black.mao

Komunistická agitka o skvělé veřejné bezpečnosti. Takový hloupější brácha 30 případů majora Zemana :)

Vizuálně originální film, jak to jen Greenaway umí. Okouzlení písmem coby okno do vnitřního stavu člověka. Vivian Wu jako modelka Nagiko hledající sebe samou, ale příliš rozmazlená nachází svou knihu snů až na prahu dospělosti.

http://www.youtube.com/watch?v=qaM_iBvXCgg Souhlasím s tím, že se jedná o výjimečný dokument. Konfrontace světa zdravých a postižených prostřednictvím scén, v kterých hlavní hrdina Hiroshi Yokota rozdává na ulici letáky, nebo zcela bez zábran hovoří o svých sexuálních tužbách, jsou velice silné. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že štáb měl být více ohleduplný - ve scéně kdy stejně postižená Hiroshiho manželka vyhazuje filmový štáb z bytu a nepřeje si, aby natáčení dále pokračovalo, sledujeme štáb jen stále snímající další a další záběry dvou postižených lidí zbavených svého soukromí. Navíc Hiroshiho paní vyhrožuje rozvodem, ke kterému snad nakonec i dochází (pokud správně chápu vůbec první záběr z celého filmu) a já se nemohu zbavit dojmu, že i takto výborný dokument mohl v některých momentech nadělat více škody než užitku. Přes tuto výtku však dávám pět *, není skutečně mnoho tak výborných dokumentů. Pravda, někdy je bezohledně tvrdý, ale takový je život. Navíc si závěrečné scény nezadají s experimentálně uměleckými filmy japonské nové vlny. V tomto momentě skutečně mrazí.

Duplicitní stránka k Naruseho filmu Hourou-ki. http://www.csfd.cz/film/240681-hourou-ki/

Hvězdně obsazený, skvělý protiválečný film v kterém Okamoto opět ukázal svůj skvělý smysl pro humor a ironii, Studenti hudební konzervatoře se ocitnou coby čerství odvedenci na čínské frontě v době končící 2. světové války. Nebýt jejich velitele Kosugiho (Toshiro Mifune), skončili by zřejmě hned mezi padlými, protože jejich vojenská dechovka je zrušena a oni, bez jakéhokoli výcviku jsou nasazeni do přímé akce. Čeká je dobytí strategicky důležité zapadlé průzkumné pevnosti, kterou obsadila čínská vojska... Ohledně hereckého obsazení, mimo již zmíněného Toshira Mifuneho, se v roli posádkového velitele Sakumy ukáže výborný Tatsuya Nakadai, Yûnosuke Itô mě překvapil rolí poněkud omezeného, ale dobráckého hrobníka Mochidy, Makoto Sato pobaví rolí kuchaře Inuyama, který se nejraději vrhá do houfů nepřátel jen se svým kuchyňským nožem, a v neposlední řadě potěší krásná Reiko Dan rolí posádkové prostitutky Oharu. Jako dílčí nedostatky bych snad uvedl herecké výkony mladých rekrutů, kteří občas přehrávají a působí naivně a pak roli Kosugiho. Mifune je jako vždy výborný, přesto je jeho velitel dokonalý až k hranicím parodie.

Hvězdičku za scény s Hitlerem. Obecně, scény z velitelských štábů, sovětských či německých, působí poměrně věrohodně. Zbytek je pak naivní, kýčovitý balast s tristními herecké výkony. Tendenčnost celého filmu je komická. Věřím, že tehdy nešlo zřejmě jinak ale nemohoucnost nekomunistických aktérů je hluboko za hranicí uvěřitelnosti. Bída a děs, Vávro.

Musím souhlasit s tím, že Inagaki ukončil svoji trilogii skutečně dokonale. Sledujeme životní příběhy dvou samurajů, kteří se vzájemně respektují, znají své schopnosti, a přesto musí podstoupit vzájemný souboj jehož vítěz se stane legendou. Kojiro Sasaki se stal instruktorem šermu na dvoře knížete Hosokawy, i proto že Musashi tuto nabídku odmítl a místo toho začal obdělávat pole v zapadlé vesnici jejíž obyvatele trápí nájezdy banditů. I toto je bushidó, kdy se meč stal motykou a motyka mečem, jak vysvětlil svým druhům (za zmínku zde stojí role jednoho z nich, koňského handlíře Kumagora Haruo Tanaky) do vesnice později dorazí i Otsu a Akemi a jejich soupeření o Musashiho vyvrcholí během nájezdu banditů, kdy "zkažená" Akemi zemře a "čistá" Otsu přežije. To se však Musashi musí vydat na cestu do Kokury, aby splnil svůj slib a utkal se s Kojiroem na ostrově Ganryu v souboji který vstoupil do dějin nejen japonské kinematografie. (Z vedlejších rolí stojí za zmínku Michiko Saga jako Omitsu, snoubenka Sasaki Kojiroa, Takashi Shimura jako úředník knížete Hokosawy a Daisuke Kató jako jeden z banditů).

Poslední čtvrtý díl má neskutečný spád. Mekurano Oichi pod režisérským vedením Hirokazu Ichimury jde ze souboje do souboje. Děj je, jak se na chambaru sluší a patří poměrně jednoduchý a nestaví primárně na citových výlevech Oichi, byť se jim tak úplně nevyhneme. Z herců lze jmenovat vedle Yoko Matsuyamy spratkovitého diblíka Ohan (Reiko Ohshuda) a zejména šógunova špeha a jediného člověka, který Oichi porazil v souboji Hyoe Tetsuro Tanby. Hvězdičku musím bohužel ubrat za neskutečně kýčovité scény se zraněným děvčátkem, umírajícím samurajem a nebetyčně hloupými vesničany. Bez nich by to šlo jistě také a možná i lépe.

V druhém dílu Inagakiho epické trilogie o nejslavnějším samuraji, potkáváme Musasho v Kyótu, kde vyzval na souboj mistra Yoshiokovy školy Seijuro Yoshioku. Avšak tento slavný souboj, kterým vyvrcholí celý film je ztvárněn ve velmi špatně nasvícených venkovních scénách a to je důvod proč film hodnotím hůře než předchozí díl. Je možné, že Inagaki z etických důvodů zřejmě nechtěl souboj ukázat přímo, ale pohled na tmavou obrazovku, kde se na tmavém pozadí míhají tmavé stíny je spíš výrazem filmového diletantství, než možného osobního pacifismu. Přes tento nedostatek se stále jedná o velmi dobrý film poplatný však předválečným estetickým normám. Divák si musí zvyknout na poměrně pomalé tempo vyprávění, akce, na kterou je dnes zvyklý, ustupuje do pozadí, předost mají silná citová pohnutí explicitně vyjádřená příslušnými gesty a dialogy jednajících osob. Mimo osoby Otsu, Akemi a Matahachiho, známé z předchozího dílu, se zde setkáváme s Musashiho osudovým soupeřem Kojiro Sasakim (poněkud prkenný Kóji Tsuruta) a kurtizánou Yoshino (Michiyo Kogure), která ač žena, našemu hrdinovi udělí několik rad na jeho cestě k dokonalému bushi.

První díl slavné výpravné trilogie o jednom z nejslavnějších samurajů japonských dějin. V žádném případě se nejedná o nějakou zběsilou chambaru a proto ti co se těší na souboje budou zřejmě zklamáni. Jedná se totiž o "životopisný" film, který Hiroshi Inagaki pojal skutečně výpravně a s patřičným patosem, který může dnešního diváka poněkud iritovat. Sledujeme nejen Musashiho život v jeho rodné venici, kde se coby Takezó musí vyrovnat se záští svých příbuzných, ale i krásné přírodní scenérie ve kterých se děj odehrává - kamera Juna Yasumota je výborná. Zprvu násilnický vyděděnec (zde vadí jediná věc, skutečnému Musashimu bylo v roce bitvy u Sekigahary 16 let, Toshiro Mifunemu, který roli Takezóa - Musashiho ztvárnil skvěle, bylo ale téměř o 20 let více a jako mladík bohužel nevypadá), je po již zmíněné bitvě hledaný jako poražený protivník, později pak jako psanec, protože při návratu domů překročil hranice prefektury bez potřebného povolení. Celý film nám ukazuje Takezóa jako psance žijícího na útěku a nebýt mnicha Takuana, který ho naučil zásadám bushidó, skončila by nejspíše jeho hlava jako výstraha na vstupní bráně rodné vsi. Mimo tento motiv hledání cesty bojovníka, je zde další linie vyprávění a to osud přítele Matahachiho (Rentaró Mikuni), Musashiho lásky Otsu (Kaoru Yachigusa) a další ženy, odmítnuté Akemi (Mariko Okada). Je zřejmé, že všechny tyto osudy se vyplní v následujících dvou dílech.