NiWi

Ztracený syn filmu Neill Blomkamp se vrací a tentokrát s příběhem ze závodního okruhu. Gran Turismo je příběh podle skutečných událostí navázaný na populární závodní simulátor, a tento krok byl výbornou volbou. Hmatatelnost příběhu a vědomí že se tento příběh opravdu stal pomáhá celému filmu ve spoustě osobních a emocionálních momentů, a je nosnou berlí především skrz pomalejší první hodinku, i když není kostra příběhu nijak originální či  inovativní. Jakmile se film dostane na okruhy, jedná se o opravdu efektivní a moderní zábavu, kterou vyzdvihují momenty jako prostřihy na mechanické procesy odehrávající se v autě během závodu či povedené záběry z dronů. Každý závod stupňuje napětí, vrcholem je Nürburgring a finální Le Mans. Blomkamp je bezpochyby šikovný řemeslník, a na jeho Gran Turismo se dobře kouká. V některých momentech se mohlo víc šlápnout na plyn, přidat adrenalin nějakou perfektní hudbou. Overall se ale jedná o sympatický závodní film, která má srdíčko a motor na správném místě.

Tajná invaze se bohužel zapíše jako další MCU projekt, který sliboval něco co nedokázal naplnit. Špionážní drama mělo přinést vážnější konflikt, vynechat laciný humor a po rozmáchlých filmech příběh uzemnit a přenést více do reality. To funguje zhruba jen první dva díly, po kterých přestane jakákoliv gradace. Seriál nedokáže uspokojivě navodit ani hutnou špionážní atmosféru z všudypřítomné paranoi, ani vyškálovat měřítko globální hrozby do podoby, která by opravdu měla koule. Na to je Tajná Invaze příliš krátká, a neumí se rozhodnout mezi osobním příběhem Nicka Furyho, a oním dramatem globální úrovně. Furyho příběh zde není extra zajímavý, jeho postava je mdlá po celou stopáž, téměř se nikam neposune a prakticky ničeho pořádně nedosáhne, což zanechává trpkou pachuť. Zbylé postavy nejsou o nic míň nezajímavé. Rhodey nepřesvědčí, Emilia Clarke si opět vystačí celý seriál s jednou pózou, a největší zpestření je tak Olivia Colman. Finále je pak vyloženě odbyté až zpackané. Některé příběhově zvraty nicméně fungovaly slušně, efekty jsou na docela dobré úrovni, a poselství které seriál a některé dialogy (které mimochodem za něco přeci jen stojí) nesou se mi zamlouvalo a velmi slušně reflektuje reálný svět. Nejedná se o průser, jen o vyloženě zmařený potenciál, který potřeboval o 2-3 epizody navíc, a hlavně o trochu víc kvalitnější scénář.

Fajn nacistická žánrovka, která je po typicky po německu řemeslně vypiplaná, herecky sympatická a náznaky černé komedie poměrně nápaditá. Akční scény mají úroveň, je to správně ujeté a správně krvavé, zároveň ale chytré v neakčních pasážích.

Původní trilogie je sice extrémně amatérská, nelogická, většinově i trapná, ale alespoň první díl má něco malinko do sebe. Tohle pokračování je už jen vrchol tragédie, která nemá jediné opodstatnění. Místy se to snaží hrát na jakousi nostalgii, která ale vůbec nefunguje protože ani první Bastardi nejsou žádná kultovka, kterou by bylo záhodno si připomínat. Je to celý absolutně ponurý, šedivý, trapný, herecky mdlý až strašný, a Magnusek ukazuje téměř nulovou sebereflexi. Těžko říct, proč do tohohle někdo dal prachy, ale rozhodně si jich neváží.

Tyler Rake je zpět, aby si opět zahrál na Terminátora, přežil nemožné a u toho zlikvidoval hromadu tentokrát gruzínců. První díl měl nicméně v sobě přeci jen něco víc. Dvojka je ve všech ohledech větší, akčnější, ale ne nutně lepší. Extraction "zwickovatělo" docela brzy, a kromě akce zde není nic čeho by se divák měl chytit. Nějaké to hraní na city ok, ale vše mimo akci je vlastně nezajímavé, jediné na kom vám záleží je nakonec stejně jen Chris, což by nevadilo pokud by uprostřed toho všeho nebylo 5 dalších postav. Pořád je to kaskadérsky a akčně vypilovaná jízda, nicméně pustit si ji znovu mě asi nic nedonutí.

Po letech konečně dokoukán jeden ze seriálových fenoménů nového tisíciletí. Ztraceni i x let po své premiéře stále působí jako jeden z nejlepších mysteriózních seriálů. To, co ze začátku působí jako obyčejný survival se velmi rychle překlopí v záhadnou a poutavou cestou za objevováním ostrova. Postavy jsou klíčem celého seriálu, a jejich příběhy jsou velmi chytře provázány s hlavním dějem. Jejich minulost a nakonec i budoucnost slouží jako chytrý vypravěč, který osvětluje určité dějové situace, a dělá tak každou jednu postavu zajímavější, a zároveň méně postradatelnou. Plno plot twistů a záhad se táhne napříč několika sériemi, a i díky tomu udržuje seriál divákovu pozornost. Dech začíná seriál ztrácet v posledních dvou sériích, kdy začne být postav až přespříliš, a ztráty působí o dost míň osudově i kvůli značnému fanservisu. Poslední řada je pak nejslabší, ne díky těžko interpretovatelnému závěru, ale kvůli tomu, že se v ní vlastně až do závěrečného dílu nic zásadního nestane. Celá mytologie ostrova je vysvětlena tak napůl, a ne všechny záhady mají uspokojivé vysvětlení. I přesto lze Ztracené považovat za seriál posouvající nejen žánr, ale celou televizní tvorbu, a stojí za to mu věnovat čas, i když poslední řadě pravděpodobně budete věnovat nejméně pozornosti. Nejoblíbenější postavy: Sawyer, Juliet, Charlie, Hugo, Desmond

Vizuální orgie podruhé, snad ještě bláznivější, působivější a zábavnější než v roce 2018. Accros the Spider-Verse je víc než skvělým pokračováním, které je příběhově daleko rozmáchlejší a pouští se do míst, kde se střetává nekonečno realit a tím pádem i nekonečno různých Spider postav. A jak dokáže snímek s pavoučím multiversem pracovat je zkrátka obdivuhodné, líbivé a promyšlené. Úvodní sekvence je parádně třaskavá a energická, podpořená zběsilou, nápaditou animací, ostatně jako celý film. Jednotlivé scény jsou promyšleně vizuálně doplněné, a tvoří skvělý kontrast děje a emocí. Chytře vymyšlená ústřední dějová linka je úzce spjatá s osobním životem všech postav, které vydatně prokresluje. Vše tak působí osudověji, a sympatie i pochopení se dostaví opravdu u všech. Na snímku je sice znát, že je to první polovina celku, ale v mých očích se nejednalo o rušivý element. Menší výtky mám k finále, které tvůrci nevěděli kdy vhodně ukončit a trochu tím zabili skvělý závěrečný plot twist. Hudba mi přišla oproti prvnímu dílu taky o trochu méně výrazná, a celková stopáž by možná snesla pár minut dolů. To jsou však drobné nedostatky na kráse jednoho z nejlepších pokračování tohoto tisíciletí.

Odvážný a velmi festivalový snímek, který je zapamatovatelný hlavně tématy jež řeší, a tím, že je zabalený do kanibalského kabátu. Ostatně odvážnost ve všech podobách není Gaudagninovi cizí. Intenzivní charakterová studie mladých lidí na okraji společnosti, hledající své místo ve světě a zároveň bojující se skutečností, že plně do společnosti nikdy zapadnout nemohou. Místy je to přeci jen dost rozvleklé, v těchto pasážích to tahají skvělí herci v čele s Timothé Challametem a Taylor Russell. Film nabídne par nehezkých scén, ale v zásadě nijak nešokuje ani neznechutí. Není to nejsilnější film letos, teatrálnější Velryba například měla pro mě silnější outcome. Rozhodně ale stojí za shlédnutí pokud vám jsou blízká charakterová dramata podobného ražení.

První polovina je relativně nezajímavý bloumání, které rychle ztratí napětí. Ta druhá se aspoň jakž takž snaží celý film opodstatnit a dát mu nějakou půdu pod nohama. Overall je to ale dost zapomenutelný horor, který přináší pár zajímavých vizuálních ošklivin a docela fajn atmosféru temného opatství, ale nakonec vyzní do ztracena. Na druhou stranu kredit polákům za snahu, protože bych vyměnil 10 českých romantických komedií za 1 takový průměrný horor.

Pravděpodobně bizár roku, kterým Ari Aster vstupuje na pole artových kousků, zcela odlišný od jeho předchozích psychologických hororů. Překvapivě velmi zábavný film, ve kterém se mísí realita se sny, představami, obavami, a tento mix vytváří spoustu černého humoru a absurdních situací, které na papíře nejsou vůbec k smíchu, ale ve filmu působí naprosto opačný efekt. Hodně podobností v tomto ohledu sdílí s loňským Trojúhelníkem smrti. Beau se však nesnaží zábavně kritizovat, ale absurdně zobrazovat strasti života. Skvělá první polovina je zdánlivě více ukotvena v realitě, a přináší přesně tu dávku napětí a tajemna, která upoutá vaši pozornost i přesto, že se nikam nespěchá. Tříhodinová stopáž začne být znát až v poslední třetině, ovšem nikoliv poklesem tempa, ale spíše scenáristickou nedokonalostí. Gradace finální půlhodinky sice míří vysoko, ale uspokojivý závěr jako režisérovy předchozí filmy nepřinese. Věčně vyděšený Joaquin Phoenix opět skvělý. Rozhodně to není film pro popcornového diváka, Aster opravdu dává volný průchod svým artovým buňkám, pohrává si s divákem, a dělá to velmi zajímavě, zábavně a s dávkou šílenosti, kdy si po skončení filmu nejste vůbec jistí, zda jste sledovali fantaskní výmysl, nebo reálnou definici šílenství.