Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Animovaný
  • Komedie
  • Akční
  • Fantasy

Poslední recenze (1 657)

plakát

Desu noto Light up the NEW world (2016) 

A já prostě ty 3 hvězdy dát nemůžu, nemám důvod. Ano, snímek byl vizuálně podmanivý, hudba od Yutaky Yamady je sázka na jistotu a nápad navázat na úspěch předchůdců nebyl úplně marný. Ale musím říct, že mě děj absolutně neoslovil, skoro vůbec nebavil a jeho pointu se mi podařilo celkem snadno odhadnout, ačkoliv si téměř nikdy nic nedokážu domyslet. Nové postavy taky na hraně. Nový „L“ příšerně přehrával a obecně mi moc nesedl a zástup dalších postav, i těch hlavních dost mdlý a jen těžko utvářející nějaké sympatie. Všechny smrti a pokusy o vazby na emoce tak vyprchaly úplně do prázdna. Lidi tu píší o nevyužitém potenciálu zápisníku smrti, což bych bral jen částečně, jelikož jeho funkce byla zde vyloženě eliminační, nikoliv taktická a zasahující do běhu událostí, aby měl hlubší význam. Mám šíleně vlažné pocity, žádné nadšení, že bych viděl velkolepé pokračování kultu.

plakát

Gantz: O (2016) 

Ačkoliv jsem viděl původní sérii Gantze vč. jeho hraných adaptací a přečetl celou mangu, za těch 10 let jsem prakticky úplně zapomněl, co tam bylo za postavy a o čem to vlastně bylo, takže návrat k tématu byl pro mě zároveň i takovým matným dejá vu. Gantz: O má navazovat právě na anime sérii, resp. nikoliv její alternativní zakončení a vskutku navazuje, ale nebýt toho, že si už nepamatuju jména, obral bych se o překvapivou pointu v závěru. Co se nicméně děje filmu týče, ten zaujímá formát jedné jediné mise v Kyotu, která zahrnuje neustálé, vcelku dynamické boje s malými, ale většími mimozemšťany, kteří mají leckdy klidně i pět forem a bojovat proti nim je jako stavět se proti sakra zákeřnému bossovi v nějaké videohře. Akorát, že tady jde opravdu o život a možná výhra znamená skóre, které se přičítá a při dosažení sta bodů umožní takovému „hráči“ buď oživit mrtvého spoluhráče, nebo se naopak vrátit do normálního života s tím, že mu budou vymazány vzpomínky. Motivace postav tedy jasná, ale tam to končí. Veškerou dynamiku extrémně kazí chování postav, zahrnující jejich neustálé postávání, blbé čučení a neschopnost cokoliv udělat. Na druhou stranu oceňuju, že k nim děj přistupoval jako k normálním lidem a ne superhrdinům, kteří se bezhlavě vrhnou do boje a každý výstřel z jejich zbraní zasáhne cíl tam, kam má. I tak mi to místy extrémně lezlo na nervy, skoro jsem až řval, aby už někdo něco udělal a ne jen blbě čuměl na to, jak se z někoho pomalu stává sushi. Další věc, co se mi absolutně nelíbila, je tempo rozvíjení vztahů, kdy si dvě postavy k sobě najdou cestu, ačkoliv se znají ani ne hodinu (oficiálně má celá mise limit hodiny a půl). To jsem si jen říkal... WTF? Tak nějak jsem na to nakonec přistoupil, ale podobná urychlená romance mi zkrátka přijde hloupá. Fungovala by, kdyby film nebyl jen takovou jednohubkou, což je další věc - mnohem lépe by to fungovalo jako 5-10dílný seriál, tohle byl spíš jen takový dodatek k jinak ukončené anime sérii, aby se neřeklo. Technické zpracování super, asi takhle nějak bych si představoval převedení mangy do CGI filmu - něco tak semi-realistického, propracovaného a detailního. Na vizuální kabátek si absolutně nemohu stěžovat, je to úroveň třeba takových Final Fantasy filmů, jen vzhledem k jejich stáří mnohem vyšší. Jak ale říkám, nemohu dát víc, než 3 body a to ještě z milosti. Zajímavá podívaná, ale asi se na mě podepsal desetiletý vývoj a žádám si od filmů a obecně kinematografie trochu vyšší standardy. Kdo ví, jak bych dneska hodnotil původní sérii. Hmm, že bych si to dal znovu? Výzva přijata!

plakát

Kocour v botách: Poslední přání (2022) 

Humor mi místy přišel moc na sílu a ne tak přirozený, jako třeba v původním Shrekovi. Ale jinak musím uznat, že se nový Kocour v botách všestranně povedl. Uměl si udělat srandu sám ze sebe, parodoval kde co a přitom dokázal vykreslit svůj úhlavní příběh smysluplně a bez zbytečných zajížděk. Byla to zkrátka jízda od samého začátku. Výprava bavila, obě hlavní party taky a došlo zde u každého k nějakému osobnostnímu vývoji, což je výsada lepších snímků. Ani záporák nebyl k zahození a nedocházelo u něj k žádným zbytečným klišé - prostě přímočaré zlo, jak má být. Film měl i hromadu temných momentů, které ho hodně odlišovaly od odlehčenějších předchůdců (kromě děsivého přízraku zde nechyběla ani krev a zástup groteskních smrtí). Nesmím pominout ani kreativní vizuální styl, který se od svých digitálních předchůdců stylisticky odlišil a nakonec k velkému dobru. Ze začátku se mi moc nezamlouval, ale přišel jsem mu rychle na chuť, stejně tak i často schválně stylizovaným soubojům o nižší snímkové frekvenci (kdo nepochopil jejich sarkastickou podstatu, má smůlu). Jo, jsem spokojený. Čekal jsem po ohlasech sice kdovíjaké zázraky, ale druhý Kocour v botách splnil úlohu kvalitního animáku téměř na jedničku. Bylo to barevné, dynamické, zábavné, jen si nejsem jist, zda každým momentem úplně pro děti.

Poslední hodnocení (2 383)

Desu noto Light up the NEW world (2016)

02.02.2023

Gantz: O (2016)

01.02.2023

Kocour v botách: Poslední přání (2022)

31.01.2023

Kruh 2 (2005)

30.01.2023

Chainsaw Man (2022) (seriál)

27.01.2023

Chainsaw Man - Inu to Chainsaw (2022) (epizoda) (E01)

23.01.2023

Americký táta - Lost in Space (2013) (epizoda) (S09E18)

18.01.2023

The Last of Us - Když se ztratíš v temnotě (2023) (epizoda) (E01)

16.01.2023

Žraločí tornádo 6 (2018) (TV film)

13.01.2023

Reklama

Poslední deníček (14)

Start roku se seriálovou dokonalostí

Highlightem tohoto měsíce, který jen těžko něco předčí, je pro mě jednoznačně Alice in Borderland, jejíž první série vyšla už v roce 2020, nicméně druhá dorazila se zpožděním až ke konci toho minulého. Dosud jsem neměl tu čest, jelikož donutit se k nějakému seriálu je pro mě v podstatě nemožná záležitost. Pod tlakem neustálých doporučení a zvědavosti jsem se nakonec pohodlně usadil, pustil si první díl a dnes mohu říct, že tohoto rozhodnutí absolutně nelituju.

Děj se zaměřuje na trojici nejlepších přátel, která je z neznámých důvodů přenesena do alternativního Tokya, které se na první pohled zdá být pusté, nicméně zde figuruje nutnost účastnit se vražedných her, aby si lidé prodloužili takzvané vízum a mohli v tomto světě setrvat. Co by něco takového mohlo nabídnout kromě lákadla ve formě možných zajímavých her? Mnoho a samotný děj to rozhodně není. Co zde všechno táhne a na čem je seriál vystaven, jsou postavy, jejich počínání a příběhy. Vezměme si už jen úhlavní dvojici, okolo níž se vše točí, Arisua a Usagi. Nejprve se zdá, že tito dva mají pramálo společného. Arisu sem přišel z pozice herního závisláka a člověka bez životního cíle a skutečné motivace. Usagi se naopak ve svém životě ztratila a svůj příchod do nového světa tak bere jako nový začátek. Oba pochází z úplně jiných poměrů, mají trochu rozdílné motivace, což zrovna nepřidává tomu, že by se mohli nějak více sblížit. Opak je pravdou. Mezi těmito dvěma začne fungovat velice pozvolná, přirozená a v mých očích i neuvěřitelně krásná chemie, která graduje ve chvíli, kdy se jejich role obrací. Drsná dívka, která chce v onom světě jen přežívat a podaří se jí svým přístupem strhnout a vytáhnout ze dna samotného Arisua, začne odhalovat svou křehkost a naopak Arisu se stává tím silným jedincem, který jí umožní začít si uvědomovat podstatu života a důvody, proč se pokusit vyhrát hry a možná se vrátit zpět do starého světa. Každé jejich odloučení, znovushledání, ale i malý konflikt má svou váhu a jeden bez druhého by se moc daleko nedostali.

Samozřejmě Arisu a Usagi nejsou jedinými prokreslenými postavami, prostor dostávají i ostatní. Ať je to třeba bojovně laděná Kuina, tajemný a na první pohled nabubřelý génius Chishiya, nebo další řada kladnějších postav s vlastní minulostí, motivací a silným dopadem na děj. Nevyjímaje ani záporáky, kteří zde nejsou jen za nějaké figurky, které se zle smějí a bez svědomí někomu vezmou život, protože zkrátka můžou. Najdou se tu samozřejmě taky takoví, ale příběh s nimi stále nakládá jako s dalšími lidmi, kteří buď zastupují skutečné psychopaty a sociopaty, nebo zkrátka nemají jinou volbu a své emoce skrývají pod rouškou činů. Co asi nejvíc oceňuju, je váha smrti těch, kteří to z nějakého důvodu nepřežili. Žádná výraznější smrt zde není úplně zbytečná, děj se k takovým postavám často vrací a připomíná, že pro některé přeživší měli význam, uchovávají si je nadále v paměti, vzpomínají na ně a často se už jen díky tomu posouvají dál. A rozhodně neplatí, že se smrt vyhne úplně každému, reálně hrozí všem a nikdy si jeden nemůže být jistý, že to hrdinové uhrají beze ztrát.

Vše dobré i špatné se děje výhradně v rámci vražedných her, které jsou vzhledem k důležitosti charakterů spíš takovým jejich hracím polem a hnacím motorem. V základu si bez účasti na nich jedinec neprodlouží vízum a po jeho vypršení je usmrcen paprskem přicházejícím odkudsi z oblohy, takže nezbývá jiná možnost, než to risknou a doufat. Hry jsou hned několika druhů. Logické, týmové a ty nejzákeřnější, takzvané srdcové, v nichž jde o těžké zahrávání si s city a obecně psychologií hráčů. Jelikož mám ohromný problém s chápáním, strašně dlouho mi trvá, než něco pochytím a ještě to potřebuju stále dokola opakovat, abych tomu přišel na kloub, hned jsem měl jasno, že bych zejména logické hry prezentované seriálem absolutně nezvládal. Jakž takž bych ještě přistoupil na hru zaobírající se třeba výběrem ze dvou dveří, z nichž jedny vedly do místnosti s jistou smrtí, ale kupříkladu hra s čísly, kde účastníci vybírají náhodné od 1 do 100 a vyhrává ten, kdo byl nejblíž průměru všech zvolených čísel vynásobených 0,8, tam už šlo o spojení hluboké logiky, matematiky a odhadu myšlení ostatních. Obecně bylo strašně zajímavé sledovat, jak si účastníci s jednotlivými hrami poradí, zda budou spolupracovat a zkusí tak vyhrát společně, nechají se zmanipulovat a vzájemně se pozabíjí, nebo budou jednat v rámci vlastního přežití a někoho záměrně obětují. Hrdinové si obecně rozdělují role a dokážou díky svým mentálním, či fyzickým schopnostem přijít někdy i k překvapivému řešení zdánlivě neřešitelného. Zde bych si našel pár malých rýpů, jako třeba občasnou až okatou nesmrtelnost postav. Ať už to byly ty kladné, které se do poslední chvíle byly schopny vyhýbat i střelám z kulometu, ačkoliv ostatní kolem padali jako hrušky, tak mnozí maskovaní záporáci ochotní dál fungovat i přes četné bodné rány. Neduhy, které se ale dějí prakticky v každém akčnějším médiu a jež jsem se pro dobro zbytku rozhodl ignorovat. Jak jsem řekl prve, že se někdo vyhne jednou neznamená, že tu kulku nakonec přece jen neschytá, v tomto seriál tak smířlivý není a chyby jsou tvrdě trestány.

Budování světa je také obzvlášť zajímavé. Jak už jsem nastínil ze začátku, prostředím je alternativní, opuštěné Tokyo, které se nijak neliší od toho, jež hrdinové předtím znali. Vše zůstalo na svém místě, kromě lidí, z nichž většina záhadně zmizela. A hrdinům rozhodně nic z toho není jedno. V mezičase se snaží zjistit, co se zde mohlo odehrát a jdou na to metodicky. Dozvídáme se, že zde nefungují elektronické přístroje, pouze analogové, nebo že je podivně narušené časové kontinuum a čas tedy plyne neobvyklým tempem. Vznikají tu i komunity, či dokonce kulty, z nichž se některé snaží vlastními způsoby zjistit, v jakém světě se nachází a jak se z něj lze dostat pryč. Do toho figuruje Arisuova dychtivost po zjištění pravdy, což je i jeho hlavní motivací účasti na hrách. Otázka světa je tu aktivně řešena a nic není ponecháno jen tak osudu. Osobně jsem fanouškem opuštěných míst, mám ve filmech a seriálech rád prostředí ztracených (moderních) civilizací a všudypřítomnou melancholickou atmosféru, kterou prostředí seriálu vykresluje dokonale. Nešetří ani scénami, kde se spolu s hrdiny jen tak procházíme zpustošeným městem, nebo přelétáme nad mrakodrapy opletenými stále se rozšiřující vegetací.

To by bylo, aby tomu všemu nevévodilo špičkové zpracování. Jak obvykle seriály, zejména ty japonské, šetří na čem se dá, tady byl rozpočet zjevně využit na maximum. Oceňuju práci s kamerou, která působila filmově a dokázala zachytit i zběsilou akci ve vší přehlednosti. Speciální efekty zachytily vybydlené město, hry, výbuchy a vše okolo s téměř chirurgickou péčí. Hudba výtečně podtrhla atmosféru jednotlivých scén. Akční pasáže díky tomu nestrádaly ani po hudební stránce na dynamice a vážnější chvilky získaly na o to silnějších emocích. Hrozně se mi líbil i výběr herců, kteří své role podali, jak nejlépe dovedli. Herečky krásné, každá měla svůj osobitý styl i půvab, herci charismatičtí, oplývající jistými sympatiemi i v rolích drsnějších antagonistů, či dokonce záporáků. Zkrátka obrazově i zvukově šlo o takovou třešničku na dortu. A to jsem ještě ani nezmínil skutečně povedený český dabing. Každá postava měla vlastního dabéra a každému z nich se povedlo převést takovou tu japonskou intonaci i způsob konverzace a reakcí do češtiny, aby to nevyznělo nepřirozeně, ne-li úplně špatně. Jsem sice zastáncem dabingu a zvládnu všechno na jeho poli, ale tady sám musím uznat, že šlo o naprostou špičku a rozhodně žádné zneuctění originálu. Japonštinu mám hodně rád a býval bych klidně koukal v originále, ale český dabing se jí zde dokázal až zázračně přiblížit.

Celý seriál mi přišel jak vizuálně, příběhově, tak i charakterově podmanivý a upřímně si nevzpomínám, kdy naposledy jsem viděl něco na podobné úrovni. Squid Game bylo rozhodně fajn, tematicky se mu Alice blíží, ale ani to nedokázalo tak dobře pracovat s charaktery, či fiktivním světem. Zde jsem byl hlavně v druhé sérii přímo unešen. Naprosto mě pohltily postavy, se kterými jsem prožíval každou emoci. Příběh mi sice občas zamotal hlavu svými sofistikovanými hrami, ale držel mě v neustálém napětí a do samotného konce jsem si v hlavě rozebíral teorie, o jaký svět by mohlo jít a co celá ta nutnost účastnit se vražedných her vlastně znamená, či jaká je za nimi motivace. Závěr mě o to víc poslal do kolen a vyřadil z provozu na několik následujících dní. Dlouho jsem si žádný seriál tolik neužil a neodcházel od něj v takovém deliriu, jaké neustává ani v době psaní tohoto článku.

Start roku se seriálovou dokonalostí