Ryuuhei

Mám potřebu se vyjádřit k pátému dílu TLOU. Seriál mě jinak dost baví a přišel jsem mu na chuť, ale pátá epizoda absolutně nedosáhla mých očekávání založených na oslavných ohlasech. Ty mimojiné chválily novou „záporačku“, která měla být údajně mnohem horší a silnější osobností, než Negan z TWD. Kromě toho, že na ni nesedla herečka působící až moc jemně a sympaticky i v rádoby přelomových chvílích, mi celá dějová linka okolo ní přišla plytká a hloupě zařízlá, než se vůbec stačila nějakým způsobem víc rozrůst. Co naopak pochválím, je krátkou, ale silnou interakci s němým klukem, jehož osud rozhodně nebyl ničím příjemným a epizoda tak byla zakončena drsně a tíživě. Obecně závěr zahrnující i první větší souboj s hordou nakažených, kde nechyběla ani mladá clickerka, považuju za jeden z nejlepších momentů dílu. Zbytek takový nijaký, pozornost mi unikala do všech stran. 6-7/10.

Tohle, že má skoro 70 % a červené číslo? Za mě hovadina o vidlácích, co se naprosto otřesnými způsoby snaží uniknout písečným červům. Už jen ta logika, že má takový červ neustále hlad a je ochoten se plížit i dny okolo svého cíle, jde proti biologii potenciálního tvora. Nebylo to vtipné, děsivé, nápadité, ani zvlášť zábavné. Hvězda za posledních pár celkem zábavných minut a zpracování červa, které v devadesátkách díkybohu ještě CGI neznalo a tvůrci se spoléhali na praktické triky. Zbytek mi nestojí za řeč, trpěl jsem prakticky od začátku a musel se už v půlce začít věnovat dalším věcem.

Co se mi líbilo: Že příběh zaujal pomalejší a pozvolnější rozjezd, stihl tím pádem představit svět Sword Art Online z trochu jiné a podrobnější perspektivy - od přihlášení, po první vstup do světa, až k oné osudné chvíli, kdy se všichni dozvěděli, že se zpátky do reality jen tak nevrátí. Stejně tak mi imponovala zápletka točící se okolo přátelství Asuny a její kamarádky ze školy, které pokusila nutnost přežít za každou cenu. To také přiblížilo důvod, proč se Asuna na počátku série chovala tak, jak se chovala - tedy rezervovaně a odměřeně. Co se mi nelíbilo: Asuna je zkrátka hloupá a v žádném případě si ani ve své tajemnější formě zvlášť nezvedla reputaci díky tomu, že jsme ji zde poznali o to více. Příběh se obecně nevyhl typickým SAO neduhům, jako je klišé, předvídatelnost a nesmyslné přednesy. Jedním takovým byl výrok, že člověk druhého pozná jen v případě, že je v pohodě - přitom to, jak se člověk zachová v krizové situaci, je naopak zásadní, ne, když mu nic nehrozí. Animace byla maximálně tak průměrná a odpovídala typické epizodě z TV série, než aby pracovala s tím, že jde přece jen o film a tak by zde mohl být dvojnásobný počet mezisnímků. Vše se trhalo, na velkém plátně to nevypadalo už vůbec dobře a závěrečný souboj byl díky tomu nepřehlednou změtí záblesků a dalšího bordelu. Jediné, co animaci pochválím, je téměř úplnou absenci 3DCGI (až tedy na ten Tekken, který v kontrastu s 2D světem působil jako pěst na oko). Ve výsledku si nemyslím, že by šlo od původní série o nějaký velký krok kupředu. Máme tu jiný děj, dobrých 90 % zcela nových scén a zajímavou perspektivu jiné postavy. Ale u toho bych zůstal. Zbytek je typické SAO se vším dobrým i špatným, co k němu patří.

Čekal jsem maximálně tak nadprůměrný film o úspěšné boxerce, dočkal jsem se kolotoče emocí s výtečným Clintem Eastwoodem v čele. Vývoj situace, jaký snímek prezentoval, jsem absolutně nečekal a naopak si sliboval, že všechno dopadne trochu jinak a já tak budu moct ubírat na bodech. To jde ale jen těžko, jelikož víc naturalistické už to ani být nemohlo. Cokoliv bych dodal, by byl spoiler, takže to akorát shrnu jako srdceryvnou jízdu plnou silných charakterů, nepřízně osudu, ale i zářné ukázky, jak může být vlastní rodina bezcharakterní a krutá. A tedy nejen ta, samotný sport a jednání, která jsou mnohdy za hranou pravidel a čestné hry, mluví sama za sebe.

Tohle mohl být zatraceně dobrý, naturalistický snímek, který by pracoval s uvěřitelným tématem nevěry, dokázal by i celkem dobře pobavit a propojit tak funkční komedii se slušným dramatem. Nakonec se z toho vyklubalo typicky moralistické dílo, které hlásá, že nezáleží na tom, když si člověk s protějškem nerozumí, není s ním vlastně vůbec spokojený a v životě se jen přizpůsobuje. Bulšit! Totální. Ale mimo to zábavná, dobrými myšlenkami protkaná a zejména pěkná podívaná hlavně díky naprosto neodolatelné Kerry Washington, které bych v době natáčení filmu hádal max. něco málo přes 20 let (zářný příklad, jak úžasně mohou vypadat i ženy po třicítce).

Nevědět, že lidi berou tento film za jakýsi kult, nahlížel bych na něj jako na řadový western z konce šedesátek. Takto jsem se snažil soustředit na detaily, na to, co by jej mohlo tím kultem dělat, ale za celé skoro 3 hodiny sledování jsem nic takového nezaznamenal. Dobrou polovinu filmu tvoří záběry, kde se absolutně nic neděje - postavy posedávají, postávají, či ikonicky blbě koukají. Scény to šeredně a nepřirozeně natahuje, snímek působí z většiny hrozně ušouraným a pomalým dojmem. Možná je to tím, že jsem ten hnusný mileniál bez vkusu pro kvalitu, ale jsem z moderní kinematografie zvyklý na aspoň nějaké tempo, ne, že se nervózně kroutím v křesle a skoro až křečovitě čekám na to, že někdo konečně něco řekne, nebo vytasí bouchačku a nekonečné napětí přejde ve zbožné konání. Příběh sám o sobě jednoduchý, dal by se shrnout do půlhodiny, nemá žádnou komplikovanou a propletenou zápletku. Prim zde hraje příběh tajemného cizince, jehož příběh beru za to nejlepší z celého počinu a musím uznat jeho hloubku a závěrečné zadostiučinění. Zbytek mě ale nenadchl, nestrhl a byť jsem ty tři hodiny přečkal ve zdraví a s téměř nulovým pocitem, že bych zvlášť trpěl, opět nesouhlasím s celým tím věhlasem. Nebo ať mi někdo objasní, čím film vlastně tolik vyniká a tolik ho odlišuje od toho, co průmysl následně generoval rok co rok? Možná bych uznal ještě hudbu, která nemá chybu a zahrnuje všechny ty známé skladby, jaké jsem slýchal i přesto, že jsem ještě neměl o filmu ani ponětí.

A já prostě ty 3 hvězdy dát nemůžu, nemám důvod. Ano, snímek byl vizuálně podmanivý, hudba od Yutaky Yamady je sázka na jistotu a nápad navázat na úspěch předchůdců nebyl úplně marný. Ale musím říct, že mě děj absolutně neoslovil, skoro vůbec nebavil a jeho pointu se mi podařilo celkem snadno odhadnout, ačkoliv si téměř nikdy nic nedokážu domyslet. Nové postavy taky na hraně. Nový „L“ příšerně přehrával a obecně mi moc nesedl a zástup dalších postav, i těch hlavních dost mdlý a jen těžko utvářející nějaké sympatie. Všechny smrti a pokusy o vazby na emoce tak vyprchaly úplně do prázdna. Lidi tu píší o nevyužitém potenciálu zápisníku smrti, což bych bral jen částečně, jelikož jeho funkce byla zde vyloženě eliminační, nikoliv taktická a zasahující do běhu událostí, aby měl hlubší význam. Mám šíleně vlažné pocity, žádné nadšení, že bych viděl velkolepé pokračování kultu.

Ačkoliv jsem viděl původní sérii Gantze vč. jeho hraných adaptací a přečetl celou mangu, za těch 10 let jsem prakticky úplně zapomněl, co tam bylo za postavy a o čem to vlastně bylo, takže návrat k tématu byl pro mě zároveň i takovým matným dejá vu. Gantz: O má navazovat právě na anime sérii, resp. nikoliv její alternativní zakončení a vskutku navazuje, ale nebýt toho, že si už nepamatuju jména, obral bych se o překvapivou pointu v závěru. Co se nicméně děje filmu týče, ten zaujímá formát jedné jediné mise v Kyotu, která zahrnuje neustálé, vcelku dynamické boje s malými, ale většími mimozemšťany, kteří mají leckdy klidně i pět forem a bojovat proti nim je jako stavět se proti sakra zákeřnému bossovi v nějaké videohře. Akorát, že tady jde opravdu o život a možná výhra znamená skóre, které se přičítá a při dosažení sta bodů umožní takovému „hráči“ buď oživit mrtvého spoluhráče, nebo se naopak vrátit do normálního života s tím, že mu budou vymazány vzpomínky. Motivace postav tedy jasná, ale tam to končí. Veškerou dynamiku extrémně kazí chování postav, zahrnující jejich neustálé postávání, blbé čučení a neschopnost cokoliv udělat. Na druhou stranu oceňuju, že k nim děj přistupoval jako k normálním lidem a ne superhrdinům, kteří se bezhlavě vrhnou do boje a každý výstřel z jejich zbraní zasáhne cíl tam, kam má. I tak mi to místy extrémně lezlo na nervy, skoro jsem až řval, aby už někdo něco udělal a ne jen blbě čuměl na to, jak se z někoho pomalu stává sushi. Další věc, co se mi absolutně nelíbila, je tempo rozvíjení vztahů, kdy si dvě postavy k sobě najdou cestu, ačkoliv se znají ani ne hodinu (oficiálně má celá mise limit hodiny a půl). To jsem si jen říkal... WTF? Tak nějak jsem na to nakonec přistoupil, ale podobná urychlená romance mi zkrátka přijde hloupá. Fungovala by, kdyby film nebyl jen takovou jednohubkou, což je další věc - mnohem lépe by to fungovalo jako 5-10dílný seriál, tohle byl spíš jen takový dodatek k jinak ukončené anime sérii, aby se neřeklo. Technické zpracování super, asi takhle nějak bych si představoval převedení mangy do CGI filmu - něco tak semi-realistického, propracovaného a detailního. Na vizuální kabátek si absolutně nemohu stěžovat, je to úroveň třeba takových Final Fantasy filmů, jen vzhledem k jejich stáří mnohem vyšší. Jak ale říkám, nemohu dát víc, než 3 body a to ještě z milosti. Zajímavá podívaná, ale asi se na mě podepsal desetiletý vývoj a žádám si od filmů a obecně kinematografie trochu vyšší standardy. Kdo ví, jak bych dneska hodnotil původní sérii. Hmm, že bych si to dal znovu? Výzva přijata!

Humor mi místy přišel moc na sílu a ne tak přirozený, jako třeba v původním Shrekovi. Ale jinak musím uznat, že se nový Kocour v botách všestranně povedl. Uměl si udělat srandu sám ze sebe, parodoval kde co a přitom dokázal vykreslit svůj úhlavní příběh smysluplně a bez zbytečných zajížděk. Byla to zkrátka jízda od samého začátku. Výprava bavila, obě hlavní party taky a došlo zde u každého k nějakému osobnostnímu vývoji, což je výsada lepších snímků. Ani záporák nebyl k zahození a nedocházelo u něj k žádným zbytečným klišé - prostě přímočaré zlo, jak má být. Film měl i hromadu temných momentů, které ho hodně odlišovaly od odlehčenějších předchůdců (kromě děsivého přízraku zde nechyběla ani krev a zástup groteskních smrtí). Nesmím pominout ani kreativní vizuální styl, který se od svých digitálních předchůdců stylisticky odlišil a nakonec k velkému dobru. Ze začátku se mi moc nezamlouval, ale přišel jsem mu rychle na chuť, stejně tak i často schválně stylizovaným soubojům o nižší snímkové frekvenci (kdo nepochopil jejich sarkastickou podstatu, má smůlu). Jo, jsem spokojený. Čekal jsem po ohlasech sice kdovíjaké zázraky, ale druhý Kocour v botách splnil úlohu kvalitního animáku téměř na jedničku. Bylo to barevné, dynamické, zábavné, jen si nejsem jist, zda každým momentem úplně pro děti.

Aneb jak pokazit hororovou klasiku prvoplánovým pokračováním. To, co dělalo jedničku skvělou, napínavou a děsivou, se zde vytrácí. Nahrazuje to jakýsi pokus o rozšíření původního příběhu, kde je Samara agresivnější, umí se dokonce i vtělit do člověka a tomu všemu vévodí samotná putování do alternativních dimenzí, či snů. Ač to zní zajímavě, rozhodně to tak není. Děj působí ucouraně, ikonická děsivost je ta tam a příběh obecně za moc nestojí. Film selhal scénářem, kamerou, tentokrát důrazem na digitálnost a speciální efekty, a především asi i režií, jíž se chopil režisér původního japonského Kruhu, který jsem nicméně do této chvíle ještě neviděl. A po tomto se dost obávám jeho kvalit. První americký Kruh mám rád, považuju jej za jeden z nejpůsobivějších a nejfunkčnějších hororů, jaké byly kdy natočeny. Tohle mu dělá neúctu, i když o něco menší, než Kruhy z roku 2017. Je to špatné!