Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Animovaný
  • Fantasy

Poslední recenze (1 417)

plakát

Casting na lásku (2020) odpad!

Kolik českých filmů je o tom, že tam zkrátka vystupuje zoufalý chlap nebo ženská ve středních letech, kteří se peleší se vším možným tak dlouho, dokud nenaleznou toho, kdo jim tedy možná nevyhovuje, ale ve výsledku postačí? Skoro každý první. Originalita nulová, příběh naprosto předvídatelný, postavy hloupé a otravné. Stačilo mi to jen poslouchat.

plakát

Rallye smrti 4: Anarchie (2018) 

Původní trilogie byla fajn. Od prvního filmu, který se ještě dal promítat v kinech, sklouzla do hodně slabého béčka, až céčka, ale pořád to bavilo. Tohle? Nehorázná srajda a ukázka, když se nějaká série příliš natahuje. Ne taková tragédie, jako v případě Krále Škorpióna, ale pořád pekelně zoufalá jízda. Jakmile se na scéně objevila stará známá držka Zacha McGowana nebo Dannyho Treja alias Mačety (kteří se cpou do každého druhého podobného výplodu), věděl jsem, že je konec a mohu očekávat jen to nejhorší. Film tentokrát přebral madmaxovské manýry a pokusil se stavit na sociopatické rádoby-post-apo komunitě, která se v uzavřené zóně baví bezduchými metalovými koncerty, hýřením a nakonec i souboji a závody na život a na smrt. Hlavně, když krev stříká a kosti praskají! Snaha ušetřit byla cítit už jen z kamery, která mnohdy působila naprosto amatérsky (takové ty kamerové záběry z aut byly děsivé). Příběh hloupý a téměř po celou dobu nezajímavý. Hlavní hrdina byl za typického tajemného drsňáka, co si poradí i s více nepřáteli naráz, nicméně (a díkybohu) nebyl takový úplně nadarmo a osobně mě jeho důvod přítomnosti docela mile překvapil. Záporák, resp. záporáci o ničem, ať už to byl Frankenstein, či členové štábu, kteří šli tajně proti sobě. A ty silikonové krasavice? Hnus. Vychází mi z toho poloviční utrpení, u kterého se možná trochu povedl až závod na konci. I tak jsem doufal, že to už brzy skončí. A skončilo - akorát tím, že se možná z této série ještě nějakého přírůstku dočkáme. Prosím, jen to ne!

plakát

My dva a křen (2006) 

Dávat 3* filmu, které mnohé zde vlastními slovy „zklamal“? Chválit beztvarou (a z mého pohledu nikterak extra atraktivní) Hudson a stavět na ní to jediné dobré? Radši bez komentáře. Čekal jsem, že se po tréninku vyvalím u bláznivé komedie, kde bude týpek dělat peklo novopečenému páru, ale nakonec to dopadlo úplně naopak - on nebyl tím, kdo dělal ten problém. Vývoj děje tedy pro mě překvapivý, ale jinak jsem z toho cítil prostě průměr. Průměrná pouta mezi postavami, průměrné situace. Sem tam byla snaha o nějaké ty blázniviny, ale ty se ztratily v šedi zbytku. Což o to, komedie měla něco do sebe, ale mám už laťku poměrně vysoko a žádám si od filmů trochu víc.

Poslední hodnocení (2 077)

Casting na lásku (2020)

odpad! 06.06.2021

Rallye smrti 4: Anarchie (2018)

04.06.2021

My dva a křen (2006)

01.06.2021

Jak se krotí krokodýli (2006)

30.05.2021

Sammyho dobrodružství 3D (2010)

29.05.2021

Jíst, meditovat, milovat (2010)

29.05.2021

Voda pro slony (2011)

22.05.2021

Like House (2021) (TV pořad)

19.05.2021

Muži, ženy a děti (2014)

17.05.2021

Reklama

Poslední deníček (8)

Duben-květen 2021

Hlavně, že jsem si říkal, že nesmím zapomenout. A bum! Přišla půlka května a já jen s hrůzou koukal do svého deníčku, kde svítilo naposledy březnové seriálovo-filmové shrnutí. Nedá se nic dělat, čas už nevrátím a raději tedy shrnu dva měsíce najednou!

Za mé zdržení může i fakt, že se bohužel na začátku dubna odehrála tragická událost, kterou zde nebudu nějak do detailu rozebírat. Na několik týdnů mě absolutně vyřadila z normálního fungování, ale paradoxně mělo něco takového i pozitivní dopad - za jeden víkend jsem byl schopný z nechuti k čemukoliv jinému zkouknout víc filmů, než co běžně zkouknu i za několik měsíců. Třeba na překvapivě skvělý životopisňák z baseballového prostředí, Babe. Stejně tak se mi zavděčila legendární Neuvěřitelná cesta, kterou jsem naposledy viděl někdy ve svých 10 letech. A nemluvím ani o filmových výkvětech typu Bravo Girls, které mi přes svou hloupost ovšem dělaly v těch nejhorších chvílích tu nejlepší společnost.

Naštěstí nic netrvá věčně, to nejhorší přejde a člověk dojde smíření. Nezapomene, ale už dokáže normálně fungovat a opět mít radost z koníčků a všeho, co ho do té doby naplňovalo. A tak přišel na řadu i filmový anime rest - zkouknutí nejnovějšího Shinkaiova počinu, Tenki no Ko. Ale… co vám budu říkat, pro mě to bylo děsné zklamání! Což o to, úvod, kde se hrdina celkem realisticky potýkal s osudem uprchlého studenta, vypadal dobře. Ale budování světa, vztahů mezi postavami a všeho kolem, mi tentokrát rozhodně nepřišlo tak dobré, abych na film po dokoukání téměř ihned nezapomněl. Vizuály byly tradičně super, i když i tam bych si našel výtky, ale zbytek? Jednoznačně slabší Shinkai. Kimi no na wa, nebo Zahrada slov ani zdaleka.

Tím bych si ovšem od anime dal opět dlouhou pauzu. Přišel na řadu delší zástup dobrých, ale i horších filmů, které mi ale ovšem nestojí tolik za zmínku. Byli mezi nimi překvapivě pohodoví čeští Bajkeři, či opravdu dobrá a poctivá komedie Jak na věc.

To bych se ovšem nesměl dopracovat dalšímu filmovému výkvětu, Velké čínské zdi. Tušil jsem, že to bude blbost. A ona to byla blbost! Už ze začátku mě iritovaly bojovnice na lanech. Ne, že by nevypadaly zajímavě, ale to platilo do té doby, dokud se z dálky nezačaly valit hordy nepřátel. Tyto bojovnice, přivázané na lanech, pokaždé skočily dolů, pokud měly štěstí, tak zapíchly jednu až dvě příšery, a pokud je nestihly další sežrat, vytáhli je opět nahoru a tento proces se opakoval. Absolutně neefektivní způsob boje. Když si vezmu, kolik času investovali do výcviku, aby taková bojovnice prakticky píchla jehlou do kupky sena a ještě při tom zařvala? Neschopná armáda, která nedokázala zabít ani jednu příšeru, jež se vyškrábala na hradby, tomu navíc nasadila korunu. A takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Biják bez špetky logiky, který stavěl jen na vizuálech a naprosto hloupém scénáři, ale překvapivě mě bavil.

Konec dubna jsem ovšem již nevěnoval filmům, nýbrž hraní vylepšené verze hry NieR Replicant. Možná jste již slyšeli o této slavné sérii, možná ne. V podstatě jde o mou vůbec nejoblíbenější japonskou herní sérii, jíž má na starost tvůrce Taro Yoko. Před lety jsem si zahrál původní verzi na PS3 a prvními okamžiky ve hře jsem měl jasno, že to je prostě ta hra, na jakou jsem roky čekal. Má osobní herní dokonalost. Když jsem se mnoho let později doslechl o předělávce na počítač (a moderní konzole), splnil se tím můj dávný sen. To, že jsem nakonec u této hry proseděl desítky hodin a rozhodl se ji dokončit na 100 %, mluví samo za sebe. Výprava bratra za záchranou sestry, zasazená do dystopické budoucnosti, jež se dostala díky jistému neštěstí na úroveň středověku a nic není takové, jaké se zdá, mě ani trochu nezklamala.

Ale… deníček by měl být spíš o filmech a ne o hrách, že? Po dohrání (byť tu hru stále nemám na 100 %) jsem nelenil a dostal se k dalšímu restu - korejskému Vlaku do Pusanu. Tento film jsem si léta zamýšlel půjčit i na Amazonu, nakonec jsem nezáměrně počkal a díky tomu se dočkal jeho přítomnosti na kanálu Film+. Zombie filmy mám rád a mrzelo mě, že Hollywood za poslední roky nedokázal vyprodukovat v tomto žánru nic pořádného. Tedy, rozumějte, pro mě nic pořádného. Světová válka Z, či Zombieland zkrátka nebyly ty pravé ořechové filmy, jaké bych si v daném žánru představoval. A byť jsem si Korejce zafixoval jako tvůrce spíše mýdlových oper, byl jsem zvědavý, jak si poradí s něčím trochu netradičním. A poradili! Vlak do Pusanu je nabušená, klaustrofobická zombie jízda zasazená do prostředí vlaku, které nechybí v podstatě nic - zajímaví hrdinové, napínavý děj a dobrá myšlenka. A i když nejsem fanouškem vynucených emocí, a že tento film jimi nešetřil, pořád si myslím, že Korea tentokrát předčila Hollywood. Tohle se povedlo! Co už se tolik nepovedlo bylo pokračování

Málem bych dál takhle vařil z vody, kdybych ke konci května nepropadl Like Housu. Je mi jasné, že každý druhý (ne-li první) teď protočí oči, či bude nechápavě mávat rukama, jak mě může bavit koukat na takovou „vypatlanost“ a „odpad televizního programu“. Mohl bych se na obhajobu svých důvodů vykašlat, protože mi lidé s omezenými názory bez lepších argumentů za vysvětlování nestojí, ale jednou píšu deníček, hodí se to zmínit. Sám patřím mezi youtubery, byť nikterak velké, ale tím se automaticky řadím do světa influencerů a podobných internetových celebrit. Pro některé to jsou jen „lajdáci, co nechtějí poctivě pracovat“, pro mě to jsou naopak lidé, co dokázali využít svého talentu být vzorem pro ostatní a na něm si vystavět slibnou kariéru. Nemám proti tomu nic, ne každý musí dřít do úmoru, aby byl považován za někoho víc – sám si nedokážu takhle žít do konce, byť bohužel stále dělám v manuálně zaměřeném odvětví. Ale to je každého věc. Navíc obecně rád sleduju reality-show, kde jde o skupinu lidí, která spolu musí nějak vyjít a zde se akorát jedná o originální variantu s těmito samozvanými „influencery“. Pořad jsem si rychle oblíbil a mezi účastníky si našel jak oblíbence, tak ty, které nemohu vystát ani na obrazovce. Denně se těším, co zajímavého si na ně mnohdy sadistický štáb vymyslí a kde se zase vyrojí nějaké to drama – protože co si budem, to je na tom to nejzábavnější. Like House mám jako pořad rád, baví mě a ať si říká kdo chce co chce!

Tím bych se dostal i na konec deníčku. Tentokrát mě paměť nezradila a já stihl hodit zápis přesně na konci května. Uvidíme, jak to půjde dále, co se týče sledování filmů a čehokoliv, stále to beru dost ležérně a můj původní plán se donutit zkouknout alespoň jeden film denně rychle selhal. Ale třeba na to někdy navážu! To je zatím vše, jsem zvědavý, co přinese červen. (A snad už brzo otevřou ta kina!)

Duben-květen 2021

Reklama

Reklama