PetrPan

Mockyho  defacto "normální" komedie a  vynikající! Bourvil je tu naprosto neodolatelný a jeho neotřesitelné důstojenství  a morálka zcela amorálního charakteru mě ničila. Stejně jako zcela nenucená přeměna jeho počestného přítele Raoula (Jean Poiret) se zavedenou živností na výrobu zubních protéz v spolupachatele, jehož zlodějna naprosto pohltí. Opět zcela absurdní záležitost, která nabízí hned několik geniálních  scén, třeba Bourvilův barevný a naprosto šílený sen v jinak černobílém filmu nebo převlekový "souboj" s policií, jehož výsledkem je zatčení skutečného kostelníka. Bavil jsem se celou dobu  opravdu královsky a nemám problém jít do plných.

Skutečný příběh boje o život svého dítěte a upřímně nevím, a nechci vědět, jak moc bych dokázal bojovat já sám tváří tvář tomuhle. To si tady nebudu lhát do kapsy. A tím nemyslím to studium podkladů a hledání cesty a terapie. "Krásný" tu byl ale střet "charity rezignovaných" a  skutečně bojujících rodičů.

Bezchybný soudní proces s bývalým režimem, který zaplaťpámbů dostal trest smrti. Dneska bychom ale měli opět začít shánět právníky...

Zvláštní doba, u nás vrcholila normalizace a v Polsku  přicházel morální neklid.   Z budování socialismu se pomalu stával repetitivní stereotyp, kdy si v tom lepším případě stačilo udělat to svý, v tom horším nebylo třeba ani to, páč nebyl materiál nebo lidi. Všudypřítomná šeď  halila vše do pokojného hávu stagnace a rezignace, pod povrchem sice vřelo pár neposlušných ostrůvků nepoddajných, ale to bylo tak vše.  Nicota vládne všem.  A v tomhle prostředí Wajda vypráví příběh jednoho z těch, kteří pořád ve svém životě a konání viděli smysl.   Jeho  pomalý a vlastně absurdní, ale nezvratný pád  je pak opravdu tíživou a nepříjemnou výpovědí o moci oné systémové nicoty minulého režimu, která semlela všechny a všechno a bez umrtvení. Na mne přese všechno pochopené až příliš rezignované přijetí osudu a neskutečně mne iritovala nemluvná postava Michalovského "milenky", kterou jsem chápal jen jako symbol něčeho, co jsem naopak moc nepochopil. Na druhou stranu rozvodové řízení nebo mu předcházející "poslední večeře" , to byla velká síla. Silnější tři.

Po letech jsem se na tenhle asi Chuckův nejáčkovější biják znovu podíval a mám chuť i na další části. Díky zajímavostem vím, že  film byl "inspirován" scénářem Ramba 2, který tehdy údajně koloval po různých studiích a ty paralely jsou opravdu viditelné. Chuckovi ve Vietnamu sypu do zásobníku čtyři hvězdy (ty Rambovy tři brzy přehodnotím), protože mě celou dobu perfektně bavil.  Nějaké velké hraní po něm Zito nechce, čili běhání po džungli, ježdění na lodích, lezení po domech (i když tam byl ten dublér mnohdy dost vidět), mlácení a střílení rákosníků (tehdy to byl korektní výraz, pche) a vůbec drsňačení mu tady báječně jde. Ale nejvíc asi vyskakovaní z vody, což je scéna natolik kultovní, že jsem si ji pustil i  několikrát. Velká žánrová spokojenost.

Už vím, proč nemám rád Douglasovy komentáře, já mám u filmů i pocity. Krátký film o lásce rozhodně není pro "Magdiny známosti",  s testosteronem totiž vytváří toxickou směs. Není ale ani  pro skutečné "Tomky", anžto voyerismus vážně není vyznáním lásky.  Možná by mohl být pro skutečné "Magdy", nebyly-li by jen mýtickými stvořeními.  Ale ti, kteří někdy prožili "bolest lásky", což tak úplně není oxymóron ani klišé, těm by se tahle filmová láska mohla líbit stejně jako Magdě pohled do Tomkova dalekohledu...

Od začátku je jasné, kdo je tu šerif, a tak tedy jak jinak než slušná chuckovina. Norris se nikdy nestal ani špatným hercem, on prostě ve svých filmech je a berte nebo nechte být.  Bít se umí a pokud se scenárista jo snaží, tak je z jeho bytí na plátně i koukatelný film. A tenhle umírněný horor má povedená místa. Všechno s Chuckem, kde  nemluví pěstma a nohama si de facto škrtněte, není toho bohužel zase tak málo, jak bych chtěl, ale přežít se to dá.  Ojedinělá kydlovačka v baru, protože jinak ten film o bojovém umění samozřejmě není,  je ale dokonalá a pro žánrové fanoušky povinnost.  Scény s nezničitelným zabijákem (bez Chucka) jsou pak ale báječné, plné napětí a místy i hrozivého ticha, což mne tedy osobně příjemně překvapilo.  Tři bez uzardění,

Suchá a břitká britská komedie s výbornou a nesourodou ústřední dvojicí, kde jsem se začal smát u granátu a přestal až u závěrečných titulek, kde mi i trochu zmrzl úsměv na rtech, když jsem se dozvěděl, že se to celé vlastně doopravdy  stalo.  Malý, nenápadný skvost,  jakých není nikdy dost.

Costa-Gavras mi ve svém režijním debutu trochu připomněl Františka Peterku v Jáchyme, hoď ho do stroje. Než přijde na lámaní chleba  přesvědčí diváka o své zkušenosti a jeho psychologické náčrty, motivace a charaktery mu zobete z ruky jako ochočený papoušek. Nicméně pak se ve dveřích zasekne František Koudelka ze zřejmě slušnýho oddílu a už se raději nebude pouštět do žádnejch větších akcí. Oním Koudelkou je osobnost vraha/vražedkyně (ať vám tu nespoileruju), jeho motivace, jednání a charakter se smrskne (POZOR TADY TO BEZ SPOILERU NELZE) v tichou a nijak nekomentovanou de facto sebevraždu, protože prostě proto...  a titulky.  Jestli se nemýlím, tak se tomuhle říká oslí můstek a  tenhle snad nebyl ani postavený a já se zase ocitl v jiným filmu, kde se zase říká: Ale tady žádnej most není!  -   Drž hubu a plav!   Nejzvláštnější na tom všem, ale je, že já se přes tuhle nebetyčnou drzost páně Costy-Gavrase u filmu vlastně ani chvíli nenudil a zobal, zobal, zobal. Montand a Mondy,  Signoret a Trintignant, Perrin a Allégret, sledovat všechny ty interakce, minipříběhy, psychologické hrátky a přitom rozplétající se klubko zapeklitého případu bylo prostě  nadmíru příjemným zážitkem.  Herecky a ze tří čtvrtin i  co do scénáře špičková záležitost, jejíž konec jako vystřižený z akčního béčka s Chuckem Norrisem (chcípni hajzle, ups, to byl zase asi spoiler) nemůže diváka jako jsem já vyvést z míry, že ano. Pět  kulek.. jako ze samopalu.

Ačkoliv jsem v polovině seriálu ztrácel iluze, nakonec si mě autoři získali a byť se Smysl pro tumor nedá považovat za světový seriál, nakročeno má jen v některých ohledech, tak možná paradoxně to naše české uprděné malé mě na tom chytlo nejvíc. Klišé místy kopec, ale kdo si lže do kapsy, že skutečný život je klišé prost, ten dost možná nežije. Vyrovnávání s rakovinou jsem bohudík nezažil, vyrovnávání s postižením blízkých ale ano a tak nelze než s poselstvím filmu zkrátka a jednoduše souznít.