Mahalik

V chrámu, kde smrdí kadidlo a myrha by byl maestro Soderbergh zaručeně bossem vzbouřenecké skupiny mnichů. Opravdu, i žáci z tibetské školy Červených čepic (Karma-kagjü) nadělají více hluku, než film o Che Guevarovi. V první polovině jsem se tvářil podobně jako sedmileté holky, když je bere ďas. Přemýšlel jsem o své smrti. Jestli by nikomu vadilo, kdybych si při sledování partyzánského filmu prostřelil hlavu šípem. Nálsedně jsem byl pokropen studenou vodou, protože epitaf znějící: "Zemřel s revolucionářskou čepicí a s krucifixem v náručí.." by nezněl tak, jak bych chtěl. Proto jsem zatnul zuby a pokračoval. Zarazilo mě jak dalece jsou schopny lidské hlasivky navodit atmosféru bezbřehé nudy a spánku. Herci mluví tím nejtišším hlasem, jakým si dovedete představit, a jelikož všichni pobíhají v maskáčích, máte problém rozeznat Che Guevaru od Fidela Castra a vojáka od sloupu s elektickým vedením. Nepřemýšlel jsem nad ideologií, ani nad tím, jestli film odpovída skutečnosti, seděl jsem, koukal z okna a zamýšlel se nad, zda-li Silvia Plathová před svou sebevraždou neviděla Soderberghův opus magnum. Vůbec bych se jejímu činu nedivil... Volím raději dokument!

Naposledy jsem se setkal s Jámou před pár měsíci, když jsem se snažil její obsah interpretovat před třídou. Bylo to těžký (za což si ale můžu sám). Jáma a kyvadlo je celkově těžká látka na sdělení, protože tam jde o atmosféru, takže k ní si musí najít cestu každý zvlášť. Škoda, že mě to nenapadlo předtím, než jsem si tam stoupnul a začal řečnit, protože nejen-že někteří začali vytahovat kvéry, ale i moje ego bylo v tu chvíli v záporných bodech. Mrzelo mě to, a tak jsem si to alespoň chtěl u sebe vyžehlit filmem (ale to už nikdo nezjistí :D).__ Jakožto milovník Poea jsem nadšenej. Takový horory já prostě můžu. Corman vykreslil famózní náladu, která vážně děsí a nebudu si nalhávat, že jsem v jednu chvíli nevyjeknul (ty OČI- TY OČI!!!!!). Jasně, že děj je pozměněný, až to bolí, ale za neuvěřitelně skvostnýho Vincenta Price, je mi to putna. A co na to Havran?

"Chci bejt dcerou Steva Harisse!" Iron Maiden neposlouchám s takovou vervou jako jiné kapely, ale jelikož hráli u nás doma celé mé dětství, nemůžu je překračovat jakoby nic. Navíc elán Bruce Dickinsona je pořád nevyčerpatelnej, takže má můj neutuchající obdiv. Flight 666 mapuje celou jejich koncertní šňůru po Matičce Zemi (Česko je vynecháno). Je to taková cestovní příručka pro lenochy, lidi, kteří chtějí vidět svět, ale nechtějí vstát z gauče. A pokud jim mají dělat průvodce členové kapely- o to líp (jejich humor je na úrovni). Byť jsou to chlapi, kteří už by mohli jít do důchodu (hrát golf, tenis, potápět se), tak oni mají tu tendenci jít dál a být lepší. Což se nedá říct o metalových skupinách z dnešní doby. Rocks!

Báseň Františka Hrubína je nádherná. Líbí se mi, že každý člověk, ať je jakýkoliv, si odnese to stejné. Ne poučení, ne hořkou pachuť na jazyku, ale úctu k autorovi. František si vybásnil srdce a já očekával podobnou ódu na lásku i ve filmovém zpracování. Bohudík, atmosféra mě stejně drancovala jako při četbě (horko, prašno, pocit, že se něco přiřítí). Jaromír Hanzlík (ano- taky někdy býval mladej kluk) je přesvědčivej do tý největší možný míry, což je nesmírný přínos. Málokdy se stane, že herec odpovídá přesně vaší představě. Romance pro křídlovku mohla být natočena epicky, ale Vávra naštěstí zvolil civilnější formu, která je opravdu bomba a rozhodně filmu prospívá. A když už nic, tak je tu pořád ta báseň, která fakt nezestárne...

Je hloupé říct, že jsem smál, ale nevěděl jsem čemu? Do toho! Tak tedy: Jakub se smál, ale nevěděl čemu! Pravda, příběh byl stupidně jednuduchý na pochopení, ale protože těch ruksaků bylo tolik a detektivů snad víc než Agentů z Matrixu..... hlava se mi z toho, lidičky, tak zamotala, že jsem pomalu nevěděl, čí jsem. Jistojistě ale vím, že Barbra je génius a dabing v podání Viktora Preisse naopak výsledný dojem kazí (je totiž neuvěřitelně neposlouchatelný).

Jsem dalek toho stěžovat si, ale tohle mě opravdu mrzí. Le Scaphandre et le papillon měla být hora, na kterou se leze velmi těžko. Hora plná emocí, jejíž náročný výstup, divákův výstup, měl být odměněn nádherným procitnutím, chválou a katarzí. Úvod tomu rozhodně napovídal (řadím se k těm, kteří prožívali každou Jeanovu bolest, neschopnost provést ten či ten úkon), ale jak už to tak bývá- méně je někdy více. Já byl trpělivý. Čekal jsem na závěr, který mi měl vytesat do mozku něco jako znamení toho vnitřního boje a schopnosti být Baubymu nápomocen. Bohužel, došly mi síly. Ale nebylo to tou emotivní vlnou, prostě jsem usnul...

Zuřivě tleskám! Ano, valnou většinu hlášek jsem prospal (jejich kadence byla neúprosná, což zapříčinilo zadumání se nad faktem, jak je možný, že si nepamatuju- kvůli čemu se vlastně ti dva rozhádali), což mě docela zaráží, protože jsem zvyklý poslouchat rozhovory daleko těžšího kalibru, věty tak dlouhé, že by to normální myslitelná lidská bytost prostě nebyla s to rozdýchat, ale jelikož je svět plný bláznivých lidí, kteří prostě neví, kdy by to měli utnout a začít se zaobírat něčím úplně jiným, smysluplnějším (např. špaňelskou chřipkou), nesmím se tomu ani moc divit a rozhodně se nad tím nějak víc.... Uživatel byl za svou neúměrnou délku věty zastřelen ostatními uživateli!

Miley Cyrus alias Hannah Montana alias Miley Stewart alias Trixie Husička alias Babe- galantní hvězdička, je holka do nepohody. Na koni neumí, paruka jí na hlavě nedrží a v obuvnictví se dokonce popere s Tyrou Banks. Holky jí ale zbožňují, pro kluky je to třída Super A+ (míněno v generaci od plínek- po první vypadnuvší mléčný zub). Miley Cyrus alias Hannah Montana alias Miley Stewart alias Trixie Husička alias Babe- galantní hvězdička, se ovšem nedobrovolně dostane mezi dobytčí trhy a farmářské týpky, kteří zaručeně nikdy neslyšeli o Zetoru 5211, a ani na sobě nikdy neměli montérky. Teď přichází její životní dilema: mám být slavná a nebo se usadit? Hrůůza!__ I přes všechny zmíněné trapnosti Hannah Montany, je pro mě její film docela překvapení. Ano, je to blbost ráže 9mm, ale jelkož pokaždé, když vidím nebo slyším ten výplod "Cyrusů", musím se smát, za což jsem Miley vděčný, jelikož 5 minut smíchu je prý 30 minut spánku, takže... Přemýšlel jsem o 2* ( The Climb s houslema je docela fajn), ale jelikož ze závěru by se pozvracela i Steelová, raději přitvrdím. Sakra, kde mám Sigur Rós?

Má hloupá představa, že se bude jednat o rodinnou rozepři, která vyvrcholí slovy: "Dnes se nikam nejede, milánkové!", se ve mě šprajcla na dlouhou dobu, ale jelikož vím, že Tarkovskij není Susanne Bier v džínové bundě a s knírem, šel jsem do toho. Téma bomba na venkově je brilantní, horší je to s "chytnutím diváka za flígr". Opravdu, vůbec jsem to neprožíval, bylo mi to všechno jedno! Rodino, voják ze mě fakt nebude!

Dneska bylo hezky, že jo? Slunce, nebe bez mraků...super. Bylo přesně 13:52 a já civěl z okna na moji mámu, která nastupovala do auta, a ještě z dálky megalomansky artikulovala: " A p-o-v-ě-s p-r-á-d-l-o !!". No jo, no jo, zazní mi v hlavě, ale spíš než na věšení ponožek a pyžam, myslím na následujících několik hodin v přítomnosti Bernarda Bertolucciho a jeho slavné epopeje. Ještě zahlídnu párek starousedlíku na Libertách- taky možnost.__ Předesílám, že o Novecentu jsem dříve nechtěl ani slyšet. Bernardovo Poslední tango v Paříži považuji za nudný film a nutit se do 5-ti hodinové rozprávce o taliánském "Románu o věrném přátelství Amise a Amila", by se v daném okamžiku nesnilo ani tomu nejbláznivějšímu stvoření (a to já bezesporu jsem). Osud tomu chtěl či Julius Zeyer, a já se vrhnul bez bázně a hany mezi ty, co artikulují (asi kopírují mou mamku s tím prádlem) a jsou horkokrevní v porovnání s námi. Nechtělo se mi věřit, do jaké míry je režisér schopen autentičnosti. Podobně jako Wright v Pýše a předsudku, tak i tady je hafo scén, které si koledují a zarámování a o pořádné uznání. Lidé na polích dřou, a to, že se jim narodil kluk vůbec neprožívají. Prostě další hladovej krk. O pár metrů dál se taky narodil hošík, ale do bohatého klanu rodu Berlinghierů, což mu přidává body u buržoazie. Tihle kluci se skamarádí, jedí spolu žáby, lehají si pod vlak (neuvěřitelná scéna!!!) a navzájem si porovnávají, kdo ho má většího. Na tom by nebylo nic zvláštního (nu..), kdyby se o zapamatovatelnost nepostaral fantastický Bernardo, který opravdu nešetří nápady a společně s kameramanem (Vittorio Storaro) odvádějí práci, která mě opravdu zasahuje. Jak po umělecké, tak po lidské stránce. Kluci rostou (opět upozorním na perfektní scénu se stárnutím ve vlaku) a tím narůstá i syrovost snímku. Už žádné prozářené obrazy. Na piedestalu suprového počasí je jen déšť a fijavice. V tu chvíli se podívám na hodiny a zjistím, že jsem za půlkou, což mě zarazí, protože mě nebolí zadek. S druhou půlkou přichází i Hitchcock. Mlha mezi stromy a lány (hotová lyrika) a drsnost, o níž se postaral Sutherland Donald, jehož postava nacistického pedofila je zahrána šikovným způsobem (to zní hloupě, že?). Svítá- a výhled na moře Vám připomene, jaká je to doba, co jste byli mimo ČR. Zpět do reality: Gérard Depardieu zabijí prase a najednou je Vám úzko, takové vhození zpět jste nečekali. Chce se vám zvracet. Chci víc, víc, Bernardo. A Bernardo přikládá do kamen, atmosféra fíííhááá a já mám zaryté ruce v koberci (zadek už volal o přesun). Jedna dívčina se postaví na slámu a podobně jako kněžna Libuše prorokuje, pěkný. STOP! STOP! Lidi tady to utněte!!!! Opravdu, dál už nechtějte vědět více. Přicházejí na řadu srpy a kladiva. Nemám rád, když se do filmu až přiliš okatě nastrkují agitace, které člověka akorát serou, význam mají nulový a jen znechutí. Z filmu, který u mě aspiroval do TOP-ky (lepší než Tenkrát v Americe--fakt!) je najednou pochodující mutace dělníků s úsměvem, oblečených v červené barvě. Hezký, ale na mě čeká prádlo a krmě pro psa, takže si pospěště, chlapi. Smutný závěr, to nepopírám, ale ta hmatatelná atmosféra, která byla na začátku je tytam. Chtělo se mi brečet. Konec. Vypínám. Vycházím na terasu a venku vládne slunce, které bylo tolik typické pro úvodní tři hodiny z filmu. Pookřeju a usměju se....