black.mao

V porovnání s předchozími(?) díly http://www.csfd.cz/film/267086-mekura-no-oichi-monogatari-makkana-nagaradori/ a http://www.csfd.cz/film/259411-mekurano-oichi-jigokuhada/, které točil Sadatsugu Matsuda je tento rozhodně lepší. Hirokazu Ichimura se nebrání určité kýčovitosti, jako jsou třeba dva hlavní dětští hrdinové, ale film se neutápí v takovém patosu, jako právě v Matsudových dílech. Tento díl má spád, nic neruší hlavní dějovou linii, Oichi zde nehledá matku, nebo šťastné manželství (čímž se akce v předchozích dílech vždy brzdila a Matsuyama navíc tyto scény přehrávala), ale dělá to co vždy má hlavní hrdina v těchto žánrových filmech dělat - bojuje a jednotlivé souboje jsou výborné,

Oichi okusí rodinný život s poněkud naivním vesničanem, ale zavčasu zjistí co je jejím pravým posláním, opět oblékne své rudé kimono a vrátí se, aby bojovala na straně slabých a utlačovaných. V tomto dílu dostane více prostoru hlavně její úhlavní protivnice Oen vyzbrojená bičem z lidských vlasů, (až nejaponsky nádherná Kikko Matsuoka), jinak je ale i tento díl poněkud přeplácán postavami, jejichž identifikace trochu komplikuje jinak poměrně jednoduchý děj (scény s Okyo, které tvoří dějově zcela slepou linii, nevytváří ani žádnou zápletku a nemají žádný vliv na dějovou linii hlavní). I zde ale herecký výkon Yoko Matsuyamy v některých momentech nemá daleko k nechtěné grotesce (např. s patosem pronášená replika o šťastném manželském životě), co mě však velice mile překvapilo je závěrečná bojová scéna Oichi s celou tlupou členů jakuzy. Zpomalené záběry, souboj stylizovaný do podoby divadelního kusu hraného na tmavém pozadí osvícený rudým světlem. Pokud jsem váhal mezi třemi až čtyřmi *, hodnotím, díky těmto záběrům, čtyřmi *.

Ačkoli mám Sama Peckinpaha zařazeného jako tvůrce westernů, považuji tento film za jeho nejlepší, který jsem dosud viděl. Mladý americký astrofyzik Sam se přestěhuje se svojí manželkou do jejího bývalého bydliště na anglickém venkově. Sam, který zde neumí žít, tak musí snášet nejen vyzývavé chování své manželky, ale i šikanu party místních flákačů pracujících na jeho farmě. Neví jak má reagovat na jejich hrubé vtipy namířené často k jeho osobě, nechápe jejich pubertální machismus, kterým se vzájemně triumfují. Mnohému tomuto cizímu prostředí ustupuje ve snaze nevyvolávat konflikty, což ale právě dráždí Amy. Stále ustupovat však nejde a vše se tak zvrhle v noc hrůzy, kdy opilí výrostci oblehnou farmu, kde naši manželé bydlí, a pod záminkou vydání místního blázna řeší své osobní averze proti všemu cizímu a jinému. Sam pak musí doslova holýma rukama bránit svůj život i život své Amy.

První díl (podle wikipedie http://en.wikipedia.org/wiki/Crimson_Bat) čtyřdílné série o slepé Oichi hledající svoji matku i vrahy svého adoptivního otce. Každý díl tvoří ucelený příběh a není proto jednoduché určit jejich časovou návaznost, vezmeme-li navíc v potaz, že první tři díly vznikly během jednoho roku a byly natáčeny pravděpodobně dohromady. Yoko Matsuyama v hlavní roli není špatná, co však vadí, byl její projev ve vypjatých scénách, kdy duševní pohnutí neměla daleko k záchvatům hysterie. (A v tomto momentě máte, společně se všemi těmi záporáky, jediné přání - tak nějak ji zabít.) Ačkoli je děj prvního dílu vlastně dost prostý, je plný osob a není snadné se v nich hned zorientovat, nehledě i na počáteční flashbacky, které srozumitelnosti také nepřidají. Bojové scény nejsou špatné, nesdílím však názor, že jsou tím nejlepším co žánr chambara nabízí. Co se však nabízí je srovnání s legendární sérií o Zatoichim. (Scéna z herny k tomu přímo nabádá a dá se mluvit až o plagiátorství.) Mělo-li studio Daiei přímo geniální nápad realizovat příběhy slepého maséra od Kana Shimozawy, pak Shochiku takové štěstí už nemělo. Matsuyama v roli neohrožené slepé bojovnice totiž postrádá lehkost Shintaro Katsua a není to jen hereckým uměním. Volba ženy coby hlavní hrdinky přinutila tvůrce zvýraznit více melodramatické momenty příběhu, ale těch právě Oichi nepůsobí příliš věrohodně a navíc se tím celý příběh upadá do kýčovitosti.

Výborný film o hledání vlastní cti. Vždy výborný Tatsuya Nakadai jako ronin Magobei, Kinnosuke Nakamaura, který mě v roli šógunova špeha příjemně překvapil a Tetsuro Tanba coby Magobeiův švagr a osudový protivník. Počáteční scéna se svatebním průvodem a návratem mladé Oriho zpět do své vesnice, nás nechává v napětí až do závěru, kde se vše vysvětlí. Páchané zlo obhajované přežitím klanu, a z toho vyplývající popření kodexu bušidó hlavním hrdinou, kterému tak zbývá jen prostá snaha odčinit své selhání. Přestože Gosha často sází na žánrová klišé, je film originální prostředím v kterém se odehrává, neviděl jsem dosud chambaru odehrávající se na zasněžených pláních a v závějích sněhu, či po kotníky v blátě. Také závěrečný souboj odehrávající se za zvuků bubnů vesnické oslavy, to vše dělá film, který má, pravda, své nedostatky - motivace některých postav není mnohdy zcela jasná, avšak který si 5* si určitě zaslouží.

Skvělý film, kterým Kobayashi potvrdil své výsadní postavení v historii japonského filmu. I verze delší cca o 10 minut vůbec nenudí. Skvěle vizuálně zpracovaná, doplněná skvělou hudbou, či snad ruchy Tóru Takemicua, která v některých momentech, zvláště pak v povídce Černé vlasy, posouvá tento film až k hranicím neskutečného. Čtyři klasické příběhy zpracované podle knihy Lafkadia Hearna. První, nazvaný Černé vlasy o zavržené manželce čekající, snad z důvodu pomsty, na svého manžela i po smrti. Závěrečná část, kdy zvuk zcela záměrné nesynchronizuje s obrazem považuji za jeden z vrcholů filmu - lépe snad už ani nejde vyjádřit děs a hrůzu Rentaró Mikuniho v roli nevěrného manžela. Druhý příběh Sněžná (sněhová) žena byl zpracovaný i Tokuzó Tanakou http://www.csfd.cz/film/144830-kaidan-yukionna/filmoteka/, avšak Kobayashiho zpracování, ač nemá takový rozsah příběhu, je vytvořeno s úžasnou vizuální dokonalostí. (Pokud celý film vznikal v atelierech, jak mi připadá, nelze než smeknout nad skvělou prací všech zúčastněných). Mladý Tacuya Nakadai je skutečně tím mladíkem nad kterým roztaje srdce i sněhové královny, i když pro něj naopak není jednoduché uchovat tajemství, které jemu mnohdy nedá spát. Co pak mají oba příběhy splečné, a to jsem si uvědomil až z komentáře v traileru http://www.youtube.com/watch?v=jGSZC3qnk3E, je láska ženy k muži, který není schopný splnit její očekávání a následné zklamání pak vyvolává u ženy oprávněnou pomstu. Třetí příběh Bezuchý Hoichi začíná skvělými scénami bitvy u Dan no ury, které si nezadají s divadelním představením hraným opět ve skvostných kulisách. Mnich Takashi Shimury má v sobě onu chápající zdrženlivost, jakou měl i jeho Kambei v Sedmi samurajích, ale nejdůležitější postavou je zde mladý Hoichi Katsuo Nakamury, slepý hráč na japonskou biwu, kterého si vyhlédnou duše mrtvých bojovníků, aby jim přednášel o této bitvě. Jak pak musí dopadnou soužití s těmito duchy mrtvých nám ukazuje právě tento třetí příběh. Poslední čtvrtá část je pak jakousi miniaturou spojující navíc přítomnost autory knižní předlohy se samurajem, kterému se zjeví duch, kterého předtím pozřel spolu s douškem vody. Nedokončenost tohoto příběhu jen přidává na tajemnosti celého filmového díla.

Seriál má stále stoupající úroveň. 1. díl ukazuje převážně slabiny televizní produkce, kdy navíc lze jen těžko upoutat monologem staříka o tom jak za Rakouska-Uherska bylo špatně. Martin Huba je v roli Masaryka dobrý, ale přílišná pieta a určitá salónní neakčnost tématu z tohoto dílu udělala méně záživný kousek. Televizní divák čekající víc se dočkal rolí britského ministerského předsedy v osobě Miroslava Donutila. 2. díl Daniel Landa rolí Emanuela Moravce vyvolal určitou kontroverzi, samozřejmě, osobně Landu nyní považuju za showmana-všeumětela, nikoli však za nácka, kterým byl někdy v 90. letech. Tohle určitě celý druhý díl určitě oživilo, i když hraná horkokrevnost hochů v zeleném, která až moc okatě kontrastuje s unylostí uměřeného Beneše nemá daleko k naivnímu zjednodušení. Ve 3.dílu jsem vzal Martina Fingera na milost. Jeho Beneš je nudný autistický intelektuál, ale právě tím nejlépe vystihl počáteční osamocenost celé české exilové vlády v Londýně. Kdo však bere celý tento díl na svá bedra je výborný Trojanův František Moravec, zprvu samolibý, ale později zodpovědný úředník organizující domácí odboj. Uvidíme jak se vydaří následující díly. Já zatím dávám mezi čtyřmi až pěti *, takže pět.

Umírněný, až poněkud pasivní šlechtic d'Hubert a jeho noční můra, psychopatický parvenu Feraud. Životní nepřátelství, boj s démonem, který si na vás zasedl a který vás neustále vyzývá k souboji. Příčinu toho všeho ale, stejně jako i romantický styl knižní předlohy Josepha Conrada, film zatlačil do pozadí, a my sledujeme jen ony výtečné souboje, přičemž ten poslední odehrávající se v ruinách starého hradu za mlžného rozbřesku patří k velice silným momentům celého filmu. Přesto však nelze pominout poněkud chabý příběh postavený převážně na oné iracionální nevraživosti a později na poněkud fádním ztvárnění D'Huberova rodinného štěstí.

Předlohou, stejně tak i pro mnoho dalších filmových zpracování je divadelní hra z r. 1825. V tomto velice zdařilém Nakagaowě zpracování se nejprve Iemon ožení s Iwo, přičemž zabije jejího otce, který sňatku brání a poté i jejího snoubence Yomoshichia. Avšak po čase si místo chudé Iwo vyhlídne bohatou Ume a svoji ženu se rozhodne otrávit, společně s jejím důvěrníkem, mnichem Takuecuem. O svatební noci však vidinami zavražděných obětí stíhaný Iemon zabije nejen Ume, ale i svého tchána a poté je nakonec sám zabit Yomoshichim, který zázračně přežil. Film je klasickou ukázkou japonského kaidanu, jehož filmovým zpracováním byl bezesporu Nakagawa mistr. Mistrovské líčení herců efektivně naaranžovaných v tmavých koutech místností, v bažinách, či na hřbitovech jsou zásadním prvkem jeho filmového výrazu při tvorbě příběhů vystavěných velice často na morálním poučení, čímž se kaidan, tento typicky japonský výtvor liší od našich hororů, protože onryó, ducha mrtvého hledajícího odplatu nelze zaměňovat s nějakými upíry, či zombie.

Tento film, který zachycuje poslední léta tokugawského šogunátu je důstojným rozloučením mistra žánru Kenji Misumiho se svojí celoživotní prací. Avšak přes všechny pochvaly, které si film zaslouží, nelze přehlédnout určitou nepřesvědčivost Hideki Takahashiho v hlavní roli. V porovnání s výborným Kenem Ogatou, který roli Hanjira dává neskutečnou zemitost a živočišnost, je Takahashiho Toranosuke ke škodě dost nevýrazný. Navíc, nelze si nevšimnout určité popisnosti a plochosti celého příběhu, což je dáno nejspíš tím, že z literární předlohy jak předpokládám, muselo být dost věcí vypuštěno, a který je tak vlastně založen na několika předvídatelných jednoduchých zápletkách. Co však určitě zdobí tento film, jsou skvěle zvládnuté souboje, přičemž ten závěrečný, ke kterému vše zákonitě směřuje, skvěle zosobnil určité pacifistické poselství celého filmu.