NiWi

Flash je po všech těch letech změn, přetáček a otáček přesně takový divný patvar, jaký se dal čekat. Je evidentní, že věci se zde měnili za pochodu jak si to zrovna žádala situace, a nakonec z toho vzešel jeden velký bordel, ale zábavný bordel. Muschietti se snaží držet základní kostru příběhu pohromadě jak jen to jde, a i když se mu to relativně povedlo, je film plný zvláštních až absurdních momentů ve kterých se těžko hledá logika. Pozitivum je, že přes všechny různá camea a zachraňování světa se stále jedná o osobní příběh, uprostřed kterého je Ezra Miller podávající obstojný výkon. Interakce se sebou samotným ve dvojroli je zábavná, především v první polovině nabídne nejednu situaci u které se člověk hlasitě zasměje. Keaton si svoje odehraje, jeho příběh ale moc nikam nevede (ostatně jako celý film), a kromě něj mi byla sympatická už jen Sasha Calle (která má asi nejvíc sexy řev co sem slyšel). Celý film má zvláštní komiksový až videoherní vizuál, jehož CGI je v mnoha ohledech katastrofální, ale tak nějak cítíte, že to byl záměr. Flash se ve mě zapíše jako jeden z nejpodivnějších komiksových filmů, který balancuje bizarností  a roztříštěností někde mezi Batman a Robin, Mužem z oceli a druhým Doctorem Strangem. Zkrátka bordel, který ale dovede zabavit, a na kterém určité věci oceníte stejně jako jiné nekompromisně pohaníte.

Podivně nesourodý mix žánrů, který ale jako celek poměrně baví. Přispívají k tomu skvělé dvě hlavní postavy, přepálená goofy akce a výrazná vizuální stylizace. Příběh je originální, ale ve výsledku předvídatelný. Vedlejší postavy jsou dost nezajímavé, i když např. podporná skupina mohla nabídnout určitou rozmanitost. Kromě spousty krve a utrhaných končetin ale film nabízí velmi málo zapamatovatelných momentů, včetně finále které mělo šanci být zapamatovatelnější. Ve výsledku se ale jedná zajímavou variaci na klasický příběh, která vám nejspíš neulpí v paměti, ale na tu hodinu a půl zabavit dokáže.

Nadmíru průměrný komiksový origin, který výrazněji vyčnívá jen ve velmi málo aspektech. Jsou jimi obstojné akční scény, zajímavý neonový vizuál (který však nebude pro každého), a slušný hlavní hrdina. Být latino tak mě to asi odváže víc, ale jelikož nejsem, tak je Blue Beetle zapomenutelnou jednohubkou, jehož hlavní postavu uvítám třeba v nějakých případných týmovkách, ale na další sólovky potenciál nemá.

Elemental je vysoce nápaditý a kreativní animák plný barev. Vizuálně jedna z nejvýraznějších pixarovek má úžasnou animaci, překypuje barvami a hravostí v rámci jednotlivých živlů. Každý živel má jednoznačnou identitu, poznávací znaky a hravé vizuální detaily. Příběh není ničím výjimečný, ale je v něm cítit srdíčko a emoční momenty určitě na většinu lidí zapůsobí. Poselství filmu je jednoznačné a v rámci zvoleného tématu živlů vhodně zvoleno. Jelikož já jsem emoční mrzák tak pro mě tento element filmu nebyl tak výrazný, a do paměti se mi zapíše především rozmanitý a skvěle zpracovaný vizuál.

The Marvels jsou svým stylem a strukturou asi nejblíže pokračováním z 2. a 3. fáze MCU, jako Dark World či Ant-Man a Wasp. Na filmu je evidentní, že na něj dopadly změny které Marvel cca před necelým rokem vyhlásil v reakci na nelichotivé výsledky jeho projektů. Máme tu nepřepálenou stominutovou stopáž, důraz na akci a svižnost děje. Zároveň ale chybí prostor pro kvalitní příběh či práci s postavami. Chemie ústřední trojice je chytlavá a funguje, ovšem žádný osobní vývoj jednotlivých postav nečekejte. Veškeré rádoby vztahové konflikty jsou rychle zahozeny za hlavu a jede se dál. Akční scény jsou obstojné a mají drive, ale chybí větší kreativita. Prohazování Carol, Monicy a Kamaly v akčních scénách je vysoce zajímavý nápad, ale využitý je tak napůl. Stejně tak režie nenabídne žádný zapamatovatelný moment, žádné kreativní hrátky s barevným spektrem, záběry ani nic podobného. Záporák je zde učebnicově špatný, nevybudovaná nulová hrozba, které nedodá nic moc pozitivního ani její představitelka, a skončí v propadlišti dějin jako všichni ti Malekithové před ní. A sekvence s kočkama je jeden z největších bizárů v celém MCU. Ani pozitivně, ani negativně, prostě bizár. The Marvels je zkrátka film, který se tím jak je natočený a zpracovaný snaží mermomocí vrátit x let zpátky, do doby kdy MCU zažívalo největší boom. Doba jde ale kupředu, a to co fungovalo dřív již dnes i přes sympatickou snahu nefunguje.

Parádní začátek, kde funguje snad vše. Žádné zbytečné přešlapování na místě, žádné zbytečné představování nových postav. První díl druhé série vás ihned hodí do sledu událostí, a děj se nezastaví na jedinou minutu. Retro futuristický vizuál stále funguje skvěle, chemie mezi postavami se nezměnila a humorný prvek skvěle baví. Konverzace mezi Lokim, Mobiem a OBiem (kterého si mimochodem hned oblíbíte i díky skvělému Ke Huy Quanovi) je jedna z nejzábavnějších scén co sem za poslední roky viděl. Lepší začátek si seriál vzhledem k obecně negativním postojům k Marvelu v posledním roce ani nemohl přát.

Nápaditý near future kousek, který ale sráží fádní a ne příliš zajímavý příběh. Přitom se dalo prozkoumat tolik motivů víc do hloubky, místo toho však režisér zvolil poměrně předvídatelnou a neoriginální honičku, která ve výsledku zas tak strhující jak by se mohlo zdát není (na rozdíl od šatů Amandy Seyfried, které bych strhnul hned). Herci jsou obstojní, stejně tak celá úvodní půl hodinka jenž představuje svět se zajímavými detaily a prostředím, ze kterého ale film moc netěží, a to je škoda.

Čtvrtá a závěrečná série tak trochu ztratila kouzlo těch předchozích. Změna prostředí měla velký vliv, z mnoha důvodů ale nedokážu říct jestli spíš negativní nebo pozitivní. Tvůrci se vydávají víc než kdykoliv předtím do prozkoumávání genderových trendů, a zatímco předchozí tři série řešili více sexualitu postav, čtvrtá se zaměřuje spíše na jejich identitu. Přirozeně tak přibyly nové postavy, které mi ale nijak nepřirostly k srdci, a působí za mě značně jednotvárně a účelově. Celkově mi chybí větší nadhled, nevinné pozastavení se či pousmání nad absurditou dnešní doby. I přesto si ale show zachovala svůj typický humor a trapnou komedii, což mě těší. Stejně jako nejsou nové postavy příliš zajímavé, daleko víc se prohlubuje vztah diváka k těm starším. Hodně starších postav jako Aimee nebo Adam si projde novým vývojem, dokonce i ty méně přístupné jako Ruby či Michael, a díky tomu si k nim najdete nové sympatie, což mě velmi potěšilo. Hlavní vztah Otise a Maeve v tomto zůstává dost upozaděn a přešlapuje na místě, což je velká škoda. Po tom jak se jejich vztah vyvinul ve 3. sérii měli tvůrci zvolit jiný přístup. Ve výsledku ale působí čtvrtá série jako ta nejmíň zajímavá, a přestože si zachovává svoje pozitivní stránky díky kterým seriál diváci milují, v mnoha případech je upozaďuje a nové postavy či příběhy je nedokážou plnohodnotně nahradit. Bohužel ani finále není tak naplňující jak bych si přál. i když je poměrně emotivní. Na celkovém dojmu ze Sexuální výchovy to ale pro mě nic nemění, a pořád se jedná o jeden z nejlepších počinů Netflixu.

Třetí Poirot v podání Kennetha Branagha zkouší v rámci své série nový přístup k detektivnímu žánru. Nový případ excentrického belgického detektiva je značně ovlivněn dávkou nadpřirozena, s čímž jde ruku v ruce příklon tvůrců k hororové atmosféře až doslova jumpscarům. A přístup to není vůbec špatný, k příběhu se hodí a vše to podporuje prostředí italského sídla, které již má svoji slávu za sebou. Herecky nezklamalo i přes méně hvězdné obsazení než měly předchozí dva díly. Opakuji to již po několikáté: Branagh je zkrátka řemeslně zručný filmař, dodává filmu šmrnc, zkouší různé formy záběrů a obecně je na filmu vidět, že se ho snaží jakkoliv odlišit, aby byla detektivní žánrovka i nadále atraktivní. A i když zde i díky menšímu budgetu chybí opulentní výprava, kterou zdobily Vraždu v Orient Expresu i Smrt na Nilu, jde stále o příjemný přírůstek do série.

Blesk z čistého nebe v podobě jedinečné černé komedie protnul unylou lokální filmařinu. Vizuálně výrazná a stylová věc, která se chlubí i výraznými postavami a zajímavou retrospektivní výpravou. Všichni herci zvládají svým postavám propůjčit až téměř karikaturní nádech, který je ale dělá správně zábavnými. Filmu prospívá i nejednoznačné časové zařazení, dovoluje mu míchat retro styly s modernou a vytváří tím devadesátkový svět, ve kterém se střílí z historických kulovnic, hudba hraje z obřích rádií a policie ve Feldách loví invalidy na motorových kriplkárách. Zkrátka vysoce cool bizárek, který ale funguje přesně tam kde má, a dělá z Invalidy na poměry lokální produkce jedinečnou záležitost.