolání není třeba žádný bubák, ale stačí říct "něco tam někde"...  Působivost znásobena i perfektním výkonem Roda Taylora, jemuž jsem jeho zoufalství skutečně věřil a první povídka, kde mi skutečně běhal mráz po zádech. Původně nás bylo pět...

Po skvělém Time Enough at Last jsem se na druhou povídku Johna Brahma v  Zóně hodně těšil. Oba jeho příspěvky jsou pak jako voda a oheň.  Na jedné straně hořká apokalyptická tragikomedie. Na straně druhé  vážné a pochmurné (noir?) protiválečné poselství. Loď plující mlhavou temnotou a na ní muž, který neví jak se na ní ocitl.  Postupně odhalované tajemství v závěru třeskne děsivou scénou napadení lodi  a vyústí sice v očekávanou pointu, ale nijak zvlášť to na působnosti neubírá. Čtyři boží mlýny melou...